Iva Poláčková Šolcová: Emoce jsou do značné míry konstruktem ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Iva Poláčková Šolcová [ URL "https://bakalar.fhs.cuni.cz/SHV-186.html"] vyučuje psychologi "FHS-1513.html "] na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy [ URL "FHS-4.html "] . se především sociální psychologii a je garantem několika kurzů: sociální psychologie, mezi psychologie, psychologie zdraví aj. V srpnu 2018 byla jmenována docentkou v oboru Sociální s habilitační prací, která se zabývala emocemi v kontextu sociálních a biologických činite ovlivňují. Vydala také knihu s názvem Emoce. Regulace a vývoj v průběhu života [ URL "http emoce-8112/"] , ve které zkoumala otázkou, co jsou emoce a jak s nimi zacházet. *========================================================================================= * Emoce prožíváme všichni. Co ale jsou emoce? *========================================================================================= To je státnicová otázka a obtížně zodpověditelná: výkladů je celá řada, není jedna definic obecně uznávaný přístup k emocím. Psychologie je společenská věda, což znamená i to, že js tématu různé přístupy a každý je příznivcem určitého přístupu, každý bude argumentovat jin Údajně už prý William James říkal, že každý ví, co jsou emoce, dokud nemá říct jejich defi jsem o tom napsala knihu, na které se podílela i naše fakulta a vyšla v nakladatelství Gra zvídavý čtenář může přečíst, o čem emoce mohou být z hlediska definičního rámce a čeho se vývojového hlediska, z hlediska zdraví atd. Iva Poláčková Šolcová: Emoce. Regulace a vývoj v průběhu života [ URL "https://www.grada.c Emoce hrají v každodenním životě významnou roli, stejně jako myšlení, vzpomínání či chuť n Nejsou ničím nadbytečným, obtěžujícím ani dětinským: ukazují na jevy, které pro nás mají v Vývoj emocí a jejich regulace jsou napínavým a fascinujícím procesem, a ačkoliv k dramatic skokům dochází především v průběhu dětství, dětstvím kapitola vývoje nekončí. Kniha se zab emocí a jejich vývojem od narození až po stáří, upozorňuje na kritické momenty, věnuje se emoční výchově dětí a poukazuje na významné souvislosti mezi emocemi a zdravím člověka. *========================================================================================= * Dalo by se tedy říct, že se o emocích pořád zjišťuje něco nového? *========================================================================================= Téma emocí bylo v psychologii [ URL "FHS-1513.html "] dost opomíjené. Psychologie se dlouh kognitivním procesům a dávala jim prioritu. Zdálo se, že se kognitivní jevy dají lépe měři afektivní. Velmi zjednodušeně lépe můžete měřit, za jak dlouhou dobu někdo přečte určitý p nějakou úlohu, kolik slov si zapamatuje – to jsou kognitivní úlohy. Je tam měřitelný výsle to komplikované a na prožívání člověka usuzujeme nepřímo. Emocím dlouho nebyla věnována po se to až poslední dobou, řekněme od přelomu tisíciletí, kdy se objevila možnost na emoce u techniky a informačních technologií, díky dostupnosti, miniaturizaci přístrojů, sond a sen jeden sensor a měříte kožní vodivost – a můžete usuzovat na celou řadu změn v prožívání. E dobu tabu v rámci psychologie, ale i v rámci společnosti. Byly chápány jako síly, které jd ruší a zatemňují rozum. Smět prožívat emoce mohli romantici – tam došlo k jakési renesanci jinak napříč historií těch pro emoce šťastnějších období moc nebylo. Až nyní jsou emoce za – moc emocí je obrovská. *========================================================================================= * Jak dlouho se emocemi zabýváte a jak jste se k tomuto tématu dostala? *========================================================================================= Dostala jsem se k emocím tak, že jsem se stala členkou Mezinárodní asociace pro mezikultur Hledali někoho, kdo by jim pomohl se sběrem dat v České republice. Tehdy mě oslovil slavný psycholog prof. David Matsumoto, našel si mě v seznamu členů asociace a oslovil mě, jestli hodná a sebrala mu data za Českou republiku. Výzkum probíhal asi v padesáti šesti zemích s jsem s ním spolupracovat, když jsem studovala psychologii, ale zjistila jsem, že nic moc o V psychologii byla a je emocím věnována velmi malá pozornost – což je vlastně zvláštní. My psychologie měla být mnohem víc o prožívání a o emocích, takže jsem u nich zůstala. Často tématu, než jsou emoce, ale vždy se k nim zase vrátím. *========================================================================================= * Dočetla jsem se, že jste autorkou studie zabývající se stanovováním nové terminologie vě Netušila jsem, že věda o afektu vůbec existuje. Proč je zajímavé zkoumat afekt? *========================================================================================= Mám dojem, že v rámci české psychologické terminologie není pojem afekt vykládán úplně šťa chápán, najdete to i v psychologických slovnících, jako výbuch prudkých emocí, který má de vliv na chování a jednání člověka. Někdo někoho zabil v afektu. Je to vlastně omluva. Pro že v západní vědě je afekt a emoce často synonymem. Nerozlišujete se to. Afekt není krátký Snažím se prosadit jinou terminologii, která je srozumitelnější a funkčnější pro studenty, vědět, co měří nebo zkoumají – afekt, emoci, náladu? Je pro mě také důležité, že zatímco a univerzální, emoce jsou do značné míry konstruktem. Nejsme schopni říct, do jaké míry. Afe vrozený. Emoci můžete pokaždé konstruovat jinak. Ráno ležíte v posteli, máte blbou náladu, nazlobení, přemýšlíte – to je kvůli tomu, že partner zlobí, děti zlobí, v práci je toho mo naštvaná, proto se tak cítím. Načež úplně stejně to může znamenat, že jste dehydrovaná, že míň, protože venku štěkal pes, ale šlo to mimo vaše vědomí, protože jste spala. Pak se tře zjistíte, že naštvaná nejste a že všechno je v pořádku. Váš mozek se snaží vysvětlit fyzio – navěsit na něj nějakou emoci, proč se to děje. Spousta lidí ve stejný okamžik a ve stejn prožívat úplně jiné emoce. *========================================================================================= * Říkáte, že afekt je vrozený. Takže, když někdo někoho zabije v afektu, tak to není poleh *========================================================================================= Není. Je to něco, na co se lidé vymlouvají, a je to chápáno jako polehčující okolnost. Pok terminologii psychologicky, právničina má svou vlastní, tak ho zabil, a je za to plně zodp jsme totiž pořád. To, že byl zrovna někdo naštvaný, agresivní, závistivý, žárlivý je přece že byl v afektu. „Byl jsem žárlivý, proto jsem ji zabil,“ versus „byl jsem v afektu, proto Myslím si, že je důležité, že za svoje emoce si do značné míry můžeme sami. Do značné míry tak jak jsme se naučili analyzovat nějaké situace, ale je nutné brát v úvahu, co nám bylo Někdo je a priory spíš pesimisticky naladěný, někdo je spíše pozitivní. *========================================================================================= * S tím, jak prožíváme emoce, se tedy rodíme? *========================================================================================= Máme k tomu spíše dispozici, než že bychom se s emocemi rodili. Už malé dětičky jsou nějak reaktivní a aktivní. Je u nich různá dynamika reakcí. Rodíme se s nějakým temperamentem, a neznamená, že nám ten temperament nutně zůstane nadosmrti. Můžou přijít v životě takové vě mění. Třeba jako puberta. Člověk z nějakých emocí také prostě vyroste a do některých dozra a situace, které nám jdou emočně lépe i hůře. Nebo doroste do stereotypu. Když jste nevrlé popudlivé stvoření a jste zrovna malé dítě, o kterém je stereotyp, že děti jsou šťastné, h tak musíte počkat, až doroste do puberty, kdy je nevrlost, protivnost a popudlivost povole stereotypu. Tam si toho nikdo nebude všímat – spíše je to vítáno, vyvíjíte se v souladu se zapadáte do společnosti. Často je problémem emocí problém stereotypu. *========================================================================================= * V souvislosti s afektem jste se věnovala i výzkumu emočního prožívání případné posádky l Napadá mě otázka, zda by takovou cestu zvládl s trochou přípravy každý, nebo někteří proží tak, že by se takové mise nemohli zúčastnit? *========================================================================================= Na to nemáme data. To je věštění z koule. Byl to projekt podpořený Grantovou agenturou ČR ve spolupráci s Ruskou akademií věd, Evropskou kosmickou agenturou a pod záštitou Psycholo Akademie věd České republiky, kde také pracuji. Účastníky experimentu Mars 500 byli lidé, vybráni do simulační studie z obrovského množství lidí. Měřili je mašinky za stovky milion nimi něco není v nepořádku a zda nemají nějaký problém. Byli extrémně normální a vhodní ka se experimentu nemohli účastnit. Bylo by neetické zavřít na osmnáct měsíců do izolační stu nechce nebo na to nemá třeba dostatek duševního klidu a pohody. *========================================================================================= * Jaké máte další plány ve Vaší výzkumné akademické kariéře? *========================================================================================= V rámci výzkumu se teď věnuji integritě člověka ve stáří. Stále více mě baví vývoj emocí n Máme tady univerzitu třetího věku. Je zajímavé poslouchat, jak prožívají emoce senioři, ja k teoriím, které se týkají vývoje emocí. Je to vždy zajímavá konfrontace s mladými student studia či výuky, tak mi přijde, že psychologie [ URL "FHS-1513.html "] je na FHS na opravd úrovni. Chci se na tom nadále podílet. Zajistit studentům možnost, aby měli skvělou a náro na bakaláři, abychom nadále přispívali nejenom k jejich znalostem a orientaci v oboru, ale duševnímu rozvoji, abychom je inspirovali a vlastně v nich probouzeli laskavost a lidství laskavost k lidství. Mým snem je, aby studenti měli možnost pokračovat ve studiu psycholog magistra a doktorandského studia. *========================================================================================= * Úplně na závěr by mě zajímalo, jaká je Vaše nejoblíbenější emoce? *========================================================================================= Mám ráda afektivní stav, kdy je prožitek neurčitý, a baví mě pozorovat, kam se prožitek vr stane, co mi hází mozek za vysvětlení prožitku, jak se prožívání děje dál. Nemůžu říct, že emoci nejraději. Baví mě hlavně ten dialog mezi „pozitivními“ a „negativními“ emocemi. Zaj emoce, které jsou kulturně specifické. Například typicky české, japonské, německé... Tak j lítosti, kterou údajně nikdo jiný než Češi nemá ukotvenou v jazyce. Lítost, tak jak ji do nezáměrně vnesl Kundera, když ji popisoval v jedné své knize, nemá prý ekvivalent v žádném Vždy, když se mluví o specifických emocích, tak se mluví o české lítosti. Ale každá kultur taková unika. Navíc v našem prostředí panuje představa buď - nebo. Česká kultura je taková člověk smutný, nebo je radostný. Nemůže prožívat obojí, emoce jsou pozitivní a negativní a šťastný, nebo nešťastný. Jenže v každodennosti je to jinak – třeba loučení je emoční epizo zažíváte smutek i radost zároveň. Přijde mi fascinující tohle sledovat a nabourávat předst emoce dobré nebo špatné. Emoce jsou důležitou každodenní součástí života, poskytují nám zá tom, co má pro nás v životě význam i o tom, co se děje uvnitř – pomáhají nám přežít. Sára Wienerová 30. 10. 2018