Libor Prudký: Měli jsme se hádat víc ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Potkáváme se přímo v budově fakulty. Libor Prudký tu působil přes dvacet let jako sociolog pracoval na empirických výzkumech. Některé se dokonce věnovaly [ URL "https://fhs.cuni.cz/ version1-prudky_vyvoj_hodnotovych_struktur_studentu_fhs_uk.pdf"] samotným studentům FHS. P je v důchodu, jeho publikační záznam dál přibývá. Ne však ten vědecký: v září mu vyšla kni křižovatky, kde se vrací k životu před rokem 1989 a s odstupem ho hodnotí – někdy přísněji místech s pochopitelnou nostalgií. „Moc se mi ta nová budova nelíbí, jako by od sebe lidi hodnotí, když se ho ptám na místo setkání. Nakonec je to povídání o směru cesty naší spole porovnání generačních hledisek. Kniha Patníky a křižovatky od Libora Prudkého. Jaké bylo psát knihu Patníky a křižovatky [ URL "https://www.cupress.cuni.cz/ink2_ext/inde include=podrobnosti&id=581258"] ? Byla to pro vás nová disciplína, předtím jste publikoval výzkumy, před dvěma lety sbírku poezie [ URL "http://www.dauphin.cz/book_978-80-7645-161-2 tedy i svébytné memoáry. Jsou to memoáry jednostranné a je naprosto příznačné, že není možné Patníky a křižovatky b životopis. Je to jedna dimenze mého existování a myslím si, že tohle potřebujeme všichni, pamětníci a dlouhá léta jsme žili v totáči. V každém zanechal různé stopy. V úvodu cituji Sokola: rodíme se s dispozicí ke svobodě. Ale když se jí nenaučíme, nebudeme svobodní. To vznik i této knížečky. A týká se to celé společnosti. Ale od začátku jsme na to zapomněli. Od začátku čeho? Změn. Takže aktuální kniha je nějakým způsobem hledáním této dispozice a jak se postupem času mě Ne, ne, ne, já věděl, že to takhle probíhalo, pořád jsem to v sobě reflektoval. Ale přišlo k dispozici vlastní osud, včetně jmen těch, kteří pro mě byli důležití. Trochu tam taky na jsem možná víc – třeba by se někdo ozval. U tohoto druhu knihy to je dobře. Když jsem text podoby, dal jsem ho číst několika kamarádům a oni říkali: určitě to vydej, protože to je s v této společnosti se tím nikdo nezabývá. Nadáváme, jejda, to nám jde moc pěkně, ale se se existování a přemýšlením, kam to vlastně vede, je to už horší. V knize mám doteď živou vzp jsme byli během listopadu 89 na Letné na tom obřím shromáždění v den mše za svatořečení An konci této radostné a obsažné manifestace jsem šel někam na kafe a ohřát se. Vedle u stolk poměrně mladé dámy. Slyšel jsem, jak si povídaly, že od teď budou muset změnit spoustu věc muset vyrovnat s vlastními zklamáními a vlastně žít jinak než dosud. To je velmi důležité, manifestace a celý průběh listopadu 1989 do té doby je velmi hluboce zasáhly. To byl skvěl už jsem je pak neviděl, ale byly velmi vážné a celá ta situace se jich dotkla. Petr Pithar k mé knížce píše, že vnímá různé fáze života této společnosti. Chvíli to bylo blbé, pak se zvedlo, následně mnohem horší, pak se to velmi zvedlo a od té doby je to zase horší. Má v taky trochu prsty, ale takových je nás hodně. Podělali jsme to, když jsme reagovali málo n přístup prezentovaný a reprezentovaný především Václavem Klausem. Když jste zmínil Petra Pitharta, zajímá mě, jestli jste se trochu neinspiroval jeho kniham Devětaosmdesátý (2009) nebo Po devětaosmdesátém (2015), které jsou podobné v tom, že se v svou roli v kontextu funkce i dějin a reflektuje i vlastní selhání. Já znám Petra šedesát let, to zní z vašeho hlediska možná jaksi divně, ale je to tak. Takž ovlivnil. Dal jsem Petrovi přečíst rukopis a on poznamenal, že jsem ho tam taky umyl. Prac Republikovém koordinačním centru OF dva roky a musel jsem odtud odejít. Také proto, že jse Hádal jsem se hodně, ale pořád asi velmi málo na to, jak bylo potřeba. Tehdejší ministr ži Ivan Dejmal říkával: „Vždyť je to fašista ten Klaus, nemůžete ho brát vážně, nemůžeme ho v Tehdy nám Ivan přišel jako přehnaný radikál. A vida: byl z nás nejblíž pravdě. Když jste psal Patníky a křižovatky, vnímal jste nějaké limity své paměti? Spíš se stalo, že jsem tam něco chtěl napsat a pak jsem to zapomněl. Ale něco jsem tam nen třeba jak se o mně pokoušela Státní bezpečnost. To bylo roztomilé. Přiznali mi tehdy diplo na MIT. To byl rok 66, dali mi výjezdní doložku do Vídně, ale byl tam příslušník Státní be mi: „Víte, my jsme rádi, když lidé od nás jedou studovat na dobré školy jako MIT. Jedete t na pět let, že? Když sem potom přijdete, zastavte se, tyhle školy produkují elity a to je Popovídáme si o spolužácích, jak žijí, kdo s kým kamarádí, jak kdo vystupuje, a tak dále.“ tak, ani tak. Ale na MIT jsem nevyjel. Když to v knize není, asi se nic nestane. Na věci s nezměnilo a o všelijakých postupech toho režimu se většinou také ví. Leda snad, že ti, co studia na americké či jiné světově proslulé školy, tak možná museli na podobné návrhy reag Když se v knize věnujete hledání svobody v rámci oné dispozice, co bylo důležité si uvědom osobním hledání? Mají ty milníky něco společného? Bylo jich několik a snad jsou z textu poznat. Konečná událost nastala na Uhelném trhu ten vrátili z Moskvy naši představitelé, a slavný plačící Dubček mluvil do rádia. Stál jsem ta kamarádem Petrem Kabešem, už bohužel nežije. Můj pocit byl: ježkovy zraky, a je to v prdel odpověděl, jestli jsem si vůbec někdy myslel, že jsou komunisti reformovatelní a mně došlo fakt myslel. Tehdy jsem si řekl: „Prr, s tímhletím já nechci mít nic společného.“ Pak to v schůzi v Machoninwerku (Ústav sociálně-politických věd na Karlově Univerzitě, kterému se ř vedoucího, sociologa Pavla Machonina, zrušen v roce 1969 – pozn. aut.), kde jsem se vyjádř být ve stejné straně s lidmi, kteří už chystali normalizaci. To byl stěžejní bod cesty ven mé rodiny a výchovy. Velkou roli sehrálo i setkávání s různými lidmi. V knize jsou i jiné otevřely cestu ne jedním směrem, spíš ukázaly, že jich existuje více. V závěru záměrně vynecháváte, co se dělo po převratu, po sametové revoluci. Tam už žádný t nebyl? Nic, co by vám dalo zase jiný pohled na hledání svobody? Víte, asi nebyl. Zásadní nebyl. Je tam jedna věta, za kterou si stojím: lidi, kteří vědomě roce 68, věděli, že jdou do zločinecké organizace. Když to někdo nevěděl, byl buď pitomý, člověk usilující o úspěch bez ohledu na to, co z toho plyne. Úspěch je rozhodující jen pro strašlivá figura toho, kdo jen využívá situaci a vidíme ji doteď. Knihu končíte formulací pěti principů (diferenciace a bohatost nabídek, vzdělanost, rovnos a solidarita), které jsou zásadní pro rozvoj oné dispozice ke svobodě. Díky jejich rozvoji jedinec i společnost mohou stát svobodnějšími. Když jsem to četl, říkal jsem si, jestli al trochu paradox u lidí a společností, které se jimi neřídí a budou se přesto považovat za v zamění libovůli za svobodu. Rozpor mezi pojetím svobody jako anarchií a faktickým usilováním o ní je věčný. Vaše gener vyrůstá v představě, že svoboda je hlavně dovolit si všechno, co mně vyhovuje. Není to sam všeobecné, ale je to velmi časté. Ty principy by měly být zabudované v základních nástrojí společnost pracuje, nejenom shora, ale třeba i ve výuce. Napsal jsem nějaké knížky o vysok vzdělávání a víc věcí z nich ukazuje, že jsem velmi proti postupu, který se dneska považuj ve vysokoškolském vzdělávání. Co konkrétně máte na mysli? Jeden z těch hlavních směrů je uplatnitelnost. To je mantra řady vyjádření a přístupů. A p uplatnitelnost koho? Toho profíka, který dělá na své kariéře, anebo toho člověka, který má zásady? To už se nikdo neptá. Když se dávno ptali nějakých rektorů, co si nejvíc pamatují vysokoškolského studia, dvě třetiny z nich řekly, že přece studentský život, debaty, disku rozvoje plnohodnotné osobnosti. Já jsem studoval v šedesátých letech – do noci jsme debato jak koně. Prostě velmi vážně jsme se zabývali společenskými tématy a sebereflexí v nich. J část utváření. Víte, jak se vykládala zkratka FHS? Jako Fakulta hledající smysl? Ano, ano, samozřejmě vyjma všelijakých jiných výkladů, třeba Fanklub Honzy Sokola a Fakult a tak dále. Ale k té první zkratce se hlásila – Fakulta hledající smysl nabízející student hledání smyslu sebe sama a své role a pozice v životě studentů. To už dneska skoro vůbec n buď podle těch standardních takzvaných kritérií, to znamená, co je převzato zvenku, vlastn pojdi. To je základní kritérium. Vlastně stačí sehnat sponzora a založit časopis a začít n on se ujme, těch možností pro publikování mnoho není. Nebo se přidat k nějaké úspěšné skup a kartel kolem ní vede k úspěchu. To je to vzdělání? Není. Jsou čtyři cíle vzdělávání. Prv poznatky. Druhý cíl jsou souvislosti, způsob přístupu, to znamená metodologie. Třetí je po praxí. A čtvrtý, no bože, rozvoj osobnosti. A o tom se dneska nemůže vůbec mluvit. Protože je kladen důraz na uplatnitelnost. Ale ta uplatnitelnost je bizarní. Než ti lidé vylezou ze školy, uplatnitelnost, pro kterou už může být pryč. Ne vždycky, ale často ano. Já si pamatuju, jak Jan Sokol byl na Harvardu A já se ptal: „Honzo, a co je rozdíl proti tomu, jak se to dělá tady?“ A on říkal: „Prachy mají takových peněz, že si můžou pozvat, koho chtějí. A tím pádem tam jsou přednášející z jsou velmi kvalitní.“ Ale pozor, říkal, oni dělají zcela zásadní chybu. Studenti na Harvar netýká jenom těch harvardských, jsou v nějakých kritériích hodnocení naprostá špička. Zása že co je starší než deset let, oni neberou v úvahu. Honza vyprávěl, jak tam přednášel o ně a oni koukali a nevěděli, prý k čemu jim to bude. Vytváří se kluby, vytváří se vlivové a n a tak dále. To všechno je pravda, ano. Ale že by tam někdo dbal o to, aby se z těch lidí n Nixon, či dokonce Trump? Nebo někdo další takový, kdo prostě přistupuje k tomu životu styl a pro mě!“ Mí známí odtamtud se ptají, jestli je na tom jejich země tak špatně, že si zvol podvodníka… Libor Prudký na hradě Fitou ve francouzském regionu Languedoc. Foto: osobní archiv LP Když jsme nakousli uplatnitelnost, ve vaší knize mě zaujal drobný postřeh, že sociologie s nepodílí na společnosti, že nevstupuje do debat a dění. Při čtení jsem si ale říkal, jestl sociologie, potažmo společenské a humanitní vědy obecně, zvaná. Ony si o to moc neříkají. Bejvávalo. Do konce šedesátých let tady byly NOSOŘÍZ (dokument p Hlavní zásady nové soustavy řízení národního hospodářství – pozn. aut.), VTR – vědecko-tec tedy činnosti spojené především se Šikem a Radovanem Richtou, ale taky s aktivitami Pavla pod jeho vedením dal dohromady knížky, které v sociologii od té doby nemají obdobu. Jde př Československá společnost, vydala Epocha v roce 1969 a většina nákladu šla do stoupy, o sb struktura socialistické společnosti z roku 1966, také o vydání řady překladů a o několik č Přehled, který Machoninwerk vydával. Včetně vytvoření špičkového řešitelského týmu, z nějž postavy české i slovenské sociologie: M. Petrusek, L. Brokl, J. Linhart, J. Roško a jiní. jediný solidní pokus zásluhou J. Linharta a A. Matějovského. Dnes se ani ty velmi renomova instituce k tomu moc nepřibližují. A jsou k tomu podílu pozvaní včetně třeba Daniela Proko Ano, myslím, že působí v rámci NERVu, Národní ekonomické rady vlády. On vydal knížku, která je podle něj pandám k výzkumu sociální struktury a mobility vedeném Machoninem na konci šedesátých let. Já jsem to pozorně četl, a když jsme za nedlouho potka jsem mu: „Pane kolego, nelžete si do kapsy. Kde jste to vzal? To přece není vůbec v návazn Machoninwerku.“ Odpověděl, že metodologii použil na základě výzkumu uskutečněného ve Velké posouzení míry otevřenosti společnosti. Nic proti tomu, to je komparace, která je zajímavá společného s výzkumem stratifikace, jak ho dělal tým Pavla Machonina. Přesto mi přijde, že se Prokopova agentura PAQ Research se svými tématy do společenské deb snaží… Ale do té oficiální. Nechci však říkat, že mají vstupovat do neoficiálních struktur, abych s nějakými podvodníky, kteří zneužívají společenskou a politickou situaci u nás k populist politické kariéry. Má se zapojit do něčeho s potenciálně více společenským dopadem? Víte, strčit do toho čumák. Riskovat. Václav Cílek – fajn chlap, ale taky se někdy netrefí dělá moc – říkal, že hlavní proud je daný právě i Machoninem. Machoninové byli tři, už než ani jeden: Sergej (divadelní a literární kritik – pozn. aut.), Vladimír (architekt – pozn. Pavel. Jeho situace pro nás vlastně všechno shrnuje. Během normalizace „byl vyexpedovaný“ brojlery v Chrustenicích, pak byl v agentuře zkoumající sport [ URL "https://encyklopedie. Sportpropag"] , kterou vedl Miloš Zeman. Výzkum sportu byl pro Pavla obzvlášť půvabný. Po do Sociologického ústavu, kde byl v jedné z rozhodovacích funkcí člověk, kterýžto zveřejni marxisti jako Machonin tam nemají co dělat. Později se ukázalo, že tenhle člověk léta leto Machonina donášel na ÚV. Tenhle člověk byl v taky USA. Když jsem se potom ptal tamních kam se tam sešel, říkali, že kradl jak straka. Ani ne nějaké věci, hlavně vykrádal texty, téma je naprosto příznačná situace. Sám v knize píšete, že se společnost nemůže ze své minulosti vylhat. Máte pocit, že se o t V každém případě. Já jsem tam uvedl příklad třeba z příbuzenstva, nádhera. Moje první manž ptala: „Jak je prosím tě možný, že ty, bývalý komunista, seš najednou tady v Občanském fór že jsem si uvědomoval, o co jde z komunistické výchovy a následného zklamání. Když jsme se si velmi úspěšného člověka, který byl úspěšný taky proto, že jim za svědka na svatbě byl j Müller, vedoucí oddělení kultury na ÚV KSČ. Neuvěřitelná figura. Hnusná, doslova a do písm platila a dosud často platí zásada: Co je výhodné pro mě, je správné. Je to součást našeho nevyrovnání se s dědictvím minulosti? Nepochybně, od začátku jsme dělali v tomto směru chyby a je v tom zase ten Klaus… Tomáš Je ministr pro privatizaci, to formuloval jasně: ekonomové musí utéct před právníky. Což se p je rozhodující, že člověk je úspěšný tím, co má ve šrajtofli, co vydělá, jak bohatne. Já j politiky a měl jsem devět tisíc korun úspor, to bylo hodně peněz tehdy. A když jsem šel pr přes třicet milionů. Já jsem byl statutář, tím pádem jsem podepisoval smlouvy a faktury, t mně. Byl to nesmysl, neměl jsem z toho vůbec nic. Ale bylo potřeba, aby to občanské hnutí kampaň. Lze existovat, aniž by člověk naskočil na tato kritéria. Ale ti, kteří chtějí být nevyhnou. Tady na škole je několik lidí, kteří jsou neobyčejně kvalitní. Třeba filozof Lad [ URL "https://fhs.cuni.cz/FHS-1396.html"] , byl taky děkanem. Neuvěřitelně moudrý člověk, myslitel a obdivuhodná postava. Já si ho pamatuju na různých vystoupeních a vždycky to byl hloubky, bez ohledu na to, co se říká nebo neříká. Jde to. Podíl na normalizaci měl konformismus, který, jak píšete, omezoval onu dispozici ke svobod převratu změnil, jak vypadá dnešní konformismus? Není to tak jednoduché, situace je mnohem složitější a mnohem strukturovanější, než byla d se dneska vlastně postavit? Když vidíte postupy lidí, co ostatní ženou na Václavák a tam h vládě a proti zákonům a všemu, s nimi ne, děkuji pěkně. Je mnohem obtížnější se v tom vyzn vás. Za nás to bylo poměrně jednoduché, relativně. I když ne všichni na to přistoupili. Já ne, bál jsem se. Ale teď nejde ani tak o strach jako spíš o nalezení cesty, která může k n hlediska mého řemesla je základním problémem této společnosti fakt, kterému se říká anomie převládá přesvědčení, že jsme ztratili kořeny, že je sice nezbytné hledat smysl vlastní ex společenského bytí, ale jako by nebylo možné nalézt smysl činností, prožívání, života… Fak bez lokalizace sebe sama jako bytosti, to je strašně obtížné. Vezměte si třeba gender. Pro každý se s tím musíme nějak popasovat. Nejsou ale podstatnější věci, které představují ide to bylo bezvýznamné. Není to bezvýznamné, ale není to prvořadně významné. Daleko podstatně míry člověk žije s regionem, v němž existuje nebo dělá práci, která ho nějakým způsobem na Tam se dá například nacházet identita. Hledání identity v takové naplňující práci mi dnes přijde docela těžké. Líbí se mi jeden i bonmot: Viděl jsem nejlepší hlavy své generace snažit se přijít na to, aby lidi víc klikal Tomu nerozumím. Zvykli jsme si na to, že úspěch v tomto hledání je měřitelný, je vlastně v Zase jsou to ty prachy, respekt a sláva, ono to jde jedno s druhým. Bojíme se ticha. Bojím bojíme se hledání sebe sama. A to je ten zdroj, proč hledáme náhražky. Všechno jsou to náh důležité. Já jsem věřící, mám štěstí. To se nedá nijak jinak říct. Byl jsem vychovávaný mi ale prostě se stalo, že jsem stal věřícím křesťanem. Potkávám se s věřícími a hádám se s n některými. S Tomášem Halíkem ne, ale například existuje jistá poslankyně Nováková, středoš učila mého synka v Brandýse na gymplu. Sice spolu vycházíme, ale ona prostě představuje kr náboženské demagogie. Otevřenost je součást existence a být otevřený si může dovolit jen k v kramflecích. Tím pádem těch otevřených lidí je strašně málo, protože to dá hroznou práci by bylo možné pokračovat donekonečna, ale to není asi smyslem tohoto povídání. Kdyby tu kn pár lidí a byli ochotní si z ní vzít třeba strukturu vlastních reflexí, ne kvůli mně, ale jsem jí vlastně psal. Štěpán Šanda, 23. října 2023