Jana Wohlmuth Markupová: Biografie už není akademická sebevražda ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Vývoj vědecké publikace se ubírá různými cestami a uplynulý rok práce historičky Jany Wohl to potvrzuje. Po prvním kontaktu na dálku, následném příspěvku kapitolou do sborníku a dlo vyjednávání teď v září konečně vyjela do Nizozemska. Univerzita v Groningenu je zásadním m biografický výzkum, kterému se věnuje. Do této oblasti spadá i její v loňském roce vydaná Soukromá válka Huga Vavrečky [ URL "https://karolinum.cz/knihy/wohlmuth-markupova-soukroma vavrecky-26357"] , jejíž výslednou podobu významně ovlivnil neočekávaný pramen – pohádka. výměnu zkušeností s nizozemským prostředím, zvláštní zdroje historického výzkumu nebo vývo biografie, člověk může narazit na mnohá překvapení. Jana Wohlmuth Markupová, foto: Ondřej Trojan Na konci září jste se vrátila z Nizozemska, kde jste působila jako hostující přednášející. této cesty a jak dlouho jste na University of Groningen působila? Začnu od nejkratšího časového úseku, což byla bohužel doba, kterou jsem tam strávila. S oh kdy u nás končí zkouškové období a začíná výuka, našli jsme jenom dva týdny. Ty dva týdny plánovaly asi rok a čtvrt, protože bylo nejdřív potřeba čistě administrativně, organizačně platformu, díky které bych tam mohla odjet, protože mezi univerzitou v Groningenu [ URL "h www.rug.nl/?lang=en"] a naší fakultou nebyla navázaná žádná spolupráce například v rámci p +. S obrovskou pomocí Lenky Lukešové ze zahraničního oddělení [ URL "https://international INT-13.html"] se to nakonec povedlo. Jak jsem se vůbec k těm lidem dostala, a proč zrovna za nimi je ještě delší příběh. Asi čt zpátky jsem se seznámila s jejich texty a tím, co dělají, protože právě v Groningenu exist – alespoň z mého pohledu – nejlepších světových akademických pracovišť, které se věnuje bi výzkumům. Vydali několik opravdu klíčových textů, které velmi ovlivnily mou práci, a někdy 2019 jsem se s nimi propojila alespoň po e-mailu. Nabídli mi, jestli nechci přispět do jej mi přišlo jako neuvěřitelná šance, takže z toho byla první publikační spolupráce, když v r knížka Different Lives v nakladatelství Brill [ URL "https://brill.com/edcollbook/title/57 kapitola popisuje, jak vypadá biografický výzkum v Česku. Potom začal covid, takže jsme se Když začal ustupovat, řekla jsem si: už se musíme potkat a začnu to zařizovat. Byli naštěs že mi do těch dvou týdnů vměstnali všechny aktivity, které jsem potřebovala splnit, a díky jsem se například mohla zúčastnit i setkání v rámci Biographer’s Club na Radboud Universit přednést veřejnou přednášku v rámci groningenského Výzkumného centra pro historické vědy. O čem jste v Nizozemsku přednášela? Jednak o českém biografickém výzkumu a orální historii, jednak o konkrétních výzkumech a j Takže jsem měla třeba veřejnou přednášku mimo pravidelnou výuku věnovanou Václavu Havlovi jeho rodinné tradice ve 20. století. Zároveň jsem ale zprostředkovávala nejenom tuto persp akademickou realitu v jedné z postkomunistických zemí, o které oni v podstatě mnoho neví. mnoho neví a zajímá je to, díky bohu. To je zajímavé v kontextu letošních akademických stávek. Vlastně mě strašně překvapilo, co říkali. Člověk odjíždí s představou, že je tam všechno s problémy, které jsou tady, tam neřeší. Podporuje to třeba i srovnání, že v hodnocení unive Groningenu pravidelně v první stovce, možná v první devadesátce na světě. Nicméně se ukáza neřeší naše problémy, mají jiné. Se dvěma kolegy, profesorem Hansem Rendersem [ URL "https staff/j.w.renders/"] a doktorem Davidem Veltmanem [ URL "https://research.rug.nl/en/person veltman/"] , jsme se hodně bavili, jak něco funguje u nás, jak u nich, vzhledem ke stávkám hodinapravdy.cz/"] i o platovém rozmezí na humanitních a filozofických fakultách a nejenom Zajímavé pro mě bylo, co trápí je, co je jejich téma. Nevím, jestli by s touto zkratkou so problémem se zdá být třeba „byznysové řízení“, které se promítá do velkého důrazu na inter který je u nás znát sice taky, ale tam narostl do takové míry, že třeba osmdesát procent s studuje v anglojazyčných programech. Konkrétní příklad: kdybyste tam chtěl studovat nizoze budete ji studovat anglicky. Díky tomu bude mít škola více studentů ze zahraničí a vydělá poplatcích za studium. Místním vyučujícím to situaci ztěžuje, nebo jinak: mění to výuku i obce. Odtud neznám, že bychom měli třeba osmdesát procent samoplátců. David Veltman, Jana Wohlmuth Markupová, Hans Renders, foto: osobní archiv JWM Přijde mi, že i v Česku často zaznívá názor [ URL "https://www.seznamzpravy.cz/clanek/doma cesku-komentar-sevcik-je-priznakem-bidy-vysokeho-skolstvi-227694"] , aby univerzity řídili „zaslepená“ akademická obec, která to dělá špatně. Nemám pocit, že by to výrazně pomohlo tamní akademické obci, určitě ne ve smyslu, že by ta nadšení a že by tam nebyly jiné problémy, které zase generuje tento způsob řízení. Nečekal bude až takhle ostré. Pro mě samozřejmě byla výhoda, že tam všichni mluví anglicky, my vši toho těžíme. Pro místní je to ale samozřejmě odlišné. Vzhledem k této výměně zkušeností, je něco, čím jste se tam inspirovala, co byste tady cht Čím déle jsem zpátky, tím více mě napadá, co by se tu dalo trošku proměnit. Jedna z prakti je jiný typ zapojení studentů do výuky. Dostala jsem také nabídku uspořádat nějaký mezinár věnovaný středo- a východoevropské biografii právě u nás v Praze. Já bych zprostředkovala ve svých národních jazycích publikují biografie, ale navzájem o sobě neví a zároveň moc ne kontextu, kde se celá debata odehrává v angličtině. A mnoho lidí, kteří píší biografie, to protože si prostě píšou a neřeší žádné teoreticko-metodologické otázky. Z nizozemské stran poptávka, abych něco takového zorganizovala, což mě strašně potěšilo z mnoha důvodů. Jedna radost, že je zajímá, co tady děláme, jednak proto, že by chtěli přijet sem. A zároveň by příležitost tady něco o biografii uspořádat a navázat na to další publikační spolupráce. Vy se také zaměřujete na historické biografie. To je ze zásady poměrně úzké téma, jak se s v mezinárodním vědeckém prostředí? To je dobrá otázka. Mám pocit, že možná proto mi funguje propojení s kolegy z Nizozemska. výzkumy, biografie konkrétních lidí, taky publikují v nizozemštině. Ty příběhy jsou důleži lidi, kteří v daném prostoru žijí a mluví jazykem, kterým mluvili jejich aktéři. Což je i teoreticko-metodologické otázky se řeší na anglojazyčné platformě. Je jedno, jestli píšu o z Belgie jako právě David Veltman, anebo jestli píšu o Hugo Vavrečkovi z Ostravy. Přístup, může být podobný. Můžeme zjistit, že se inspirujeme podobnými texty, i přesto že každý pra jinými prameny. Pokud se na ně ale podíváte jako historik, řeknete si: jo, oboje jsou egod osobní povahy, všechny s sebou nesou nějaké charakteristiky a o nich už jsme schopni mluvi rovině. Nizozemští kolegové chápou problémy dvojjazyčnosti vědy, což se netýká jen biograf Když jste zmínila, že předtím nebyla s University of Groningen navázána žádná spolupráce, nějaké kroky k tomu, aby tam mohli i studující jezdit třeba na Erasmus? Zatím jsme podepsali smlouvu jenom pro akademické pracovníky. Byla to vlastně ta jednodušš zároveň méně zavazující pro obě strany. Chtěla jsem, aby kolegové mohli případně přijet se krok. Rozšíření na studující by byl ten druhý, který by se mohl stát právě po uspořádání w konference. Nejenom na magisterském programu Orální historie – soudobé dějiny máme lidi, k biografický výzkum, a myslím si, že v Groningenu by mohli načerpat novou inspiraci. Srovná jiného, navíc v mezinárodní rovině, je vždycky skvělé. V prvním kroku se mi to nepodařilo, tom lpět, abych neohrozila navázání alespoň nějaké spolupráce. Ale líbilo by se mi, kdyby Biography Institute v Groningenu. Foto: osobní archiv JWM Nedávno vám vyšla kniha Soukromá válka Huga Vavrečky. Co vás na něm zaujalo kromě napojení Havlových, o kterou se zajímáte dlouhodobě? Geneze projektu, jak já budu psát o Hugo Vavrečkovi, je dlouhatánská. Původně to byl diser Potřebovala jsem si vymyslet téma a po dopsání knížky o Ivanu M. Havlovi dávalo smysl věno z jeho prostředí. Vavrečku mi navrhl můj školitel Martin C. Putna [ URL "https://bakalar.f SHV-300.html"] . Zaujalo mě to, protože postava Vavrečky byla často idealizovaná – v rodin Baťovi, o Masarykovi, o československé diplomacii, o novinách na konci Rakouska-Uherska v Tak jsem si řekla, že je dobrý nápad zkusit to. Proč jste knihu zaměřila na roky 1945 až 1952, kdy Vavrečka zemřel? Původně to vznikalo jako celková biografie, ale pak jsem objevila pohádku. Nikoli bizarní, nestandardní historický pramen. Vavrečka v březnu 1945 napsal pohádku vnukovi. Okolo ní se točit a mně začalo docházet, že v ní je ukryta hromada významů: kdo si Vavrečka myslí, že že je jeho rodina, jak si myslí, že bude vypadat svět po válce, co si myslí o realitě, ve Přišlo mi to jako samostatné téma, jak si člověk, který byl dekády na vrcholu, představuje jak se vyrovnává s tím, že realita jde úplně jiným směrem. Víc než to, že byl dědeček Václava a Ivana Havlových, byl pro mě Vavrečka jedním z lidí, k otázky jdoucí po nejednoznačnosti vysvětlení dění po válce, respektive po únoru 1948, a ja dalo nahlížet. Obzvlášť perspektivou chlapíka, kterému v roce 1945 bylo pětašedesát, a mys celý svět zná a že dokáže všechno předvídat. Pro mě byla soukromá rovina nejzajímavější – na individuální rovině prožívá, co si o tom myslí, jak se k tomu vztahuje a jaké strategie aby to byl schopen ideálně ovlivnit i v době, kdy už nepatří mezi elity, ale spíše mezi an jsem se rozhodla velmi nestandardně v biografickém výzkumu zaměřit se jen na posledních se Co jste z oné pohádky vyčetla? Vavrečka měl poměrně jednoznačnou představu o tom, že po konci druhé světové války naváže úspěchy, které zaznamenávala jeho rodina, on sám a všichni jeho přátelé a kolegové. Před v během ní podnikání prosperovalo, byť v oblasti, která nebyla prioritní pro české vedení. V perspektivě Vavrečka předpokládal, že jeho vnukové budou další lídři, že stejně jako jeho navážou na rodinné podnikání, uchopí ho po svém, něco k němu přidají. Myslel si, že status a že bude rozvíjen. Měl velké hospodářské plány, za první republiky byl diplomat a podle d jeho novinových článků – si představoval, že to, co se nepovedlo uskutečnit během ní, poda Vůbec podle všeho nepředpokládal, že do uvažování, co bude s touto zemí, vstoupí jiní hráč nejen generační pohled – protože byli i jeho generační souputníci, kteří reagovali úplně j strašně zajímavý. Když je tedy Soukromá válka zasazena do období, kdy se Vavrečka pomalu stahoval z veřejnéh moc těžké bylo hledat materiály a pracovat s nimi? Přeci jen člověk v takové situaci toho mnohem méně. Vavrečka obzvlášť, protože po sobě zjevně nechtěl nechat vůbec nic – kromě keramické sbírk napsal jen kratičké  vzpomínky, které končí přibližně v roce 1932. Neuchoval si ani koresp nic od svých rodičů. On vlastně neuchovával nic. Často se stěhoval, přesunem v šestačtyřic do jednoho pokoje byl navíc prostorově omezený. Nicméně nastalo štěstí v neštěstí – hlavní války je nařčení z kolaborace s nacisty během druhé světové války, případem se zabývaly i některé tehdejší soudy i československá vláda. Díky tomu se uchovala část pramenů instituc Zároveň se od šestačtyřicátého soudil s firmou Baťa, uchovaly se tedy baťovské archivy i p Ale hlavně se díkybohu zachovaly archivy rodiny Havlů, protože Václav M. Havel, Vavrečkův Václava Havla, byl nadšený archivář. Uchovával všechny důležité spisy včetně těch, které v s sebou, když se přistěhoval do jejich bytu. Jeho manželka také uchovala i další důležitý korespondenci, kterou vedla se svými rodiči přibližně od roku 1944 do roku 1946, kdy se se Díky tomu, že mi byl velmi nápomocný také Ivan M. Havel a Knihovna Václava Havla, která po digitalizovala, jsem se dostala k hromadě věcí, o kterých se moc nevědělo, že existují, pr ještě nechtěl vidět. Vavrečka sice neuchoval dopisy od své dcery nebo zetě, jen dopisy od kteří mu kreslili obrázky. Jeho dopisy však uchovala jeho dcera. I díky tomu jsem o Vavreč knihu. V recenzi [ URL "https://sd.usd.cas.cz/contents/sod/2023/02.pdf"] v Soudobých dějinách se tu příliš vědecké biografie nepíšou. Když už, tak vychází spíše z publicistiky. Proč tomu hlubší tradice? V tradici bychom i něco našli, protože vznikaly skvělé biografické texty už za první repub předtím. Biografický výzkum, a potvrdili mi to i kolegové z Groningenu, stál dlouhodobě na patří do akademické sféry a je to historický výzkum, na nějž jsou kladeny stejné nároky, a k publicistice jako něco, co se dá dělat mimo akademický prostor, laicky? Biografie jsou č populární žánr, zejména v anglojazyčném prostředí. Myslím si, že se vyčlenily z akademické protože jejich autoři už nemuseli zodpovídat kritické otázky jdoucí po teorii a metodologi konferencích a v recenzním řízení. Prostě ať napsali, co napsali, a bylo-li to dobře napsa zajímavý příběh, čtenáře to stejně našlo, což probíhalo dlouhé desítky let a vedlo k tomu, byla v určité době považována za akademickou sebevraždu, protože takto „lidový“ žánr přece A naopak ti, kteří chtěli psát bestsellery, se zase nechtěli trápit akademickými debatami. kritéria kladená na jejich texty byla prostě jiná. Měnit se to začalo zhruba před dvaceti lety, kdy v roce 2004 vznikl Biografický institut v "https://www.rug.nl/research/biografie-instituut/?lang=en"] a postupně i další pracoviště co působili v akademickém světě, a zároveň chtěli psát životopisné výzkumy, se začali snaž relevance biografiím. Zahrnovalo to apel „pojďme se zaměřit na to, co, jak a proč děláme a něco, co může být srovnatelné s ostatními historickými výzkumy.“ Za těch dvacet let se uká jde. A že to ve finále prospívá všem. Skvělým příkladem je třeba můj kolega Přemek Houda [ ohsd.fhs.cuni.cz/OHSD-46.html"] , který napsal knihu o  Jaromíru Nohavicovi [ URL "https:/ premysl-houda-nohavica-a-jeho-nase-mala-valka"] . To zřejmě bude text, který osloví i širo jsem strašně ráda, že takové tady vznikají. Rijksuniversiteit Groningen, foto: osobní archiv JWM Letos vyšla i další akademické biografie – Kriegel od Martina Gromana [ URL "https://cupre ink2_ext/index.jsp?include=podrobnosti&id=566552"] . Začínají pomalu přibývat posledních třeba deset let. Velmi ceněná byla i biografie Zdeňka [ URL "https://www.kosmas.cz/knihy/174868/zdenek-nejedly/"] od Jiřího Křesťana. Takové zák posilují pozici biografie v akademickém prostředí. Nikdy jsem nepochopila, proč by to měla sebevražda, je to historický výzkum, akorát nasvícený jinak. Když jsou dnes biografie docela populární, můžou zlepšit pověst humanitních věd? Že veřejn pocit, že se bádá o ničem, když bude jejich výstup přístupnější? Čtenáře snáze propojují s látkou, kterou historik zpracovává. Obrat k biografickému výzkum proces, zaměření se na subjektivitu a prožívání v dějinách začalo někdy v 70. a 80. letech historickou antropologií a orální historií. V biografii je to přece jen zvýrazněno. Byť se života promítá hromada rovin, máte možnost malé i velké dějiny sledovat na jednom konkrétn může být pro čtenáře svým způsobem srozumitelnější. No a na čem budete pracovat teď kromě organizace nizozemského výjezdu sem? V tuhle chvíli si dávám trošku pauzu od větších publikačních výstupů, protože jsem zjistil rok nato, co jsem dokončila biografický výzkum, hned začít další. Věnuji se jiným věcem – orálně historicky zachytit pandemii covid-19. Vlastně skáču z témat a přístupů, protože mi povědomí, jak se dá taky dělat výzkum. Také zpracovávám anglický text, který se pokusí zam omezenou část vavrečkovského výzkumu spíš z metodologické stránky. Pokud vše klapne, bude jak se dá například pracovat právě s pohádkou, která nikdy nevyšla a na první dobrou nesou zpracováváte. Práci s pramenem typu pohádky nemusíme hned zatracovat, byť na první pohled kuriozita. Štěpán Šanda, 24. října 2023