NEWSLETTER zahraničního oddělení FHS

Newsletter zahraničního oddělení UK FHS vychází dvakrát ročně, vždy v lednu a v červenci. Jeho hlavním cílem je informovat studenty a zaměstnance FHS o činnosti zahraničního oddělení, zlepšit tak infomovanost studentů a učitelů o zahraničních aktivitách a přispět k tomu, aby byla činnost oddělení tranparentnější.

Pokud chcete odebírat newsletter e-mailem, napište na   . Do předmětu napište NEWSLETTER.

Máte-li zájem o zasílání nabídek týkajících se studia/výzkumu/výuky v zahraničí e-mailem, přihlaste se k odběru aktuálních nabídek. Zašlete e-mail na adresu zahranicni@fhs.cuni.cz a v poli předmět uveďte PRIHLASIT. Odběr novinek budete moci kdykoliv zrušit.

Příspěvek ze zahraničního studijního pobytu – pokračování

PŘÍŠTÍ STANICE SVĚT

co mi dala letní jazyková škola v Tjumeni

Před dvěma lety jsem okouzlená přírodní krásou Altaje a jeho domorodých obyvatel začala snít antropologický sen o hlubším proniknutí do jejich kultury. Tehdy jsem zůstala jen užaslým pozorovatelem za hradbou jazyka. Uvědomila jsem si, že žádný jazyk krom svého mateřského neovládám na takové úrovni, abych jím dokázala cele (u)pochopit druhého člověka a především, abych v něm sama sebe dokázala do někoho jiného přenést. Nechat to tak, znamenalo buď dávat se jen osekaně nebo nechat svět smrštit do hranic svojí země.

Kurzy ruštiny na FHS byly beznadějně přeplněné, pokusy o samostudium pro můj cíl nedostatečné. Nabídku letní školy ruského jazyka a kultury v západosibiřském Tjumeni jsem náhodně objevila na webu naší fakulty. Ukázala se jako příhodná cesta: po čtyřech týdnech intenzivní výuky jsem byla schopná velmi dobře rozumět a obstojně se domluvit. Základní kostru tvořily společné hodiny gramatiky a folkloru (básně, písně, dětské multiky), doplněné o individuální program, kde každý pracoval sám podle stupně svých znalostí. To probíhalo vždy dopoledne na universitě. Odpoledne buď byly přednášky na různá témata spojená s Ruskem, nebo se vyráželo po Tjumeni a okolí do různých muzeí a jiných kulturních středisek (např.: tatarská vesnička, muzeum vodky, universitní televize, divadlo, umělecká škola…). V muzeích a při přednáškách jsme vždy měli po ruce překladatelku do angličtiny, naproti tomu při dopoledním vyučování se jiné jazyky než ruština používaly jen v případech krajního neporozumění. Každý týden jsme dostali zadané téma, o kterém jsme na konci týdne museli přednést prezentaci. Ty byly bodované a spolu se závěrečným testem pak rozhodovaly u udělení certifikátu z letní školy. Víkendy jsme měli, až na jeden celodenní výlet do Tobolsku, volné.

Program byl naplněný po okraj a na můj vkus příliš daný bez reálného prostoru vytvořit si vlastní obraz - vnucoval člověku určitý úhel pohledu především na Tjumeň. Běh z muzea do muzea, výlety typu vystoupit-vyfotit-odjet, nedávaly moc možností hlubšího ponoření a prožitku.

Nicméně svůj ústřední smysl – naučení ruského jazyka – naplnil výborně.

Jak Tjumeň zůstal ve mně? Trochu moc bílé noci, věčně netekoucí teplá voda a nesplachující záchod kontrastující s mega televizí přímo na kolejním pokoji, vedro neúměrné všem asociacím se Sibiří, příliš pravoúhlé ulice, skrytá industriální krása mostů a mrtvých lodí, Rusky (z)malované jak ikony na ohromných podpatcích, žádní medvědi v ulicích, ale ohromné množství KOMÁRŮ (po třídenním výletu v tajze jsem měla na těle několik set štípanců), nekonečné zástupy bříz, nekonečná rovina.

Z téhle bezrozměrně ploché krajiny vyrostl Tjumeň na konci 16. století a stal se tak nejstarším sibiřským městem. Do dnešních rozměrů – cca 600 000 obyvatel – se rozrostl díky objevu ohromných ložisek ropy ve zdejší oblasti v 60. letech 20. století. Člověk z Evropy tu stejně pocítí jakýsi podivný hlad po historii – muzeum se vytvoří všude, kde jednu noc přespal car. Tradiční kultura se stává muzejním reliktem, který dodává té současné hrdost základu, ovšem jako by se za něj styděla, jako by to byl jen přežitý přívěšek. Západní Sibiř ze všeho nejvíc touží potom být jako západ. Mezi mnohapatrovými moderními domy se tu krčí malé dřevěné sruby s vyřezávanými okenicemi (a napadá mě, že právě ony jsou zbraní proti pohlcení stejnosti globalizace světa). Právě za těmi okenicemi jakoby ještě přežívala ona pověstná široká ruská duše.

Věděla jsem, že od letní školy jazyka nemůžu čekat, že mi ji nějak zprostředkuje (ta kultura v názvu byla právě jen tím výše popsaným muzejním reliktem), přesto jsem trochu zklamaně pozorovala místní studenty, kteří s námi trávili jako dobrovolníci čas, jejichž přáním bylo co možná nejdůsledněji se vymanit ze svého základu, být moderní, uniknout Sibiři, Rusku. Namísto Ruska s námi spíš chtěli prožívat Evropu. Kavárny, restaurace, bary. Vždycky se najde nějaká alternativa, a tak po týdnu přemáhání a nenaplněnosti jeden můj nový stejně naladěný kamarád našel na couchsurfingu antropologa Voloďu. Voloďa nás vzal na své oblíbené místo do tajgy, dal nám svůj ruský svět (na který byl hrdý), a mně – jako potencionálnímu antropologovi - svou knihu o kmenech žijících na severu, Chantech a Mancích, u nichž dělá výzkumy. Ta spolu se třemi sbírkami ruských básní (někdy jsem řekla, že ráda píšu básně a našli lidé, kteří mi chtěli udělat radost) stojí teď u mě na poličce a hezky motivuje pokračovat dál v učení. A perlička na závěr: Voloďa je kamarád českého antropologa, který částečně žije na Altaji, u něhož jsem tam bydlela. I na Sibiři můžete potkat člověka, který zná někoho stejného jako vy z opačné části zeměkoule (!). Svět se zmenšuje a rozevírá svoje brány. To mi dal Tjumeň. Příští rok možná někde u Chantů anebo někde úplně jinde – na tom až tolik nezáleží. Záleží na tom, že i sny, které vypadají nerealizovatelně, jsou docela blízko, jen když má člověk odvahu vydat se do cizí země, nějak vystoupit ze svého způsobu žití a vytvořit prostor pro něco nového, aby se pak mohl vrátit rozšířený zakušenou jinakostí.

Eva Kosinová

Studentka získala na pobyt přípěvek z Rozvojového projektu FHS (v rámci soutěže pro free-movery).