Pomáhat není tak složité ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** O tom, že můj stát - Rusko - zahájil válku na území Ukrajiny, jsem se dozvěděla hned ráno mi o tom bratr. Okamžitě jsem kontaktovala svou nejbližší kamarádku, která se v té době sn před děsivými výbuchy. Bylo to opravdu strašné ráno. Od té chvíle jsem neměla klid, neustá zprávy a trápila se pocitem viny, i když jsem v té době žila už skoro čtyři roky v Česku. Foto: Sofia S. Na začátku března jsem obdržela e-mail od Nikol Hladíkové, tehdejší vedoucí Humanitárního (Centrum sociálních služeb Praha [ URL "https://www.csspraha.cz/"] ), která oslovila stude práci s uprchlíky v KACPU (Krajské asistenční centrum pro uprchlíky [ URL "https://www.mvc seznam-krajskych-asistencnich-center-pomoci-ukrajine.aspx"] ). Podmínkou byla znalost ukra ruštiny a češtiny. Okamžitě jsem odpověděla, že se chci zapojit. Tato práce pro mě nezname druhým, ale i záchranu sama sebe. Nemohla jsem si dovolit zůstat doma nečinně, když lidé - babičky - utíkali před válkou. Bylo to nepředstavitelné. Můj první den v KACPU, stejně jako všechny následující, nikdy nezapomenu. Chaos. Stovky, m lidí, kteří naprosto nevěděli, co a jak dál se svými životy, které si nakládali do tašek a domova, tak daleko, jak to bylo možné. Moje práce spočívala v tlumočení, ale brzy jsem si potřeba pomoci i s dalšími záležitostmi jako byrokracie, hlídaní dětí, distribuce základní potravinových balíčků, nepřetržitá podpora. Někteří lidé ze znevýhodněných oblastí neměli jsem mnohokrát vyplňovala žádosti o dočasnou ochranu. Navíc potřebovali někoho, kdo by jim jejich jazyce, co je čeká na novém místě pobytu. Proto jsem je doprovázela a můj den vypad musela být v KACPU v 9 hodin ráno, pracovala do 14-15 hodin, poté jsme přepravovali lidi a do různých ubytoven. Jedna z nich byla v Ostravě. 6 hodin tam, ubytování, vysvětlení, přek 6 hodin zpátky. Často jsem se vrátila domů v 7 hodin ráno, šla do sprchy, hodinu spala a z Nikdo nechtěl jezdit tak daleko. Nikdo na to nebyl připraven. Možná jsem na to nebyla přip ale v té době jsem nemohla jednat jinak. V několika ohledech mi pomohla i Fakulta humanitních studií. Zaprvé, díky mezinárodnímu pr možnost setkávat se s Ukrajinci a lépe je chápat v jejich běžném životě a kultuře. Zajímal již před válkou. Zadruhé, měla jsem dostatek kreditů a zbývaly mi pouze státní zkoušky, co věnovat se pomoci a zároveň pečovat o své psychické zdraví. Potřebovala jsem si srovnat my lidmi, kteří mou pomoc potřebovali. Jinak bych se ztratila ve vlastním obviňování... Foto: Sofia S. V KACPU jsem pracovala až do konce a poté jsme byli přesunuti na jiný objekt - uprchlický o jinou lokalitu, základní problémy byly stejné. Často jsme museli v noci vyprazdňovat vod stanů, ztráceli elektřinu kvůli bouřkám, nedostávali jsme dostatek jídla, oblečení nebo pi Lidé utíkající z různých oblastí, včetně těch žijících v chudobě bez základních hygienický potřebovali, abychom jim všechno vysvětlili. Těhotné, nemocné, lidé trpící psychickými pro báli a vzpomínali na to, co museli zanechat doma v Ukrajině. Po táborech jsem se přesunula hotel a stále pracuji s lidmi z Ukrajiny, kteří patří do skupiny zranitelných osob. Tento příspěvek by měl být stručný, ale i kdybych napsala stovky stránek, nedokázala bych lidskou bolest, se kterou jsem se setkala. Jediné, co chci říct, je, že pomáhat není složi udělat alespoň jeden krok správným směrem - k lidem. Nakonec se to vždy vyplatí. Sofia S., studentka bakalářského programu