Mirjam Moravcová: Když pracujete s menšinou, vždycky si k ní vytvoříte vztah ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** PhDr. Mirjam Moravcová, DrSc., je etnoložka, která působí na Fakultě humanitních studií UK "FHS-4.html "] od jejího založení. Během své akademické dráhy prostřídala celou řadu akade a badatelských témat: studium menšin v jihovýchodní Evropě, etnologii dělnictva a města, i středověku či středověké tkaniny. Na společenskovědním modulu FHS [ URL "http://bakalar.fh SHV-120.html"] vyučuje předměty Česká společnost a etnické skupiny a Etnokulturní vývoj Ro *========================================================================================= * Mohla byste stručně představit oblast svého odborného zájmu? *========================================================================================= Jsem etnolog a odtud se odvíjí moje pozice vůči všemu, na čem jsem ve vědě pracovala. Etno disciplína, která si klade za cíl popsat a vysvětlit sociální realitu různých skupin ve sp i společnosti jako takové. V mnohém je blízká sociokulturní a historické antropologii. Ve tradicích různých zemí se prosazují různá označení, ale etnologie, která formovala moji ge Evropě, se vnímala jako historická věda. Každý z nás, kdo vyšel v druhé polovině čtyřicátý padesátých let z Filosofické fakulty z tehdejší Katedry národopisu, tak v podstatě musel z obory – jednak (a především) základy zkoumání způsobu života v aktuální přítomnosti a jedn historické práce. Toto pojetí spočívalo v názoru, že současnost vychází z minulosti a je t brát. Důraz byl přitom kladen na výzkum domácího českého obyvatelstva, zejména obyvatelstv Většina mých vrstevníků si zvolila jedinou oblast svého vědeckého zájmu – například lidový oděv, rodinné vztahy, obřadnost, lidovou píseň nebo lidovou slovesnost a té se věnovala po život. Já nikoliv. Nebyla to ovšem moje volba. Svou vědeckou kariéru jsem začínala srovnáv etnologie slovanských národů – s orientací na střední a jihovýchodní Evropu. Kvůli reorgan Československé akademie věd (ČSAV) jsem ale vystřídala několik akademických ústavů. Každá nový úkol. Dnes ale to, že jsem nezůstala ohraničená v jednom uzavřeném tematickém okruhu, pozitivně. Zůstala jsem otevřená, flexibilní a kreativní. *========================================================================================= * Jaká témata jste tedy prostřídala? *========================================================================================= Začala jsem tím, že jsem na fakultě dostala úkol (nám ještě profesoři zadávali téma, nemoh vybírat) analyzovat obraz Podještědí v díle Karolíny Světlé. Téma souviselo s otázkou, zda literatura hodnověrným etnografickým pramenem (tehdy byl kladen důraz na pozitivistické po Můj závěr: v případě Světlé šlo o její konstrukce. V Podještědí jsem začala studovat hmotn sociální vztahy a zaměstnání vesnického obyvatelstva, to tedy byla moje původní specializa dokončila studium, dostala jsem se do Slovanského ústavu ČSAV, do oddělení slovanských sta které vedl archeolog akademik Jan Eisner. Dostala jsem úplně jiný úkol: hledat v lidové ku které by umožnily výklad archeologických nálezů. Jako „velké“ téma jsem si zvolila orební tkalcovství a tkaniny na území obývaném Slovany v 10. až 14. století. Bylo to krásné téma každé středověkářské téma. Středověkář, pokud je poctivý, má to zadostiučinění, že prošel prameny a neexistuje známý pramen, který by mohl zvrátit jeho závěry. Zvrátit je může něja dokument, ale to už není jeho chyba. To je třeba oproti studiu 19. století ohromný rozdíl. roce došlo ke zrušení Slovanského ústavu, jeho pracovníky rozřadili do pěti jiných ústavů dostala do Ústavu dějin jihovýchodní Evropy. Ředitel mi ihned zadal nové téma: národně-pol a rozmístění etnik a etnických skupin ve střední a jihovýchodní Evropě v 19. a 20 století. *========================================================================================= * Tohle už mi zní povědomě, minimálně z knih, které jste napsala (Etnické komunity. Balkán II., Etnické komunity. Lidé Bosny a Hercegoviny aj.) *========================================================================================= Ano, to vzešlo z toho třiašedesátého roku. Tohle nové téma souviselo i s demografií, musel se statistikami a s jinými druhy pramenů než doposud. Jaká změna, studovat 19. století s o prameny, s nimiž pracují demografové! Připadala jsem si, jako bych se dostala do astrofyzi ale posléze se ukázalo, že je to snadné. Najednou pro mě jihovýchodní Evropa dostala úplně etnická pestrost! Národy už byly známé, ale co v jejich rámci bylo etnických skupin, které národní emancipací! Najednou jsem si uvědomila krásu této části Evropy v její mnohosti a k Dělala jsem to velice ráda. Toto téma jsem studovala a zpracovávala až do roku 1969-70, kd dějin jihovýchodní Evropy opět zrušen, a já byla přijata do Ústavu etnografie a folklorist ústavu, kde jsem oborově naprosto zapadala. Tam jsem zase dostala jiný úkol, totiž mapovat středověké a raně novověké ikonografické doklady o životě a kultuře různých sociálních sku Ta práce mi nebyla vzdálená a navíc měla i svou líbeznost. Naučila mě interpretovat výtvar etnografický pramen. Nicméně neuplynuly ani dva roky a přišel nový ředitel, můj spolužák, změnil koncepci etnologického ústavu. Jednou si mě povolal k sobě a řekl mi, že nemá vedou etnologie dělnictva. Protestovala jsem, že o tom nic nevím, ale on prohlásil: „Opět nám ch ústav. Musíme jim předhodit něco, co nemůžou zpochybnit.“ Rozkazem mi dal vypracovat konce o způsobu života a kultuře pražského dělnictva v letech 1848 – 1939. U tématu sociálních v kultury různých sociálních vrstev českého města 19. století a prvé poloviny století 20. js až do počátku 90. let. A musím říci, že jsem toto téma zpracovávala ráda; uspokojení jsem kontaktu s respondenty. Dali mi poznat hloubku své etiky, svou inteligenci a své tužby. Na si člověka, ať již stojí na kterémkoli místě sociálního žebříčku společnosti, je v jakékol ideologii, náboženskému vyznání a má jakoukoli národní a etnickou identitu. *========================================================================================= * K menšinám, tedy k tématu, které je ze všech těch Vašich témat nejvíc vidět, jste se dos *========================================================================================= Menšinami jsem se zabývala paralelně se studiem dělnictva a města. Ne že bych dělnictvo st Toto téma bylo a je velmi nosné. V druhé polovině 20. století bylo dosud neprobádané, byť perspektivy chápat jako poplatné době. Možná ale právě toto téma mi dalo více než co jinéh jedna věc je státní ideologie a druhá věc jsou lidé, kteří žijí – moji respondenti byli če svému postavení nebojácní, dovedli si stát za svým a zastat se druhého. Souběžně jsem se o i způsobem života měšťanstva a středních vrstev města a v návaznosti na svá předchozí stud Evropy také problematikou Bulharů. Tehdy jsem to stačila, dnes už bych to nestačila. K otá menšin jsem se tedy dostala už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a orientovala jse na Bulharsko. Dostala jsem se k ní v době, kdy se studium etnických menšin na území českýc jednou z priorit českých etnologů. Až do konce šedesátých let bylo totiž studium menšin or české menšiny v zahraničí. Etnologové tedy zahájili výzkum etnických menšin v českých zemí tyto menšiny nebyly příliš viditelné a jediná menšina, která narůstala, byla menšina romsk silné imigraci ze Slovenska. Pamatuji si, že moje o dva nebo tři roky mladší spolužačka Ev v 50. letech, ještě v rámci studia na FF UK, rozhodla, že bude zkoumat Romy. My jsme se na dívali jako na exota, co že to chce zkoumat, vždyť přece naším úkolem je zkoumat české oby Bylo to exotikum. Ona a Emilia Horváthová na Slovensku studium Romů začaly a prosadily a v zajímavý a užitečný obor se z toho rozvinul. Novum po roce 1990 byla změna etnické struktu společnosti. Najednou si české obyvatelstvo muselo zvyknout, že tady žijí ve větším počtu národnostních menšin, kteří jsou plnoprávnými občany ČR, ale i cizinci. Já jsem ale zůstal studia Bulharů, Balkánu a jihovýchodní Evropy. *========================================================================================= * Změnilo to nějak zásadně Váš pohled na ně? *========================================================================================= Každý badatel, který se věnuje nějaké menšině, si k té menšině vypěstuje vztah. Když tu me tak najednou vidíte její přednosti a naopak se musíte krotit, abyste se nestala apologetem pracuje s menšinami, nemůže být xenofob. Jinak to nejde. Můj vztah se ale nezměnil, byl vž Vždycky jsem se pouze ptala, kdy si česká společnost na tu či onu menšinu zvykne a přijme česká společnost je ostražitá k cizímu, a to nejen k etnicky cizímu. Stačí, když se do něj společnosti, třeba do domu, přistěhuje nová rodina. Stálí obyvatelé domu sondují a než ji si na ni zvyknout. Česká společnost je nastavená tak, že je toto období přijímání relativn Ale v okamžiku, kdy toho člověka mezi sebe přijme, tak už je jedním z nich. To je stejné, cizinec, Čech z jiné lokality nebo Rom. Na tom byla také v druhé polovině 20. století post rozmísťování příchozích Romů a cizinců (Řeků, řeckých Makedonců, Jugoslávců, Italů, Bulhar stát, pokud počítal s tím, že se v ČR usadí, rozmísťoval mezi české obyvatelstvo a nedovol koncentraci, vycházel totiž z předpokladu, že jedna rodina se snadněji integruje a zapadne Bránil tomu, byť se to ne vždy povedlo, aby se vytvářely uzavřené lokality sociálně a etni osob. *========================================================================================= * Myslíte si, že česká společnost je pořád stejně etnocentrická, nebo dochází k nějakému v *========================================================================================= Myslím si, že není etnocentrická. Etnocentrická je moje generace, tam se postoje nezmění, nehybní a mají na to nárok, ale v těchto lidech není budoucnost. Budoucnost je v mladých l chápat mladou generaci jako názorově homogenní, i ona pokrývá celé spektrum postojů, které české společnosti i ve společnosti globální). Když se řekne česká společnost, tak lidé moj etnické Čechy, mnozí mladí lidé však již vidí občanskou společnost se všemi menšinami a ci česká společnost nevnímá na etnické bázi, ale na bázi hranic České republiky. Ta změna je zaplať pánbůh za to. Za těch pětadvacet let je to ohromný posun k toleranci. *========================================================================================= * Znamená to, že se ten čas potřebný k integraci zkracuje? *========================================================================================= Ne, to si myslím, že ne. Integrace je oboustranný proces a to, co jsem popsala, je posun v Čechů vůči cizincům, tedy k těm, kteří přicházejí a hlásí se k jiné národnosti. Politika d byla, že koho sem přijmeme, toho integrujeme a posléze asimilujeme. Nyní máme v rámci imig přístup, který migrantovi přiznává právo na jeho vlastní identitu a kulturní život, ale za se podřídí zákonům a pravidlům života toho státu, ve kterém chce žít. Bez tohoto přizpůsob a žádná společnost nemůže existovat. Má-li naše společnost fungovat se vším všudy, tak pod ti, co přicházejí, musejí mít volnost svého kulturního vyžití, ale musejí respektovat prav ve které chtějí žít. Zkušenost se životem s migranty logicky mění i postoje a chování obyv zde bylo, když migranti přišli. Je potřeba se vzájemně ctít a vzájemně hledat cesty k úspě Cestou nejsou ani ultimáta, ani nereálná očekávání na obou stranách. Co je reálné, to se v v praxi každodenního života. *========================================================================================= * Další otázku mám ohledně Vaší práce v terénu. Co pro Vás byl největší šok? Co si laik od představit? *========================================================================================= První zásada etnologa, když jde do terénu, je, že se musí tomu terénu přizpůsobit. Vy se n od lidí, s nimiž mluvíte, oni vás musejí přijmout za důvěryhodného. Když jsem šla mezi děl si oblékla sukni a blůzu, oblíbený styl všedního oděvu žen z těchto vrstev (jelikož jsem p oděv, tak jsem se mohla přizpůsobit přesně tak, jak bylo třeba). Stala se mi tehdy díky to Šla jsem zrovna z výzkumu do středočeského archivu, kde jsem měla dohodnuté jednání s ředi jsem do vrátnice a se mnou tam přišla ještě jedna paní. Vrátná se na nás podívala a oslovi paní: „Paní ředitelka vás čeká.“ Na mě se obrátila a řekla: „Paní personální už má pro vás smlouvu na uklízečku.“ To mě opravdu pobavilo. Druhá zásada je, že v rozhovoru nikdy nesmíte zatajit výzkumný záměr. Musíte respondentovi a s jakým cílem. A třetí zásada: nikdy nesmíte podceňovat respondenta, ať je to kdokoli. J inteligentní, oni jsou dárci a dávají vám informace a vy jste ten, kdo přijímá a musí jim zásada, která je nepřekročitelná – úcta a respekt k lidem. A teď k těm překvapením. Ta překvapení mi nezpůsobili respondenti, ale moje zásadní chyby terénu. Uvedu vám tři příklady. První je špatně položená otázka. To bylo, ještě když jsem dělala výzkum v Podještědí. V po divizna Karolína Světlá líčí, jak dívka přijde ke kořenářce pro nápoj lásky a vidí, jak ko „krbu“, který stojí uprostřed světnice, na otevřeném ohništi v kotlíku vaří z černé divizn Já jsem ty chalupy znala, tak jsem věděla, že nikde ve světnici žádné ohniště není, to byl komínem v síni. A tak jsem se stále ptala: „Kdy jste měli ohniště veprostřed světnice a va A oni se na mě dívali jako na blázna. „To jsme v životě neslyšeli!“ Takhle jsem po těch ve týden. A když už jsem byla úplně zděšená, co to Světlá napsala, tak jsem najednou řekla: „ jste neměli krb uprostřed světnice?“ A oni se rozzářili a řekli: „Samozřejmě, že jsme měli světnice!“ Jenomže on to byl kovaný svícen, do kterého se vkládaly louče – tak svítili, do petrolejové lampy. Světlá byla měšťka a slovo krb pro ni znamenalo otevřené ohniště. Zřejm na louče („krb“) za svého pobytu v Podještědí nikdy neviděla. To byl pro mě šok. Týdenní p výsledek ten, že špatně pokládám otázku! Druhý šok mi připravila nahrávací technika. Psala jsem článek o májové hřbitovní slavnosti obdoba dušiček, založená smíchovskými měšťany na paměť padlých vojáků v napoleonských válk rozhovor, který trval dvě nebo tři hodiny. Když skončil, tak se respondentka zeptala, jest pustit, aby slyšela, jak mluvila. Samozřejmě jsem souhlasila, přetočila jsem nahrávku, spu slovo! Nezkontrolovala jsem, jestli mi magnetofon nahrává. Když jsem poprosila o zopakován respondentka mi to řekla v pěti větách! Od té doby si vždycky kontroluju, jestli všechno f A třetí šok. Měli jsme povinnost sbírat v rámci výzkumu artefakty pro místní muzea. Ve Sle objevila překrásnou malovanou truhlu. Tehdy jsme tam byly s docentkou Stránskou, která zro publikaci o lidovém nábytku. Domluvila jsem, že truhlu darují a že si pro ni doc. Stránská nebo za tři dny. Paní docentka opatřila malý náklaďáček a jely jsme pro truhlu. Přijely js už měli snesenou z půdy. Já na to koukám a říkám: „Ale my jsme chtěly tu malovanou!“ A hos „No, my jsme vám ji umyli.“ Myslela jsem, že mě Stránská zabije. Nechtěli ji dát špinavou! určitý artefakt vidíte, musíte přesně vysvětlit, v jakém stavu ho převezmete, nebo ho odné *========================================================================================= * Jak a kdy jste se dostala na Fakultu humanitních studií nebo na Institut základů vzdělan *========================================================================================= Na IZV jsem se opět dostala díky reorganizaci. V roce 1992 se velice se zeštíhloval Etnolo všichni se různě umísťovali a já jsem z toho byla úplně paralyzovaná. Tehdy jsme byly tři, ohromené a ta třetí, která byla vždycky energická, se sebrala, šla na akademii a vyjednala do nově zakládaného Institutu základů vzdělanosti. Na první ustanovující schůzi IZV jsme t jak slepice na hřadě (byl to hotový dav, pamatuji se na doc. Müllera a prof. Halíka) a u s pan docent Pinc, zakladatel institutu, který přednášel, jak institut bude vypadat, a Marti tajemnice nebo sekretářka. Tehdy jsem si řekla, že je skvělé, že jsem se dostala mezi lidi mysliví a ohromně tolerantní, a od té doby už jsem zůstala členem institutu. *========================================================================================= * V čem všem Vám Institut základů vzdělanosti tak přirostl k srdci, že jste se na něm rozh *========================================================================================= Zažila jsem tři akademické ústavy, ze kterých mám různé zkušenosti. Na IZV bylo prostředí, absolutně tolerantní, absolutně vstřícné, které vám dalo svobodu vědeckého bádání, mohla j téma a přitom to bylo prostředí, kde se ta tolerance přenášela i do vztahu mezi lidmi. Ve třemi institucemi, kde jsem zažila určitou hierarchii ve vzájemných vztazích a rozdíly ve postavení pracovníků, jsem najednou přišla do prostředí, kde si všichni byli rovni, kde je druhého, kde se jeden radoval z úspěchů druhého, ten úspěch mu přál a podporoval ho. Byla a ta zůstala, to je genius loci, který vytvořili Pinc, Sokol, Benyovszky a další a který s dodnes. Naše prostředí je skutečně jedinečné. Další věc, která je pro mě důležitá, je prác Mladé studentské prostředí je pro starého badatele velká inspirace. Člověk mého stáří už j a ze svých poznatků, je stereotypní. Inspiraci mu přinášejí mladí lidé, protože ti mají ml pro mě jako pro pracovníka akademie bylo jako osvícení a velký dar. *========================================================================================= * Poslední otázka je trochu osobnější: jaké máte koníčky? *========================================================================================= Paní kolegyně, v mém věku už jedině vědu! *========================================================================================= * Děkuji Vám za rozhovor. *========================================================================================= Marie Pavlásková 22. 8. 2016