Jiří Pešek: Když nebudeme dějinám rozumět, tak se nám budou opakovat ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Rok 2018 je rokem hned několika kulatých výročí. Máme tu nejen připomenutí vzniku republik také Mnichov 1938, únor 1948 a srpen 1968. Promluvili jsme u této příležitosti s profesore [ URL "https://ekdd.fhs.cuni.cz/EKDD-32.html"] , který se odborně věnuje mezioborovým prob a sociálních dějin, dějin umění, dějin dějepisectví, dějin školství a vzdělanosti, dějin m období 16. až 20. století v českých zemích a střední Evropě, a také moderním německým ději je rozsáhlý rozhovor o postavení Prahy po vzniku nové republiky, jejím politickém, kulturn životě a v neposlední řadě o významu ostatních historických výročí. Přejeme zajímavé a ins ****************************************************************************************** * Praha hlavní městem nového státu ****************************************************************************************** *========================================================================================= * Konference Praha v obnoveném státě – zemská metropole hlavním městem nové republiky se v Prahy v období 1918–1938. V roce 1918, po vzniku republiky, se Praha stala hlavním centrem centrem vzdělanosti, kultury. Byla na to Praha připravená? *========================================================================================= Praha na to byla a nebyla připravená, jak už to tak bývá. Praha je unikátní mezi evropským tím, že roli metropole plní už minimálně od 10. století, a to vlastně nepřerušeně. Ale je Čech, hlavní město českého státu, hlavní město zemí koruny české. Samozřejmě, v období po zemském a zejména po rakouských centralizačních reformách, které se v 18. století rozjely za Josefa II. a potom pokračovaly dost drasticky i za Františka I. a pod dohledem knížete Praha postupně do jisté míry degradovala z residence panovníka na úroveň provinciálního hl To se v druhé půlce 19. století zejména od 60. let, kdy se v Rakousku etablovala ústavnost národní společnost začala i politicky prosazovat (to zase přivedlo k životu samozřejmě něm obyvatelstva Čech), začalo měnit. Mezinárodní konference: Praha v obnoveném státě – zemská metropole hlavním měste nové republiky [ URL "https://fhs.cuni.cz/FHS-1001.html?event=16291&lang=cz"] V Praze přelomu 19. a 20. století sídlila mimo jiné hromada zahraničních konzulátů, působi univerzity (česká a německá), dvě polytechniky, řada dalších vysokých škol. Byla tady síť byla unikátní svojí hustotou a diferenciací repertoáru. Praha podle toho, co dneska víme, nejvýznamnějším velkoměstským centrem celé monarchie. Samozřejmě s odstupem za imperiální do té se investovalo a tam směřoval i transfer prostředků, nejrůznějších sbírek, knihoven byla samozřejmě také sídlem místodržitele, sídlem zemského sněmu, který hrál velkou roli v o vnitročeské politice a na který velmi často zapomínáme: řešil celou řadu podstatných otá problematicky, protože se v něm ať už národní nebo sociální zájmy střetaly a křížily, a to jednoduše, ale byla to skutečně politická platforma, která byla významná. Tohle vše sídlil tomhle Praha uměla chodit. Připomenu, že Praha dlouho nebyla sjednocené velkoměsto, tak jak ho známe my. Proces, kter od půlky 19. století a pak od 70. let a vrcholil na přelomu století, postupně připoutal k která byla relativně malá a „obklíčená“ věncem přinejmenším formálně samostatných předměst z části měla status samostatných měst, celé její zázemí. Některým „městům“ se do spojení d jiná si kladla různé finanční podmínky. Praha situaci řešila tím, že s nimi uzavírala velm jednu smlouvu o přistoupení do aglomeračního svazku za druhou. Problém byl, že tady byl so kterému se vymykaly královské Vinohrady, které nechtěly být součástí Prahy z důvodů v prin vinohradské stavitelské a podnikatelské loby. Tyto smlouvy ale nebyly posvěceny zemským zákonem. Byly uzavřeny, byly dokonce i konzumová – tam kde se Praha zavázala, že zaplatí ty či ony dluhy za připojené obce, že tam protáhne tam postaví nějaké účelové stavby, tam se platilo a stavělo. To vše běželo, ale bylo potře soubor celé řady smluv dostal na vyšší úroveň zemským zákonem, se kterým sice ochotně souh ale který z nejrůznějších důvodů blokovala německá část zemského sněmu. Když potom v roce generální blokádě zemského sněmu, a ten se už nescházel, Annenskými patenty ta situace pře trvalého provizoria. Potom začala válka a spojení pražské aglomerace tak vlastně zůstalo n válka skončila nebo se chýlila ke svému konci, tak už bylo i těm vinohradským jasné, že mu protože obce mohly v katastrofálních podmínkách druhé poloviny první světové války přežít intenzivní spolupráci. To je z dnešního pohledu až nepředstavitelné, jak těžké zásobovací, energetické a zdravotn panovaly. To je samostatná tematika, která je dnes už zkoumaná, zpracovávaná, ale ke které stále znovu vracet. Z tady toho zhroucení funkčních struktur vyvstává jedna významná linie republiky. V té chvíli se zdálo, že bude potřeba nově vše etablovat, a to se potom stalo z 1920 o velké Praze, který vstoupil v platnost k počátku roku 1922. Nicméně tady ta aglomer roce 1921, když bylo sčítání lidu asi 670 tisíc obyvatel, byla jedno z největších velkoměs Svým rozsahem to bylo město, které jednoznačně odpovídalo statutu hlavního města republiky Nicméně, když republika vznikla a etablovala se, tak se teprve ukázalo, kolik je potřeba m úřadů, ambasád, bank, nemocnic, obytných čtvrtí i nóbl vil a tak dále. To znamená, najedno ohromný tlak na to stavět a přestavovat staré paláce, adaptovat. Praha se vlastně v této c do ohromného stavebního boomu, který ji vydržel celé meziválečné období, dokonce i přes ve který ji v roce 1941 dotáhl na milionovou hranici. Během jedné lidské generace se Praha zv a samozřejmě se z ní stalo město skokem daleko modernější, než jaké bylo v roce 1918. Vyče unavené, neopravované, ale v každém případě, když republika začala, tak nebylo lepšího měs republika mohla mít své sídlo. ****************************************************************************************** * Obyvatelstvo Prahy na počátku republiky ****************************************************************************************** *========================================================================================= * Co se týká složení obyvatelstva Prahy – kdo vlastně v Praze žil a kde? *========================================================================================= Praha byla samozřejmě městem Čechů a Němců, to víme. Jenom si tak nějak ne vždy uvědomujem zmenšovala ta německá menšina. Ještě když byly první volby po tom, co Franz Josef kdysi vy tak Němci zažili skutečný šok, že v tomto německém městě můžou vyhrát Češi, protože Češi b půlce 19. století vnímáni jen jako služky, podomci, nádeníci. Najednou se ukázalo, že tady vrstva, která se notabene umí politicky docela dobře artikulovat a prezentovat. Po tom se výrazně měnit, prostě proto, že Praha už tehdy rostla masivním přistěhovalectvím a ve měst obyvatel přesouvaly i prostorově. To bylo dáno i tím, že některé čtvrti jako byla takzvaná pátá čtvrť – Josefov, židovské mě dlouhodobě ve stavebně hygienickém katastrofálním stavu. To se zákonem z roku 1893 o asana zrušit. Podařilo se to vyřešit v tom, že se celá čtvrt de facto zbourala, což na tehdejší necitlivou dobu bylo takové „dobově nejlepší“ řešení. Zbourat a postavit něco moderního, k čtvrti vycházely nemoci, byla to sociální katastrofa, bylo to také (potom, co odtud v druh století odešla většina židovského obyvatelstva do lepších čtvrtí) sídlo neřesti a zločinu. drasticky přestavělo i skoro celé Nové město, památkové zóny zůstaly opravdu strašně malin jejich zachování se začalo až v půlce 90. let. Zároveň se Praha měnila tím, že se přenášel vznikající předměstí nebo města na okrajích, kde vznikaly nové čtvrti i průmyslové zóny, t domů na Vinohradech nebo na letenském svahu přecházely i prestižní skupiny. Praha samozřejmě měla charakteristiku česko-německo-židovského města. Skvěle to analyticky např. americký historik Gary Cohen v jedné ze svých klasických knih, které máme vydány už Nejvýznamnějším bydlištěm německé menšiny bylo až do konce 19. století jednak Staré město, tzv. dolního Nového města, který je mezi Václavským náměstím a mezi Hybernskou. Tam opravd obyvatelé, většinou sociálně lépe stojící, což ale neznamená, že by neměli třeba české slu zaměstnance. Nebyla to čistě jen německá zóna, ale Příkopy byly německé korzo: Kdyby tam n v českém národním kroji, tak by ho pravděpodobně buršáci zmlátili, což se zase mohlo stát se vydali v uniformičkách na Národní třídu, kde korzovali Češi. Vzpomíná se na to, jak tam před první válkou bratři Čapkové ve svých elegantních oblecích a v anglických botách na gu podrážce a všichni je děsně obdivovali. Bratři Čapkové by asi nikoho nemlátili, ale kdyby buršáků, tak se tam v tom českém prostředí našlo dost těch, kteří by jim to tedy nechali s Znamená to, že Praha byla národnostně rozdělená. Problém byl v tom, že mezi těmito dvěma s skupina židovské populace, která do nikoliv zanedbatelné míry byla dvojjazyčná, dvojidenti znamená nenáviděná z obou stran, protože, co si budeme říkat, antisemitismus byl spolu s n v 19. a první půlce 20. století evropsky všudypřítomná těžká choroba, která někde byla div méně divoká, ale nenajdeme nikde žádné dobré místo, kde by tyto dvě těžké choroby neohrožo osudy. Na druhé straně, ti Židé uměli dva jazyky a vlastně i svoji existenci si stavěli na dokážou komunikovat. Všichni Češi se museli naučit německy, ale už v půlce 60. let Němci n zablokovali plánovanou povinnost, aby se všechny děti povinně učily druhou zemskou řeč. Bá smíšených okresů v takovém ne úplně pohraničí, v té mezioblasti. Německé obyvatelstvo převážně česky neumělo. Židé, a tady je samozřejmě vždycky nejlepší p Kafky, který uměl česky famózně, chodil do Národního divadla, četl velké porce francouzské literatury, když nebyla německy tak raději česky, než aby to četl v angličtině. On opravdu své povídky do češtiny. Prý měl ne úplně dokonalý přízvuk, ale jinak byl naprosto perfektn profesor z univerzity v Řezně, kdysi zpracoval jeho slovník z jeho prokazatelně osobních d nikdo nediktoval, nebo neměl nějakou předlohu, a tvrdí, že Kafka měl daleko bohatších slov jeho českých spoluobčanů. Židé, byť trpěli problémem společenské deklasace, vytvářeli spoj póly, mezi společností českou a německou, které samy spolu (přinejmenším oficiálně) minimá Byly tady dvě univerzity, od roku 1882 se pražská univerzita rozdělila na českou a německo více či méně vůbec nekomunikovaly. Byly tady dvě akademie věd a umění, které spolu nekomun tady řady škol, německých gymnázií, českých gymnázií – žádný kontakt. Byly tady fotbalové spolu nehrály. Byla to absolutní katastrofa a jedině židovská populace vytvářela jakýsi sp Samozřejmě, ti Židé se opět dostávali do problémů své integrace. Gary Cohen to vysvětluje systém byl, že když tady společnost žila v napětí mezi českým a německých živlem, tak že s občané automaticky integrovali do té německé části, protože jim to slibovalo větší možnost v lepších sociálních kruzích. No a ti sociálně níže stojící lidé se většinou pragmaticky i českého prostředí, protože tam našli víc možností práce, protože celé město bylo většinově intelektuálové, vědci, učitelé z univerzity, z gymnázií měli stále víc pocit, že žijí na j českém moři. Ten ostrov byl velmi noblesní, táhl se od Staroměstského náměstí přes Příkopy k Novému Německému divadlu, dnes Státní opeře u Wilsonova nádraží. Na Příkopech bylo němec tam bankovní domy. Oba národy musely mít v Praze to samé: Když si Češi postavili Národní divadlo, tak si Němc Nové německé divadlo, vynikající operní dům, kde dirigoval na začátku století Gustav Mahle vynikající ředitelé a konkurovali si s Národním divadlem. Někdy se páni ředitelé tajně doh to muselo běžet plně rozdělené. Oficiálně nemohl jít někdo do toho druhého divadla, na ten když chtěl patřit tomu svému táboru. Byl tu takový německý pruh, který se táhnul Prahou, a hranice najednou všichni mluvili česky. Víme třeba, že když tady učil Albert Einstein v ro nevadilo to jemu, ale jeho manželce. Strašně moc. Někteří se v té situaci ale dokázali zab se jim v tom výborně – velký židovský chemik, profesor Hans Meyer odmítl převzít ústav ve zůstal tady v Praze. Ale čím dál tím víc to té německé elitě vadilo. A nejen elitě, ale tř protože sem chodili na německou univerzitu dílem pražští němečtí studenti a částečně také z dalších měst, zatímco Praha měla přirozené české zázemí. Taková ta sociální báze města, které neustále rostlo jako aglomerace, byla česká. Město ro jak přicházeli dělníci z venkova. Stavěly se činžáky – ještě byl nový barák mokrý, ani omí nevyschla ... a už byl obydlený. Opravdu, to město rostlo skokem a velmi intenzivně se čec počátku republiky tu žilo 60 tisíc Němců, tedy asi 9–10 % obyvatel. První poválečné sčítán aby se Židé deklarovali také jaké národ, nejen jako náboženství. Ale ti tvořili malou skup pár tisíc lidí s tím, že celkem velmi pragmaticky dokázali politicky spolupracovat s česko Tím, jak se Praha modernizovala, se samozřejmě ty její vnitřní „národní“ oblasti ředily. P byste, Sáro, coby součást elit seděla někde na Starém městě ve starém baráku, když si může v Bubenči – jako profesorka německé univerzity, jako bankovní ředitelka, nebo si alespoň m či pronajmout gigantický krásný byt na Vinohradech? Je symptomatické, že Praha měla řadu f synagog, aspoň z velké části dodnes zachovaných, včetně té Jubilejní, co jí postavili v le ale ten největší nový židovský velechrám stál v Šumavské ulici na Vinohradech. Byl větší n Ludmila a reprezentoval prestiž a sebevědomí pražských židovských podnikatelů a židovských Praha expandovala prestižně na svá předměstí, to samé bychom mohli vidět na Letné a tak dá diferencovala uvnitř, to znamená, že najednou to byla de facto česká Praha pouze s ostrůvk institucí a německého obyvatelstva. Přitom ale ta německá Praha měla hrozně moc co nabídno inspirativní. Taková ta liberálně německá skupina a zejména opět samozřejmě pražští, čeští ti vlastně hráli v pražské kultuře do velké míry dominantní roli, protože byli vzdělaní, b měli kulturní tradici. Byli tady doma a prosazovali se velice výrazně jak vůči Němcům, tak Vezměte si jen takového velikána, jako byl Emil Frýda, alias Jaroslav Vrchlický! Ale samoz své velkoleposti byli tihle lidé neustále provázení nějakými excesy, i když ve srovnání se zahraničními sousedy byly ty excesy nesrovnatelně menší. ****************************************************************************************** * Praha kulturním centrem na počátku republiky ****************************************************************************************** *========================================================================================= * Praha se stala i centrem kulturním. O jakou kulturu šlo? Kdo byl její nositel a kdo vlas konzumentem této kultury? *========================================================================================= Kultura, což si dnes dost neumíme představit, byla významným politickým atributem. Je vyni od vídeňského profesora východoevropských dějin Filipa Thera. Ten mimochodem hodně bádá o je to opravdu strašně chytrý člověk, který píše i o pražském Národním divadle ve srovnání středovýchodní Evropy a vysvětluje, jak Národní divadlo bylo strašně významná politická in tím, že by se tam dělala politika, ale že prostě, když nějaký národ měl být tzv. dospělý, takové instituce jako je univerzita, jako je muzeum, jako je operní divadlo. S tím divadle neuvěřitelná politická prestiž. Divadlo těch časů by lidé dneska nepoznali. Dneska se arch rekonstrukcích pokusili udělat ta divadla pohodlnější, tehdy se tam ale lidí nacpalo asi o Byli ochotni stát, byli ochotni někde bezmála viset na lustru. Nadšení společnosti pro divadlo, pro činohru, pro hudební divadlo, pro koncerty bylo neuvě Byla více či méně morální povinnost už středoškolských studentů, natož pak vysokoškolských inteligence pravidelně chodit do divadla. Bylo nutné, být o něm schopen hovořit, mít na ná na herce a zpěváky, na orchestry, hádat se o to. Novináři při tom museli aspoň inkognito c druhé, německé, straně, protože prostě když Mahler dirigoval něco zásadního v Novém německ český kritik tam nemohl být, ale nesměl se tam nechat vidět. Když v národním divadle konce a sám to dirigoval, samozřejmě že všichni – nevím, jestli si nandali černé brýle a přilepi – museli tam prostě být. Protože prošvihnout něco podobného bylo samozřejmě neomluvitelné. nemohli oficiálně udělat. Češi kulturu opravdu vnímali jako projev svého sebevědomí ve stylu: „Děsně mě to baví, a j tím dokazuju, že my Češi jsme dobří.“ Byla to absolutní drzost, když Národní divadlo zažád 19. století, že když v létě císařský Haus-Hof-Theater nehraje, jestli by jim tu budovu nep dva měsíce, že by tam hráli Češi. Řešila to vláda celého státu, řešil to císař a nakonec r kdybychom sem pustili Čechy, tak to už je jako kdybychom se federalizovali. Do Vídně do ne svatostánku oni nesmí.“ Ther to vykládá fantasticky, ve srovnání operních scén od Výmaru k Kyjeva do Londýna a Itálie. Je to jedna z nejskvělejších knih, které jsem kdy četl k tady To samé by ale šlo říkat i o univerzitě, tedy o obou univerzitách, o české i německé. Neby vědecké, jenom vyučovací instituce, ale měly gigantickou kulturní roli. Dávaly si na tom z třeba extenze, to znamená přednášky pro veřejnost. Veřejnost si je byla ochotna hezky zapl a páni profesoři počátku 20. století přednášeli ne pro desítky, spíš stovky posluchačů. By gigantické množství lidí, kteří chtěli nahlédnout do vědy, do zajímavých aktuálních otázek vnímána jako prestižní bojiště o svrchovanost. Zároveň, když někdo chtěl mít hudbu doma, t sám přehrát. A bylo dost lidí, kteří to uměli. V té době vycházelo neskutečné množství tře oper v notovém výtahu jen pro klavír a housle. Znamená to, že lidé v tomhle věku před nást konzerv museli vyvinout daleko víc energie, aby slyšeli to, co je bavilo, ale zjevně ji mě se tím víc mezi sebe, šli za hudbou i divadlem nebo literaturou do kaváren, do vináren. Po o půlnoci přicházely první noviny s kritikami, někdy třeba zaměřenými na první dvě jednání kritik musel mazat do tiskárny, aby to stihnul nadiktovat sazeči přímo u stroje. Okolo půl prodávaly noviny s tím, jaká byla večer premiéra, nebo jak vyzněl významný koncert. Praxe takového kulturního života byla velkolepá. (Nechme stranou, že také bylo hodně těch, neměli ani pomyšlení...) Do Prahy jezdily masy lidí z venkova, protože zdejší divadla měla úroveň, to se musí říct. Divadelní život byl nesmírně intenzivní, včetně konkurence Vinohr s Národním divadlem. Včetně dalších divadel, která někdy byla spíše obveselující a taková samozřejmě hromada operet, někdy to byly pobočné scény, jako bylo tzv. Malé divadlo na Sen to byla vedlejší scéna Nového německého divadla. Malé divadlo – asi 380 sedadel a denně by počet německých pravidelných divadelních návštěvníků odhaduje historička divadla Jitka Lud 500. Ale do Prahy jezdili za kulturou i Němci z širého okolí. Stavovské divadlo bylo němec republiky. Potom ho v takové ne zrovna důstojné akci dobili čeští nacionalisté a vynesli p Demetze na ulici před divadlo. Byl to prostě takový nacionalistický výbuch vášní a šílenst tady byla německá Uranie. Divadelní a koncertní život, resp. šíře kulturní život kypěl v t kterou si ani nepředstavíme, protože my jsme si už kulturu převážně zprivatizovali, přenes Meziválečná doba byla ještě podstatně jiná: sice už existovaly nějaké reprodukční techniky rozjíždí až mezi válkami jako široce recipovaný sociální jev, rádio hraje od roku 1923. Či když chtěli slyšet hudbu, tak za ní šli. Když chtěli zažít drama, tak neusedli před televi zaplatit a jít do divadla. Trvalo to beze změn do druhé světové války: Protektorátní divadla pak byla ještě více nacp svoji pošlapanou identitu potvrzovali kulturou. Němcům postupně došlo, že když hlásají frá Praze, to tedy musí zkusit prosadit také na poli kultury. Zkoušeli to nesnadně konkurenčně povinného navštěvování divadle a koncertů v Praze přítomnými Němci. Nacisté neměli v okupo muzikantů, neměli dost publika, ale potřebovali ukázat, že jsou schopni trvale konkurovat kupříkladu museli na povel chodit hrát čeští hráči do německých orchestrů. Jak by to vypad okupovaná Praha... ale jen s českou kulturou? Takhle bohatý kulturní život města, aktivní podíl na kulturním provozu aktuální modernizac dál víc odbourává, protože se měníme v masu lidí, kteří se nekoukají kolem sebe, kteří jdo v uších a přitom něco ťukají do nějaké krabičky a dokud nespadnou pod parní válec, tak je se rozhlédnout. Mně to přijde samozřejmě perverzní, protože divadla, koncerty, literární k přece také místa setkávání spřízněných duší. Když se pořád koukáte do nějaké krabičky, jak vedle Vás sedí nejkrásnější dívka, kterou jste si dovedl přestavit? Jak jinak, dámo, pozná který tam na podiu přednáší, je přesně ten, kterému chcete věnovat své srdce? Ta společnos společnost a nikoliv jako stádo lidoopů s čipy, které jim nahrazují mezilidské vztahy. Každá modernizace přináší mnoho dobrého a také velice mnoho špatného. Každým krokem dopřed co jsme nechali vzadu. Když uvažujeme o Praze této doby, tak s tím musíme počítat. Nebyly elity, kdo se aktivně podílel na kulturním životě, ale i dělníci, zejména ti kvalifikovaní bylo několik kast, dělníci tovární, ti měli třeba i služky. Patnáctiletá holka z vesnice p služku, protože se chtěla naučit, jak se vaří, žehlí, šije, chtěla se podívat po městě, se Byla to taková škola learning by doing. Samozřejmě ti, co makali jako kopáči nebo přidavač nebo někde něco roznášeli, ti stáli daleko pod úrovní pánu zámečníků, soustružníků, strojn úplně v jiném světě. Ta dělnická kulturní vrstva strašně toužila po tom, aby nezaostávala třídou, které bylo dáno privilegium studovat, což bylo drahé a také opravdu těžké. Tak děl zájezdy do divadel, na koncerty, měli svoje vlastní akademie. Opravdu bohaté kulturní aktivity, nesmírně intenzivní a mnohočetné, vytvářely ve městě ide pro rozvoj kultury. V Praze byly masy lidí se zájmem o kulturu: Když se sečte česká a něme to už je 10 tisíc mladých lidí, převážně mužů, od roku 1897 už dokonce i žen. K tomu připo gymnazistů. Jak někdo byl na vyšším gymnáziu, od kvinty dál, tak už byl počítán mezi dospě studentíci se zajímali o politiku, psali básně, třeba špatné, ale zkoušeli to. To byl ohro autorů, hráčů na různé instrumenty, herců, ale především publika, které se dokázalo nadchn hudbu, literaturu. Přesně tohle nám čím dál tím víc schází. Praha to charisma v té době to měla. Byla fascinující, rostoucí, proměňující se město, kte vždycky znovu udělalo nějaký nacionální humbuk, ať už to byl sokolský slet nebo nějaká dem ale jinak bylo do velké míry internacionální. Češi tak, jak uměli německy, tak samozřejmě německé filmy, muziku, opery. Jezdilo se do divadel do Drážďan. Tady byl trochu problém, ž specifika. To říká kupříkladu Robert Luf ve velké knize o českých poslancích rakouského pa se, že Češi musí při volbách inscenovat nacionální excesy, nadávat na stát a dělat nějakou se to holt v Čechách nosí. Ale jinak že jsou – v Praze stejně jako ve Vídni – spolehliví, komunikativní. Tady ty nacionální exhibice, které z německé strany přicházely také a někdy ty se potom dostávají do učebnic dějepisu. Ale to, že lidé spolu běžně komunikovali, obcho ženili se napříč národnostmi i náboženstvími, o tom se už takřka nepíše. Samozřejmě, že elity sledovaly a diskutovaly dění v celé monarchii a Evropě: když si vezme dopisy českých historiků, tak páni profesoři Goll a Pekař si denně psali, co zase četli ve a v dalších mimočeských novinách. Lidé tehdy žili v kontextu střední Evropy, uměli jazyky. skutečnost, že v učebnicích zůstávají zachyceny krize, konflikty, srážky, zkrátka pěna děj většinou smrdí a je ošklivá, ale o běžném fungování společnosti, o tom je jaksi nudno hovo právě to je základ porozumění tehdejší době. ****************************************************************************************** * Vzdělanost a studenti na prahu republiky ****************************************************************************************** *========================================================================================= * Praha meziválečného období to jsou i vysoké školy. Jací byli studenti? Dali by se srovna dnešními? *========================================================================================= V zásadě samozřejmě ano, ale tehdy byli daleko prestižnější. Daleko více si toho studia po Protože to byla doba, kdy bylo studentů málo. Byla to doba, kdy okolo roku 1900 studovalo školách 2–3 % mužů z každého ročníku, z toho asi třetina to dotáhla k maturitě. Čechy byly gramotnější, vzdělanější než okolní země, to je jakási tradice, která se táhne napříč stol Gary Cohen, kterého já velmi uznáván, emeritní profesor na University of Minnesota, je aut prací, kde srovnává středoevropské regiony sub specie vzdělání a uplatnění elit. Říká, že Rakousko s Vídní, to jsou po všech stránkách dvě jádra monarchie. Navíc, jak si Češi uvědo mohou společensky dostat nahoru jen pomocí vzdělání, tak v druhé polovině 19. století cíle středoevropských stereotypů, kdo vůbec může studovat. Řekli si – musíme podpořit naši náro musíme mít vlastní elity. To znamená, bylo nutno vykašlat se na to, jestli je někdo „von“ jakého je urozeného rodu. Prostě, když je to inteligentní člověk, má dostat šanci, protože posílí naši národní komunitu. Tady ten princip, tvrdí Gary Cohen, dostal Čechy úplně na špičku střední Evropy, protože t byly vzdělanostní struktury daleko svázanější, většinou omezené na jisté sociální a presti Ti, kdo byli chudí, měli možnost vzestupu daleko horší. Studenti sami sebe už na gymplu vn součást elity. To znamenalo – až do doby před „vítězných únorem“ 1948, že i ti malí, dvaná už nosili sako a vykalo se jim ve škole. Byl to statut, kterého si i oni sami považovali. knize jsem našel takovou kapitolku k tématu, že když člověk udělal na konci 19. století ma tehdy byla miniaturní, asi jednoprocentní skupinka, tak že se vždy našel nějaký kmotr nebo tomu abiturientovi věnoval tvrdý klobouk – bouřku – a hůl. No a s hůlkou a bouřkou na hlav součástí elity. Byl na korzu jedním z té intelektuální smetánky, a dokonce měl reálnou šan slušné místo. Ti, co šli dál a studovali, ne vždy chtěli studovat až do diplomu. Vysokoškolský diplom op státní službu, ale třeba na technice řada lidi studovala jen čtyři pět semestrů, pak toho do nějaké fabriky, do architektonické kanceláře a učila se dál prakticky. Tak ti „vysokošk získali základní vědomosti geometrické, matematické, fyzikální a potom už je chtěli realiz praxi, přejít přes firmy rovnou k provozu svého oboru. Tehdy byly proto významné „mezititu už neznáme JuC, PhC, tedy třeba Juris candidatus, ten kdo má složenou první státnici. Opět titul, dobově velká prestiž a ten člověk s tím zase mohl dosáhnout nějakých kancelářských docela prestižní a z nichž už se dalo platově přežít. Ti, co to dotáhli až ke statní zkoušce, směřovali většinou k povolání středoškolského prof válkami, když člověk prošel na školách tvrdými začátky, kdy suploval, a získal trvalé „pro měl vystaráno. Gymnasijní profesoři byli prestižní lidé, kteří vědecky publikovali, byli s politicky a umělecky činí. Také velice dobře placení, to znamená, že i jejich statut byl v univerzitních profesorech v pozdním 19. století se říkalo, že mají postavení, někdy i plat a že, když pan profesor řekne, že by chtěl vstoupit do politiky, tak strany přijdou a zept že by si pan profesor vybral. Profesoři šli i do finančního světa, reprezentovali, vytváře finančním a průmyslovým světem, kulturní akademickou a politickou sférou. Byli činní v dal než jsme my, kteří jsme odborníci jen na „své“ poměrně úzké téma. Studenti toto trošku reprodukovali na nižší úrovni. Studentské spolky měly samozřejmě velk ale také velkou politickou roli. Tu s výjimkou Burschenschaftů, které kupodivu v Německu a existují až dodnes a vyžadují od členů disciplinaci takovým tím ultrapravicovým směrem, ve tímhle způsobem už nepůsobí, nefungují. Ale studentské spolky v Británii, v Americe jsou p celoživotní oporou. Mimo jiné se v nich vytváří pevné sítě a vztahy: to často znamenalo, ž ustavilo, kdo si koho vezme, později kdo komu dá svoji dceru, kdo s kým bude podnikat. Toh studentské reality, která se od druhé světové války vytratila. Začala se vytrácet vlastně ale nejméně do první války plně fungovala. To znamená: Tehdejší studenti byli daleko dospělejší, subjektivně ale i objektivně. Mě při zuřivosti, když se někteří lidé, na této fakultě [ URL "FHS-4.html "] snad méně, na někter tváří, jako kdyby univerzitní studenti byli děti. Nejsou. Jsou to dospělí lidé, kteří mají v tom, že studují a že chtějí něco realizovat. Jako na děti se mezi válkami de facto už ne ty, kteří teprve končili gympl. Ono to také bylo tím, že se třeba ženy daleko dříve vdával standardně šestnáctileté a sedmnáctileté matky na venkově, ve východní Evropě dokonce čtrn tak jak se pak koukat na dvacetileté, pětadvacetileté muže jako na děti, když jsou tímhle nadřazeni svým partnerkám. A to samé platí o studentkách. Zodpovědnost i nároky byly jiné, studium nebylo masové, bylo – sociálně – výběrové. Až do vysokoškolské tituly garantovaly velice solidní společenské postavení. Zejména, když někdo – sledoval jsem to na sondách pro dvě pražské univerzity – ti lidé se uplatňovali skvěle. zlikvidovalo zmasovění studia, které je v principu jevem sociálně pozitivním, ale rychle v kariérních výhod absolventů vysokých škol. První stupeň zmasovění v době meziválečné přine hospodářská krize: Tehdy pražská česká Karlova univerzita překročila okolo roku 1930 deset hranici. A absolventi potom nemohli najít v krizových letech relevantní uplatnění. ****************************************************************************************** * 1918, 1938, 1948 a 1968 ****************************************************************************************** *========================================================================================= * Rok 2018 je rokem hned několika kulatých výročí. Máme tu nejen připomenutí vzniku republ také Mnichov 1938, únor 1948 a srpen 1968. Myslíte, že bychom si tato výročí měli připomín stejnou důležitostí? *========================================================================================= Já si myslím, že v principu ano. Samozřejmě teď dominuje rok 1918, jednak protože je to kr let, jednak proto, že to byl veliký zásadní zlom. Bylo tam množství kontinuit z Rakouska, na začátku století už byli jedním z vládnoucích národů, byli zastoupeni v těch nejvyšších státu, byli úspěšní, expandovali po všech stránkách. Ale trauma první války, kdy v podstat diktatura s absurdními protislovanskými předsudky, devastovala Čechy, Poláky, Jihoslovany, změnila situaci. Republika se potom i sama inscenovala jako dekolonizující společnost. Ten tzv. dekolonizač tom, jak jsme 300 let trpěli, vytvořil i jiné kontextování. Z dosavadních velmi intenzivní Rakousku, k Sasku a po Labi až do Berlína nebo Hamburgu se přece jenom řada věcí přesídlil začala hrát ještě větší roli než předtím Francie, začala se tu prosazovat Velká Británie. zemí se Slovenskem a dokonce s Podkarpatskou Rusí zatahovalo zájem, včetně investic, tímto to přestrukturování, navíc bylo potřeba nastartovat Slovensko. Na začátku v roce 1918 Slov 600 lidí s maturitou, na konci první republiky měli Slováci kompletní inteligenci, výkonno vysokoškolskou. To byl neuvěřitelný vzestup, který udělala slovenská společnost s podporou 1918 byl opravdu datum zásadní. Pak mám v jubilejní nabídce Mnichov 1938, který byl pro mentalitu společnosti neuvěřitelno strašně mnoho ve smyslu zničení občanské společnosti, důvěry v demokracii, důvěry v západn Je úplně jedno, jestli tehdejší spojenecké smlouvy byly postaveny tak či onak, je úplně je vyjednával, pro společnost byl Mnichov zásadní šok, po kterém následovalo trauma okupace, tak strašidelná jako v Polsku: Tam nacisté zavraždili dva miliony Židů a další tři až čtyř křesťanských mrtvých, to bylo prostě něco nepředstavitelného, tomu může konkurovat jen zni jsme na tom za okupace byli tak asi podobně jako Holanďané, Francouzi. Mnichov přinesl změnu, která byla zásadní a která společnost nějakým způsobem posunula, a který ji jednoznačně těžce poškodil. To samé se dá říci potom o komunistickém puči v roce zase můžeme do nekonečna hádat, jestli byl výsledkem českého vnitřního vývoje, nebo jestli tedy toho, že se tak Stalin rozhodl, a pouze své rozhodnutí nechal realizovat místní komun myslím, že je v kontextu střední Evropy realitou. Opět, „únor“ přinesl další cílené ničení ničení inteligence, likvidaci elit nebo jejich vyhnání, byla to celá řada zásadních posunů společnost. Rok 1968 je pak zvláštní stvoření, takový „netopýrek podivný“, vznikl z vnitřn konkurenčních tahanic v partaji, které nebývale a rychle uvolnily pole, do kterého pak exp společnost. Trošku jako když si udělají teenageři mejdan a neuvažují, jak to skončí ... a moskevského impéria nutně muselo skončit špatně. Rudá armáda musela přijít, protože kdyby toleroval, tak už mohl tolerovat všechno. Moskva vždy zašlápla jakékoliv svobodně se tváří také musela zašlápnout i tenhle český experiment. To, co tehdy lidé dokázali během jediného roku rozjet, vymyslet, napsat, publikovat, zorga bylo ohromné vzepětí, které je dodnes fascinující. Ten přinejmenším týden českého vzdorová kdy občanská společnost ukázala, že si je schopná z tanků dělat srandu, že vyvinula náhrad struktury, že se nenechala zadupat, to je opět takový historický úkaz, který těžko hledá s ekvivalent v okolních státech. Pak se říká – a potom to všechno neslavně skončilo. No, ono takové mocenské mase do nekonečna. Kde se ta energie má brát, kde měly být pro ni zdroje? se ukázali, že jsou nadále komunisti, že to nejsou žádní světci. Prostě pokračovali v tom české společnosti, které dělali léta předtím. Čili rok 1968 přinesl pozoruhodné vzepětí, b které má ohromnou hodnotu dodnes. Během něho se potvrdily nebo došly k vyvrcholení výkony, jisté míry kulturně žijeme dodnes. 60. léta jsou něčím famózním a v roce 1968 to období do pečeť i s tragickým koncem. Karneval svobodného nadýchnutí ne reformátorů strany, ale širo byl převálcován. Čili úhrnně myslím, že to všechno jsou podstatná jubilea. Je potřeba o ni diskutovat a měla by naši společnost přivést k debatě o našich dějinách a k porozumění těm totiž nebudeme dějinám rozumět, tak se nám budou opakovat a budeme si všechny ty karamboly znova. Sára Wienerová 1. 10. 2018