Jan Horský: Nezabednit se ve svém domku ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** *========================================================================================= * Věnujete se poměrně různorodým tématům, třeba dějinám rodiny a historické demografii, te metodologii historických věd nebo dějinám kultury. Mají všechny tyto zájmy nějakého společ *========================================================================================= Nějakým způsobem jistě ano – historický výzkum nebo výzkum socio-kulturních jevů. Ale ta t rodila postupně a leckdy spadla z nebe. Třeba k historické demografii a dějinám rodiny jse úplnou náhodou, když jsem začínal na podzim roku 1989 učit na Pedagogické fakultě v Ústí n hned po revoluci naskytla možnost spolupráce s vídeňskou univerzitou (mimo jiné s profesor na velkém projektu sociálních a demografických dějin českého raného novověku a já jsem se dvěma diplomantkami, z nichž jedna je dnes moje výborná kolegyně Markéta Pražáková-Seligov Štefanová, docentka ve Vídni, zjistil, že je možné do tohoto výzkumu vstoupit. Zajímalo mě nikdy nesměroval k politické faktografii. Vlastně jsem dějiny studoval napůl omylem a napů protože když jsem se hlásil na Filozofickou fakultu UK, tak jsem coby člověk tupý na jazyk nemůžu jít dělat jazyky, a chtěl jsem studovat filosofii nebo antropologii. Antropologie t a filosofie mě odradila tím, že byla vypsaná jako marxisticko-leninská. Kdybych býval vědě třeba pan profesor Sobotka, tak bych se asi neváhal přihlásit. Ale vybral jsem si historii marxisticko-leninská vypsaná nebyla. Tohle kritérium sice později vedlo k relativnímu zkla hodně faktografické, ale zase jsem zažil spoustu vynikajících osobností jako profesora Pet Kvačka, to byl můj školitel diplomky, kterého jsem si lidsky nesmírně vážil a vážím, profe profesora Hrocha. Potkal jsem tedy výborné lidi, ale pořád jsem historii studoval vlastně když mi potom padala z nebe ta badatelská témata, rychle jsem začal tendovat k něčemu, co k teorii, co nejsou jen konkrétní fakta, ale spíš struktury a vývojové procesy, co souvisí teoreticko-pojmovou prací. Faktopisný dějepis mě vždycky spíš odpuzoval a dodneška děsí. *========================================================================================= * Mně se ta Vaše témata zdála poměrně filosofická. *========================================================================================= Dějepisectví není ve svém celém rozsahu věda. To není nic proti němu, to je prostě konstat skutečnosti. Ale chceme-li na poli historiografie pěstovat kus vědeckosti, musíme mít sous a propracovanou práci s pojmy. Myslím si, že v českém dějepisectví tohle hodně chybí. Když „povinný“ marxismus, tak si to mnozí lidé vyložili tak, že přestává být povinná jakákoli t mladá generace jde zase naopak cestou velmi relativistického narativismu a lingvistického Mám za to, že to teoretické pole je v českém dějepisectví nepojednané. Ono mi vlastně také protože jsem o tom napsal pár článků, o nichž sice většina kolegů říká, že jsou nesrozumit chvíle se zároveň množily objednávky na další a další a nakonec už jsou z toho dvě knížky mezi vědou a vyprávěním a Teorie a narace) – aniž bych se k tomu tématu vyloženě chtěl dos vždycky chtěl víc dělat dějiny vědy nebo nějakého poznávacího procesu, někde na pomezí kul a kognitivní antropologie. To mě dnes baví nejvíc – spolupracovat s biology, s těmi, co ma takzvanou sémiotickou biologii, jako je pan profesor Markoš z Přírodovědecké fakulty. Tam spousta velice zajímavých průhledů mezi humanitními vědami a vědami přírodními. *========================================================================================= * Takže Vás na tom nejvíc baví interdisciplinarita? *========================================================================================= Určitě. Je velká smůla mnoha věd, zejména humanitních, že mají, jak říká Zdeněk Pinc, akva světa. Žijí ve svých akváriích, a jakmile nějaká rybička plave vedle, tak jednak je tam sk jednak se to považuje za naprostou blasfemii. Problém je, že je spousta přístupů a je nutn mnohost, paralelnost, svébytnost a legitimitu, jsou-li metodicky nějak promyšlené, ale sku jedna. To neznamená, že můžeme najít jednu nespornou výpověď o ní, tak na tom věda nikdy n bychom se ale snažit na ni nahlížet z různých perspektiv, nepovažovat jiné perspektivy za ideologicky závadné, což někteří humanitní vědci dělají, a uvědomit si, že jeden ze základ vědy je jakási pokora v tom smyslu, že prvotně bych měl být pamětliv toho, že se patrně mý jsou vlastně dějiny toho, že jsme se stále patrně mýlili, byť doufáme, že se k něčemu blíž něco vidí jinak, tak by to podle mě neměl být důvod k zabednění se ve svém domku nebo k ja cynickému výsměchu, jak je to v Čechách vůči jinému oboru zvykem. Skutečnost, že to vidí j důvod k tomu, abych se začal ptát, jestli to nevidí lépe než já. To, že mnohé humanitní di tohle neumějí, mi vždycky velmi vadilo. A naopak: to, co mě velmi lákalo na Fakultě humani vedle mimořádně kvalitních mezilidských vztahů, které jsou opravdu nesrovnatelné s jinými právě to, že se tady snažíme nezabednit se do svých oborových hledisek. To je velmi cenné. *========================================================================================= * Proto jste tedy přišel na FHS, tehdy na IZV? *========================================================================================= Ano. V určitý moment jsem se mohl rozhodnout mezi rozšířením úvazku na Ústavu českých ději celým úvazkem tady a byla to jasná volba – jednak kvůli tehdy vynikající kvalitě mezilidsk a specifické kvalitě lidských vztahů na FF UK a jednak proto, že se dnes na oborových stud opravdu hodně lidí věnuje pouze tomu zvláštnímu faktografickému dějepisu politických dějin totiž nabízejí nové studijní obory, třeba sociologie, sociální antropologie nebo historick víc lidé, kteří v době minulého režimu šli studovat historii jako náhradu, mají dnes možno co opravdu chtějí. Faktografický dějepis mě nikdy nebavil, nikdy jsem po něm netoužil a ví moc nerozuměl, proč by to měla být vědní disciplína. *========================================================================================= * Mají podle Vás tyhle „tvrdé“ politické dějiny nějaký smysl? *========================================================================================= To jistě mají. Mohou kultivovat žurnalistiku nebo politické myšlení. Ale já mám někdy poci bude trochu zlé, že je mnohdy jdou studovat lidé, kteří si tím trošku nahrazují, že nejsou Tenhle typ lidí si pak na půdě historiografie odbývá své politické zápasy a to nemá smysl. historiografie vědou, musí být neutrální. Když dnes vidíte debaty v médiích, ke kterým jso historici, třeba k problému Benešových dekretů a odsunu sudetských Němců nebo současné upr tak oni místo toho, aby sdělovali, že jde o velký problém, který je nutné analyzovat nejen také sociálně a eticky, v té televizi frajeří, co všechno znají z kdejaké listiny. Ne všic stále jsou tam fantastické osobnosti typu profesora Kvačka, o kterých to, co teď říkám, ab Problém je, že každý, kdo žije v nějaké společnosti, ví, že jedna věc je to, že existuje n dokument, který něco stanovuje, a druhá věc je to, jak se lidé reálně chovají, v jakém dob dotyčný projev vykládán atd. Trošku mě děsí, že čím víc se nějaký obor takhle zabedňuje do se to pochopitelně jenom v historii, tím víc přestává být schopen komunikovat se společnos které v ní jsou. Věda, společenská věda o to víc, je hodnotná tím, že umí identifikovat pr základ vědeckého bádání, dokázat poznat, co je problém hodný bádání, problém, který může b víc se ale zabedním do toho svého, čím víc se pokouším vědu redukovat na sumu namemorovate méně budu schopen skutečně problémy identifikovat. *========================================================================================= * Jak by tedy měla vypadat pomyslná ideální historie? Měla by umět identifikovat problémy hodnotně vyjádřit? Nebo ještě něco? *========================================================================================= Tohle určitě ano. Schopnost identifikovat  bádáníhodné problémy je podstatným znakem vědec Jednak je tu ideální historie ve smyslu jedné britské definice: schopnost historika jako d kulturní obsahy minulosti dnešku. To u nás mistrovsky dělá třeba František Šmahel či Danie Martin Nodl nebo Vladimír Urbánek. A jednak má historie velmi cennou rovinu v dobrém smysl discipliny, protože odborně a kultivovaně strukturuje způsob sedimentování paměti ve spole velmi důležité, protože sice nemůžu říct, že historii nutně potřebujeme, společnost by asi reflektované minulosti, ale řekl bych, že by bez ní žít neměla. Aby byla schopná žít s ní, konců jen to jí pomůže rozvrhovat se do budoucna, potřebuje mít nějakou solidně, strukturo (ve smyslu pramenně i analyticky) uloženou paměť. V tomhle je historiografie, ať už v podo archivářství nebo oralistického výzkumu velmi potřebná. *========================================================================================= * Kde konkrétně tam má místo etika, kterou jste zmiňoval, jestliže samotné bádání má být j neutrální? *========================================================================================= V tomhle držím dost weberovskou pozici nutnosti etické neutrality. Myslím si, že etika do úplně nepatří. Etika patří vědcům jako osobnostem nebo výskytu vědeckých poznatků ve spole nutné etiku zvažovat, ale etika v tom smyslu, že bych neměl o něčem bádat, protože výslede nebezpečný, to by nemělo být. Věda nemůže být v tomto smyslu omezovaná. To neznamená, že b mít sami na sebe etické nároky nebo nemají být eticky hodnoceni, pokud s vědou dál zacháze Klasická ukázka jsou Benešovy dekrety. Mám za to, že celá otázka vyhnání sudetských Němců kterém je jedna věc vysloveně faktografický výzkum, druhá věc výklad z dobové socio-kultur psychické situace, ale pak je tu ještě to, že s odstupem se na tu situaci musíme také podí netvrdit, že otázka, nakolik to bylo správné, je nelegitimní, protože jsme přece vědecky d bylo jakoby nutné. Hodně se to dnes také ukazuje třeba na výzkumu etnických menšin a podob se podle mě naprosto nutná a velice produktivní politická korektnost, která Evropu za posl let výborně změnila, překlápí do jakési mediální politické pseudokorektnosti, která vede k začne vykřikovat, že nějaká témata jsou nelegitimní nebo ideologicky nebezpečná. Tak to op Jestliže se vědě jeví nějaké téma jako hodné bádání, tak o něm bádat musí. Ale vznášet na nárok ve smyslu toho, jak to potom dál sděluje společnosti, je zcela na místě. Striktní požadavek hodnotové neutrality vědy v tom weberovském smyslu jde ale klást v huma přírodních vědách nebo v medicíně s jednou podstatnou výjimkou, a to tou, že když takříkaj na člověka nebo na živé bytosti vůbec, tak musíte vždycky dbát na prioritu požadavku chrán důstojnost, život a životní prostředí. Tedy tam, kde by byl výzkum invazivní, je otázka je místě. Tou hodnotovou neutralitou myslím i to, že věda se nedá řídit. Jak říká Emanuel Rádl, idej dynamickou energii, způsobilost vyvíjet se. Jejich vývoj ale lze jen zpětně historicky kon ho řídit. Takzvaný základní výzkum v žádné vědní disciplíně nemůžete chtít naplánovat. Má- rozvíjet, musíte prostě poskytnout prostor pro spontaneitu a tvořivost myšlení badatelů a by to být prostor co nejvíc ideologicky a ekonomicky neutrální. *========================================================================================= * Ideální pozice vědce je tedy badatel, který bádá, ale potom se na základě svých výzkumů osobností, která tomu dá etickou dimenzi? *========================================================================================= Já se bojím termínu veřejná osobnost, protože mi evokuje veřejný dům. Veřejná osobnost můž prodejná. To, že se někdo stane veřejnou osobností, ještě neznamená doklad kvality či sprá tvrdí. Známost je velmi pochybná kategorie. *========================================================================================= * Teď jedna osobnější otázka: jaký vidíte největší přínos studia historie pro Vás osobně a na svět? *========================================================================================= To, že nemůžu studovat svět bez zohlednění diachronní perspektivy. Svět má určitou evolučn čímž rozhodně neříkám, že se tím vyčerpává, ale není možné ho chtít studovat jen synchronn je diachronní a proměnný. Samotný obor, který jsem studoval, mi dal to, že jsem na sebe za pokud jde o vědní kulturu ve smyslu vykazování toho, co tvrdím. V tom byla historie v polo jsem ji studoval, vůči studentům velice výchovná, rozhodně víc než jiné obory. „Empirii“ v mi tedy studium určitě dalo. A také vědomí, že jsme tady jenom chvilku. Když člověk začne se mi také stalo, tak si najednou uvědomí, co je to vlastně sto let? To je chvilička. A co let? To je také chvilička. Najednou se dostanete do situace, kdy vidíte svět více než jiné dimenzi, což mnohdy nutí ke kritičnosti a k určité pokoře. Větší znalost minulosti vám tak dát klid. Média, ale i někteří vědci mají tendenci hysterčit a ukazovat, že dochází k něja zvratu, a běda když nebudete do večera vědět, co se v poledne stalo v Pákistánu. Když ale třeba s četbou denního tisku starého sto dvacet let, tak si moc dobře uvědomíte, že mnohé tehdy řešilo jako strašně podstatná témata, se později ukázalo jako naprosto marginální. *========================================================================================= * Atesty z historie, jak Úvod do historie, tak Evropské dějiny v kontextech, mají na bakal nejděsivější pověst ze všech povinných zkoušek. Proč si myslíte, že to tak je? *========================================================================================= Něco takového jsem slyšel. Jednak si myslím, že jsme dost důslední v opravování testů i ve to je dané trošku tím, že my, co jsme se sešli na Historickém modulu, máme některé společn na studium dějin, zejména to, že by nám mělo jít spíš o znalosti pojmů nebo institucí. Je konců jsem také rok učil dějepis na gymnáziu v Ústí nad Labem, že většina studentů, která maturitu, má o historii dost jinou představu. Klasická ukázka je jedna oblíbená otázka tes historie (to už dávno běží na internetu, tak tím nikomu nic neprozradím): jaký je podle Er rozdíl mezi církví, sektou a mystikou. V naskenovaných studijních textech se k tomu váží z stránky, navíc je to tam skenované z mého vlastního exempláře, který mám bohatě podtrhaný, lze všímat. Jsou tam zavedená dvě kritéria a třemi větami se dá ten rozdíl popsat. Máme al že velká část lidí, když dostane tuto otázku, má tendenci napsat co možná nejvíc dat, kter církevních dějin. Jsou vychovaní z gymnázia, že v dějepise jde hlavně o to co nejvíc toho na to my se neptáme! Tohle je symptomatické pro určitý typ neporozumění – které teď nevytý – které nastává mezi povědomím toho, kdo přichází z gymnázia, o tom, co asi je studium his jak se dělá historie na akademické půdě. To je jeden z důvodů té zlé pověsti, které se těš zvlášť u Úvodu, sestavený seznam textů, které mluví různým typem češtiny, jsou z různé dob se užívají různě pojmy. To je také něco jiného než mít jako povinnou literaturu jednu knih úvodem třeba do sociologie nebo antropologie. Ty texty nicméně mají anotaci a mluvíme o to a v individuálních konzultacích. Na druhou stranu musím říct, že nás ta pověst trošku těší možné příliš slevit z náročnosti. Jestli je v něčem smysl humanitních fakult, tak v tom, ž společnosti uchovávat kultivované kritické pojmové myšlení a bránit mediální „plkavosti“. zkouškách usilujeme. Nejde nám o to, aby lidé znali nazpaměť fakta dějin. Já vždycky říkám strašný omyl, kterému bohužel podléhá i část historiků: u maturity musíte znát určitou mno přijímací zkoušky na vysokou školu ještě větší množinu, bakalář musí znát zase větší množi ještě větší… Někteří z takhle uvažujících historiků si snad myslí, že Kristus u posledního fakta, protože svět není nic jiného. Ale tohle opravdu nechceme. Nehodnotíme studenta podl faktů si pamatuje. Ptáme se třeba, jak podle Hagena Schulzeho, je-li ve studentově seznamu vznikly moderní národní státy. Čili na sdělení knížky, na její koncepci. Fakta jsou tam do Původně jsme si dokonce mysleli, že tímhle vyhovíme filosoficko-sociologicko-antropologick fakulty a že to bude pro studenty snazší. Ale ukazuje se, že ne. Je otázka, jestli to opra že je ve školské výchově zakořeněno, že historik je ten, kdo umí nazpaměť fakta. Když sled literatury k Úvodu na internetu, tak mě fascinuje, jak texty, které mají nějakou koncepci jsou v těch výpiskách takovým tím typickým způsobem atomizované, je tam vždycky s šipkou v fakt. Ale tenhle způsob výpisku naprosto ruší důvod, proč tam ten text je! Není tam kvůli určitá fakta, ale kvůli tomu, že jím autor něco sděluje. *========================================================================================= * Tenhle střet gymnaziálního dějepisu a historie u nás na fakultě je skutečně typický a sn to je? Neučí se to takhle už na pedagogických fakultách? *========================================================================================= Já jsem učil na Pedagogické fakultě v Ústí, to bylo mých první pět let vysokoškolského uče že tam byla spíš tendence se od téhle „učitelské“ historie oprostit. Mám za to, že to troš objednávky ze strany společnosti.  Traduje se, že to tak je, a navíc je jednodušší naučit něčem analyticky uvažovat. Ale rozhodně si nemyslím, že by Pedagogická fakulta chystala uč špatně. Těžko říct, jak tohle vzniká. Mám trochu pocit, že mnozí mají za to, že dějepis je která má připravit lidi, aby uspěli v televizních znalostních soutěžích. *========================================================================================= * Už jste to párkrát naťukl, ale ještě se na to zeptám přímo: v čem si myslíte, že je naše jedinečná? Co ji odlišuje od zbytku univerzity nebo od jiných vysokých škol? *========================================================================================= Jedinečná je modelem jednotného bakalariátu a větvení až na magisterském studiu a také tím zatím poměrně úspěšně povedlo uchovat otevřenou mezioborovost, a to ne nějak uměle pěstova vznikající. To je velmi cenné. Zároveň je ale možná problém, že takhle postavená fakulta, dni otevřených dveří snažíme říkat, je vhodná jen pro určitý typ studentů. Máte lidi, kteř maturity stran znalostí na úrovni bakalářských či magisterských studentů historie, biologi takto připraveni, ať jdou dělat oborové studium a budou-li mít dost badatelské poctivosti, časem od svého oboru budou schopni podívat i na další discipliny. To je naprosto legitimní spoustu lidí, kteří vědí, že chtějí dělat nějakou humanitní disciplinu, v horším případě v dělat matematiku, ale nemají jasno v tom, co humanitní discipliny znamenají. To je, myslím Mám za to, že člověk po maturitě má celkem jasno v tom, co se na vysoké škole může chtít v ve fyzice, ale nemá moc jasno v tom, co se může chtít v sociálních vědách, protože ty zná nauky, někdy dokonce spíš jako jakési komentátorství v médiích. Nemůžeme nikomu vytýkat, ž po maturitě zorientován. Pro lidi, kteří chtějí dělat humanitní vědu a nevědí jakou, to já maturitě také nevěděl, je tenhle typ fakulty ideální. Zároveň ale vyžaduje, aby student bě nějaké vnitřní směřování našel, protože je dobré se o nějaký obor nakonec víc opřít, být v kramflecích a odtud nahlížet obory další. Myslím si, že naše fakulta je tímhle zajímavá a model studia, který ukazuje, že je více pohledů na totéž a že to není důvod k zoufalství n je to naopak velmi obohacující, a že musíme umět tyto pohledy nějakým způsobem navzájem pr v určitých kontextech hierarchizovat a říct, který z nich je v daný moment adekvátnější. Znám dvě nebo tři naše studentky, které byly v době, kdy začala před několika lety ekonomi pozici lepších administrativních pracovnic v různých firmách, a v době krize se poměrně ry do managementu. To mě hodně potěšilo, protože jsem si říkal, že je to krásná ukázka toho, vyškolení z Vysoké školy ekonomické, jsou najednou, když ekonomika začne fungovat jinak, n bezradní. Ale ten, kdo má za sebou četbu Platóna, výzkumný pobyt v romské vesnici na výcho zájezd v Mexiku, tak ví, že svět nefunguje podle pravidel. Svět funguje velmi chaoticky a porozumět, musím být schopen ho vidět v určitých situacích z více perspektiv, ale zároveň vnitřní disciplínu, abych si dokázal říct „dobře, v tuhle chvíli je nutné zohlednit tuhle prioritní, protože nám pomůže něco překlenout, ale tím neříkám, že je absolutní a že je to výpověď o světě“. Humanitní studium by nám také mělo poskytnout schopnost rozpoznávat závažné problémy a kri analyzovat. To se dá ukázat na příkladu dnešní otázky migrace. Na jedné straně je zcela le požadavek, abychom vždy dostáli požadavku humanity, abychom byli ochotni pomáhat lidem v n zdraví a života. Přestanu-li o lidech, například o válečných uprchlících, mluvit a uvažova (a českým médiím se to v létě 2015 zčásti stalo), opouštím požadavek humanity. Na druhé st také zcela legitimní požadavek, abychom udrželi stabilitu systému evropské společnosti a u kulturní hodnoty. Migrace, překročí-li určitou míru, kterou ale nikdo nezná, a nezvládne-l příchozích, může narušit jak sociální systém, tak kulturní hodnoty. Vzniknou tzv. vyloučen můžete například ztratit faktickou funkčnost homogenního právního systému a faktickou plat nedělitelnosti lidských práv. Přitom ale bez uchování euroamerických kulturních hodnot neb humanity a bez smyslu pro humanitní ideály zanikne náš hodnotový systém. Tyhle dva legitim nelze postavit proti sobě, jak to často dělají média a bohužel i velká část politické repr kdo věc vidí z perspektivy humanitněvědních oborů, by měl vědět, že je nutné hledat možnos určitého smíření obou těchto požadavků. Všechno je ještě o to složitější, že sice snad jde uvažovat o jakési absorpční schopnosti společnosti vůči imigraci, ale tato absorpční schopnost je v různých vrstvách či rovinách odlišná. V ekonomické či demografické rovině dnešní evropská společnost, včetně té české, niky, které jsou přímo proimigračním faktorem: bez imigrace by dnes mnohé evropské národní vymíraly a některé věkové skupiny by byly nápadně slabé. V rovině kulturní už je to trochu kultura je poměrně dobře schopna soužití s jinými kulturami, neboť již více než před sto l svoji historickou podmíněnost, tedy také svoji hodnotovou relativitu. Soužití je ale, rozu lépe možné s těmi jinými kulturami, které také rozpoznaly svoji relativitu. Zcela jinak se schopnost jeví v rovině, řekněme, sociálně-psychologické. Ta je kupříkladu v české společn Tyhle roviny musím umět zvažovat. Nesmím žádnou z nich absolutizovat a žádnou podcenit. A některé z nich zneužít a populisticky se podbízet náladám ulice. Má-li mít kulturní, sociá věda ve společnosti nějakou reálnou, skutečně funkční pozici, pak musí usilovat o to, aby prosadila racionální, klidnou a věcnou debatu. Humanitní vědy by ale měly být zároveň schopné sebekritiky. Můžu kupříkladu z pozice socio antropologie či historie odmítat to, s čím se dnes v politice či v médiích setkáváme, toti iracionální, agresivně laděný strach prohlašuje za vlastenectví (když už by někdo chtěl bý mohl by se poučit třeba od osvícenských patriotů, nemusí se hned inspirovat integrálním na konce 19. století). Můžu to dělat ale jen tehdy, pokud se sám nedopustím té chyby, že na c budu nahlížet – s Geertzem řečeno – výhradně emicky, že se budu snažit vždy věci vidět z a perspektivy, ale na svoji vlastní kulturu se takto emicky dívat nebudu. To znamená, že neb kulturu interpretovat z perspektivy aktérů, nýbrž ji budu mistrovat, budu jí neustále vykl je v ní špatně a jen špatně… Strach z imigrantů, či dokonce zjevná fašizace dnes již nikol části našeho veřejného diskursu, jsou jevy, které jako občan mohu kritizovat, mohu hledat prostředky, jak jim čelit, ale jako sociální vědec se na tyhle jevy nemůžu zlobit, musím j v tom, že se vyskytují, a jako takové je musím analyzovat. To ale neznamená, že jako histo neustále upozorňovat společnost na to, co se nám někteří ideologové snaží vymluvit, totiž bolševické či nacistické totalitární režimy prosadily tím, že většina společnosti vědomě a jistém okamžiku zvolila zlo. Společnost je systém s napjatou rovnováhou. Někdy stačí nepat jednoho faktoru vůči několika dalším a vede to k razantnímu převrstvení sociálního systému součást vědění, které by měla humanitní vzdělanost poskytovat společnosti. O významu vysokoškolské, nejen humanitní, vzdělanosti ale můžeme mluvit ještě v jiném smys prostředí zejména část politické reprezentace a médií, ale i někteří odborníci často zaměň a analytickou kritičnost za ideologii (Miloš Havelka píše o tom, že se teorie nahrazují po doktrinářstvím). V poslední době se začala v chování některých, bohužel i velmi vysokých s představitelů nápadně objevovat snaha nahradit slušnost neurvalým hulvátstvím. Vzdělanecké tomu mělo čelit, mělo by nabízet klidnou, neideologickou analytickou schopnost vyznat se v dneška. Tu schopnost nemůže nabízet proklamacemi, ale tím, že ji bude ve svých bádáních a uplatňovat a že se bude s filosofickou moudrostí snažit ji nějak nabídnout širšímu sociáln než je svět vědy. Při tom se může hodit mít nejen historické, sociologické či antropologic i způsobilost jeho filosofické či třeba i teologické reflexe. *========================================================================================= * Pan docent Pinc v jednom z předchozích rozhovorů řekl, že fakulty interdisciplinárního a typu nemívají dlouhého trvání a že i naše fakulta se postupně začleňuje do těla univerzity to tak je? *========================================================================================= V magisterském studiu už se k tomu směřuje. Já garantuji doktorskou Obecnou antropologii, také vidím, ale pořád si myslím, že je model obecné antropologie zajímavý. Tyto tendence j pochopitelné – lidé, kteří tady učí a bádají, k tomu jsou tlačeni i zvenčí. Když chcete na publikovat v recenzovaném časopisu nebo v impaktu, tak většina jich je jasně oborově přísl navenek je dost těžké vědecké poznatky nabízet jako mezioborové, vás může tlačit do toho, obory vytvořit pevněji. Pořád si ale činím naději, že nám tenhle prostor určité mezioborov zůstane a hlavně mám za to, že bychom si ho měli pěstovat. Neměli bychom podléhat snaze za hledět na jiné obory jako na hloupé, špatné, nelegitimní nebo ideologicky závadné, ale poc jsem říkal, skutečnost je jen jedna, ale je o ní spousta různých způsobů vypovídání. *========================================================================================= * A na závěr trochu osobnější otázka: čemu se rád věnujete ve volném čase? *========================================================================================= Času moc není, ale je to vysokohorská turistika a vytrvalostní běh. To jsou dvě věci, kter velmi potěšit. Když dva dny neběhám, tak jsem na tom asi jako alkoholik, který dva dny nep dnes tak často nedostanu, ale snažím se o to. Také rád poslouchám vážnou hudbu. Zní to tro já nemám žádný hudební sluch – u vážné hudby si prostě krásně odpočinu. *========================================================================================= * Děkuji Vám za rozhovor. *========================================================================================= Marie Hlaváčková 29. 2. 2016