FHStories

ROZHOVOR S MAGDOU VÁŠÁRYOVOU

Magda Vášáryová, PhD. Foto: Ondřej Trojan, FHS UK

Herečka, diplomatka, politička a čerstvá držitelka titulu PhD na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy

Magda Vášáryová patří k nejvýraznějším osobnostem středoevropského kulturního, politického a intelektuálního prostoru. Její mimořádně pestrá profesní dráha – sahající od filmu přes diplomacii až po občanskou angažovanost – je příběhem vytrvalosti, veřejné služby a intelektuální zvědavosti, která ji nakonec přivedla zpět k akademickému prostředí. V únoru 2026 završila na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy své doktorské studium obhajobou disertační práce Ideové perspektivy střední Evropy z pohledu idejí přelomu 19. a 20. století a získala titul PhD – více než půl století poté, co jí politické okolnosti znemožnily pokračovat v akademické dráze.

V rozhovoru se vrací k tématům, která ji provázejí celý život: k ideovým dějinám střední Evropy, k roli kultury ve formování společnosti i k tomu, co podle ní současné politické kultuře nejvíce chybí. Zároveň reflektuje svou akademickou cestu a vysvětluje, proč považuje historickou sociologii za důležitou pro porozumění dnešním společenským procesům.

Když jsem koncem 60.let 20.století studovala sociologii, chtěla jsem pokračovat v práci na univerzitě. Ale přišla vojska Varšavské smlouvy a vyhodili mě ze školy z politických důvodů. Pak mi dovolili ukončit magisterské studium s novou diplomovou prací, ale na doktorát jsem už pomýšlet nemohla. A před šesti lety jsem si řekla, že nastal čas, abych to dokázala navzdory komunistům.

Bylo mi jasné, že nemohu snít o navázání na současnou sociologii, a také jsem potřebovala požádat o externí studium. Trochu se mi to protáhlo, protože mezitím zemřel můj manžel, ale dotáhla jsem to do konce a jsem na sebe pyšná.

Po celou dobu denního studia a pak i později během celého mého života jsem se věnovala čtení sociologických a filosofických knih a přemýšlela jsem i v době normalizace, jak se tato doba promítne do společenských vztahů. Mou pozornost upoutaly otázky kolem nárůstu nenávisti ve společnosti a návratu starých nacionalistických hesel, která jsem znala ze studia. Z počátku nebylo mým záměrem věnovat se i mesianismům z 19. století, to vyplynulo až během příprav. Jsem však ráda, že jsem měla čas a pak i pomoc a podporu v osobě pana profesora Havelky, který považoval komparaci mesianismů čtyř národů Střední Evropy za stejně podnětnou jako já.

Nejvíc jsem získala po dobu pobytu v Krakově, kde mi bylo uděleno stipendium Ministerstva kultury PR Thesaurus a měla jsem v Mezinárodním kulturním centru přístup ke všem knihám, které jsem potřebovala prostudovat. Mladí polští sociologové, antropologové a historici opustili staré interpretační rámce polských dějin a jejich knihy z posledních dvaceti let jsou mimořádně zajímavé. To mi otevřelo také cestu k novému pojetí slovenských dějin myšlení. Studium maďarských politologů a historiků, kteří publikují v zahraničí, bylo také mimořádně podnětné. Samozřejmě, sedět hodiny s velkými folianty na kolenou a dělat si z polštiny poznámky ve slovenštině a pak psát práci v češtině …. někdy po deseti hodinách jsem již nevěděla, v jakém jazyce myslím.

Zejména ve střední Evropě, kde si některé nové národní státy, staré sotva sto let, nedokážou poradit a orientovat se jednoznačně evropským směrem, nám poznání historie myšlení umožňuje porozumět tomu, proč se některé posuny v našich společnostech dějí, a hlavně pochopit to, kde mají tyto státy kořeny tápání a pasivity. Snažila jsem se ve své disertaci něco naznačit.

Jsem již 36 let expertkou na Střední Evropu v oblasti zahraniční politiky. Mám unikátní zkušenosti z Rakouska, Čech i Polska, napsala jsem knihu o Polsku pod názvem Polnočný sused, která byla přeložena i do polštiny. Teď jsem začala psát knihu o mém pobytu ve Vídni, kde jsem působila jako poslední federální velvyslankyně ve velmi turbulentním období v letech 1990–1993. Vyšla se mnou mezitím také kniha rozhovorů o střední Evropě pod názvem Než zmizím. Neustále se snažím pochopit, co znamená fenomén středu Evropy a proč je jeho historie tak protichůdná.

Samozřejmě pobyty na velvyslanectvích a pak téměř dva roky v pozici státní tajemnice Ministerstva zahraničních věci Slovenské republiky. A také to, že jsem v roce 1993 založila první think-tank o zahraniční politice SFPA, který jsem sedm let vedla jako ředitelka a kde jsem doposud členkou Správní rady. Mám tedy i dnes přímý kontakt s mladšími generacemi politologů a mohu s nimi diskutovat na různá témata.

Dnes bych řekla, že výchova. Spousta mužů a žen, které voliči vyzdvihují do funkcí ve státě, nemá žádnou výchovu. Maminky se zřejmě nevyskytovaly. Kromě viru nenávisti a primitivismu, který nás nakazil.

Jsem ráda, že jsem normalizaci prožila mezi kulturními osobnostmi slovenské a české kultury. A samozřejmě jsem ráda, že z toho také něco zůstalo dodnes a tudíž mých 26 let herecké kariéry nevyšlo nazmar. To mě těší.

Talentovaní umělci jsou kanárci společnosti a je potřeba velice pozorně sledovat, kam se posouvají. Jak koncipují svá díla a co je pro ně momentálně důležité. Umění totiž není pohoda a klídek, umění burcuje, upozorňuje, a také má mnohdy léčivé účinky na ty, kteří propadají malomyslnosti. Filosofové i sociologové minulosti také často umělce a spisovatele citovali ve svých dílech. Nezapomeňme na to.

Formování našich národů bylo v 19. století založeno na jazyce a kultuře. Vzpomeňme například na oddělení slovenského jazyka od kralické češtiny pro slovenské protestanty v polovině 19. století. Kultura tudíž hraje dodnes zásadní roli v našich národních naracích. Zároveň to znamená, že jsme pořád připoutaní k období romantismu, a i návraty nacionalistické nákazy jsou založeny na oživování starých hesel a mýtů k burcování davů. To je také jedna z nejhorších příčin, proč se nám nedaří vytvořit modernější národní narace, které by byly přitažlivé i pro mladé generace.

Velmi bych si přála, aby akademická sféra a její studenti sehráli pozitivní roli při zvládání nejen konspiračních nákaz společnosti, ale aby se také spolu s občanskou společností a s církvemi stali součástí „veta“ v momentech ohrožení našich společností.

Moudrost, nejenom vzdělání. A optimismus do budoucnosti.

Myslím si, že nemají jinou cestu než angažovanost.

Moji demokraticky smýšlející rodiče. Narodili se v době první světové války, pak prožili všechny peripetie a nebezpečí té druhé, na Slovensku dva totalitní systémy, které je nejenom drtily, ale také je připravily o zdraví, a přes to všechno vštípili do mé sestry a do mě důležitost dobrého vychování a angažovanosti pro dobro jiných. A také si moje maminka nikdy nestěžovala, že je unavená. To tehdy nebyla móda.

Moje maminka vždycky říkala: „Pokud něco děláš, snaž se to udělat co nejlíp, jak umíš, jinak to bude muset po tobě někdo pracně opravovat.“

Dnes už to pro mě není problém. Jsem důchodkyně, vnoučata jsou v péči rodičů a já je jenom rozmazluji. Nicméně jsem přesvědčena, že teď se i rodina dá zvládnout snadněji. Já jsem musela prát 50 plen denně … a přežila jsem to.

Má nová kniha o osudech lidí na přelomu 90. let 20. století, kdy jsem byla z vůle Václava Havla na velvyslanectví v Rakousku. Považuji za svou povinnost o této době napsat své vzpomínky, i když se to některým ještě žijícím lidem nemusí líbit. Příliš mnoho si pamatuji.

Rozhovor s Dr. Vášáryovou provedla Mgr. Barbora Hamoudová

Dr. Vášáryová a prof. Miloš Havelka. Foto: Ondřej Trojan