Kateřina Mikulcová: Skrze jiného člověka si dokážu zodpovědět vlastní otázky ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** „Samozřejmě nevyprávíte příběhy jen hrdinů nebo pozitivních jedinců, ale i té druhé strany Kateřina Mikulcová, studentka magisterského studijního programu Orální historie – soudobé "https://ohsd.fhs.cuni.cz/OHSD-1.html"] . Úspěšná dokumentaristka, producentka a dramaturg necelých dvaceti letech praxe ve filmovém průmyslu vrátila k vysokoškolskému studiu. Impul nejen změna pracovních podmínek, ale i ochota prohloubit znalosti dějin 20. a 21. století. si o tom, jak se uplatňují odborné metodiky a postupy v dokumentaristické praxi, jaké jsou mezi vědeckými a rozhlasovými a televizním rozhovory nebo o praktičnosti našeho jedinečnéh oboru. Máte titul bakalářky umění z pražské FAMU, kde jste vystudovala animovanou a multimediální Absolvovala jste už v roce 2004. Co vás přimělo se znovu přihlásit na vysokou školu? Proč nepokračovala ve filmovém vzdělání? Po bakaláři na FAMU jsem chtěla pokračovat v magisterském stupni na dokumentu, ale měli pl rovnou pracovat. Zapadla jsem do koloběhu, kdy člověk točí něco pro televizi, pro jednu ak jinou, jde z projektu do projektu a vysokoškolský titul se nikde příliš neřeší. Ale mění s Jak člověk stárne, začne objevovat různé nabídky v institucích, vyšší pozice nebo chce uči že už se magisterský titul vyžaduje. Možná ještě v devadesátých letech jeho absence nehrál ale kolem roku 2010 došlo ke změně a najednou jsem byla limitována úrovní svého vzdělání. pracovat v Národním pedagogickém institutu pod MŠMT, mám na starosti kreativní produkci vi a dostala jsem se do systému tabulkových platů státní instituce, kde má titul taky význam. vrátila touha dozvědět se něco nového a chtěla jsem se vyhnout hrozbě, že člověk kolem čty rutiny, že všechno ví a zná, něco dělá a tak to bude dělat stejně dalších dvacet let, což Proto jsem začala hledat studium, které by bylo blízké dokumentaristice, ale taky historii tématům a možnosti vzdělávat ostatní, což mě vždycky bavilo. Zároveň jsem potřebovala sklo s prací, proto jsem šla po kombinované formě. Další studium na FAMU, která nabízí jen denn bylo časové náročné. Z mého hledání vzešla Orální historie – soudobé dějiny, kde se podle zkombinovat to, co jsem dělala, s novými poznatky a hezky se to vzájemně doplňovalo. Podle vaší filmografie a několika publikací je zjevné, že v sobě máte odjakživa zájem o li moc jsou pro nás důležité? Je to jedna z nejstarších lidských aktivit, která lidi neustále baví, předáváme si jimi, t a identitu. Zároveň je to skvělý způsob učení a rozvoje imaginace. Během natáčení často po terapeutický efekt dialogů – skrze jiného člověka dokážu zodpovědět i nějaké své otázky. P to funguje taky, hlavně ti, kteří na začátku vypadají, že vám nic neřeknou, nakonec mají z největší radost. Občas mám pocit, že jsem v jejich životě první, kdo je vůbec poslouchá, k jejich zkušenost nebo něco, o čem si strašně dlouho chtěli popovídat. Samozřejmě nevypráví jen hrdinů nebo pozitivních jedinců, ale i té druhé strany, na což se naráží a hodně se di studiu. Někteří jsou skutečně příšerní lidé, až si člověk řekne: nemít školní povinnosti n pracovního projektu, tak se tohoto člověka nezeptám ani kolik je hodin. Opět se tu musíte a profesionální odstup, protože nesmíte druhého při rozhovoru urazit ani naštvat. Přesně n aspekty a situace vás studium připraví. Nejste jen režisérka, ale i scenáristka, producentka, dramaturgyně. Je pro filmaře a filma provozovat víc pozic naráz? I v rámci své kariéry obecně, i v rámci jednoho filmu? Je to n praxe průmyslu, nebo i ochota a povaha tvůrců samotných, zkoušet více věcí? Tak trochu všechno dohromady. Většina mých kolegů filmařů i spolužáků z FAMU střídají různ taky se to vyvíjí časem, kdy člověk chce zkusit vícero pozic a zjistí, co mu víc sedne. Pa samozřejmě vstupují rodina a děti, kdy člověk raději sedí v zázemí, třeba více času věnuje nebo dramaturgii, než aby pořád byl na natáčení. Jsou naopak i takoví, kteří začínali ve s chtěli do terénu, a tak začali režírovat. Co se týče dokumentu v Čechách, je tu samozřejmě s financemi, peněz je vždy málo, proto se musí pracovat v malém štábu, takže všichni dělaj všechno a vypomáhající si navzájem na různých projektech. Film Identita – váš poslední tvůrčí kousek, na kterém jste se podílela jako režisérka. Jak vznik filmu? Ovlivnil fakt, že jste studentka, nějak promýšlení dokumentu? Hodně mi pomohly znalosti dějin 20. století, které se mi prolínaly při úpravách scénáře pr kontextu, třeba různé historické události nebo fungování propagandy. Samotný vznik byl vel protože šlo o velký projekt s velkým týmem. Koordinace odborníků na grafiku a grafický des na faktičnost, a producentské crew, která samozřejmě chtěla udělat film divácky zajímavý a jednoduchá. Taky jsme hodně mířili na zahraniční publikum, aby film byl přístupný, jak jsm zubaři z Argentiny, který neví nic o střední Evropě a už vůbec nebyl v Praze. Byla to taky několika subjektů, takže se scházely různé názory a požadavky, jak musí film vypadat a byl vybalancovat. Mnoho hodin práce, koordinace před, během i po natáčení, sestřih několika ve odstranění velké části natočeného materiálu. Dodnes náš producent říká, že bychom měli z n sestříhat ještě něco menšího alespoň na webové stránky, protože je to opravdu zajímavé a b natočený materiál nevyužít. Holt ne všechno se vešlo do finální verze a cesta ke konečné p přibližně rok a půl. Jste taky autorkou rozhlasových pořadů Úžasné životy (2021, 2022), Zrcadlo (2021) nebo Kom (2020), kde zpracováváte lidské příběhy. Čerpáte ze studia i při této práci? Rozhlasová dokumentaristika se orální historii blíží mnohem více než filmová, protože tu n zakamuflovat obrazem a opravdu vše se musí říct. Stejně jako u orálně-historických výzkumů mohou mluvit anonymně, a tak je možné se ptát i na žhavější témata. Určitě se tu obracím k která pomáhá lépe strukturovat otázky, smysluplně navazovat a vést dialog, směřovat respon pracuji i s historickým kontextem. Osobně mě rozhlasový dokument baví čím dál víc – je fle není třeba velkého štábu ani financí, je to intimnější proces a zároveň se lidé tolik nest kamerou. Stačí si vzít diktafon a jít do terénu, povídat si, natočit, co se děje. Člověk s mluvit s lidmi, správně pokládat otázky, všechny tyto dovednosti se získávají praxí. Máte nějaký zajímavý příběh z rozhlasových natáčení? Jednou jsem pracovala na dvou, třech dílech seriálu Vyhořet může každý, těsně před covidem s různými odborníky na téma vyhoření a jedním z nich byl jeden známý český psychiatr, kter na vrcholu své kariéry. Mezi jeho pacienty patřila spousta televizních a jiných hvězd. Už přišla do jeho ordinace, říkala jsem si v duchu, že to musí být asi zajímavý člověk. Na re detektivek, které napsal, a jeho sestřička se je snažila prodávat klientům, což bylo zvláš to byl odborník na práci s lidmi, rozhovor s ním mi vůbec nebyl příjemný. Byl hrozně strik mluvil krátce, suše, i když stále strukturovaně, odborně a pečlivě. Ale střih a po uplynut se ukázalo, že dotyčný má několik kauz sexuálního obtěžování a dalších podivných věcí. Moj tehdy neklamaly. Zároveň je na té práci zajímavé, že vlastně natáčíte a mluvíte s lidmi, a vědět, s kým máte tu čest a co dalšího v sobě skrývají. Řekla bych, že ne všichni vědí, co si mohou představit pod orální historii. V Česku, a možná nejen tu, je to nový, neprobádaný obor. Hodně vychází z práce s pamětníky lidem s novinářskou a dokumentaristickou praxí, ať už v rozhlase nebo filmu. Zároveň je al práci s archivem, písemnými prameny, umět si je ověřit. Ze zkušenosti vím, že lidé s praxí často tendence sklouznout k pouhým emocím a zanedbat tak fakta. OHSD umí vyvážit obě tyto záběr se posouvá od roku 1945 dál k pamětníkům nástupu komunistického režimu, emigrantům z k dění let 89-90 až k letům 2000 i 2010. Zkoumají se téměř současné věci dávané do dobovéh kontextu. Jak se liší metodiky rozhovorů pro vaše studijní a dokumentaristické potřeby? Ve druhém případě se jedná o mnohem kreativnější práci, je povolená určitá míra přiznané s autorství a sledovaných cílů, proto se můžou vybrat jen některé situace a výpovědi se zasa kontextu. Rozhovory, které dělám do školy, jsou daleko širší, ale přesněji zadané a strukt vynechat nic, co nechci, aby se objevilo ve výstupu. V obou případech se ale pracuje s vys transparentnosti, jak vůči budoucímu divákovi, posluchači nebo čtenáři, tak i vůči respond i sobě sama. Paradoxně rozhovory do školy mají přesnější kritéria a hodně se řeší podpisy budou mít pravděpodobně daleko menší dopad než dokument v rozhlase nebo televizi. Tam se n mnohdy nesepisuje nic. Bavíte se ve škole i o vedení rozhovorů? Samozřejmě, vyučující nám předávají metodologii nejen výzkumu jako takového, ale i metodik rozhovorů a práce s pamětníky. Je důležité, aby se člověk nenechal lapit do manipulací, ab etické zásady, protože samozřejmě nesmíme jiného člověka do ničeho nutit. Taky se učíme, ž nefunguje stoprocentně, proto i když nám respondent něco vypráví, jeho paměť mohla vzpomín proto je třeba mluvit s vícero lidmi a porovnávat informace s dokumenty v archivech. To může být velmi přínosné třeba i pro novináře. Myslím si, že náš obor by mohl být ještě víc propojen s dalšími blízkými oblastmi, jako je i dokumentaristika. Určitě bych uvítala, kdyby se jejich podobnosti záměrně zdůrazňovala z Za mě je dobré obě strany víc propojit, aby se vzájemně učily, co ten druhý obor nabízí. A rozhovor bude určitě mít jinou výpovědní hodnotu a poskytne dostatek doplňujících informac s vystudovanou žurnalistikou nebo dokumentem se často nechají řídit jenom emocemi, a tak f pokulhává. Řešíte na hodinách i třeba téma návodných otázek? Řekla bych, že jsou povolené. Zpočátku by měli zaznít otevřené otázky, nenávodné, kde nech mluvit samostatně. Ale v momentu, kdy se mu nechce na něco odpovídat, ale vy jeho odpověď dobré zkoušet ptát se jinak, oklikou, dostat ho tam. Ale to už je hodně o praxi, o tazatel nebo jak si to zrovna sedne. Vzpomínám si, jak jsme jednou řešili na jednom předmětu, že r hraje i co má člověk na sobě, jestli si dáte nebo nedáte kávu s respondenty, jestli je u t zda je prostředí známé, třeba u respondenta doma nebo neznámé někde venku a podobně. Rozho tazatelkou, mladou ženou, s respondentem-mužem staršího věku bude vypadat jinak, než kdyby muž. Je to velmi jemná práce a tyto detaily se berou v potaz, zapisuje se, jak člověk odpo toho třeba zasmál nebo rozbrečel. Objevují se tyto detaily i v následném výstupu? Určitě, a taky se čím dál víc v oboru preferuje, což podkládá i zahraniční literatura, uve začátku subjektivních pocitů výzkumníka. Je potřeba co nejpodrobněji popsat kontext, jak č rozhovor, v jakém prostředí, jaká byla zrovna společenská situace, jak respondent vypadal, to vše je dobré rovnou přiznat, protože výsledek tím bude nutně ovlivněn. Nejde se za každ objektivně, protože nejde být zcela objektivní. Jaké styčné body nacházíte mezi svou prací a studiem? Pečlivost, trpělivost, práce s lidmi. Dodržování etických norem a opatrnosti, co se týče n manipulace. Zodpovědnost, jak vůči samotnému pamětníkovi, tak i vůči výstupu, co dokáže zp naopak nezpůsobit. Důležitá je i práce s prameny a rešerše, v obou případech je třeba se p s tématem, vědět, do čeho jdu a připravit se na to. No a samozřejmě samotná tématika, ději století, které nás dnes ovlivňují, které je potřeba mapovat a reflektovat. Na pozadí práce instituci mi to přijde čím dál důležitější a zajímavější, a to nejen pro studující, ale i veřejnost. Dokázala byste určit, pro koho je tento studijní program? Jsou dva druhy studujících OHSD. Buď se chtějí věnovat historickým studiím, třeba že právě archivu, chtějí psát historické knihy nebo odborné akademické texty. Anebo jsou i tací, kt orální historií a chtějí pracovat v bezprostředním kontaktu s lidmi. Neznamená to, že se n někdo naprosto vyděšený z rozmluv s pamětníky, ale takoví mohou být zase bezvadní na zapam šťourání se v archivech. Přicházejí sem politologové, novináři, PR manažéři, ekonomové, ar neziskovek, učitelé, kteří chtěli lépe porozumět soudobým dějinám, a tak i lépe učit. Zají snad v každém ročníku se najdou policisté s praxí v terénu. Pro mě je fascinující, že sem znalosti. Na druhou stranu, policisté mají zkušenosti se svědky a výslechy, že. Škála absolventských témat pak musí být velmi široká. Víte, čím se zabývají vaši kolegové? Jeden spolužák se zabýval Čechy žijícími v Izraeli, další dělal skejťáky, někdo se zabýval tématem, myslím, že historií podkrkonošských vesnic. Vzpomínám si na téma, jak za socialis ve Zlíně výroba bot ve firmách, co byly dřív Baťa. Taky si vybavím téma účetnictví a jeho v devadesátých letech. Hodně se řešila právnická témata, kterým se věnovali absolventi prá fungování advokátů v době socialismu i po něm. Zmínění policisté často řeší svoje, třeba t policie či vězeňského systému. To musíte hodně milovat vlastní práci, abyste jí věnovali d studia. Na rozdíl od našich dalších rozhovorů ještě nejste absolventkou. Ve své diplomové práci se proměnami audiovize v devadesátých letech v oblasti reklamy. Vidíme v současné reklamní au těchto devadesátkových kořenů? Už mám vyzpovídané nějaké pamětníky a k tomu projeté některé archivy. Postupně se tím prok se, že devadesátá léta byla opravdu zlatou dobou reklamy. Nejen z pohledu financí, kdy pod firmy přicházející nově do Česka házeli do reklam opravdu mnoho peněz - najednou vznik rek za milion byl úplně normální – ale i pro tvůrce to bylo období velkých kreativních možnost moc nelimitoval, klienti se nechali snadno k ledasčemu přesvědčit, ale ne nutně to byly ná nevkusné. Zároveň to byla skoro jediná možnost pro autory vyzkoušet si nové technologie, n a střižen. Probíhaly velké mezinárodní soutěže v reklamách, uspořádala se i takzvaná Noc r kde se celou noc v kině pouštěly nejlepší světové reklamy. Tehdejší tvorba byla dobře i vt odvážná, hráli v ní dobří herci. Ale najednou kolem roku 2000 přišla první finanční krize se začaly silně omezovat. S nástupem internetu audiovizuální reklama ubývala, už ji nesled televizi ani v kinech, přestala být zajímavým médiem a tento trend pořád pokračuje. To ved podobě reklamy, kraťoučkým spotům na internetu, minimalizovaných ve svém obsahu, postupu a vzniku. Reklamu dnes dokáže natočit i jeden člověk na telefon. Udusila se. Vstupuje do toho nějak i vývoj mravů? Rozhodně, v devadesátých letech bylo možné točit něco, co je z dnešního pohledu naprosto n nejen samotný příběh nebo vtipy, ale i podmínky natáčení. Například ještě nebyly stanoveny natáčení dětí. Dnes je přesně odstupňováno, kolik hodin jak staré dítě může strávit na nat předtím to bylo jedno. Máte na place pětileté dítě už dvanáct hodin? Dejte mu rohlík a naz   Přála byste si, aby z vašeho diplomového výzkumu třeba jednou taky vznikl dokumentární fil plánu? Nevím, jestli film, ale zrovna v tomto případě by mi přišlo hezké, kdyby z toho mohla vzni kniha. Určitě je to téma, které může zaujmout širší veřejnost, proto by z mého výzkumu moh dva výstupy: jeden opravdu akademický, diplomová práce, která by splňovala veškeré náležit ní by bylo skvělé vytvořit popularizační publikaci, která by mohla poté posloužit i jako z dokumentárního filmu. Ale to je běh na dlouhou trať. Co vás na fakultě a studiu baví nejvíc? Baví mě diskuze, které se tu otevírají, a taky – a to je možná jen z pohledu mého věku – ž různé generace, zejména v kombinované formě. Přijde mi skvělé, že se setkávám s lidmi o dv mladšími, ale taky o patnáct let staršími než já. Obzvlášť podnětné je poslouchat právě na diskuze, kdo si co myslí o určitém tématu, kdo si co pamatuje, zná i nezná, co mu na tom p nebo naopak proč to téma přijde někomu nudné. Co jedinečného vám nabízí OHSD? Vhled do historie. Nikdy jsem nestudovala dějiny jako takové, ale bavily mě už od základní poskytuje velký vhled do dění 20. století jak na území Česka a Československa, tak i ve sv mi otevírá nové cesty a přístupy k tomu, co jsem dělala doteď. Taky mi poskytuje možnost p trochu jiných věcí a projektů, než jsem dělala v posledních letech, jít víc akademickým a směrem. Tyto znalosti vytvářejí kontext, ale taky inspirují a nabízí témata k prozkoumání. Alena Ivanova Web programu Orální historie – soudobé dějiny [ URL "https://ohsd.fhs.cuni.cz/OHSD-1.html"