Petr Wohlmuth: Primární afekt reenactmentu je nostalgie ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** „Lidé se z nějakého důvodu vztahují k dějinám a jejich určitým kapitolám, které vnímají ja nebo hluboce nesprávně interpretované většinovou společností, a chtějí do nich vstoupit,“ Wohlmuth, editor nedávno vydané knihy Vojáci věčné války [ URL "https://karolinum.cz/knihy vojaci-vecne-valky-30941"] . Společně s dalšími autory se věnuje české komunitě vojenských reenactorek, jejich subjektivnímu prožívání akcí a vztahování se k dějinám. Po loňské konf tématu [ URL "https://fhs.cuni.cz/FHS-3374.html"] jsou kniha a za ní stojící tříletý výzku příspěvky do reenactment studies, obzvlášť těch českých, pro něž jde prakticky o zakladate S dr. Wohlmuthem jsme si promluvili o motivacích, autenticitě a procesech uvnitř komunity reenactmentu. 18. května Petr Wohlmuth bude i na veletrhu Svět knihy [ URL "https://www.sv kde od 11:00 na stánku nakladatelství Karolinum bude knihu podepisovat a rozmlouvat s příp co přijdou v uniformě i bez ní. Jak jste se k výzkumu reenactmentu dostal a jak moc je rozvinutý ve světe a u nás? Příběh českých humanitních věd po roce 1989 je v mnoha ohledech příběhem dlouhého a bolest handicapů vůči euroatlantickému prostředí. V oblasti reenactment studies to platí jen část tu předtím nebyl výzkumný zájem – militární reenactment je věc stará jako evropská civiliz dnešního Vatikánu se v Římě nacházel, lidově řečeno, gigantický bazén, ve kterém se pořáda neboli gladiátorské boje na vodě. Určitá reflexe takových představení, i když se přímo neo jako reenactment, měla své místo a probíhala neustála. Velké pozornosti se v rámci teatrol gigantickým akcím pořádaným v prvních letech bolševické vlády, například velmi známý reena Zimního paláce z roku 1920 režiséra Nikolaje Jevrejnova. Ale jako obor začínají reenactmen kolem roku 2000, první paradigmaticky významné publikace se objevují přibližně o pět let p se říct, že nejsme příliš pozadu a dohánění není markantní. Výzkumné téma v mé hlavě zrálo dlouho. Delší dobu jsem se zabýval dějinami pevnostní války i rané modernitě, což je tématika, na kterou se čeští reenactoři docela zaměřují. Pohybova vojensko-historických kruzích, jezdil do archivů, navštěvoval různá místa a nemohl si nevš v Terezíne nebo Josefově se pravidelně pořádají militární reenactmenty. Dlouho jsem to bra jako turistickou heritage activity. Postupně se ve mně však analyticky ukotvilo to, co vyj knihy: militární reenactment je vždy praxe, která se pohybuje mezi historickou rekonstrukc nevyřízenými účty dějin. To znamená, že se lidé z nějakého důvodu vztahují k dějinám a jej kapitolám, které vnímají jako kontroverzní nebo hluboce nesprávně interpretované většinovo a chtějí do nich vstoupit. Většina reenactmentů je spíše než pomyslné divadýlko performati dějinách, kde je podstatná produkce historického smyslu neboli významu. Byl to pro mě ment trvající několik let, než jsem si našel kolegy a kolegyně, se kterými jsme se začali reena věnovat. Jedním z primárních úkolů orální historie je zabývat se lidmi nebo aktéry, kteří doposud b okraji zájmu historické obce. Vojenští reenactoři jsou v Česku přesně jednou z takových sk další motivace Lze na reenactment nahlížet jako na způsob vyrovnání se s dějinami nebo s pocitem národní Částečně ano. Spousta reenactorů, obzvlášť těch, kteří se zabývají druhou světovou válkou, na traumata v rodinné paměti. Obrovské množství reenactorů armád nacistického Německa poch smíšených rodin, většinou právě česko-německých, na které různými způsoby, ale velice tvrd Mnichov, pak okupace a následně i brutální vyhnání německého etnika v letech 1945-46. Abyc popkulturní zkratku, lidé chtějí znovu prožívat nebo se performativně přibližovat k tomu, generace jejich prarodičů a praprarodičů, protože v tom spatřují nějakou velkou nespravedl knihy je snímek tří reenactorů, myslím, že z akce na Ostravsku. Jeden z nich pochází z čes rodiny, která byla v roce 1938 vyhnaná z území Sudet. Později jeden z německých členů rodi povolávací rozkaz a narukoval k horské divizi Wehrmachtu. V letech 1945-46 byla část rodin tzv. odsunu sudetských Němců. Myslím si, že se tento muž chce částečně vypořádat, ale taky efektivně uchopit něco ze své pomyslné rodinné kroniky. Obzvlášť, když dodnes česká společ otevřeně hovořit o vyhnání sudetských Němců. Jedna z těch nejpodstatnějších věcí, kterou sledujeme a interpretujeme v rámci pořízených subjektivní vyrovnanost, composure. Pro značné množství našich narátorů se vzpomínky, zejm druhé světové války, nesou ve znamení subjektivní nevyrovnanosti, discomposure. Je způsobe v české společnosti přetrvává hegemonický, postnacionalisticko-komunistický diskurz, že vy vlastně v pořádku a ten, kdo do něj vrtá, je zarputilý, umanutý historik, který si jen chc téma. Dlouhá léta o tom dobře píše Tomáš Staněk, herec a filmový režisér Jakub Wehrenberg Českou televizi dokudrama Postoloprty 1945, které rekonstruuje zasedání parlamentní vyšetř snažící se odkrýt pozadí postoloprtského masakru. Hegemonický diskurz říká: nevracejme se to. Konzervativní odhady přitom říkají, že během května až srpna 1945 čeští vojáci, povsta paramilitární formace povraždili třicet až čtyřicet tisíc lidí. Tato intenzita násilí přev násilí nacistů během okupace, ale jako společnost o tom nechceme mluvit. Jedním z následků ze třetí nebo čtvrté generace potomků to chtějí sami pro sebe řešit cestou právě reenactme subjektivitě a své identitě. Lze volně zaměňovat pojem „reenactment“ s označením „rekonstrukce“? Řada reenactorů je přesvědčená, že dělá historickou rekonstrukci, že se v rámci velmi pečl aktivit dokáže tělesně dotknout dějin a ze svého pohledu prožít to, co lidé minulosti. Z p reenactment studies jsme k tomu z mnoha důvodů spíše skeptičtí, například už jen proto, že emoce a afekty vždy historizované a sociokulturně uspořádané. Český ekvivalent pojmu zatím si čeština nějaký vymyslí. Autenticita reenactemtntu je tedy komplexní problém? Hezkou odpověď nám poskytla jedna z reenactorek zaměřující se na raně středověký šlechtick domácnosti. Sama skepticky říká, že si uvědomuje, že to historickou rekonstrukcí nikdy neb bude žít déle než třicet let, nebude mít břicho plné parazitů a pokud má problém se zubem, nebude ji ho muset trhat kovář. Touha po historické rekonstrukci nebo přiblížení se dějiná i v tom samotném pojmu, který reenactoři sami používají. Jsou to jediné důvody, proč se tím reenactoři zabývají? Primární afekt reenactmentu je nostalgie. Je to většinou obtížně uchopitelná touha po ztra kterého se nemůžeme dotknout, ale stále po něm toužíme. Taková touha je velmi obtížně ucho silná. Ve svých výborných textech Svetlana Boym rozlišuje nostalgii restorativní a reflexi přirovnal k našim reenactorům, pokud prožívají restorativní nostalgii, tak se svou asociac začnou rekonstruovat kus staré polozbořené pevnosti, ze staré kasematy si udělají ubikaci žít po vojensku přes víkend. S reflexivní nostalgii člověk nechce nic rekonstruovat, ale c emocionálně dotknout minulosti. Příkladem je často se odehrávající reenactment německých c a uprchlíků, kteří se v květnu 1945 snaží překročit hranici směrem do americké okupační zó tom, že menší skupina lidí kolonou táhne svůj majetek a snaží se projít určitou trasou, an spatřena. Nám se to může jevit jako bláznivá performance, ale pro ty lidí to má hluboký vý toho, že přesně tohle dělali jejich prarodiče. Nostalgie samozřejmě může být i po nějakém který byl patriarchální a autoritářský, může to být touha po společnosti, která byla méně rovnostářská, ale taky méně komplikovaná. Jak je to s objektivitou, věrností, přesností, případně vůbec proveditelností a vhodností? Nejsnáze dosažitelná je materiální autenticita, protože vojenský reenactment je často guil celé řady historiků a humanitně vzdělaných lidí, kteří mají znalosti i schopnosti přesvědč svůj oděv, zbraně, vybavení. Jakmile se ale dostaneme k autenticitě prostředí, je to napůl autenticitu prostředí hodně usiluje komunita sedmileté války v Severní Americe. Vybírá si části Česka republiky v horách či lesích. Ale přece jenom je to už krajina kulturní, která se severoamerickými lesy, koneckonců v noci nemusíte být na pozoru před vlky a medvědy. Pr o autenticitu prostředí je většinou značný problém, ale spoustě lidí to nevadí, důležitějš autenticita prožitková. Reenactmenty jsou v tomto relativně milosrdné. Když se do nich člo dělá to ve skupině lidí, kterým věří a kteří jsou nastavení podobně, samotná praxe se vyka imerzivním efektem. Člověka pohltí, vtáhne do děje, což je primárním cílem většiny – cítit afektivní vtaženost do děje. Nějaké kontradikce a chyby, které vidíme z pohledu své expert pochopitelně nejsou podstatné. Pokud se jedná o reenactment bitvy nebo boje, část účastníků musí „zemřít“. Reflektují to vaši narátoři? To je velký problém. Spousta našich narátorů říkala, že je to krásný koníček, ale málokomu bitvách padat. Musí se to vyjednat dopředu, musí být jasně stanovaná pravidla a často se j téma. Zásadní rozdíl je mezi reenactmenty veřejnými a soukromými. Ty veřejné většinou vidí reportážích nebo i v publicistickém seriálu České televize z loňského roku. Jsou to divade pro diváky, do klubové pokladny přibydou nějaké peníze a akci lze využít pro vlastní propa tak nováčky. Většina reenactorů takové akce ráda nemá, a to kvůli nízké úrovni autenticity realistickému ztvárnění boje na úrovní parodie včetně padání a umírání. Sami to dobře vědí dělají si z velkých akcí tak trochu černou legraci, ale o to víc se soustředí na menší, in akce, kde jde více než o samotný boj o spolubytí a sounáležitost, o velmi silný pocit bytí na jiném místě. Řekl byste, že je reenactment jako odborné téma i ve veřejném povědomí na vzestupu? Popkulturní zájem je tu samozřejmě velký. Spousta paměťových institucí i menších lokálních jsou muzea a galerie, podobné akce pořádají nebo si je zaplatí jako součást programů nebo výročí. Co se týče počtů týče, komunita na vzestupu určitě není. Naopak, velmi negativně s covid a několikaletá pauza je v reflexi většiny našich reenactorů znát. Také mluví o tom, generace už mnohem méně pociťují naléhavost reflexe dějin, žijí současností a o otázky a p s militárními dějinami se příliš nezajímají. Většina našich narátorů smutně konstatovala, řadách strašně málo mladých lidí. Reenactment je tedy relativně na ústupu. Když jste zmínil ty instituce, hraje reenactment nějakou roli v uchování a zprostředkování paměti? Několik takový případů rozhodně je. Velmi silné a dlouhodobé propojení reenactorských a he je v případě prusko-rakouské války z roku 1866, kde je velmi aktivní významný spolek Komit památek z války roku 1866 [ URL "https://www.1866.cz/"] , který se věnuje širokému spektru udržování militárních funerálních památek přes velké vojenské reenactmenty až po nabídku v akcí pro mládež. Spolupracují s paměťovými institucemi, regionálními muzei, podílí se na b stezek, takže se jedná o názorný příklad, kde vojenští reenactoři velmi významně promlouva našeho vzpomínání na konkrétní dějinnou událost. Má to tedy určitý přesah do společnosti. Ale je právě otázka, jaký přesah. Nejrůznější reenactorské spolky jsou například na hranic ultrakonzervativní politiky. Netvrdím, že se jedná zrovna o zmíněný spolek, ale pokud jaké nostalgicky a afektivně táhne ke společnosti určité doby, je dobře se výzkumně zeptat, co přitahuje. Osobně jsem přesvědčen, že návrat k 18. a 19. století funguje pro lidí jako ant postmoderní situaci, pocitu vykořeněnosti, nestálosti, věčné proměnlivosti a fluidity. Spo reenactmentu i pevnější subjektivní řád a nachází ho v odkazech na tradice. Tím pádem se s ním nutně pojí i mnoha etická dilemata, například používání zakázaných symb zvířat do akce. Jsou taková problémy tematizovány? Jak se řeší? Když se soustředíme na reenactment druhé světové války, je tu vysoká míra tolerance ohledn nacistických nebo sovětských stalinistických symbolů. U nás to nepředstavuje problém, přes Británii nebo Francii by bylo naprosto nepřístupné pořádat veřejný reenactment, jehož souč dejme tomu, příslušníci jednotek SS. Jestli tohle můžu využít jako příklad, samotná komunita, která se skládá ze široké sítě rů menších, spolků okolo 10 až 20 lidí, dlouhá léta řeší problém ideologických reenactorů, kt velmi rádi navlékli uniformu SS z jiných důvodů než třeba snahy vztáhnout se ke svému prad z velmi zkušených reenactorů vyprávěl příhodu, kdy se setkal se svým kamarádem a ten nabíz projektu, který by se soustředil na německé výsadkáře, což mimochodem zahrnuje i reálný sk Jeho kamarád mu řekl: Já když mám na sobě uniformu SS, cítím zvláštní teplo. Reenactor, se mluvili, svému kamarádovi sice poděkoval, ale taky říkal, že pokud cítí teplo v uniformě S vážný problém sám se sebou. Komunita to řeší a funguje několik strategií, jak takové impli reenactory přinejmenším vytlačovat na okraj. Jsou vůči takovým osobám nastražení a veřejné excesy si v zásadě nedovolí nikdo. Jednou ze strategií je, jak tomu říkám, strategie alternativní elity, kdy se lákavost a el SS popírá tím, že se komunita soustředí na typy jednotek s náročnější službou: například v Skijäger-Division, divizi lyžařské horské pěchoty, která se účastnila bitvy na Dukle. Tako a skupiny mají v komunitě nejvyšší prestiž, ale jsou velmi náročné na výcvik, proto předst jako marginalizovat ty, kdo nikdy pořádně netrénovali a jen si koupili na internetu unifor louce střílí z kulometu a hajlují, když to zjednoduším.  V knize se mimo jiné věnujete i ženám v militárním reenactmentu. Jaké je jejich postavení komunitě? Tohle by byla otázka spíše na kolegyní Lenku Hadarovou, která tomuto tématu věnovala dvě k ale pokusím se to shrnout. Ženy byly překvapivě hodně emancipovány a během posledních dvac silně prosadily, což vyvolalo dlouhodobé a poměrně konfliktní diskuze. Prosadily participa performativní autenticity v mnoha bojových rolích. V 18. století bychom v jednotce pěchoty z deseti vojáků, ale dnes je tam najdete. Dalo by se říct, že proces konfliktního vyjednáv pohledu úspěšný. V komunitách, kde je to problematičtější, třeba v případě reenactmentů dr války, emancipovanější ženy vytváří vlastní, čistě ženské asociace, což je mimořádně zajím Slouží jako safe space a prostor, kde se ženský hlas umocňuje, jsou pak kolektivně schopné komunity vyjednat silnější pozici. Navzdory našemu předporozumění a očekávaní jsme zjistil žen v tomto – na první pohled tradičně maskulinním – koníčku, je strašně silné. S jak velkým vzorkem lidí jste pracovali? Celkem se uskutečnilo 140 rozhovorů s 87 narátory. Spousta těch lidí příliš nechce jít na svými názory a postoji. Vzhledem k tomu, že ve zkoumání reenactmentu neexistoval žádný pre logické, že spousta reenactorů nás nejdřív pokládala za maskované novináře, kteří je přišl Obzvlášť tomu bylo u skupin druhé světové války. Přístup do komunity, která se věnuje něme silám, jsem vyjednával půl roku. U některých narátorů jsme vděční i za jeden tříhodinový r kterým už nenásledoval další, protože ho prostě nechtěli. Velká část těchto lidí nedělá re veřejnost a nemá tak ani zájem se ocitnout pod drobnohledem veřejného diskurzu. Bylo součástí výzkumu i zúčastněné pozorování? V několika případech, protože to jinak nešlo. Metodologicky jsme se snažili zúčastněnému p vyhnout, ale v případě zkoumání vojenského reenactmentu raného středověku se jeden z členů musel zúčastnit dlouhého pobytu v raně středověkém táboře, jen aby byl do komunity vůbec v důvěru. Samozřejmě věděli, že je výzkumník, ale zřejmě si ho chtěli tímto způsobem i vyzko Jsou mezi objevy výzkumu ty, které osobně překvapily nejvíce? Osobně jsem vstupoval do výzkumu s předporozuměním, že reenactoři německých jednotek ze dr budou ve většině neonacisti. Že to bude nika vytvořená poté, co v Česku neonacistická hnut rozbila policie a občanský tlak. Největší překvapení proto spočívalo v tom, že rok za roke stereotypní předporozumění postupně demolováno. Myslím si, že se nám podařil důkladný pono k němuž není ochotný v rámci euroatlantického zkoumání vojenského reenactmentu v zásadě ni Předporozumění, jako bylo to moje, je v oboru strašně silné a podle mě způsobuje, že se zk typu před námi v evropském kontextu nikdo nevěnoval. Rozhodli jsme se do toho jít, zvlášť zemích je silný. Takzvaní Němci jsou v hegemonickému narativu interpretujícím druhou světo konec chápaní jako zosobnění zla. Reenactoři to sami zmiňují a reflektují, že na spoustě v obecenstvo často nadává. Přesvědčení, že když děláte reenactment určitých ozbrojených sil, ztotožňovat s ústředními hodnotami dané militární kultury, je velmi silné. Ale je to spíše předporozumění, podle nás to ve skutečnosti v komunitě tak nefunguje. Mohla by tato publikace zlomit nebo alespoň oslabit tento stereotyp? Byl by to vytoužený příspěvek výzkumu ve smyslu třetí role univerzity. Pokud by se histori antropologům, orálním historikům dařilo ve společnosti obrušovat a potlačovat stereotypní přispívat k vyšší reflexivitě a vyšší míře dialogu ve společnosti, bylo by to tím nejlepší mohlo podařit. Ze současných reakcí, co jsem vypozoroval, se začali lidé z jiných asociací „Němcům“ lépe. Může mít militární reenactment i negativní stránku? Ve smyslu – nepřekrývá historii? Není událost redukovaná na jednu bitvu? No jasně a je to zásadní problém, například v reenactmentu americké občanské války. Dlouho je, obzvlášť těch, kdo dělají reenactment konfederačních jižanských vojsk, se odpoutávat o a kulturního kontextu, a tak najednou jako kdyby neexistovalo otroctví nebo komplex dalšíc které občanskou válku vyvolaly. Reflektuje to řada autorů, mluví o redukci dějin na vojens že to často končí performancí takzvaného usmíření. Mezi reenactory je relativně silný konc obyčejného muže. Je to přesvědčení, že v dějinách většina lidí v armádách byli obyčejní, k dostali povolávací rozkazy, neodvažovali se neuposlechnout a byli přesvědčení, že brání sv bojují za panovníka, o což se snažili se vší ctí. Je to velmi reduktivní a stereotypní pře strategie ve velkých braneckých armádách 19. století byly velice různorodé a rozhodně je n na postavu obyčejného poctivého chlapa. V případě americké občanské války to pozorujeme ne se snahou vyhnout se „nechutným“ částem militárních dějin. Když už se někdo snaží reflexiv nějakou otázku, je to problematické. V Polsku v rámci snah o polsko-ukrajinské narovnání j první reenactmenty volyňského masakru, což si moc nedokážu představit, jak probíhalo, v Če třeba reenactmenty v náznaku brněnského pochodu smrti. Je to ale menšina, většinově spíše redukovat militární dějiny na prostou rovinu ozbrojeného střetu a souvislostmi jako je utr nebo všeobecná válečná destrukce se nezabývat. Osobně jsem měla představu, že příprava reenactmentu krom kostýmů a zbraní vyžaduje i poct historického dění té doby. Není tomu tak. Mnohem důležitější je, jakou má konkrétní asociace politiku paměti, která j V případě soukromých akcí vzniká jen obecnější taktická dohoda, která stanovuje principy a v rámci kterých se účastníci pohybují, ale průběh je výrazně volnější než u akcí veřejných scénári, velitelé jednotek mají v uchu mikroport, kterým dostávají pokyny od režie, což u neexistuje. Politika paměti přesahuje i požadavky na realističnost. Reenactmenty z doby dr se třeba i kontrafakticky soustřeďují na motivy smíření, což v reálu nefungovalo. Spíše na posledních týdnech války se úroveň brutality ještě zvyšovala, kolektivní násilí bylo extré Role politiky paměti je jedním z největších poučení celé knihy, a myslím si, že kdo si ji že podtitul je záměrně provokativní. Závěrem je, že snaha zabývat se pomyslnými nevyřízený víc určující pro jednotlivé akce nežli snaha o historickou rekonstrukci. Dokáže být reenactment i nástrojem mezistátního nebo mezinárodního vyrovnání? Náš výzkum byl interní, ale připravujeme budoucí mezinárodní projekt, ve kterém bychom se s výzkumníky z jiných zemí pro širší zkoumání transnacionálních sítí a praktik vojenského středí a východní Evropě. Aktivity s charakterem smíření vždy mají v sobě relativně silnou rovinu. Zase můžu mluvit o tom, co jsem dominantně zkoumal – už několik let opatrně startu snaha zabývat se jedním z aspektů tragického konce druhé světové války v českých zemích, k jedné z divizí SS složené z estonských povolanců, nikoli ideologických dobrovolníků, se vz ve středních Čechách mezi Mělníkem a Nymburkem výměnou za dohodu volného průchodu do ameri zóny. Dohoda v chaosu konce války v zásadě nebyla dodržena a přibližně pět set estonských povstalci utýráno k smrti nebo popraveno bez soudu, což dodnes i na úrovní oficiální eston kultury je registrováno jako válečný zločin, říká se tomu Tšehhi p?rgu neboli České peklo. který tuto dramatickou epizodu otevřel, včetně lokalizace válečných hrobů Estonců, byla je historická reenactorská asociace. Její členové v rámci amatérského, ale relativně poučenéh bádání procházeli archivy a našli spoustu dokumentů a ikonografických pramenů, a už jsou n dialogu s estonskou stranou, včetně oficiálního estonského Vojenského historického muzea, tamní ministerstvo obrany, ale taky rodinných příslušníků nebo potomků významnějších popra Daná situace nenese étos historického revizionismu, není tomu tak, že bychom chtěli rehabi kdo bojoval na za nacistické Německo, je to mnohem komplexnější. Spíše je to vnímáno jako tragický osud desítek tisíc mladých Estonců, kteří v jednu chvíli stáli mezi dvěma mlýnský východu se blížila stalinistická rudá armáda. Mezitím byla jejich země okupována nacistick které stejně jako Sověti v letech 1940–1941 provádělo masové represe a hromadně vraždilo l chvíli je velice těžké rozhodnout, co má člověk dělat, jestli poslechne povolovací rozkaz divize SS, nebo ne a bude se muset skrývat, a tak dále. Je to další příklad brutálního kol a po mnoha letech jen tato skupina vojenských reenactorů začala podnikat kroky k estonské performance nějakého historického smíření a reflexe tragického bezvýchodného postavení cel malých národů ve východní Evropě, jejichž loajalitu si postupně – a v případě Estonska v p – nárokovalo několik totalitních mocností. Alena Ivanova