Ondřej Trojan: Foťák mám s sebou i cestou na nákup ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Fotí portréty zaměstnanců fakulty i krásu souladu betonu a skla fakultní budovy, potkáte h pultem v naší knihovně. Absolvent bakalářského studia [ URL "https://bakalar.fhs.cuni.cz/S FHS UK a v současnosti student druhého ročníku magisterského programu Orální historie – so [ URL "https://ohsd.fhs.cuni.cz/OHSD-1.html"] je nadaným fotografem s osobitým stylem. Ve černobílé, fotografii dokumentuje život ve městě nebo zachycuje momenty pohybů a odrazů li FotoVideo několikrát otiskl jeho snímky – umístil se v nominaci Černobílá fotografie roku místě [ URL "http://www.ifotovideo.cz/casopis/fotovideo-04-2024/"] . Jeho tvorby si všiml camera USA [ URL "https://www.instagram.com/leicacamerausa/"] , jež sdílel jeho fotografie Leica Photography International [ URL "https://lfi-online.de/en/gallery/selection.html"] s několika selekcí. V rámci nové série rozhovorů o neakademických úspěších zaměstnanců přiná rozhovor s knihovníkem Ondřejem Trojanem, jeho cestě k fotografii a životu s fotoaparátem Foto: Alena Ivanova Jak jsi přišel k fotografii nebo jak fotografie přišla k tobě? Jaké byly tvoje fotografick Vyrůstal jsem s ní, protože moje mamka byla fotografka. Teďka už není aktivní, ale v době ještě byla. Odmala jsem držel v ruce foťák, hlavně když jsme s našimi jezdili na výlety. J Čech, takže jsem měl vždy blízko k Jizerkám a Krkonoším, a tak pokaždé, když jsme tam jezd mamka, nebo já, půjčoval jsem si od ní foťák. Vždycky mě hrozně bavilo se koukat skrz hled jsem ani fotit, jen jsem komponoval. Po výletu jsem si doma prohlížel fotky, často jsme dě rodinná promítání. Takže je to fakt hodně dlouho, co fotím, třeba už od nějakých šesti neb Mohu znát práce tvé maminky? Pamatuju si na velkou událost, kdy měli na Pražské radnici výstavu fotoskupiny, ve které b většinou portréty, kdy člověka nalíčila, nastavila a vyfotila v nějakém zajímavém prostřed Říkal jsi, že jste dělávali rodinná promítání. Vyvolávali jste je také sami, máš zkušenost procesem? První foťák, co jsem měl v ruce, už byl digitální. Mám sice doma starý tátův foťák na film fotilo, když jsem byl úplně malinký. Máme doma spoustu vyvolaných fotek, ale ty jsem neděl Tvůj táta fotil taky? Ano, ale jen rodinné turistické fotky. Ale hodně se ve focení vyzná. Sice nikdy nebyl foto hrozně rád techniku. Přál by sis, aby, až jednou budeš mít děti, taky fotily? To je na nich. Půjčil bys jim svůj foťák? No, možná až by trošku vyrostly. Přece jenom je strašně drahý. Máš mezi fotografy nějaké vzory? Kdo je pro tebe inspirací? Mám jich spoustu. Jak se člověk vyvíjí, vždycky má v určité fázi nějaké vzory. Ve dvanácti letech, když jsem začínal brát fotografii vážně a se zajímat o ní víc, i když furt ne toli posledních zhruba čtyřech pěti letech, největší inspirací pro mě byl – a stále je – Alan S [ URL "https://alanschaller.com/"] , fotograf z Londýna. Kdybych ho měl nějak definovat, ř že je tváří moderní černobílé fotografie. Je to Leica ambasador, já taky fotím na Leicu, a díky němu ten foťák vůbec mám. Pak jsou to jména jako Josef Koudelka, Josef Sudek, taková pionýři československé fotografie. Dále z českých mám rád fotografy ze skupiny 400 ASA [ U www.400asa.org/"] : Jana Mihalíčka [ URL "https://www.400asa.org/jan-mihalicek-cze/"] , Ho [ URL "https://www.400asa.org/jan-dobrovsky-cze/"] , Antonína Kratochvíl [ URL "https://ww antonin-kratochvil-cze/"] a, Tomkiho Němce.. [ URL "https://www.400asa.org/tomki-nemec-cze Cudlín [ URL "https://www.400asa.org/karel-cudlin-cze/"] a, ten dokonce fotografii učí [ U sp.amu.cz/stare/2015-2016/cs/ucitel110037.html"] . Jsou to naše dokumentární špičky. A mom nejvíc mě baví otec zakladatel street a dokumentární fotografie, Henri Cartier-Bresson [ U www.magnumphotos.com/photographer/henri-cartier-bresson/"] . Je často považován za největš století. Co se stalo před pěti lety, že jsi začal brát fotografii zas o něco vážněji? Nenastal žádný striktní předěl, je to plus mínus čtyři pět let, co jsem začal fotografii b které jsem se opravdu našel a chci se jí zabývat. Bavila mě i předtím, ale ve svých životn chtěl být třeba učitel. Ale čím starší jsem, tím víc vím, že to není pro mě a že mě naplňu Vyjmenoval jsi spoustu inspirativních fotografů, ale nezaznělo jméno žádné fotografky. No vidíš. Samozřejmě mám i oblíbené fotografky, třeba Vivian Maier [ URL "https://www.vivi která za svého života vůbec nebyla známá. Nikdy nepublikovala svoje fotografie a až po tom její děti začaly zveřejňovat její snímky, které našly v pozůstalosti. Je skvělá. Mám rád A [ URL "https://www.alzbetajungrova.com/"] , která je teď asi nejváženější českou fotografk méně žen taky kvůli tomu, že mám raději historické fotografie nebo lidi, kteří prostě prac století nežli v tomto, a v historii těch fotografek moc není. Nebo, přiznám se, jich tolik V čem je to dnes jiné? Vnímáš třeba vliv sociálních sítí, že tam se s fotkou setkáváme o d jako uměleckou formou? Ano, vidím to hodně. Kdokoli, kdo si koupí foťák, se dneska může prezentovat jako fotograf který dokáže pořídit krásné fotky. Dřív byla fotografie vnímána jako velké umění, nové a m je to věc Instagramu, což je hrozná škoda. Je mnohem těžší vyniknout s profesionální fotog vizuálních informací. Zároveň jsou ale Instagram a Facebook skvělá média pro prezentaci tv minulosti možné nebylo. Tvorba Ondřeje Trojana mimo fakultu Jak se při setkání s inspirativními autory nalézá vlastní styl? A jak ho zcela nepřebrat, jiných? Toto téma je těžké obecně. Je jasné, že když člověk začíná fotit, přivlastňuje si určité v jiných lidí a snaží se je napodobovat. Ale tím, že se je snaží napodobovat, najednou zjišť ten styl baví, naučí se základy a začne do něj vnášet něco svého, anebo že mu nevyhovuje. s něčím, co člověka nebaví, stejně přijde na to svoje. Myslím si, že každý, kdo začne brát jakékoliv umění vážně, ze začátku jasně kopíruje svůj vzor. Ale vždy, když se do něčeho po seriózně, vkládá do své tvorby část sebe. Má tvoje láska k černobílé fotografii kořeny právě u fotografů, ke kterým vzhlížíš? Mně se vždycky líbila černobílá fotka, ale je pravda, že když jsem hledal osobitý styl, ho se inspiroval prací Alana Schallera. U černobílých fotografií najednou vidíš, že ta práce promýšlený celek. Je černobílá fotografie náročnější než barevná? Černobílá je v něčem jednodušší. U barevné fotky jde o tvar, světlo a barvu, jedna ze slož fotky tedy odpadá. Ale myslím si, že je černobílá fotka lepší na vyprávění příběhu. U čern se mnohem víc soustředíš na to, co se na fotce děje. Barva rozptyluje. Proto za mě má doku fotografie v černobílém provedení mnohem větší smysl než v barvě. U barevné si člověk vytv třeba s paní v červeném kabátu, a nutně se soustředí právě na ten červený kabát. Může to b pak je to asi tak všechno, co na té fotce je. A jak pracuješ s černobílou fotografií, například s negativním prostorem, kontrastem, bílo Na internetu existuje spousta špatných černobílých fotografií. Opravdu hodně, hlavně s čer Mnoho lidí si myslí, že když něco hodí do černobílé, je to automaticky lepší a víc „artsy“ Udělat dobrou černobílou fotku je těžké. Pro mě je opravdu to gró fotografie, protože už v slovu je obsažená její podstata, psaní světlem. Když se fotilo na film, nebylo nic jiného film až zhruba do konce padesátých, šedesátých let. Pak přišla i barva, ale byla špatná, t preferovali černobílý film. Dlouhou dobu tak byla fotografie prostě černobílá a lidé na to Dnes má přesně nádech „uměleckosti“, ale taková není. Může být, ale není z podstaty. Dnesk na barevný senzor a pak to převádí do černobílé palety, ale to není cesta, jak udělat dobr fotku. Musí se hodně pracovat s odstíny šedi a je opravdu těžké najít určitý balanc a vyvá fotka nebyla například podexponovaná a podobně. Nejde tedy jen o proces postprodukce, ale tvoření, v hledání místa a kompozice, musíš myslet černobíle, mít tu intenci. Dalšími výraznými prvky tvých fotografií jsou práce s geometrií a odrazy. Je to inspirace fotografů nebo něco, na co sis přišel sám? Cartier-Bresson říkal, že geometrie je intelektuálním potěšením pro oko [ URL "https://www other-stuff/inspiring-photographers/inspiring-black-white-photography-henri-cartier-bresso mi, když věci do sebe pasují a mají balanc, když je to uchopený celek a hlavně snímek dává geometrii jsem se taky učil od těch lidí, jejichž práci mám rád. A co se týče odrazů, je t focení. Dost k tomu vybízí i prostředí naší fakulty, která je prostě sklo a beton, což je a odraz. Ale používám i jiné techniky, třeba často pracuji s pohybem. Máš i jiné zdroje inspirace krom zmíněných fotografů? Největší inspirací jsou pro mě obrazy a malířství obecně. Hlavně impresionismus. Proto dos fotky impresí daného místa, člověka nebo okamžiku pohybu. Nejsem v póze, že jsem „vyprávěč má černobílá fotografie mnohdy lepší možnosti sdělení. Často to, jak moje fotografie vypad je přesně tím, co jsem zamýšlel. Není to, co bych chtěl říct, ale jak jsem chtěl, aby vypa vizuální a intelektuální potěšení. Když se podaří zapojit komplikovanou kompozici, která v zamýšlení se a nabízí okamžik „jo aha, to je tohle!“, přesně to se mi líbí nejvíc. Jak se koordinuje fotografie jako koníček s prací a studiem? Velmi těžce. Je to náročné a samozřejmě fotím hodně u nás na fakultě, protože je to taky s Zároveň tu dělám ještě v knihovně. Zabírá to hodně času, plus dodělávám magisterský titul. portfolia se musí vejít do volného času. Z tvých fotografií mám pocit, že máš s sebou foťák všude, každý den. Ano, ale to je třeba, protože jinak by spousta mých fotografií nevznikla a je to běžná pra foťák brát s sebou všude. I když se jde jen na nákup, mám ho na krku. Spočívá právě v tom cesta ke zlepšení, úspěchům a uznání? Je to tak, úspěch je výsledkem neustálé, nikdy nepřestávající práce. Není to jen mačkání t fotografii získat i jen sebemenší uznání, nejen od rodiny a přátel, ale vůbec být nějak ro neuvěřitelně těžké. A opravdu teprve teď, letos, se u mě konečně něco děje, ale jsou to do skoro pěti let. Mám z toho ohromnou radost, je to pro mě známka, že dělám věci dobře a mot tvořit dál. Zmínil jsi své letošní úspěchy. Co pro tebe znamenají? Je to velké a mám z toho akorát radost. Funguje to jako dobré poplácání po zádech, známka čas, kterou focení věnuji, se vyplácí. Takové společenské uznání má svou hodnotu, pro mě o Říká to, že jsem v něčem dobrý. Na podzim se bude konat hned několik výstav s tvými fotografiemi. Na co se můžeme těšit? V Berlíně, pak ve Vídni, Zlíně, a Galerii Velryba v Praze, bude viset jedna moje fotografi se umístila ve Photo Contest – Franz Kafka The Metamorphosis [ URL "https://kafka2024.de/c fotosoutez-franz-kafka-promena"]   na třetím místě za Česko. Pak ve FotoŠkodě v rámci výst snímků soutěže FOTOSTART [ URL "https://www.fotostart.cz/"] se mezi ostatními objeví i moj betony, jedna z mých nejúspěšnějších fotografií vůbec, vytvořená tady na schodech. 11. říj moje první velká sólo výstava s názvem Cities [ URL "https://www.facebook.com/events/10183 Bude to soubor street fotografií a i s možností nějaké výtisky zakoupit. A nakonec zrovna cestou na rozhovor, jsem dostal e-mail z galerie 400 ASA. Hlásil jsem se do ní už skoro př Zařadili mě do takzvaného push procesu, programu pro mladé fotografy, který pomáhá uspořád jejich galerii na Smíchově. Kurátorem té mé bude pravděpodobně Martin Wágner [ URL "https: martin-wagner-cze/"] . Takže koncem příštího roku budu mít tady v Praze snad další výstavu Světlo mezi betony, foto: Ondřej Trojan Máš nejoblíbenější místo pro focení, třeba i jen typově? Rád fotím město, které má osobitou architekturu. Ale když člověk dlouho fotí na jednom mís začne být přesaturovaný. Vidí některé věci a místa denně a už je tolik nepraští do očí, to případ Prahy. Miluji Řím, ten je na focení jako zlatý důl. Kodaň je fantastická, a také Pa fotografie. Je to místo jejího zrodu a vzniku street fotografie. A Berlín, pro jeho geomet i Vídeň, ale je složitější na focení. Je krásná architektonicky, ale ve Vídni, stejně jako trochu složitější lidé. Nemyslím to jako urážku, ale Němci a Rakušani jsou víc ostražití o Spoustu fotografií jsi pořídil v MHD. Vadí lidem, že je fotíš? Musíš se naučit jak fotit tak, aby to lidé nevěděli. Asi v devadesáti pěti procentech mých netušili. Ve zbývajících pěti to věděli, ale bylo jim to jedno. Stalo se ti někdy, že by tě někdo oslovil s prosbou ho nefotit nebo o smazání fotografie? Za mnoho let, co fotím, mám do deseti takových případů. Například ve Vídni jsem fotil pána a dost naštvaně se zeptal proč. Odpověděl jsem: „Street photography.“ Zakroutil hlavu a ko se mi stalo i v Praze, že jsem fotil něco v metru a procházel pán, pravděpodobně turista, náhodou není na nějaké z fotek. Ukázal jsem mu poslední fotografie na foťáku a řekl mi, že fotkách a jestli bych to mohl smazat. Tak jsem to udělal. Většinou když jsi na lidi milý, tebe. Jde hlavně o to lidi neobtěžovat a vždy jednat s respektem. Jaké používáš foťáky? Mám pár a není to žádná sbírka. Mám Leica M, což je jejich nejikoničtější přístroj. Je to tělo M240. Pak mám ještě starou Leica IIIf, model z roku 1950 na klasický 35mm kinofilm. V i starý tátův Pentax, na který už ale nefotím. A s přítelkyní taky používáme Instax. Primá digitální člověk, co se týče fotoaparátů. Analogový foťák beru spíš jako srandu, protože f brutálně drahý. Ale samotné médium je super, taková oldschoolovka, něco jiného. Plakát k výstavě Ondřeje Trojana Fotíš primárně dokumentární a street fotografii. Proč zrovna tyto dva žánry? Jednoduše mě baví nejvíc. Nikdy se mi moc nelíbily krajinky nebo zátiší, moc jim nerozumím fotografii dělám vlastně i tady na fakultě, ale je to taková napůl řemeslná, napůl tvůrčí to měl říct natvrdo, je to pro mě prostě job.  Mám určité metody, zajetou rutinu, a tak pr Například vždy u portrétů kladu důraz na to, abych zachytil i esenci naší budovy, proto li odrazem ve skleněném plášti. Snažím se tak propojit osobnost s institucí tím, že do jejího nějaký element fakulty. Snažím se taky to vyfotit tak, aby lidé byli co nejpřirozenější a líbili. To je důležité, ale možná taky nejtěžší. Co je podle tebe nejtěžší obecně na fotografii? Přijít s něčím novým. U některých fotek si můžu říct „to je moje fotka“, že je poznat a mů skutečně přijít s něčím inovativním, co ještě nikdo neviděl, to už ani nejde, si myslím. A co do budoucna, Ondřeji? Fotit, fotit, fotit. Alena Ivanova