Dva roky bez Jana Sokola ****************************************************************************************** * Připomínáme si profesora Jana Sokola – druhé výročí úmrtí ****************************************************************************************** Připomínáme si jednoho ze zakladatelů a prvního děkana naší fakulty profesora Jana Sokola, opustil před dvěma roky dne 16. února 2021. V roce 2020, u příležitosti slavnostního otevření nového sídla a oslavy 20. výročí založen zanechal tento vzkaz: „Fakulta je dnes uznávaným odborným pracovištěm v řadě často nových oborů, v badatelské pr tom by jistě měla odvážně a plnou parou pokračovat, aniž by ovšem své obory a programy pří tom však není její originalita. Tou je důraz na něco tak běžného a zároveň tak neuchopitelného, jako je vzdělanost. Ta se studiem a prací na nejrůznějších, ale dnes zpravidla poměrně úzkých tématech. Přesto je cí bakalářského studia, na němž fakulta stojí a s nímž by také padla, ještě něco navíc. Ať už transdisciplinarita nebo prostě humanitní vzdělanost, tematický koktejl svého studia si ka do značné míry namíchat sám. Učitelé mohou a mají na své studenty klást i vysoké nároky, m smířit s tím, že většina studentů se nestane vědci a badateli. Zato by se všichni měli stá lidmi a získat pro to aspoň pevný základ: naučit se zacházet s jazykem, bravurně zvládnout rozumět, mluvit a psát. Mějte to, prosím, na paměti, až budete zase v pokušení podřídit ho jen nějaké odbornosti či znalostem. A že Důležitým knihám nepřekáží ani žádné epidemie, to navíc. Moc rád bych vám všem a každému jednotlivě poděkoval za to, co jste pro fakultu udělali, p vzájemný respekt a popřál trpělivost, dobrou mysl i dobré nápady, aby se nám v novém domě ale také bádalo, diskutovalo, učilo a zkoušelo. Quod bonum, felix, faustum eveniat!“ Jan Sokol Publikujeme také vzpomínky a svědectví nejbližších kolegů a přátel profesora Jana Sokola z 2022, v nichž reflektují, jaké ideje, přesvědčení a hodnoty jim profesor Sokol zanechal, v vzorem a čemu je naučil. Příspěvky jsou seřazeny dle data zaslání. Ladislav Benyovszky Jana Jeníčková Marie Kratochvílová Ivan Rynda Eliška Pincová Zdeněk Pinc Mirjam Moravcová Josef Fulka Martin Vrabec Iva Holmerová Lily Císařovská Marek Skovajsa Josef Kružík Ondřej Skripnik Jiří Tourek Marie Pětová Jaromír Murgaš ****************************************************************************************** * Ladislav Benyovszky ****************************************************************************************** Jan Sokol, který mne více než čtvrt století považoval za svého blízkého přítele a spolupra budu do smrti hrdý, mne naučil především tyto čtyři věci: 1. Důležitější než produkce odborníků je šíření vzdělanosti, protože žádní odborníci nikdy ani „nespasí“ svět a jen v duchovně vzdělané svobodné společnosti mohou vyrůst, nezapadnou – i odborné – talenty. 2. Učil mne, že vzdělání je výchova k lidskosti a to znamená – ke svobodě. Totiž proto, že neoznačuje svévoli jiných respektující nebo nerespektující svévoli mou vlastní, nýbrž všud milionech dílčích i celkovějších svých forem pozorovatelný fakt jiného než zvířecího způso na zemi. Až svoboda je lidským životem. 3. Učil mne, že když jako univerzitní učitelé – „členové svobodného společenství studentů rád říkal – nebudeme celými svými životy stát za tím, co učíme, je to bezcenné, že máme př strach a nikdy „nesundat kalhoty daleko před brodem“. 4. Učil mne, že důležitější a cennější než na někoho vzpomínat, je být pamětliv toho, čemu svůj život. Ladislav Benyovszky 11. ledna 2022 ****************************************************************************************** * Jana Jeníčková ****************************************************************************************** Slyšela jsem krásné metaforické přirovnávání myšlení některých našich filosofů (Zdeněk Pin Kratochvíl, Zdeněk Neubauer…) k zelenině. Přirovnávali je např. k brokolici, květáku, růži tom smyslu, jakoby se myšlenky každého filosofa buď větvily a kudrnatily, nebo utvářely sa jako u kapusty. Myšlení prof. Jana Sokola bylo přirovnáno k pórku. A to se mi strašně líbi to za nanejvýše výstižné. Prof. Jan Sokol skvělým, originálním způsobem dokázal vysvětlit sevřeným a uceleným způsobem, tak jako je utvářen pórek = pevně utažené smyčky myšlenek ne vybočení kamkoli, směřující od podstaty, kořene až po špičku věci tak, jak je viděl a vním tak, aby byly srozumitelné. Dokázal vystihnout to podstatné a balastem se nezabýval. Schop předat vědomosti není vůbec samozřejmostí, nelze se to naučit, je to dar. Prof. Jan Sokol je mi ctí, že jsem mohla alespoň část předaných myšlenek z jeho přednášek či seminářů vstř srozumitelnému podání i porozumět. Jana Jeníčková 11. ledna 2022 ****************************************************************************************** * Marie Kratochvílová ****************************************************************************************** Jan Sokol mě naučil dívat se na svět s otevřeností, být přející k druhým, nezávidět a hled můžu prospět. Naučil mě taky, že vzdělávat a učit se může člověk i v pokročilém věku, jen sebezapření a důvěry ve smysl toho, co dělám. Naučil mě, že je možné, aby spolu mluvili li vyznání, náboženství a církví, ale taky to, že se můžu spolehnout na ukotvení, kterému my Bůh. Naučil mě, že se složité věci dají vyjádřit jednoduše – ale to stejně nejlíp uměl on. věci pohlížet z různých stran a žádný pohled hned nezavrhnout. Byl přítelem mým i mého muže ještě před rokem 1989 a v mnohých životních situacích dobrým pomocníkem. Sám vlídný a tolerantní, nepovýšený a empatický ovlivnil mnohé své žáky, ke kt Moc mi chybí. Marie Kratochvílová 12. ledna 2022 ****************************************************************************************** * Ivan Rynda ****************************************************************************************** Člověk si bere od druhých nejen z řeči nebo textů. Zdrojem je i jednání, chování, styl... 1. Po vstupu do budovy VÚMSu (Výzkumný ústav matematických strojů) si Jan Sokol bral už u (výstupy vlastní včerejší práce zpracované na počítači). Než si zapálil první cigaretu – n potom..., ale zpravidla ještě před tím, než dosedl na židli v kanceláři, už v nich listova Naučení: nepřesvědčuj okolí, že pracuješ dobře; pracuj (dobře). Okolí si všimne! Jednou... 2. Přirozená autorita. Někteří lidé mají ve zvyku po vstupu do místnosti jednoho – dva pří aby si vymezili postavení. Honzovi stačilo promluvit nenapodobitelným kontemplativním způs ztichla. Třeba i ve Federálním shromáždění. 3. Řídit se odvrácenou stranou měsíce. Na problém je nutné pohlédnout i z druhé strany, sh poté každý pohled dekomponovat. Přemýšlím už mnoho let v mnohaúrovňových seznamech. Ivan Rynda 25. ledna 2022 ****************************************************************************************** * Eliška Pincová ****************************************************************************************** Jak si na Jana pamatuji, byla pro mne na něm nejhezčí a nejsympatičtější jeho čistá nepřed nepředsudečnost. Byl člověkem nemytickým, naopak byl přísně racionálním. Nepotřeboval ke s mytologické uklidnění, ani žádné úniky v prožitkách, vášních a vzrušení, ale uspokojovala racionality. Byl vlastně apollinský typ, třebaže měl radosti života rád a nebránil se jim. ho hledání a nalézání toho, co je důkazem, že tento (náš i jeho) svět je dobrý, a že jak t logické a v zásadě takové, jak má být, tedy dobré. Pro záchranu světa nepotřeboval revoluč mu tahle víra, že svět je dobrý, a že stačí ho takový udržovat, k čemuž byl vždy a celoživ a pro udržování světa dobrého udělal hodně. Taky ale věděl, že svět není vždy tak dobrý, j Jeho myšlení ale nepočítalo s existencí zla, proto hledal svou cestu a měl vlastní teodice jeví jako zlé, není principiálním zlem, není to mocnost, která se probourala do panství do ho a přemohla, ale pouze se jeví jako zlo tam, kde obrana dobra není dost silná, tedy tam, dost bráněno, kde dobro není dost dobré na to, aby zlu odolalo. V knize Člověk a náboženst s rozlišením typů zla. Výsledkem toho je, že se vlastně musíme bát pouze zla, za které můž Jan říká, že jsou jevy, které můžou jako zlo vypadat (nemoci, bída, trápení, živelné katas ale ty patří do řádu světa, jejich podstata není ve zlu, jen jejich dopad na naše životy b a nepřijatelný. Když prozkoumáme další jevy, které vypadají jako zlo a jejichž dopad na na příjemný, zjistíme, že nejčastěji vycházejí z lidských duší, ze slabostí, zlé vůle, hloupo máme v našich rukách, a tedy máme vlastně i možnost zlu předejít. Stačí k tomu člověčí dob není mocností, s níž nejde měřit síly, neboť ona má navrch. Je to naopak, lze ho přemáhat, když slabost, zlost a hloupost převrátíme v sílu dobra a třeba i lásky. Jan byl dost moudr celým svým bytím tvrdost a neprůchodnost zla převracel v schůdnost dobra. Měl vliv na to, učili hledat východiska, aby to zase bylo dobré. Eliška Pincová 29. ledna 2022 ****************************************************************************************** * Zdeněk Pinc ****************************************************************************************** Od Jana Sokola jsem se naučil víc, než bych zde byl schopen vyjmenovat. Proto se soustředí záležitosti, protože mně dnes připadají jako zvlášť aktuální. První z nich je skutečnost, nepřeceňoval význam porážek, neúspěchů. Po každém z nich se snažil uvažovat a konat nadále se nic nestalo, ale protože věřil, že to za žádných okolností nemůžeme zabalit. Nebyl zkrá Dokonce bych řekl, že byl bytostný optimista. Já naproti tomu jsem byl v první polovině sv pesimista, tedy člověk, který se nechá okolnostmi otrávit. To mi ale nebránilo, abych žil nějak na truc, ze vzdoru s uklidňující představou, že když už to nepůjde dál, mohu své trá Sokol byl pro mne jedním z důvodů, proč jsem toto své přesvědčení opustil, chcete-li, přek to souviselo i s tím, že po roce 1989 se náš život změnil zásadně, a to tak, že se splnilo nikdy předtím ani nedoufali. Na tento zásadní zvrat se dnes často zapomíná, a ti později n ani nevěří, že se něco takového událo. A tak jsem od Jana Sokola převzal jeho víru. On řík s Theilardem de Chardin. To v mé interpretaci znamená, že věřil v to, že stvoření je bytos že život a náš svět nevznikl náhodou, nýbrž jeho zdrojem je nějaký záměr, který je taktéž říkával, že úkolem člověka je postarat se o záležitosti svého života a nespoléhat na Boží záležitostech, které můžeme řešit sami. Dožadovat se Boží pomoci v běžných věcech je v tom V souvislosti se smyslem stvoření je pouze naděje, která spočívá v tom, že v záležitostech není v lidských silách, nás Bůh nenechá na holičkách. Taková víra poukazuje na to, že evol ale směřuje k nějakému bodu. Theilard mu říkal bod Omega, v němž bude biosféra dovršena a pokračovat v kvalitativně vyšší úrovni zvané noosféra. Kdyby nebylo této víry, pak by se t jsme si před cca 30 lety vzali na svědomí, nikdy nemohla podařit, vlastně by se už dávno k překážkám rozpadla. Ta druhá věc, která s první souvisí, je, že jsem od Jana Sokola převzal jeho řešení obecně skutečnosti, že produktivita většiny lidských institucí, nebo firem je založena na tom, že jejich přínosu je výsledkem činnosti cca 20 % pracovníků, které tyto instituce zaměstnávaj pojetí tak ale nevyplývá, že pokud těchto 20 % tahounů nedostává cca 80 % výnosů, ale mnoh nespravedlivé a je to potřeba změnit. Za komunistů to bylo ještě patrnější než dnes, proto za práci bylo téměř zcela nivelizované. Sokol dobře věděl, že pokud se pokusíme nivelizaci to mít ještě negativnější důsledky než ona zřejmě nespravedlivá nivelizace. Proto říkával, aby ti, kdo instituce táhnou, to nedělali pro peníze, ale pro to, že to pokládají za správ my učitelé máme to neobyčejnou výsadu, že můžeme dělat, co nás baví, a ještě nás za to pla dobře nebo špatně, nehraje podstatnou roli. V náboženském slova smyslu se cítí být ke své Max Weber má pro to německý výraz Beruf. Rozlišujme tedy povolání a zaměstnání. Žádná inst obejít bez lidí, kteří jsou v ní pouze zaměstnáni, tj. pracují do výše svého platu. Ale pr institucí platí, že téměř postrádají ty, kteří se cítí být ke své činnosti povoláni. Takov charakteristické tím, že v nich lidé přestávají pracovat, a pouze chodí do práce. Pro dobr nezbytnou podmínkou, aby se co největší procento lidí v nich působících cítili jako povola ohledu na to, jaký tzv. objektivní výkon ve skutečnosti podávají. JS strávil několik deset života ve Výzkumném ústavu matematických strojů, kde takového klima existovalo. Proto zast že v dobré instituci není rozumné lidi do práce nutit. Ti, kdo se spíše vezou, nejsou na o nedělají přehnané představy o výši své odměny a vlivu. Něco takového jsme od počátku zavád neexistujícím Institutu Základů vzdělanosti (IZV UK). Snad by stálo za úvahu zamyslet se n atmosféry přetrvalo. A ta třetí věc je loajalita. Dnes bychom spíše řekli kolegialita, ale to je v Sokolově smy Loajální je člověk ve své rodině, vůči přátelům, kolegům, vůči své instituci, vůči sousedů a dokonce je třeba být loajální i vůči lidstvu. Loajalita neznamená souhlas, ale věrnost. smysluplného života je věrnost. Zejména důležité je to ve chvílích, kdy cítíme, že s tím, loajální, nesouhlasíme, protože pak není tak důležité prosadit své stanovisko, jako zůstat nás spojuje, či spojovat má. Zdeněk Pinc 1. února 2022 ****************************************************************************************** * Mirjam Moravcová ****************************************************************************************** Co mě profesor Jan Sokol naučil? Naučil mne, že nesouhlas s názorem druhého lze vyjádřit l neurážejícím způsobem, že vlídnost je základem úspěšné společenské komunikace, že i nepříj lze sdělit tak, aby nebolela, že vstřícný přístup k druhému je devizou, která se ve výsled mnoha „ponaučení“ zmiňuji ta, která mě oslovila nejvíce. Mirjam Moravcová 2. února 2022 ****************************************************************************************** * Josef Fulka ****************************************************************************************** Jan Sokol mě naučil… no, spontánně se mi vybavují tři věci, ačkoli by toho samozřejmě bylo Psal se rok 1995, já byl na své první konferenci v Paříži a prof. Sokol mě vytáhl na proch mi vysvětloval, jak se vyrábějí takové ty ornamentální dřevěné dveře na pařížských domech. výkladu nepamatuju, protože jsem byl hrozně nervózní ze svého referátu, který jsem měl mít ještě v té své tehdy dost upatlané francouzštině, ale hrozně na mě zapůsobily, asi jako na disperzní všeznalosti. Kdykoli se od té doby ocitnu v Paříži, vždycky když jdu kolem nějak si na něj vzpomenu. Co mi na Janu Sokolovi imponovalo nesmírně, a teď zcela bez ironie, byly jeho občasné hyst Ve chvíli, když se opravdu naštval, byl fenomenální; viděl jsem lidi, jak se krčili v kout slívy. Tohle jsem se od něho popravdě řečeno nenaučil a zůstává v této věci mým nedostižný když já se pokusím někoho seřvat, vypadám velmi směšně. To člověk buď má, nebo nemá. Ale jedna věc se na mém životě opravdu podepsala. Jednou prohlásil, nevím už při jaké příl jeho narozeniny snad, že jediné ospravedlnění existence člověka, který dělá filosofii, je je podle mě pravda, a když jsem se jednou musel rozhodnout, jestli budu na plný úvazek na na FHS, tak jsem se rozhodl pro FHS právě proto: když člověk jenom bádá a píše, hrozí mu z jistý pocit zbytečnosti tam jakoby je, alespoň pro mne. Snad to nebude znít moc narcistně, mě měl docela rád. Velmi si toho považuju. Josef Fulka 3. února 2022 ****************************************************************************************** * Martin Vrabec ****************************************************************************************** Jan Sokol mě naučil, jak věci řešit v klidu a s rozvahou a že problém, který působí obrovs často bývá jen bouří ve sklenici vody. Martin Vrabec 4. února 2022 ****************************************************************************************** * Iva Holmerová ****************************************************************************************** Jan Sokol mě naučil… Asi bych měla spíš napsat nebo říci, že od Jana Sokola jsem se mohla ale nejsem si zcela jistá, zda se mi to podařilo. Možnost se s Janem Sokolem pravidelně se fakultě považuji za jeden z darů posledních let. Těšila jsem se na setkání s ním, na jeho výstižné a mnohdy i vtipné poznámky, kterými však nikdy nikoho neurážel. Byl pro mě vzorem skromnosti, moudrosti a laskavosti. To se ale nevylučuje se smyslem pro humor, který si st Vážila jsem si ho. Ráda na něj vzpomínám a myslím si, že tu je vlastně stále s námi. Mnohdy se přistihnu, kdy nerozumím, nevím si rady či mi to například ve veřejném prostoru připadá absurdní, že se n právě Jana Sokola, co by na to asi řekl právě on.. Iva Holmerová 6. února 2022 ****************************************************************************************** * Lily Císařovská ****************************************************************************************** Jan Sokol mě naučil, že i velmi složité a jemné věci lze sdělovat jasně, přesně a zároveň aniž bychom zjednodušovali. Toto umění ovládal mistrně – jeho slova vycházela z pokory, je nebývá samozřejmá, z poctivého myšlení a kázně. Jan Sokol mě naučil, že slova mají váhu, ž žádnou okázalost. Díky Janu Sokolovi ostře vnímám, zda slova kolem mě otevírají a sdílejí, plodí chaos, zatemňují a rozbíjejí. Když nebyl v roce 2003 jen těsným rozdílem hlasů zvolen prezidentem této země, ztratili js dobu obrovskou příležitost mít stále na očích vzor skromného člověka, jehož přirozená auto slušnosti a vzdělanosti. Obávám se, že tyto vlastnosti jsou stále vzácnější. Jan Sokol by si nejspíš moc nevšímal toho, co říkáme o něm, spíš by ho asi zajímalo, zda j předával. Proto dovolte, abych ocitovala těch pár slov, která nám řekl tenkrát na Marjánce „Přemýšlel jsem, co je to nejvíc naléhavé, co bych vám rád sdělil, a dospěl jsem k následu Většina z nás si dnes nežije špatně, a přece bychom mohli být o hodně spokojenější, úspěšn šťastnější, nebýt toho nešťastného klimatu stálého podezírání, hubování, stěžování a zlobe žádný skutečný předmět a dopadá na téměř cokoli: nikomu se nedá věřit, všichni lžou a krad špatně a jde to od deseti k pěti. To vůbec neznamená, že bychom neměli kritizovat, jenže nadávání není kritika. Společenskou „blbou náladou“, kterou sami trochu perverzně udržujeme a šíříme kolem sebe, vzájemně kazíme a otravujeme své životy, ale můžeme případně i ohrozit naši svobodu. Polit domácí i zahraniční, už na tom dlouho pracují. Je přitom v silách každého z nás jako občanů a vzdělaných lidí, abychom se tomu postavili Napadají mě tři kroky, od nejsnazšího k nejobtížnějšímu. 1. Nenechat si svůj vnitřní a duševní život příliš zamořit mediálními tématy, mediálním vi Stručně řečeno, dívat se víc z okna než na televizní zprávy. 2. Vzdorovat tendencím rozmazleného dítěte, které všechno, co má, považuje za samozřejmost víc, a je tedy stále frustrováno tím, co ještě nemá. 3. Snažit se naopak vidět, co všechno mám, umím a mohu. Až si toho všimnu, hned také uvidí nejdůležitější a nejcennější – třeba život, Zemi a Slunce, chvíle štěstí, lásku, přátelstv jsem si nevydobyl, ani nekoupil, ale dostal, většinou dokonce zadarmo. A jakmile si připus nedostal jen pro sebe, dostává můj život pevný smysl i orientaci a nemůže propadat blbým n (Na naše naléhání nám pan profesor svůj krátký proslov dodatečně zapsal. Citováno z jeho e 2016). Lily Císařovská 7. února 2022 ****************************************************************************************** * Marek Skovajsa ****************************************************************************************** Jan Sokol mě naučil mnoha věcem, ale ty nejdůležitější, kterých jsem si na něm vážil nejví nenaučil vůbec nebo jen velmi špatně. Za to však Sokol nemůže. Otázka by spíš měla znít, c Sokola mohl naučit, kdybych se dobře učil. Rád se tu zmíním aspoň o jedné. Na Janu Sokolovi mi vždy velmi imponovala jeho otevřenost světu, lidem, novému poznání, no a to třeba i tehdy, když byly těžké, nepříjemné nebo zneklidňující. Nepochybuji o tom, že si Sokol zachoval až do konce života. Je to vzácná věc, mnoho lidí se v určitém okamžiku j začne vše kolem sebe vnímat skrze jedno hotové schéma, nenachází ve světě žádný příslib no co by mohlo přinést osvobozující proměnu. Sokol se uměl na nové věci a události, ať už šlo filosofický trhák z Paříže, zázraky výpočetní techniky nebo výsledky voleb, dívat s jedine snad až dětsky neovladatelné zvídavosti a rozvahy zralého člověka. Dokázal toto vše ocenit nevyvedlo z míry. Byl také jako málokdo schopen dělat velká rozhodnutí, kterými vytvořil n rozhodnutí založit Fakultu humanitních studií. K této vloze Sokol vlastnil i vlohu komplementární, totiž schopnost dívat se na známé a ob by byly úplně nové a bylo třeba je prozkoumat jako nečekaný vědecký nebo cestovatelský obj na fotografie, které občas posílal svým přátelům a kolegům. Byla na nich třeba rostlina, k procházkách Prahou našel růst vedle chodníku, jindy zase zvláštní architektonický nebo řem kterého si všiml na nějakém domě. Tedy věci, kolem kterých by bezmyšlenkovitě prošel každý obdařený Sokolovou vnímavostí. Jan Sokol byl pro mě vzácným příkladem člověka, který se um kolem sebe a svůj údiv sdílet s ostatními. Marek Skovajsa 7. února 2022 ****************************************************************************************** * Josef Kružík ****************************************************************************************** Pokud bych měl uvést jednu jedinou věc, kterou jsem se naučil od Jana Sokola, potom je to být na druhé přísnější, než sami na sebe, a to ve smyslu Mt 7, 2 jakou měrou měříte, takov odměřeno. Nese to s sebou celou řadu praktických důsledků pro naši dobu, z nichž bych snad jednak je každá, byť sublimovaná či skrytá, forma nenávisti problém spíše můj než toho, vů chovám, a jednak je lepší, byť náročnější, snažit se budovat mosty než hloubit příkopy. Josef Kružík 7. února 2022 ****************************************************************************************** * Ondřej Skripnik ****************************************************************************************** Jan Sokol mě naučil, že na jakémkoliv sporu jsou na vinně oba. Zejména tehdy, když jsem by přesvědčen, že jsem v právu a blbec je ten druhý. Nevím, jestli jsem se to naučil, ale čas vzpomenu … Situací a věcí, kdy se zastavím a přemýšlím, jak by asi zareagoval Jan Sokol, j Ondřej Skripnik 8. února 2022 ****************************************************************************************** * Jiří Tourek ****************************************************************************************** Když jsem jednou po přednášce jako bakalářský student ve druhém ročníku zašel za Janem Sok tento rok opět fakultní výlet, který předchozí rok uspořádal, řekl mi – mazal zrovna tabul nějaký udělám, pak ano. Patrně se mě chtěl zbavit. Ovšem nezbavil. Všechno jsem promyslel, možné destinace a objednal se k němu do děkanské kanceláře na konzultaci – výsledkem byla nad Rýnem. Přiznávám, že takto jsem nikdy předtím neuvažoval. Jistě, nějakou zodpovědnost má člověk j a postupně jí přibývá. Ovšem přemýšlet o svém světě, jako o mém, tedy ne že mi patří, ale mám zodpovědnost, že ho musím obhospodařovat, starat se o nějaký kus v něm, rozvíjet ho a jsem nechápal ještě, když jsem připravoval výlet druhý a možná že i třetí. Došlo mi to zkr postupně. Dědictví – etika dědice – je velké Sokolovo téma. Náš svět, jazyk, kulturu, umění a vůbec získáváme, osvojujeme si od předchozích generací. Je naším úkolem to vše – každý pochopite podle povahy i schopností – přijmout a podle možností rozvinout a předat. Takto žije kultu životě. Sokol mluvil o Životě s velkým Ž, který se nese prostřednictvím jednotlivců, ale v Lépe díky tomu chápu křesťanský nárok, že člověk své hřivny nesmí zakopávat ale s rizikem musí být činný ve světě, mezi lidmi. Pomohlo mi to vnitřně přijmout, že víra se nemá orien „zásvětně“, nýbrž na život zde a nyní a v posledku mi to pomohlo změnit životní nasměrován zvnitřnil, jsem to sám – jinak to stejně nejde, ale je to mé velké dědictví po Janu Sokolo Jiří Tourek 9. února 2022 ****************************************************************************************** * Marie Pětová ****************************************************************************************** Spíše než o tom, co mě Jan Sokol naučil, je možná na místě mluvit o tom, co bych se od něj A je toho mnoho, tak jako je mnoho toho, za co jsem ho obdivovala a za co jsem si ho vážil na pana profesora vzpomínám – když zemřel, dolehlo na mne vědomí děkanské odpovědnosti za dílo více a intenzivněji. Když tu ještě byl s námi, věděla jsem, že se s ním mohu kdykoli jsem to nedělávala. Většinou jsem si řekla, že ho nebudu zatěžovat, a záležitost vyřešila. ním přijít nemůžu, se často ptám, co by tomu asi Honza řekl a co by na mém místě udělal… P častěji než dříve si uvědomuji, co bych chtěla umět jako on. Rozhodně nakládat s časem. Snad nikdy jsem ho neviděla ve spěchu - vyzařovala z něj vyrovn I přes veškerou pracovní vytíženost si dokázal udělat čas na lidi kolem sebe, ať už šlo o studenty - a byl na ně laskavý. Jeho záběr byl neuvěřitelný, tedy myslím nejen jeho intele ale škálu činností, které zvládal. Neztrácel čas naříkáním, ani tím, co změnit nemůžeme, a co za to nestojí. Uměl rozlišovat mezi podstatným a nepodstatným – a tím druhým se nezabýv že se dokázal odstřihnout od toho, o čem víme, že je to malicherné, že jde jen o lidskou h atd., a stejně nás to pořád vnitřně užírá a zaměstnává, a tím i okrádá o čas, který bychom věnovat něčemu a někomu jinému. Právě toto Jan Sokol uměl: záležitost vyřešit, vyřídit a j tím nezabývat. Alespoň tak na mne působil. Byl vnitřně soustředěný a byl při tom, co dělal chvíli opravdu přítomen a nenechal si diktovat ostatními, co si jeho pozornost zaslouží. N bylo moudrostí stáří a už vůbec ne zvládnutím nějaké „techniky“, kterou nám slibuje mentál Sokol uměl vážit čas svého života, protože ho vnímal jako dar, za který máme být vděční. Ta formulace se stala v posledku nejen esencí jeho filosofických a antropologických úvah, propsal do svého života. Dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to, co na něm nejvíce obdivu mu nejvíce vděčná. Byl mi svědkem víry. Dlouho mi trvalo, než jsem si to uvědomila a dokáz protože svědčil skromně a neokázale. Ale bylo to svědectví ryzí, které zůstává součástí mé Marie Pětová 11. února 2022 ****************************************************************************************** * Jaromír Murgaš ****************************************************************************************** Jan Sokol je nastálo se mnou, ve mně. Až mám – od prvního dne té smutné zprávy před rokem opravdu silnou tendenci říkat, že nezemřel, aniž bych tím chtěl popírat fakta. Nemine toti vyučovací den, aniž bych jej zmínil, aniž bych se o něj vpravdě opřel; a není vůbec žádný neužíval jeho pomoci mně pro filosofování a vyučování, ale i pro můj život vůbec. Ovlivnil mne už kdysi, když jsem o něm osobně neměl ani tušení, někdy na přelomu sedmdesát let, během mých studií. To když jsem se dostal k jím (a V. Freiem) přeložené knize Teilhar Místo člověka v přírodě; a následně k Chuti žít (kterou J. Sokol překládal s V. Němcem). T té době mého dospívání velmi oslovily a ovlivnily, a to zejména pro jejich (a pak moje z n představy člověka a také smyslu/obsahu dobra a zla. No a pak jsem díky aktivitám Jana Soko nejen „vydechl“ při a po tzv. „sametové revoluci“, ale také se mohl v roce 1993 připojit d se (úžasné) „lodi“ Institutu základů vzdělanosti UK. Bylo to a zůstalo vzácným štěstím sam i zrovna tím, že jsem v té době hledal „místo smysluplného učení“, ke kterému jsem tehdy u směřoval od svého dosavadního, ale vlastně dokončeného bádání na poli filosofie fyziky ve ústavu Akademie věd. (Určitě tu ale musím zmínit i setkání a rozhodující podíl Zdeňka Pince na tomto mém štěstí byl přijat jako budoucí učitel na IZV). Ale pak časem ještě přišel ten zásadní vliv Sokolo Malá filosofie člověka, kterou vydal poprvé někdy hned po prvních letech mého působení na Západočeské univerzitě v Plzni (v r. 1995?), kdy jsem hledal svoje učitelské „založení“. P Protože „dokončení“ mého bádání o filosofii fyziky mne v tom roce 1993 dovedlo k (netušené pochopení zcela základního významu čehosi jako „životního světa, rozumění životnímu každod pro tu dříve mnou nejvýše stavěnou vědu, fyziku! – A právě Jan Sokol mi ve své uvedené kni mne skvělé příklady a poučení ... o přechodu z našeho každodenního světa do světa myšlení cestu zase „zpět“. To on mi ukázal konkrétní cestu, kterou jsem v té době hledal a jen stř formoval: propojení světa našich každodenních zkušeností se světy filosofie a světem vědy. snad jednoduchá?) knížka přesně „zapadla“ do toho, co jsem potřeboval – o co se opřít, kdy i své studující doprovázet od jejich zkušeností, od toho našeho zdánlivě všedního „světa“ do nahlédnutí jeho (a jejich) nesamozřejmosti – a s tím do „světa“ filosofie, a třeba i vy třeba i snad vysoké… Provázet studenty do propojení a příbuznosti těch vědění… i do vědomí Na základě věcí, kterým jsme „se naučili rozumět doma v kuchyni“ (řečeno Janovým slovem), pokoji“, a pak také samozřejmě v těch dalších stále širších a zároveň známých i hluboce ta v nichž každý den, každodenně žijeme a jejichž aspekty Malá filosofie člověka hravě nastře Takže to je asi také to, co jsem se od něj asi nejvíce učil (či „nejvíce učil asi právě od jde nacházet spojení každodenního myšlení a zkušenosti s těmi „abstraktními katedrálami“, setkáváme (jsem se setkával) dříve při studiu jednak fyziky, jednak akademické filosofie… podání tisíce příkladů, přechodů, myšlenek, vizí! Za tu vizi celkovou… Nemluvím tu o lidských vlastnostech Jana Sokola, o jeho dalších rolích, nejen pro mne osob osobnostních. O jeho laskavosti, moudrosti, lidskosti, vzdělanosti, pracovitosti. To možná také: jiní a jiné jej znají a dokáží to říci lépe. Vděčím mu však opravdu za mnohé, ač jse častým „společníkem“. Pro mne byl můj „velký“ učitel a já, spíše vpovzdálí, „se“ vždy vědě „soukromým“ a dost nehodným žákem. A tak trochu i „drzým“, když jsem se jej jen občas na n jinak z něj vskutku „těžil“ (a těžím) den co den. Jako „to první“ s ním mi ... stále zůstává vědomí: „…on pro mne JE stále živý - a (jistě n se od něj učím stále!“! Nechci se rouhat, resp. omlouvám se všem, pro něž se tím rouhám; a neříci – musím říci - že pro mne byl a je – před ní i od té první zprávy před rokem a stál „rovnouavěčněvzkříšený“. Jaromír Murgaš 21. 2. 2022