Petra Ezzeddine: Migrační politiky dlouhodobě nejsou systematicky a udržitelně nas ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** „‚Ideální‘ migrant je pro české politiky ten, kdo přichází sám bez rodiny, krátkodobě, pra sociální systém a pak zase odejde domů,“ popisuje Petra Ezzeddine současný stav české migr Antropoložka působící na FHS se kromě migrace věnuje i otázkám nájemné práce v domácnosti o seniory v Evropě. Výstupy jejich výzkumů nejsou jen akademické, mnohdy přesahují i do pr v našem rozhovoru. Krom toho spolupracuje na dokumentárních filmech, divadelních představe nyní chce přípravit fotografickou výstavu na naší fakultě. Podnětů k rozhovoru se nabízí m to, co ji pomáhá zvládat práci s tak náročnými tématy. Musíme však začít obecně. Petra Ezzeddine, foto: Ondřej Trojan Jako sociální antropoložka se zabýváte tématy jako gender, stárnutí v migrantské populaci, nadnárodní péče, nájemní práce v domácnosti, globalizace a migrace, péče o seniory nebo tr mateřství. Jaká cesta k nim vedla? Nebyla přímočará a ani jsem neměla předem jasnou strategii. Za každým z témat, kterým se v naprosto odlišné příběhy. Vždy mě zajímala problematika marginalizace a migrace, lidských Již jako studentka jsem pracovala v bratislavské pobočce Nadace Charty 77. S týmem právník zabývala advokacií za práva etnických menšin na Slovensku. Co si může člověk představit pod tématem stárnutí v migraci? Příkladem může být náš výzkum žen z bývalé Jugoslávie. V jejich případě bylo zajímavé, že o největší populaci uprchlíků, která k nám v porevoluční historii kdy přišla (až do války V té době přišlo kolem dvaceti tisíc lidí a podobně jako nedávno v případě Ukrajiny to byl s dětmi. Musíme si ale uvědomit, že zde nebyla připravená žádná migrační infrastruktura, n neziskové organizace, vše vzniklo až později. Zajímala nás skutečnost, že tato skupina lid systém na ně není připraven. „Ideální“ migrant je pro české politiky ten, kdo přichází sám krátkodobě zde pracuje, nezatěžuje sociální systém a pak odejde domů. Například sociální p penzi danou skupinu uprchlic z bývalé Jugoslávie téměř vylučuje z českého sociálního systé zabezpečení a zároveň byly tyto uprchlice kvůli válce vyloučeny ze svého původního sociáln zůstaly tedy někde mimo. Ženy z bývalé Jugoslávie prožívaly zkušenost uprchlictví a zpraco sounáležitosti k zemi původu, často řešily i transnacionální péči o seniory, protože v zem žili jejich stárnoucí rodiče. Naše nastavení úplně nepodporuje sloučení jejich seniorů s m mimo EU, představují další potenciální „zátěž“ pro přijímající zemi. Zajímalo nás, jak něk péči o svého příbuzného třeba v Bosně, když sám musí pracovat tady, protože nemá vyděláno Do toho vstupuje také specifická zranitelnost na trhu práce z hlediska vlastního stárnutí nerovnosti. Konkrétně o této skupině jugoslavských žen se moc nevědělo, byla to unikátní p výzkum. Součástí projektu byl i film, který natočila dokumentaristka Theodora Remundová. P účastnili různých debat, sdíleli zkušenost žen z Jugoslávie z 90. let i těch nově příchozí z Blízkého východu. Ve stejné době totiž začala velká mobilita ze Sýrie. Hodně jsme cílili sdílené zkušenosti s mateřstvím a stárnutím, aby to pochopilo i české publikum, tehdy veli naladěné vůči problematice uprchlictví, což můžeme sledovat dodnes. Jak se vlastně do migrace promítá gender? Různě, lze zkoumat, jakým způsobem migrační politiky nahlížejí na různé typy a kategorie m ženy, queer osoby nebo lidi se zdravotním znevýhodněním. Nebo jak jsou v rámci slučování r vylučovat ty, které nenaplňují představy o vhodnosti pro reprodukci „národa“. Lze zkoumat sociální reprodukce ve smyslu migrace péče a relokace seniorů za levnější péči do zahranič způsobem se můžou transformovat genderové role v procesu migrace. Těch témat je opravdu ho i otázka transnacionálního rodičovství, a to nejen mateřství, otcovství, ale také transgen seniory. Čemu se věnujete v posledních letech? Zkoumám tzv. čtyřiadvacetihodinovou péči o seniory, která je postavena na práci migrantek, vlastní rodiny, aby byly lépe placeny za péči v jiné zemi. V Rakousku se u jednoho seniora týdnech dvě ženy (například z Česka, Slovenska, Maďarska), v Německu i několik lidí za rok jako podávání insulinu, může provádět jen profesionální personál, který je ale drahý. Peču v pozici domácích pracovnic a pracovníků, tudíž by měli jenom uklízet, vařit, ale nesmí pr kvalifikované úkony, což jsou ale často nuceny dělat. Nemáte supervizora, nemáte kolegy, j dobu sami, a situace se může dál různě komplikovat, protože se seniorem sdílíte domácnost, odpočinout po službě domů. Váš servis je čtyřiadvacetihodinový. Pandemie ukázala reálné mo tohoto systému. Alespoň jsme si to mysleli: v Rakousku je šedesát a v Německu tři sta tisí pečovatelek. Když během covidu nepřišly Češky, Slovenky, ani Maďarky, vyslalo Rakousko v d pandemie letadla do Rumunska. Dovezené ženy kvůli viru izolovalo v hotelech, dalo nějaké m posléze je poslalo pečovat. Německý ministr zdravotnictví zase apeloval na přeshraniční pe se vrátí, že přece mají nějaký vztah k „jejich“ seniorům. Ony ale nemohly jednoduše překro musely by samy platit za test, na začátku pandemie mnohdy nedostupný, což byli další nákla čelily sociální stigmatizaci roznášeček viru. A zároveň český stát ty pečovatelky, které m vzdělání, sám mobilizoval, aby pomáhaly zvládnout pandemii v tuzemských zařízeních. Bylo v předpokládá, že jsme jedna „transnacionální“ Evropská unie, ale na druhou stranu má každý biopolitický zájem a zájem o „nedostatkové“ pečující. Současný systém založený na transnac péči není vůbec udržitelný a je otázka, při které další krizi zkolabuje. Můžeme něco podniknout pro to, aby se zlepšil? Kdyby si stát začal uvědomovat, že péče je skutečná práce, která by měla být lépe placena, celé situaci pomohlo. Prospělo by nám i přemýšlení nad alternativami péče mimo trh, protož tzv. fiktivní komoditu deformuje. Podobně jako peníze, další fiktivní komodita, potřebují banku, trh péči sám nezreguluje a potřebuje dohled státu. Například v Holandsku fungují dr a pečovatelek, kteří si práci dokážou lépe zorganizovat i chránit svá práva, a zároveň dob domácí péči. Mluví se hodně také o komunitní péči, čemuž se věnují  výzkumně například etn Španělsku. Taková cesta může dobře fungovat u péče o děti, ale u seniorů už úplně ne – uka vykonávají jenom ženy, primárně starší. Další věc je, že péči o seniory neumí, nemůže a ne každý. Emočně i dovednostmi vyžaduje profesionálnější přístup a zručnost. Úvahy jdou i smě pracovnímu týdnu, aby mohl člověk část svého volného času věnovat aktivitám pro komunitu, starost o seniory. Ale jsou tu výhrady: má každý člověk potřebné dovednosti? A můžeme vůbe aktivitě někoho v jeho volném čase nutit? Do jaké míry budeme disciplinovat lidi k povinné nucené práci, a jak by taková péče pak asi tak vypadala? Obecně je ale důležité, aby do so šlo víc peněz, protože populace stárne a bude stárnout dál. Nejsem skeptická, ale myslím s důležité promýšlet věci robustněji. Proto Evropská unie vydala vůbec první komplexnější ná Care Strategy, jak by měla péče v členských státech vypadat, takový „green New Deal“ v tét některé výhrady, které k němu mám, je dobré, že něco takového vůbec existuje a můžeme se o k lepším verzím. Taky zkoumáte, s jakými problémy nebo potížemi se setkávají migrující pečovatelé a pečovat řeší. Agentury nezajišťuji potřebný typ podpory, a ani ne všechny ženy jezdí přes agentury, ale což je běžné například pro Německo. Ženy si potřebnou podporu nacházejí a poskytují na onl Mají různé zájmové skupiny na Facebooku, ve kterých sdílejí své zkušenosti. Není jednoduch klienta, přece jenom si často k němu vybudují velmi osobní vztah. Na takovou situaci musít Ta práce není emočně jednoduchá. A zároveň jsou tyto přeshraniční pečovatelky často transn matky. Máte pocit, že nejste přítomné v životě svých dětí, ale zároveň nemůžete neodejít, je ani neuživíte. Máte a využíváte možnost zabezpečit dětem důstojnější životní podmínky, v domovské zemi nedosáhly. Ne každý vydrží takový emoční tlak z několika stran. Buď skončí přesunout do formálnějšího typu péče. To nás vlastně ve výzkumu taky zajímá, co člověk mus přešel z prekérního typu zaměstnání do něčeho lepšího, kde v podstatě děláte to samé, ale jako reálná práce.  Rozdíl je také v tom, že péče ve formálním prostředí je pro státy draž více kontrolují. Ilustrace k jednomu z výzkumů Petry Ezzeddine od jejího syna Marca. Řeší pečovatelky i svou identitu migrantek? Ty ženy by se nikdy sami migrantkou nenazvaly, říkají, že jsou pendlerky. Ale něco jiného právě zkoumali, jak jsou etnizovány v rámci své práce. Stereotypně a esencialisticky se př migrantky z „východu“ jsou ty více pečující. Ale co mě překvapilo: myslela jsem si, že vše stejné lodi, že je mezi nimi pocit jistého sesterství, ale často si vytvoří vlastní  etnic Češky, Slovenky a Polky si myslí, že jsou na jedné úrovni, a na další jsou Bulharky, Chorv Mezi těmito skupinami panuje velké napětí a soutěživost. Překvapilo mě to, očekávala jsem v jejich vztazích. Na druhou stranu vidíme politické transnacionální „grassroots“ mobiliza a rumunských pendlerek v Rakousku, kde vytváří zajímavé aliance a společně se zasazují za pracovní práva. Co vás na vašich projektech baví nejvíc? Libí se mi, že můžeme pozitivně zasáhnout do praxe. Baví mě propojení vědy a její aplikace akademické práce do expertní oblasti. Spolupracuji bez nároku na honorář s Radou vlády pro některých koncepčních materiálech, které se dotýkají genderové agendy. To vše mi taky zpět typy problémů, kterým se pak můžu věnovat akademicky. Z jiného pohledu představují aplikov i řešení ne úplně ideálního nastavení financování humanitních a sociálních věd v Česku. Ta být cestou k akademickému výzkumu konkrétního problému: abyste něco aplikovali, nejdřív to prozkoumat. Baví mě multidisciplinarita, třeba v případě migrace péče se člověk dostane i lidských práv, mezinárodních vztahů, ekonomie a podobně. Naplňuje mě i různorodost možných výzkumů – třeba jako jsou dokumentární filmy i divadelní představení. Kde můžeme takové představení vidět? Naposledy jsme spolupracovali se studiem Rubín, kde Lucie Ferencová režírovala projekt Pra Představení problematizuje nájemnou práci v domácnosti, kterou v Česku dělají především že Na základě dat z mých etnografických výzkumů a dokumentárních rozhovorů paní režisérky vzn populární představení, které kriticky nahlíží na otázku co je úklid a jaké typy nerovností Vám uklízí takzvaně „jiná“ žena. Také jsem spolupracovala s výtvarnými umělci Tamarou Moyz Yaffem na projektu Lactizmus, který upozorňoval na rizika nacionalizace reprodukce, nebo s Martinou Drozd Smutnou na videoartovém projektu o transnacionálním mateřství. V současné d taneční performanci česko-německého uskupení na téma obchodování s lidmi v migraci. Studujete lidí v náročných situacích – jsou pro vás výzkumy psychicky vyčerpávající? Určitě to nejsou jednoduchá témata, ale život prostě je komplikovaný a komplexní. Myslím s zkoumat všichni, což vidím na mladších kolegyních a kolezích. Musíte vědět, kde jsou vaše nešli úplně do dis-komfortní zóny. My akademičtí výzkumníci a výzkumnice nemáme supervizi pracovníci a pracovnice, což by bylo super, ale třeba u mě tu funkci plní mé dobré kolegyn už zahraniční nebo tady v Česku. Hodně věcí společně sdílíme. Dokáže člověk vůbec udržovat odborný odstup v takových situacích? Někdy ano, ale jindy ne, protože musíte zasáhnout. Když někoho sledujte léta, jak pečuje o Ukrajině na dálku a pak se v jeho životě něco stane a vy víte, že můžete pomoct, tak to pr Jsem taky zvědavá na náš současný výzkum. Když přijdeme na to, že je člověk v otrockém typ nebo jsou porušována jeho práva, co budeme dělat? Asi víme už teď, ale musíme to pořádně p postup dostatečně konkrétní, citlivý a v souladu s etikou výzkumu. Jak se u takových výzkumů „nezbláznit“? Naučila jsem se to až postupem času. V náročnějších výzkumech často v týmu funguje podpora obzvlášť pro juniorské pracovníky. Sama hodně dbám, abych se nepřepracovala. Například nep snažím se hodně relaxovat. Prostě trávit čas jinak než prací. Zmíněné ženy z Jugoslávie ří tehdy přišly, častokrát to na ně padlo – jsou to matky, prožívají krizi, vykonávají emoční rodinu a tváří se, že se nic neděje. Ale když se situace uklidní, většinou se složí. Říkal chodily na procházky, poznávaly tak město, mohly být chvíli samy bez dětí, a to jsem si od Pohyb je nesmírně důležitý. Od té doby mám ráda dlouhé procházky, přes víkend hodně chodím u toho hlavu, jednoduchá věc, která může pomoct třeba i studujícím během zkouškového. Obec je potřeba dbát na psychohygienu a kdyby přišlo na nejhorší, požádat o pomoc, aby to člově sdílet. Alena Ivanova