Tomáš Princ: Chci odhalovat rozmanitost ****************************************************************************************** * Tomáš Princ: Chci odhalovat rozmanitost ****************************************************************************************** Tomáš Princ (1985) pochází z Prahy. Na FHS [ URL "FHS-4.html "] absolvoval bakalářský obor humanitní vzdělanosti [ URL "http://bakalar.fhs.cuni.cz"] . Po studiu působil jako dobrovo a v Jižní Koreji. Pracuje jako fotograf na volné noze a za svůj blog Humans of Prague [ UR humansofprague.ihned.cz/"] získal letos cenu Magnesia Litera. Nejdřív bych se vás chtěla zeptat, jak jste si vůbec vybral FHS? Už od mládí jsem fotografoval a natáčel, a tak jsem na střední škole dlouho přemýšlel, že FAMU. Tehdy mě zajímal hlavně film. Nikdy jsem ale nebyl úplně spokojený s tím, co jsem mě jako své dílo, které bych mohl předvést, takže jsem se tam nakonec ani nepřihlásil. Místo Vyšší odbornou školu publicistiky, kde byla i televizní specializace a učil tam český doku Špáta. Na publicistice jsem se dostal k tomu, že jsem ve volném čase četl různé společensk střední průmyslové školy jsem totiž neměl základ v humanitních oborech. Sice jsem věděl, ž pořád směřovat k vizuálním médiím – k fotografii nebo k filmu, ale chtěl jsem si ještě dop vzdělání, a tak jsem si v roce 2007 dal přihlášku na FHS [ URL "FHS-10.html "] . Takže jste sem už přišel s nějakou určitější představou, co byste se tu rád naučil a dozvě předměty vás zajímaly nejvíc? Věděl jsem, že tu budu během studia číst knížky, které sám rád čtu ve volném čase, takže m naplňovat. Před FHS pro mě byla přelomová knížka Víc než nic od Roberta Wrighta, který při z evolučního hlediska. Na začátku jsem proto chodil na předměty jako třeba Evoluční psycho se tím evolučním přístupem zabývaly. Hodně důležitý byl pro mě také Proseminář k interpret Jaromírem Murgašem. Vždycky jsme rozebírali nějaký odstavec a šli po jeho smyslu. Ten semi oči, co se týče práce s textem a jeho porozumění, což pokládám za jako jednu z hlavních vě tady přiučil. Bylo tu něco, s čím jste měl ve studiu problémy? To asi nemůžu říct… Opakoval jsem snad jen Úvod do historie. Jedno léto jsem potom strávil státnice z Evropských dějin v kontextech, kterých jsem se hodně bál, ale nakonec jsem to z Pamatuju si, jak mě to léto tehdy štvalo, že všichni někam jezdí, zatímco já poctivě seděl Beru to ale tak, že to k tomu studiu patřilo. Týden po státnicích jsem pak vyrazil do Říma Trochu mě ale mrzí, že jak si tu člověk zapisuje většinu předmětů sám, tak se málokdy potk předmětech se stejnými spolužáky. Z doby, kdy jsem tu studoval, proto ani neznám moc lidí. setkávání tu byly, třeba cestovatelské přednášky V trapu nebo filmový klub, ale stejně jse deficit. Psal jste bakalářskou práci o žitém prostoru dětí z cikánské osady pod Letanovským mlýnem, prováděl terénní výzkum – jaký to pro vás byl zážitek? Protože mě bavila vizuální média, začal jsem si i tady časem hledat cestu, která by mohla můj zájem se studiem, a našel jsem si obor vizuální antropologie. Četl jsem různé výzkumy, vizuální metody, a chodil jsem tu na předměty Vizuální sociologie a antropologie. Pak jsme Skripnikem jeli na Slovensko do osady, kde před lety prováděl nějaký výzkum. Já jsem necht výzkum o Romech, to je v antropologii takové klišé, ale nějak to vyplynulo přes kontakty p Byla to zajímavá zkušenost, protože jsem díky tomuto výzkumu měl možnost nahlédnout do pro prostředí, a bylo to důležité i z hlediska blogu Humans of Prague, který dneska dělám. Vyu metodu zvanou photo-voice, kdy jsem dětem rozdal foťáky na jedno použití a ony potom fotil která jsou pro ně důležitá. Já jsem pak s nimi o těch fotkách mluvil a nechal je k nim nap myšlenka dát někomu prostor k vyjádření je pro mě dodnes důležitá a dál ji využívám ve své Jak jste se dostal k tomu, že vytvoříte obdobu Humans of New York? Myslím, že to začalo tím, jak mě na publicistice učil Jan Špáta. Ten v šedesátých a na kon let natočit dva anketní filmy, ve kterých chodil po Československu a ptal se na ulicích li jejich největší přání. Zaujala mě jeho metoda a také mě hodně ovlivnil svým humanistickým filmům i k jejich hrdinům. Pro to, abych vůbec mohl na ulici někoho oslovovat, pro mě byla důležitá i zkušenost z dob činnosti. Dostal jsem se díky tomu do kontaktu s různými lidmi. Po bakalářském studiu jsem v Keni a před tím jsem tři měsíce učil angličtinu na jedné venkovské střední škole v Jižní pár let před tím bych cizí lidi na ulici oslovovat nedokázal. Dodnes myslím, že to není sn pokaždé, než na ulici k někomu vykročím. Dalším zdrojem inspirace byly ty antropologické výzkumy a bakalářská práce. Myšlenka dát h třeba není tolik slyšet, a nějak zaznamenat to, jak vnímá své okolí nebo jak přemýšlí o sv životě, to byl druhý motiv. Ten se pak spojil ještě s tím, že jsem rád fotografoval a rád městě. Nakonec jsem zvolil formát blogu Humans of New York. Ten mi poskytl inspiraci pro t která je postavená na portrétní fotografii a citátu člověka. Čtete i ostatní blogy Humans of… ? Občas si je přečtu, hlavně ten newyorský, který považuji za nejzdařilejší. Ono jich není z jsou jich stovky, ale málokterý je vydařený. A jaké rozdíly mezi nimi může čtenář zaznamenat? Je tam něco, co do nich vnáší specificky Myslím, že ano. Přestože ty texty působí jako monolog nějakého člověka, tak všechny vznika Já pak z toho své otázky v rámci editace odstraním, aby ten na sebe plynule navazoval, ale tím dialog, takže se tam hodně projeví to, jakým způsobem se tazatel ptá a kam ten rozhovo tom právě ty méně zdařilé blogy tohoto typu selhávají. Jejich autoři se mnohdy nedokáží pt pracovat s textem tak, aby říkal něco nového a zajímavého. Stává se vám, že některé rozhovory z nějakého důvodu nepublikujete? Ano. Tím, že se s těmi lidmi setkávám na ulici, tak často spěchají, nebo je jejich čas něj vždy se během pěti, deseti minut podaří dostat k tomu, kdy lidé opravdu mluví o své zkušen takových těch věcech, co se dnes říkají. Někdy je to první věc, co člověk pronese, kde si je něco, co jsem za ty stovky rozhovorů ještě od nikoho jiného neslyšel. S některými lidmi komplexnějších tématech či zkušenostech, takže to to trvá déle. Druhá věc je, že o nějakýc společnosti mluví nějakým způsobem, takže když se s lidmi bavím o jejich životních zkušeno nutně podobají zkušenostem jiných lidí. A ne každý má schopnost svou zkušenost popsat slov vždy rád za dobré vypravěče. A jak dokážete odlišit vlastní zkušenost člověka od těch běžných řečí? Asi podle toho, co od těch lidí slýchám. Když řeknou v podstatě stejnými slovy to, co já u stokrát předtím, tak se pak snažím buď přejít k jinému tématu, nebo jít ještě víc do hloub na to konkrétní z jejich zkušenosti. Takhle to vypadá, že byť jste hodně v pozadí, tak je ten váš autorský vklad nakonec docela Myslím, že ano, což považuji za hodně důležité. Možná bych na to měl v rámci svého blogu v jakéhokoli textu je dobré, když si je čtenář vědom toho, co za ním stojí. Možná až budu pu příběh, tak ukážu metodu, jakou ty texty vznikají. Tohle si u fotografie nebo třeba u film doby neuvědomovali a považovali je prostě za zachycení reality. Je dobré upozorňovat na to fotografie, tak i u textu je vždycky někdo, kdo zmáčkne spoušť nebo kdo dává ten text něja dohromady. Už jen tím, jaký úryvek z daného rozhovoru vybere. Není to tak, že bych prostě realitu, ale je tam nějaký můj vklad, můj pohled, jde to skrze mě. Jak byste rád, aby Humans of Prague působili na čtenáře jako celek? Asi bych rád, aby představovali takovou mozaiku. Aby to působilo rozmanitě. Proto jsem mlu chci, aby lidé mluvili konkrétně o té své zkušenosti. Je pro mě důležité, abych odhaloval jak lidé prožívají jiné věci nebo jak podobné věci prožívají na základě svých předešlých z a jinak o nich přemýšlejí. Tahle rozmanitost je něco, co se snažím zachytit a co je pro mě nejzajímavější. Rád bych, aby to celek mého blogu nějak odrážel. Je pro mě důležité, aby to nebyla stránka, kde lidem se líbí nějaký světonázor a ty další už jen potvrzovat, jak to oni vidí. Mám pocit, že se to tak dnes v různých médiích děje. J ukotvená a lidé je čtou a potvrzují si svůj pohled na dění. Nerad bych, aby to, co se snaž zapadlo do stejné kategorie.  Chci, aby to odhalovalo tu jinakost a rozmanitost, aby čtená čím třeba sami nesouhlasí, ale co ukazuje zkušenost druhého člověka. Občas čtu komentáře, které naznačují, že to někteří lidé čtou jako nějaké motivační příběh se inspirovali. Proti tomu nic nemám a jsem rád, když se něco takového stane, ale rozhodně co bych při tvorbě toho blogu myslel. Jde mi o to věrně zachytit nějaký fragment ze života pak někdy může působit depresivně nebo skličujícím dojmem, ale bude odrážet, jak se ten čl chvíli cítil a jak mi svou zkušenost vypověděl. Myslíte, že vás práce na blogu Humans of Prague nějak změnila? Určitě mě nějakým způsobem změnila, protože se díky tomu setkávám s mnoha různými lidmi. T škole člověk potkává lidi, kteří potom v rámci dalšího vzdělání jdou úplně jiným směrem. K vrstevníky, tak mám pocit, že s věkem se člověk čím dál víc uzavírá do nějaké své bubliny. že mě ta práce nutí k tomu, že se každý týden potkávám s lidmi z různých sociálních skupin mě to udržuje v rámci té společnosti otevřeného. Také to město i lidé v něm se mi zdají bý I když si to neuvědomujeme, tak ve městě vlastně pořád potkáváme stejné lidi. A pak je to jak v rámci práce s textem a vedení hovoru, tak i v rámci fotografie v práci s přirozeným cítím, že jsem se za ty tři roky, co blog dělám, docela výrazně posunul. Bc. Jana Fikejsová 31. 8. 2016