Klára Brůhová: Je potřeba zpochybňovat objektivitu kánonů ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** „Studium na FHS mi poskytlo další rovinu vzdělání, ale jsem díky němu i daleko naštvanější malého kavárenského stolu Klára Brůhová, historička architektury. Má za sebou pestrou stud Fakulty architektury ČVUT, přes Filozofickou fakultu UK a UMPRUM opět k FA ČVUT, kde nyní letech od získání doktorského titulu nastoupila na Genderová studia na FHS, které loni úsp Proč tento obor zvolila, co všechno na oboru hledala a co si skutečně ze studia odnesla, n šálku černého čaje s mlékem. Klára Brůhová, foto: Jiří Ryszawy Vzdělání jste získala na mnoha školách. Kde člověk najde tolik motivace? Trvalo mi relativně dlouho, než jsem našla, co bych chtěla dělat a jednotlivé školy mi to specifikovat. Jsem navíc ten typ, který vše rád dělá z gruntu, vždy jsem se přihlásila a p dostudovala, protože mě to začalo strašně bavit. Na architekturu jsem se hlásila hned po m architekta, architektura mě vždycky zajímala. Na škole mne hodně pohltily dějiny architekt se jim věnovat víc. Říkala jsem si, že se zkusím přihlásit na dějiny umění a překvapivě mě šla na doktorát a přišlo mi skvělé, že jsem za sebou měla jak architekturu, tak dějiny umě se profilovat dál. Poměrně záhy jsem se stala členkou výzkumných týmů v různých grantech a Po doktorátu jsem měla to štěstí, že jsem mohla na Fakultě architektury ČVUT zůstat a nast dějin a teorie architektury jako odborná asistentka. Těšila jste se na výuku? Ano, naplňuje mě, ale zároveň pro mě představuje velkou zodpovědnost a jsem z ní doteď ner pozici jisté autority, ale vnitřně mám stále lehký syndrom podvodnice, pořád se ptám, jest obstojí. Byl to i důvod, proč jsem pak šla na Genderová studia. Potřebovala jsem si rozšíř kritických teorií zpochybňujících mj. objektivitu kánonů. V pozici někoho, kdo kánon sdělu důležité zároveň upozorňovat na jeho problematičnost. Stěžejní pro mě je být při výuce na nepředávat svůj pohled jako objektivní pravdu, o což se snažím. Strašně doufám, že to ales vychází. Genderová studia na naší fakultě se hodně lišila od vaší profesní dráhy a taky jste nastou letech od získání doktorátu. Stál za tím nějaký konkrétní impuls? Jednak to byl trvající tlak v hlavě, že je potřeba si rozšířit vzdělání v kritických teori k tomu vedl i konkrétnější impuls. V roce 2020 se nám s kolegyněmi podařilo získat grant G v architektuře. Chtěly jsme se věnovat postavení tvůrčích žen v prostředí tuzemské archite polovině 20. století. Zajímalo nás, jaké jsou sdílené profesní zkušenosti architektek, jak profesního uplatnění si osvojily, ale také, jaké překážky jsou nuceny překonávat v archite prostředí, které je dodnes poměrně androcentrické. V té souvislosti jsem se nakonec odhodl studia přihlásit. Musím přiznat, že původní plán byl nasát, co potřebuji, a studia nechat. bylo tak strašně zajímavé! Knihu "Praha nepostavená" (2017) vydalo nakladatelství ČVUT v Praze. Publikace vychází z d výzkumu autorky. Co jste si ze studia odnesla? Opravdu hodně. Chodila jsem samozřejmě i na předměty, které s mým zaměřením souvisely zdán ale nakonec se ukázal opak. Například feministická literární teorie a kritika mi dost otev vše se dá v textu dívat, co všechno se dá analyzovat a jakým způsobem. Metodologie i metod literárních anebo například sociálních věd pro mne byly nedocenitelné. V GAČR výzkumu jsem analýzy nebo rozhovory s architektkami a tento interdisciplinární přesah mi hodně pomohl. výzkumu viděla zřetelněji cestu, kudy a jak se vydat. Možná bych ji našla, i kdybych si to sama, ale na fakultě jsem mohla témata diskutovat s jinými lidmi. Velmi mě posunuly i konz Sokolovou, u které jsem psala diplomovou práci. Spousta lidí, které jsem na fakultě potkal obohacující. Vzpomínáte ještě na někoho z vyučujících? Třeba na Terezu Jiroutovou Kynčlovou [ URL "https://gender.fhs.cuni.cz/KGS-23.html"] , uči právě feministickou literární kritiku a metody textové analýzy. Ľubica Kobová [ URL "https gender.fhs.cuni.cz/KGS-30.html"] měla výborný předmět Feministická studia práce. Petr Pavl "https://gender.fhs.cuni.cz/KGS-18.html"] nám poskytl komplexní pohled do epistemologie vě [ URL "https://gender.fhs.cuni.cz/KGS-20.html"] , Jana Dvořáčková [ URL "https://gender.fh KGS-80.html"] nebo Kateřina Kolářová [ URL "https://gender.fhs.cuni.cz/KGS-17.html"] byly FHS bylo nejlepším rozhodnutím posledních několika let. Studium jste absolvovala z velké části online, kvůli covidu i své malé dceři. Dostala jste i k otázkám mateřství nebo kombinovatelnosti práce s rodinou? Vztahovala jste je rovnou k Šlo to jedno s druhým. Genderová studia mi pomohla si uvědomit, že to, co jsem už nějakou řešila, není jenom můj pocit, ale systémový problém. Studium na FHS mi poskytlo další rovi jsem díky němu i daleko naštvanější. Způsobilo, že více vnímám různé systémové nerovnosti jejich nereflektovanost. To je tedy bohužel i případ péče a rodičovství. S kolegyněmi z ČVUT jsme se například už před časem pokoušely prosadit založení univerzitn která by rodičům-akademikům pomohla kloubit péči a práci či studium. Bohužel jsme ale byly To, že jsem já sama byla schopná po narození dcery pokračovat v akademické dráze, pak byla příznivé rodinné konstelace (a rodinného vyjednávání) a privilegií. S partnerem od začátku i domácnost sdílíme půl na půl, a to mi umožnilo zůstat v oboru, a ostatně i vystudovat FH možnost se jednou za měsíc na víkend zavřít v pokoji nebo odjet na fakultu a věnovat se st pak četli texty, které už v 70. letech nebo dokonce ještě o dekády dříve volaly po institu a zhodnocení reproduktivní práce. To bylo lehce frustrující. Máte nyní prostor nějak získané znalosti aplikovat? Na Fakultě architektury ČVUT se to myslím docela daří. Máme nového děkana, který je velice otázkám rovných příležitostí a také péče o zaměstnané a studující. Jmenoval pracovní skupi příležitosti, kde působím, a společně se nám podařilo například zřídit institut ombudsmans ombudsmankou (je jí mimochodem další absolventka genderových studií, Dita Jahodová) jsme p vytíženost a wellbeing studujících a věnujeme se i dalším činnostem. Není to samozřejmě je ale obecně o větší citlivosti vůči potřebám různých lidí. Jsem v tomhle ohledu velice vděč vhled, který mi poskytla právě genderová studia. Poskytla vám FHS i nový rozměr přemýšlení? Ano, a na to konto jsem pak taky musela dost přeorat svoje dosavadní přednášky, takže mi t práci. (smích) Mimo vědeckou a vzdělávací činnost jste taky spolupracovala s Národní galerií, s Výzkumným průmyslového dědictví v Praze a podílíte se na vzdělávání veřejnosti v rámci každoročního architektury. Proč podle vás hrají umění, architektura nebo péče o kulturní dědictví důlež životě společnosti i jedinců? Proč je důležité tyto oblasti a témata zahrnovat do vzdělává Z široce položené otázky bych vybrala například téma veřejného prostoru. Veřejný prostor s především lidé s expertizou, ale žijeme v něm všichni. Proto je podle mě důležité dostávat povědomí témata, která zmiňujete. Co se týče utváření míst kolem nás, myslím, že i zde maj feministické nebo participativní přístupy. Modernistický model, že architekt něco od stolu se to také postaví, by už měl být passé. „Velcí“ architekti 20. století ve svých textech o názor, že nejhorší je příliš dát na klienta, který vás svede na scestí, vnutí svůj vkus. D je ale už inkluzivnější a hlas širšího spektra lidí, budoucích uživatel, je považován za d jde ruku v ruce zvyšování povědomí architektuře i procesech utváření prostorů staveb a měs třeba zavádění systému gender mainstreaming [ URL "https://cs.wikipedia.org/wiki/Gender_ma nebo participativního plánování do fungování municipalit a plánovacích kanceláří. Každý má vlastní zkušenost a tedy představu o tom, co by měly veřejné prostory splňovat, a proto je zahrnout lidi s různými zkušenostmi a potřebami. Napadá vás nějaký příklad? Třeba pražské metro – dlouhou dobu v metru nebyly žádné, či jen velice omezené, možnosti b přístupu. Když se v 60. letech začalo s jeho výstavbou, počítalo se s eskalátory a schody, výtahy. Pro osoby na vozíku nebo třeba i pečující osoby s kočárky tak byl vstup do metra v nemožný. Situace se začala přehodnocovat až o dost později, mimo jiné i z toho důvodu, že zmocněnec pro výstavbu metra přišel v polovině 70. let o nohu. Až vlastní zkušenost vlivné k systémové změně. Když ale rozhodnutí dělají jen lidé, kteří jsou zdraví, čiperní a privi věci je obvykle nenapadnou. Tohle je myslím dobrý příklad, proč je potřeba, aby se archite veřejného prostředí dostávala do širšího povědomí a společnost usilovala o možnost do plán Napsala jste dvě knihy, podílela jste se jako spoluautorka na dalších šesti, píšete odborn Chystáte nějakou další publikaci? Momentálně připravujeme finální výstupy našeho projektu Ženy v architektuře. Jedním je onl [ URL "https://zenyvarchitekture.cz/uvodni-stranka/"] , která už je zveřejněná, ale stále Jejím prostřednictvím představujeme životní i profesní dráhy několika desítek žen, které v cestu, prezentujeme jejich díla a k dispozici jsou i podcastové rozhovory, které nechávají hlas. V databázi uplatňujeme biografickou metodu, která bývá z feministických pozic sice č ale v českém prostředí biografie žen zatím jednoduše moc nejsou. Cítily jsme proto, že je začít, abychom měly základ, ze kterého lze vycházet. Druhým výstupem bude kniha, která už sofistikovanější a měla by přinést širší kontext. Už se nebudeme zabývat jednotlivými arch ale spíše fenomény provázejícími dráhy vybraných tvůrkyň ve druhé polovině 20. století, je společenským a politickým okolnostem doby i procesům vytváření kánonu. Protože za důležitý mezioborový přesah, přizvaly jsme kolegyně socioložky Karinu Hoření a Barboru Vackovou, a Denisu Nečasovou, které do knihy přispějí svými analýzami a interpretacemi. Databáze „Ženy v architektuře. Architektura a emancipace v České republice po roce 1945“ ( na: www.zenyvarchitekture.cz [ URL "http://www.zenyvarchitekture.cz"] . Pořizovateli datab galerie Praha a Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze a koncepce databáze je společným d týmu: Klára Brůhová, Petra Hlaváčková, Helena Huber-Doudová, Šárka Malošíková a Nikola Zah Jaké postavení mají ženy v architektuře? V době mého studia bylo přibližně čtyřicet procent studentek a šedesát procent studentů. K ale učili o dějinách architektury, představována nám byla plejáda mužů. Zpětně jsem se zač je to možné. Do začátku 20. století byl problém samozřejmě zejména v zákazu studia. Studiu oborů u nás bylo ženám umožněno až od roku 1918 a první promovaná architektka Milada Petří absolvovala v roce 1921. Byla dcerou Josefa Pavlíka, dnes by se dalo říct, feministy, důle a lékaře z Tábora. Zároveň byla neteří Albíny a Anny Honzákových, profesorky dívčího gymná a první promované doktorky medicíny. Díky tomuto zázemí a zejména vlivu, který její rodina studovat architekturu na vysoké škole už od roku 1914, avšak pouze soukromě – bez nároku n bylo v roce 1918 studium ženám oficiálně povoleno, ona navazovala na čtyři roky, které už a proto promovala „už“ roku 1921. Další absolventky však přibývaly jen pozvolna, mimo jiné stále panovala řada společenských stereotypů i legislativních překážek… a ne každá se mohl mimořádné zázemí jako Milada Petříková-Pavlíková. Ve druhé polovině 20. století už byla al jiná a poměr absolventek oboru architektura se za toto období vyšplhal na třicet procent.  širšího povědomí se jich však stále dostávalo jen velice málo. Kvantitativní analýzy nám u jen mizivé zastoupení žen na vedoucích a prestižních pozicích ? a to jak v projekční praxi ateliérů či projekčních ústavů, tak ve stavovských orgánech nebo v akademické sféře. Profe architektura u nás například až do roku 1989 získala jen jedna žena, Růžena Bartková v roc brněnské technice. Sociologie má pro toto „mizení“ žen směrem k vyšším postům termín „leak tedy „kapající potrubí“. Z výzkumu nám vyplynulo, že ve zkoumaném období druhé poloviny 20 architektonické potrubí opravdu silně, a obávám se, že do určité míry je tomu tak dodnes. Čím to je? V rozhovorech, které jsme vedly s architektkami, byla dost často zmiňována tzv. druhá směn blízké, domácnost a především děti. A téma je to evidentně dodnes – podle statistik u nás chodí z devadesáti osmi procent ženy a systém není příliš nakloněn změně. V architektuře n často přežívá představa tvůrce, pro něhož je architektura posláním a který má být ideálně práci, což se s druhou směnou kloubí jen obtížně. Některé architektky mluvily i o jisté vž architekta-muže a nedůvěře, kterou byly nuceny v tomto ohledu překonávat. Z našeho výzkumu že ženy si z těchto důvodů v oboru často hledaly svou vlastní cestu, která se ale ne vždy těmito zažitými obrazy tvůrčího architekta. Řada architektek se věnovala například výzkumu historii a teorii, architektonické kritice, mediaci nebo práci menšího měřítka. Pakliže se projekční činnosti, obvykle nepůsobily na vedoucích postech. Z těchto důvodů pak typicky n zařadit se do diskursu „velkých tvůrců“ a konvenčního kánonu, na druhou stranu si ale mnoh otevřít poměrně svobodná a široká pole působnosti, která rozhodně stojí za pozornost. Takže vaším projektem chcete na nerovnost upozornit širší i odbornou veřejnost? Byla bych strašně ráda, kdybychom zvýšily povědomí o ženách v architektuře i o jejich spec zkušenosti. Víc k tomu má nakročeno samozřejmě veřejně dostupná internetová databáze, ale myslím podá knížka. Dobré je také o věcech mluvit. Třeba moje sestra, Alžběta Brůhová, zal Architektky [ URL "http://www.architektky.net"] , která sdružuje ženy z oboru a funguje ja sdílení a síťování. Alena Ivanova