Organizační tým programu CŽV Ukrajina: Měli jsme měsíc na něco, co by mělo trvat pů ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Od začátku dubna do konce května 2022 proběhl na Fakultě humanitních studií UK [ URL "FHS- Orientační kurz pro osoby postižené válečným konfliktem na Ukrajině. Šlo o samostatný a zc celoživotního vzdělávání, vytvořený během jediného měsíce týmem ze Studijního oddělení FHS jsme se dnes ptali na zážitky a historky z pomyslného natáčení. Rozhovoru se zúčastnili Ma Varvara Borisová, Monika Picková, Hana Gabrielová a Dominik Kuna (chyběla Eva Horáčková). *========================================================================================= * Jak byste stručně popsali, co je Orientační kurz pro osoby postižené válečným konfliktem obnáší? *========================================================================================= Varvara: Jde o program, který se skládá ze čtyř částí. První je výuka českého jazyka, kter dobrovolníci a dobrovolnice z řad studujících Fakulty humanitních studií. Druhou jsou zájm tedy přednášky našich studujících a vyučujících, které už jsou více akademicky zaměřené. T takzvané volnočasové aktivity – účastnice a účastníci kurzu například chodí na komentované nebo výlety. A čtvrtá část sestává z individuálních konzultací, které poskytujeme za studi věcech přijímacího řízení, uznávání zahraničního vzdělání a tak dále. Účastníci se mohou h aktivity a mohou se na nás také obracet s různými dotazy, třeba i stran ubytování a dalšíc věcí. Zkoušíme je takhle jednak zaměstnat, a jednak vtáhnout do akademického prostředí, pr nimi spousta lidí, kteří dokončují střední školu nebo byli na vysoké škole v prváku, takže studium i v České republice. My jsme jim takhle představili, co je na naší fakultě může po Máša: Kurz jsme otevírali hlavně s cílem pomoci těm, kteří to teď potřebují. Chtěli jsme s postarat, aby měli hned od chvíle, kdy se sem dostali, nějaký program. Nezačleňovali jsme existujících studijních programů; vytvořili jsme pro ně něco úplně samostatného. Chtěli js kurzu mimo jiné seznámit s naší fakultou a třeba i navést na cestu ke studiu. Jak jsme zji poměrně velký zájem a někteří si k nám už na příští rok podali přihlášku. *========================================================================================= * Co to znamená velký zájem? Kolik lidí je v programu zapsáno? *========================================================================================= Máša: Zájem o kurz jsme sledovali hlavně na tom, jak intenzivně chodily přihlášky a jak ry zaplnil na požadovanou kapacitu. Když jsme ho otevírali, neměli jsme v podstatě žádná oček jsme ho úplně pro všechny, neomezovali jsme to ani věkem, a nevěděli jsme, jestli se k nám desítek lidí, jednotky nebo třeba tisíce. Když jsme řešili, jaké množství jsme schopni zvl jsme orientačně o osmdesáti lidech. Nakonec se do kurzu přihlásilo skoro sto osob a z toho zapojených aktivně. *========================================================================================= * Čí to vlastně byl nápad? A jak se váš tým dal dohromady? *========================================================================================= Máša: Hned jak vypukla válka, bylo jasné, že je potřeba pomáhat, a v naší bublině chtěli p na studijním oddělení jsme o tom začali mluvit hned; bavili jsme se o tom, že by bylo dobr rámci fakulty. Brali jsme to svým způsobem jako povinnost. Ve stejnou dobu pak jeden z pro doktor Tomáš Holeček, přišel s nápadem, že můžeme otevřít kurz celoživotního vzdělávání. H sešlo. Nebyl čas vypisovat žádné výběrové řízení – kdo z nás dal najevo, že chce přiložit přidal se. *========================================================================================= * Bylo to takhle živelné i s vyučujícími? *========================================================================================= Máša: Věděli jsme, že program musí vzniknout velmi rychle a povedlo se nám udělat kompaktn komunikující skupinu, ve které jsme si rozdali úkoly. Kdyby se jednalo o běžný program, kd urgence, přistupovali bychom k tomu výrazně uvážlivěji, víc bychom například propagovali j Na nic takového ale nebyl čas, takže jsme vyučující i studující oslovovali „za pochodu“. N o kurzu i cestou na fakultu v autobuse. Vyučující, které jsme oslovili, reagovali pozitivn zapojili. Hanka: Vedle toho tady vznikla i rozsáhlá síť dobrovolníků. Jako první jsme se rozhodli os studující, kteří pocházejí z Ruska, Ukrajiny nebo Běloruska. Na tuto výzvu nám odpovědělo velké množství lidí, a to velmi entuziasticky. Nabízeli navíc opravdu širokou škálu aktivi s výukou češtiny, přes přednášky, společné chození do muzeí, až po arteterapeutické kurzy vyřizováním věcí na úřadech. Z toho jsme začali skládat nějaký funkční balíček aktivit a č k tomu, že budeme potřebovat nabídku kvůli organizaci výuky češtiny rozšířit. Ukázalo se t jejichž rodným jazykem je ruština, ukrajinština nebo běloruština a kteří nám nabídli svoji často báli vyučovat větší skupinu, a jednak si ne vždycky byli jistí všemi jazykovými nuan tu třeba dva, tři roky a česky umějí velmi hezky, ovšem ne na úrovni rodilého mluvčího. A rozhodli zavést model tandemu: jazykové lekce bude vyučovat jeden ruský, ukrajinský nebo b mluvčí, který si už martyriem spojeným s učením se češtiny prošel, a jeden český rodilý ml jsme se pak obrátili e-mailem i na všechny naše aktivní studující, jejichž rodným jazykem poprosili je o spolupráci. Na to taky zareagovalo nemalé množství lidí a nakonec se jich z dvaceti. Dominik: Dohromady máme dobrovolníků necelých čtyřicet. S těmi, kteří vyučovali češtinu, k a já jsem pracoval s ostatními, tedy s těmi, kteří nabízeli další aktivity, mimo zmíněnou Veškeré nabídky jsem se pokusil srovnat dohromady a vytvořit z nich nějaký kompaktnější pr tady třeba kolegu, který pracuje na Ministerstvu práce a sociálních věcí a připravil si př jak fungovat v české společnosti, jaká práva příchozí mají či jaké zákony a povinnosti se Nebo je tu kolegyně z magisterského studia antropologie a ta z pozice studenta přednáší o studium antropologie a co v něm vidí ona sama. Nebo dva kolegové, kteří pravidelně pořádaj jsem si nejdřív myslel, že to budou takové ty klasické výlety po Praze – tady máme Pražský katedrálu sv. Víta… – no ale ukázalo se, že jsou nejen velmi zdatnými průvodci, ale že jej prohlídky Prahy obsahují i výklad historie daných lokalit, tedy něco, co rozhodně spadá do sféry. Celkově se opravdu zajímavě vyprofilovalo jak to, o co mají účastníci CŽV zájem, ta schopni jim poskytnout. Ale jak se jim to nakonec celé líbilo, samozřejmě uvidíme až po ev Monika: Ze své pozice bych ještě doplnila, že je velký zájem o výuku angličtiny. Myslím, ž jsme zachytili i tuhle poptávku, přestože jsme to zpočátku nečekali. A také musím zmínit j dobrovolníka – je to doktorand, který dělá přednášky, vyučuje češtinu, a ještě provází po to je náš nejaktivnější dobrovolník a je mezi studenty opravdu velmi oblíbený. Sám je z Ru ruštině české dějiny. ****************************************************************************************** * Rozsah té práce jsme neznali a je to dobře ****************************************************************************************** *========================================================================================= * Když o tom takhle povídáte, tak se musím zeptat: jak to celé bylo časově náročné? *========================================================================================= (všichni se začnou smát) Varvara: Za sebe bych řekla, že určitě alespoň 0,7 úvazku. V tu chvíli jsem to ale nerefle jsem si říkala, že to je něco, co je potřeba a co musím udělat. Osobně jsem občas měla poc nezvládám a rozpadá se mi to v rukou, ale zároveň jsem věděla, že máme opravdu sehraný a p a kdybych to nezvládala, tak mě podrží. Takže i přesto, že to bylo časově náročné, mi přij všechno povedlo. Jsme prostě fakt dobrý tým. Máša: Myslím, že to, že všichni patříme na studijní oddělení, byl skvělý základ. Panovala a věděli jsme, že se přenese i do týmu, který pracuje na novém programu. Šli jsme do této a její rozsah jsme neznali – a je to dobře. Kdybychom to věděli předem, asi bychom sice vš trvali na tom, že kurz udělat chceme, ale možná bychom se báli. Vyhlášení programu CŽV jsm podepsat od paní děkanky v momentě, kdy jsme ještě neměli žádnou konkrétní náplň. Byl to p závazek a odpovědnost – už nebylo cesty zpět. Věděli jsme, že program bude mít smysl zejmé otevřeme co nejdřív, a stanovili jsme si deadline, že k začátku dubna už musí být vše hoto zjistili, že to je... no, za sebe bych řekla, že to byla další práce v plném rozsahu. Nemě upozaďovat hlavní náplň své práce na fakultě, takže o to to bylo těžší. Navíc jsme potřebo spoustu nových věcí, například kolegyně, která u rozhovoru není přítomna, Eva Horáčková, p na bázi SISu úplně samostatný fungující systém rezervací, který jsme používali. To, že něc vzniklo v tak krátkém čase, je opravdu neuvěřitelné. Myslím, že ze všech mých pracovních k Teams je ta věnovaná našemu kurzu rozhodně nejdelší a nejrychleji přibývající. *========================================================================================= * Existuje na jiné fakultě nebo univerzitě něco srovnatelného? *========================================================================================= Máša: O dalším takovém programu nevíme. Fakulty pomoc organizují – vím třeba o snaze někte organizovat výuku češtiny nebo nabídnout psychologickou pomoc; napadají mě i univerzitní k jazyka, byť zpoplatněné, pro některé budoucí uchazeče o studium. Naše cesta ale byla jedin Dominik: Specifickou devízou našeho programu je, že necílí jenom na free-movery, tedy na u studenty, jimž se čas u nás započítává jako zahraniční stáž – těm se otevřely všechny faku je spousta různých programů, byť jsou často zpoplatněné, což má jistě své výhody, ale i ne se k tomu projektu připojil, byl jsem velmi rád, že je koncipován tak, že se ho můžou účas moveři a že je pro účastníky zcela zdarma. Není tam zkrátka žádná bariéra, která by bránil jsem se rozhlížel po internetu, tak jsem nic, co by nebylo placené a necílilo jen na free- Hanka: Myslím, že Filosofická fakulta chtěla od května vyučovat češtinu a zapojit do toho protože u nich se dá vyloženě studovat obor učitelství češtiny jako cizího jazyka. Mám doj jenom na free-movery, ale nevím, kam dospěli. *========================================================================================= * Kdo všechno se tedy do kurzu přihlásil? *========================================================================================= Máša: Jelikož je program otevřen v rámci fakulty a univerzity, tak ho mnozí zájemci chápal studiu, a tím pádem se nám nejvíc přihlašovali lidé se zájmem o studium na vysoké škole. A věku, kdy se běžně na vysokou školu chodí, ale vysloveně se studijním zájmem – takže jsou před dokončením maturity, těsně po jejím dokončení, ti, kteří už studovali někde jinde a t tady, ale i lidé o něco starší, kteří taky chtějí jít studovat. Varvara: Věkově to je tak od patnácti do šedesáti pěti let. *========================================================================================= * Program na konci května skončil. Plánujete nějaké pokračování? *========================================================================================= Máša: Pokračování orientačního kurzu neplánujeme, ale plně jsme se nyní soustředili na mim řízení na naší fakultě určené pro lidi postižené válkou na Ukrajině; patří tak mezi ně i ú účastnice našeho orientačního kurzu. Varvara: Konec kurzu byl dán hlavně tím, že na fakultě začíná spousta dalších aktivit, kte muset plně věnovat nejen my, jakožto studijní oddělení, ale třeba i dobrovolnice a dobrovo vyučující, kteří jsou do toho programu zapojení. Ale myslím, že jednou z největších hodnot že se ti lidé propojili a mohou pokračovat dál v jiných aktivitách na fakultě i mimo ni. N dokonce domluvili, že se se svojí skupinkou na český jazyk budou setkávat neformálně i pře přijde, že je ku prospěchu všech. Dominik: Já bych akcentoval, že z mého pohledu splnilo toto CŽV svůj účel. V první řadě ná účastníky nějak zachytit, pomoct jim se socializací, tak trošku je vzít pod křídlo a zárov know-how, a tím jim zjednodušit přístup k dalšímu studiu. To se myslím podařilo. Znamená t může přijít, ostatně sequely jsou vždycky fajn, když je točí někdo, kdo ví, co dělá, ale z už nic dalšího nebude. Ne snad kvůli tomu, abych neměl víc práce, ale chci doufat a doufám pořád lepší a lepší a že už náš program nebude potřebný. Monika: Já to vnímám tak, že je to takové naše dítě. Nedávno se narodilo a teď přišla ta c oddechnete a pak si řeknete: „Co kdybychom měli druhé děcko?“ Takže třeba to ještě přijde. (smích) *========================================================================================= * Kdybyste měli zmínit nějaké vtipné nebo jinak výrazné historky, co byste vybrali? *========================================================================================= Monika: Já si akorát vybavím, jak jsem jednou večer někomu psala e-mail, kde jsme řešili C „mějte se hezky“ jsem napsala „mějte se ježky“. To se pak stalo hitem. Hanka: Také bylo někdy vtipné tvoje překládání z ruštiny. Monika: Ano, já totiž neumím rusky ani ukrajinsky, ale zároveň jsem byla kontaktní osoba. se dorozumívali s Google překladačem a jednou mi to přeložilo: „Jak je to s těmi velkými š se šla zeptat Máši, co mi to píšou, když mě Google překladač takhle vypekl. Máša: „Štěňata“ byly velké učebny tady na fakultě. A to, že Monika neumí rusky ani ukrajin přitom je kontaktní osoba, byl záměr. V naší skupině mluvíme rusky já a Varvara, a tím pád abychom v roli kontaktních osob byly my. Ale my jsme chtěli účastníky a účastnice vést k t naučili orientovat v česky mluvícím prostředí. Je jasné, že v některých situacích možná tr informacích od nás, ale když jsme je požádaly, aby se nebáli používat překladač, když neum zatím necítí na komunikaci v češtině, tak to zvládli. Občas sice s těmi velkými štěňaty, a nenechali se odradit. Varvara: Mně zase na začátku, když jsme ještě neměli stanovená jazyková pravidla, psala sp rusky nebo ukrajinsky, já jsem jim odpovídala a strašně jsem se při tom rozčilovala, že ne dvojjazyčnou klávesnici. Nemohla jsem se nikdy strefit do správných písmenek – ruská kláve úplně jiná. Takže jsem nosila do práce svůj počítač, kde dvojjazyčnou klávesnici mám, a pr chvíli na jednom a chvíli na druhém. Opravdu jsem tehdy uvažovala nad tím, že zažádám o př ty dvojjazyčné nálepky na klávesnici. Monika: Já jsem se díky tomu všemu velmi organicky naučila číst azbuku. Nikdy jsem se to n postupně mi to začalo dávat smysl. Máša: Některé historky, které si pamatuju, snad radši ani nebudu říkat, protože kolikrát u černý humor. Ale vzhledem k tomu, že naše konverzace probíhaly nejintenzivněji kolem osmé večer, tak Monika jednou velmi trefně poznamenala, že má pocit, že už jsme součástí rodiny taky tak. Seděla jsem doma a hihňala se v deset večer nad počítačem a přítel mě pozoroval vlastně řešíme. Takže i když ta práce samotná byla vyčerpávající, mám pocit, že až to skon bude chybět. Dominik: V tom chatu je spousta věcí, které se hodí vyzdvihnout, když mluvíme o vtipných h myslím, že má jistý punc soukromí, tak do něj raději nechci zabrušovat… abych z toho zase Pro mě bylo navíc často na hraně, kdy je to ještě komické, a kdy naprosto tragické. Když j chat někdy v deset hodin večer, viděl jsem, jak si tam kolegyně povídají: „Tak já už jdu s spát!“ „Já už jdu spát.“ „No já ti říkám, už běž spát, nech toho!“. Všechny se tam navzáje postele, ale když jsem se připojil znovu v jednu ráno, zjistil jsem, že tam jsou třeba dal textu! ****************************************************************************************** * Jsme strašně drsnej gang ****************************************************************************************** *========================================================================================= * Co vám to celé dalo? Na co myslíte, že budete jednou vzpomínat? *========================================================================================= Varvara: Já jsem původem z Ruska, a to období na konci února pro mě psychicky a emocionáln snadné. Práce na kurzu mi tím pádem pomohla dát tomu hněvu a všem ostatním pocitům nějakou formu. Navíc jak najednou všichni moji kamarádi začali pomáhat lidem, co prchali před válk tak jsem se cítila strašně zmatená. Nevěděla jsem, jestli mám jít na Hlavák, do Kongresáku do ulic, jestli mám vařit jídlo a rozdávat ho na ulici nebo odjet do Ruska a nechat se tam protiválečný protest. Takže ve chvíli, kdy jsem věděla, že na něčem pracujeme a že to bude hodně mě to uklidnilo a docela to zachránilo můj psychický stav. Najednou jsem věděla, že dávalo mi to smysl. A i když jsem měla pocit, že to nedávám, tak jsem si vzpomněla na všec a jela jsem dál. Navíc to sice byla okamžitá pomoc, vyvinuli jsme celý program během měsíc to i v dlouhodobé perspektivě – může to někomu nastartovat kariéru nebo akademickou dráhu, co s těmi lidmi zůstane. Není to tak, že je jednou vezmeme na procházku a rozdáme jim balí sociální a kulturní kapitál, který si odnesou, ať půjdou kamkoli. Máša: Já v tom určitě vidím tentýž přínos. Věřím, že jsme mohli účastníkům být po tu dobu jim mohli vyplnit program, a zároveň doufám, že aspoň někomu z nich to pomůže při dalším r sedmnácti lety jsem přijela na FHS díky profesoru Sokolovi a docentu Pincovi, kteří se roz skupinu studentů z běloruské univerzity, která byla z politických důvodů uzavřena. Když js nádraží vylodili, hned tentýž den jsme jeli na fakultu a okamžitě se nás někdo ujal a zača Sice jsme ještě neuměli česky, ale vůbec to nevadilo a najednou jsme věděli, že sem můžeme ostatní. Byla to taková první pomocná ruka, která nás nastartovala, a po těch sedmnácti le za sebe i za ostatní lidi z té skupiny, že to opravdu bylo velmi důležité. Takže já doufám bude důležité i pro tyto lidi, i když jsou bohužel v mnohem vážnější situaci, než ve které tenkrát já. Také pro mě bylo pozoruhodné, když jsme se s nimi potkali. Jsou to lidé prchaj kteří zažívají pro mnoho z nás naprosto nepředstavitelnou situaci – a my jsme se s nimi po usmívali. V tu chvíli jsme byli opravdu rádi, že jsou tady. Jestli byli rádi i oni, to nev a kurzy navštěvovali. Dominik: Pro mě byly ty okamžiky, na které budu vzpomínat, dva. První byl moment, kdy jsem zapojil. Na studijním oddělení pracuji několik měsíců, takže oproti kolegyním jsem tam rel přičemž při nástupu jsem si prošel takovým tím profesionálním pohovorem o několika kolech. tam nějakou chvilku pracoval, tak mi jednou Máša řekla: „Dominiku, ty jsi říkal, že kdybyc tak jsi ochotný pomoci.“, tak jsem opáčil něco ve stylu: „Jasně, rád vám pomůžu.“, načež M „No, tak nám pomůžeš.“ A bylo to. Na začátku jsem předpokládal, že vyřídím nějaké papírová něčím pomůžu, ale vznikla z toho ohromná agenda. Slýchal jsem během toho takovou kouzelnou ve mně zůstává: „A kdybys toho měl moc, tak řekni a my najdeme někoho dalšího.“ Představov tam přijde někdo další a já mu řeknu: „Hele, neříkal jsi náhodou, že bys nám trochu pomohl bych to samé, co se stalo mně. (smích) Druhý takový okamžik pak byl moment, kdy jsme se po účastníky. Měli jsme pro ně připravené úvodní slovo, kterého se kromě našeho organizačního i pan proděkan doktor Holeček a paní děkanka. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak ti lidé vy byla z jejich strany patrná až hmatatelná nervozita, vypadali důstojně a odměřeně. Pak pan krátkou čtyřjazyčnou řeč o tom, že sice nikdo z nás nerozumí všem jazykům, ale že se snad když budeme mít otevřená srdce. Nejdřív jim to říkal česky, čemuž zjevně skoro nikdo neroz na nás dost rozpačitě. Následně anglicky, což moc nepomohlo, pak rusky, na což už se koneč rozuměli, ale byl pořád patrný jistý odstup. A pak to řekl ukrajinsky. V tu chvíli bylo vi lidé otevřeli, udělali takový ten drobný pohyb dopředu, jako že jsou tam přítomní, a úplně Tehdy jsem si řekl: ano, tohle má smysl. Ti lidé na to reagují, něco jim to dá a není to j si tady uděláme nějakou svoji altruistickou agendu. Hanka: Byť mám jinou životní zkušenost než třeba Máša nebo Varvara, tak i mě náš projekt h nasměrovat. Možností pomoci bylo hrozně moc a tady bylo možné se soustředit do jednoho bod nebyla kapacita řešit nic dalšího. A co si z toho ještě odnáším, je vědomí, že když se chc krátkou dobu a s málem udělat strašně moc. Šlo o motivaci, o vůli, o nápad a během neskute něco mohlo vzniknout a nějak to fungovalo. Ne vždy naprosto dokonale, ale fungovalo. Dominik: To bych podepsal. To nastavení, že tam, kde je vůle, je i cesta, se ukázalo ve sl společnosti, ale v našem kruhu to bylo opravdu hmatatelné. Měli jsme měsíc na něco, co by roku až rok. A to jsem byl jenom na ocásku té práce, většina dala programu mnohem víc. Var podezřívám, že spaly na fakultě, protože jinak to snad ani není možné. To je zároveň straš Hanka: Poznamenala bych ještě jednu věc, kterou jsme v té rychlosti možná brali trochu jak ale kterou bych předtím jako samozřejmost rozhodně nebrala, a to institucionální podporu. fakulta jsou dost velké molochy, kde je nutné dodržovat spoustu pravidel, shánět financová řešit jiné formální věci, ale i tady šla spolupráce neskutečně rychle. Za celou dobu jsme žádnými většími problémy, zádrhely, nedorozuměními ani překážkami. Máša: Za sebe ještě musím říct, že i když jsem v České republice i tady na fakultě už doce díky tomuhle jsem si mohla opět uvědomit, že jsem velmi ráda, že jsem právě tady. Je skvěl takového našemu týmu povedlo, že jsem potkala lidi, díky kterým to bylo možné. To je ohrom Monika: Nemám sice žádnou podobnou zkušenost jako tady kolegyně, ale moje prababička byla zažila koncentrační tábor a pamatuju si, jak nám říkala, že se musíme vybavit zásobami, že jsme jí říkali: „Babi, klídek, žádná válka nebude.“ Babička je sice už několik let mrtvá, vzpomínám a říkám si, že měla pravdu. Když válka na Ukrajině vypukla, tak jsem vehementně a různé věci, doma jsem pekla brownies (a to nejsem žádná pekařka) a pak jsme na ně s part ukrajinské vlaječky. Ukázalo se, že jak jsem kreslila a lepila ukrajinskou vlajku, tak jse obráceně. Tehdy jsem si řekla, že tohle pro mě asi nebude ta pravá cesta. Věděla jsem, že reálně nabídnout, co umím a zvládnu (ne jako malování vlajek a pečení), je administrativa. se k tomu kurzu připojila, začalo to najednou dávat smysl. A taky stojí za to poznamenat, výzva něco udělat i ten tah na branku, vycházelo od nás jako administrativních pracovníků, jsme byly samé ženy. To myslím, že je skvělé. Jsme vůbec strašně drsnej gang! Marie Pavlásková 8. 6. 2022