FHStories

JAN SOKOL DNES

Uplynulo pět let od úmrtí Jana Sokola. A vezmu-li v úvahu potřebu připomínat odchod tohoto vzácného člověka, změnila se jedna – ovšem nikoli nepodstatná – okolnost. Zatímco nekrology a první vzpomínkové texty se obracely k publiku, které Sokola beze zbytku osobně znalo, situace na fakultě je dnes výrazně jiná – studenti ho již nepamatují. Výjimkou jsou „pokročilí“ doktorandi, kteří se s ním na počátku studia mohli ještě setkat. Za pouhých pět let se však studenti, oni obyvatelé s krátkodobým pobytem, zcela vyměnili a Sokol je pro ně najednou sice stále autorita, „otec zakladatel fakulty,“ ovšem někdo z minulosti, kam nedosáhnou a která se jich týká v lepším případě jen napůl. Jako by se pro ně Sokol rázem ocitl v jedné kategorii s Havlem, Patočkou, Masarykem nebo jinými velikány minulosti, s nimiž se setkávají na polici v knihovně.

Život a dědictví Jana Sokola jsou velmi bohaté a vše je mnohonásobně popsané a obecně známé. Chartista, překladatel důležitých filosofických knih, jeden z překladatelů Nového zákona, člověk spojený s raným rozvojem počítačů v Československu, po sametové revoluci krátce vrcholový politik, později na chvíli ministr školství a kandidát na presidenta. V akademické sféře pak mimo mnohé jiné zakladatel Fakulty humanitních studií UK, její první děkan – jen pro připomenutí, bylo to v letech 2000 až 2007, a především respektovaný učenec, výrazná akademická autorita a autor mnoha důležitých knih. Takovéto hagiografické výčty ho však právě zařazují mezi klasiky minulosti.

Vracet se k němu – vzpomínat na něj – lze i kvůli něčemu jinému. Jako zakladatel Fakulty humanitních studií a jeden z jejích ideových tvůrců ji přenechal základní naladění, které lze v něčem vnímat ještě i dnes. Nyní, kdy máme k dispozici nejrůznější internetové nástroje, které pomáhají texty tvořit, přetvářet, shrnovat a dokonce vysvětlovat a které místo nás i píší a čtou, se může zdát stěží uvěřitelné, že jedním z otevřeně proklamovaných cílů fakulty bylo od počátku naučit „číst a psát“. Sokol tuto myšlenku často vysvětloval na příkladu „ředitelské A4“, kdy měl zaměstnanec za úkol shrnout libovolně dlouhý text na jeden list A4, kde žádná důležitá myšlenka nechyběla a neobsahovala nic navíc, tak, aby se vedoucí mohl na tento „referát“ plně spolehnout. Že to není dovednost automatická si uvědomí každý, kdo se o to pokusí. V současnosti se může zdát zbytečná, nicméně schopnost porozumět textu, zhodnotit ho a vybrat z něj podstatné zůstane nepochybně kompetencí důležitou. Odrazilo se to mimo jiné v programu DK/IB (důležité knihy/important books), seznamu knih, z nichž bylo možné volit a pak již jen číst a číst a psát – referáty. Sokol jednou řekl, že podle něj je FHS pro ty, kdo rádi čtou. Jeho sečtělost udivovala mnohé. Byla nepochybně umožněna i zvláštní dovedností odpočívat tak, že jednu činnost (typ práce) vystřídal jinou. Když se unavil čtením, psal, když překládáním, četl atd.

Teprve z této pozice u něj vyrůstalo to, co jako jedno z jeho dědictví na fakultě dodnes přetrvává – kritické myšlení a hledání, odkrývání smyslu. Myslím, že stále mnohé udivuje – ať již to zažili na živo od něj, nebo se jim dostalo zprostředkovaně – jeho charakteristický jakoby prostý, transparentní způsob myšlení. Šlo o přemýšlení, které ohmatává běžné všední věci či záležitosti, ale dokáže na nich přehledně a přesvědčivě ukázat něco podstatného, kupříkladu co děláme anebo co naopak neděláme a možná bychom opět měli. Pojmenování Malá filosofie člověka to vystihuje velmi dobře a název anglického vydání – Thinking about ordinary things – ještě výstižněji. Zároveň se však nezdráhal, v návaznosti na klasika, veřejně prohlásit, že člověk má okolo sebe „mlátit kladivem hlava nehlava“: myšlenky, které nejsou pevné, nevydrží, co pevné je, obstojí.

To vše, celý jeho život učence i člověka, který se aktivně hlásil k zodpovědnosti za věci veřejné, bylo umožněno tím, na jak pevných základech spočíval. Mám samozřejmě na mysli svět víry, životní postoj, který se v případě Jana Sokola vyjadřoval nejviditelněji vděčností za svět, za to, jak je dle jeho pevného přesvědčení vhodně uspořádaný, a v posledku vděkem za život. Téma víry bylo nepochybně v kontextu FHS přítomné vždy spíše pod povrchem, byť opravdu těsně pod povrchem. Bezprostředně se ukázalo v Sokolově kursu a knize Člověk a náboženství, kde se zabývá proměnou vztahu člověka k posvátnu.

Takováto existenciální zajištěnost v něčem, o čem je člověk přesvědčen, že ho přesahuje, mu dává to, co nám dnes spíše chybí, totiž sílu, odolnost, v případě zavedeného náboženství též neodchylnou orientaci. Ač je to k nalezení spíše mezi řádky, je to klíčové, bez toho by byl Sokol jen další, byť jistě velký a významný intelektuál. Připomíná nám tak potřebu, přímo nutnost, opírat se o něco pevnějšího, než jsme sami, nebo to alespoň hledat, i kdyby to – pro nás ostatní – mělo být něco zcela netradičního nebo nečekaného. V obtížné krajině našeho života nám může Jan Sokol sloužit přinejmenším jako referenční bod.

Jan Sokol

Jiří Tourek