Jiří Pešek: Badatelství může být krásné dobrodružství ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** V novorenesanční vile Lanna 26. května převzal z rukou předsedy AV ČR Radomíra Pánka Čestn medaili za zásluhy v historických vědách společně s Milanem Hlavačkou z FF UK i Jiří Pešek třináct let působí na naší fakultě. Jeho záběr je široký, a naše „chaotická fakulta svým z abych svůj velmi nesoustředěný profil realizoval,“ jak sám říká. Posuďte sami: moderní a s rakouské dějiny, dějiny dějepisectví, školství a vzdělanosti, ale i chemie nebo měst, jak rozhovoru. Stačí se zeptat na Lannovu vilu, kde se medaile předávaly a rázem Jiří Pešek vy doby velké pražské výstavby druhé poloviny 19. století, kontrastu dnešních Dejvic a Bubenč oblastí cihelen i souseda Lannovy vily, velkého židovského chemika, prof. Hanse Leopolda M konci našeho setkání zmíní nedávnou kolektivní publikaci Neporažené! Praha – Vídeň – Varša v převratech 20. století, zároveň nenápadně vyjeví i nezbytnost historického vědomí a vědě analýzy, pochopení procesů v daných městech může prospět i prospekci, kam zaměřit jejich v nich nebyla zastavěná poušť,“ říká profesor Pešek téměř na odchodu. Historie je živá, poku vnímat. Gratulujeme vám k obdržení medaile Františka Palackého za zásluhy v historických vědách od vaše pocity? Popravdě řečeno zatím nevím, za co mi jí dali (rozhovor proběhl 21. května – pozn. aut.), teprve sdělí. Ale asi se v tom zrcadlí to, že jsem byl jednadvacet let spolueditorem České historického, což je ústřední republikový časopis našeho oboru. Není to činnost úplně jedn jsem strašně hrd, že takovou věc můžu dělat. Nejprve to pan profesor Šmahel, vynikající ve českého dějepisu, předal kolegovi Pánkovi, který si zase přibral do party mě. Znamenalo to o celém dění v oboru, protože redakce ne jenom přijímá, co jí někdo pošle, ale takovýto ča vyhledávat zajímavé autory, zajímavá témata, kontroverzní problémy a reagovat na to, co vy byla tvrdá, náročná práce, ale bylo to pro mě velikánské obohacení. V čem? Měl jsem možnost velmi intenzivně sledovat, co se děje v oboru a snad to i malinko moderov umožňovat, aby se některé věci objevovaly. To mi přijde velmi podstatné. My se s profesore který je jedna z největších žijících autorit našeho oboru, odborník na raný novověk a slav teritoriálně doplňovali, protože já vycházím z dějin pozdního středověku, raného novověku jsem byl šťastným osudem vtažen do soudobých dějin a dějin Německa. Angažoval jsem se ale různých periodikách: Pražský sborník historický nebo Documenta Pragensia, který jsme zaklá Ledvinkou v Pražském městském archivu. Do dneška jsem velmi úzce svázán také s ediční řado Universitatis Carolinae Pragensis, protože dějiny UK a univerzit obecně patří k mým velkým okruhům. Pokaždé si člověk říká, i když obávám se, že v poslední době poněkud iluzionistic nebo zprostředkovává, recenzuje, polemizuje, tematizuje, že tím ovlivňuje dění ve svém obo obavu, že dnešní mladá generace už tolik nečte. I když si dělám iluze, že snad aspoň to, c objevuje v elektronické formě na webu, má jakousi šanci na recepci. Tištěné texty už čtou si, lidé nad padesát. Přece jenom kniha a časopisy byly hlavním médiem, na které alespoň m připravena rezignovat. Pozorujete za tu dobu nějakou změnu ve vašem oboru? Způsoby hodnocení mění vědu jako takovou. Z mého stařeckého pohledu, na který mám ve svých právo, se ale oslavované publikace v zahraničních vysoce impaktovaných časopisech staly se už o to, říct něco zajímavého a nového, ale daleko spíše trefit se do profilu časopisu, ab text přijali k otištění. Sleduji při procházení zahraničních historických časopisů, že dne namnoze postrádají něco opravdu zajímavého. Je vidět, že řada příspěvků byla vyráběna jen být otištěn a udělám pro to cokoliv. To je smutný výsledek vědy, ale neplatí to jenom pro V posledních pětadvaceti letech jsem se zabýval i dějinami moderní chemie a například také je to dnes jednoznačný trend. Když se optáte významných odborníků, které objevy pokládají jsou většinou schopni dohledat vám články s mimořádně vysokým impaktem… ale neví, který ob průlomový. Nobelovy ceny se dnes rozdávají do nemalé míry podle „politických“ hledisek. Kd s první půlkou 20. století zjistíte, že tehdy největší skupinu nobelistů v přírodovědných politicky neprotežovaní vědci, často navíc v kariérách blokovaní Židé. Právě oni se prosaz zásadní ceny. Dělali takovou vědu, která jim připadala badatelsky racionální a nová. Prost zvídavě razili nové cesty. A dneska se tato základní výzkumná motivace, obávám se, z nejrů vytratila. Tohle je svým způsobem provozní záležitost. Zaznamenal jste i tematickou změnu nebo posun? Po roce 1989 jsme zažili explozi politických témat, a to nejen v soudobých dějinách. Byla oborů, které minulý režim udupával, protože jim buď nerozuměl, anebo mu byly ideologicky c let ohromně expandovaly církevní dějiny, zejména ty moderní včetně dějin církve ve 20. sto výsledky nesmírně významné. „Pánbůh“ se české společnosti sice vytratil a má perverzní pře se bez něj obejde, ale celá řada evropských zemí jednak je na ten náboženský moment osobně jednak si uvědomuje význam církví a víry v dějinách. Podobně ale expandovaly výzkumy šlech společenských elit a tak dále. Asi by se dala najít hromada takových témat, která, když už 89 dělala, tak s velkými omezeními a jenom pro hodně starou dobu. Ale nejde jen o specific Najednou se ukazuje, jak významné je v celé řadě kontextů zkoumání celých společenských vr Vezměte si třeba gender – stereotypy „akceptování do dějin“ dlouho přežívají navzdory změn byly dlouho dějinami dospělých, především starých anebo brutálních mužů. Úplně se zapomína taky dějinami žen, dějinami dětí, mladých lidí. Panovalo mínění, že když s nimi nebyly pro „významné“, to jest politické akce, tak proč se bavit např. o ženách? Když si vezmete ješt nebo příručky let devadesátých, tak tam s výjimkou svaté Ludmily, svaté Anežky a Milady Ho ženskou nenatrefíte. Jako feminista ale tvrdím, že ženy hrály vždycky velkou roli, jen vel ve stínu nebo se nehodily do konstruovaného obrazu dějin. Historický narativ je samozřejmě se proměňuje, stále znova se etabluje, nejde říct, že máme danou, svatořečenou a nedotknut našich dějin. To se samozřejmě občas stávalo už třeba ve vztahu k Palackého výkladům dějin potom musela různě šroubovat a mrzačit, aby se dala vpravit do šablony. Jaká žena je třeba pozapomenutá? Klasicky když třeba začínal publikovat geniální fyzik Albert Einstein, nebyl úplně dokonal takže mu jeho objevy do matematicky elegantních rovnic pomáhala nacpávat jeho manželka Mil se rozjížděla moderní fyzika v Německu, bez paní doktorky Lise Meitner by to většina z těc Heisenbergů, Hahnů a spol. nikdy nedala. Měli vynikající nápady na základě měření a pozoro drah elektronů, ale teprve ona jakožto vstřícný matematický génius jejich objevy dokázala matematických formulí tak, aby s tím šlo dále pracovat. Je symptomatické, že nikdy nedosta (ač na ni byla devětačtyřicetkrát! navržena). Byla všeho všudy ženská, ještě k tomu židovk Takovou ženskou dávat do dějin prostě nebylo potřeba. Musíme si uvědomit, že velikáni by s svého zázemí mnohdy na pomníky na náměstích prostě nedostali a také že na ty pomníky často řada lidí, jejichž výkony se tichounce zapomenou, vygumují, třeba proto, že patřili k nepr skupinám. Při výzkumu člověk objevuje nebo si otevírá ohromné věci, které si dosud neuvědo historii je nádherné, že nikdy není uzavřená. Bádání neznamená, že jen hromadíte další a d ale je to pátrání po nových způsobech otevření problému, po nových perspektivách, po přehl rovinách skutečnosti, které když se zařadí do určitého interpretačního modelu, najednou vá diskurzivní roviny a vy celou řadu problémů uvidíte v novém světle a závažnosti. Dějiny na jiné barvě, v jiném nasvětlení. To je fascinující a badatelství může být hrozně krásné dob Sám jste se zabýval a zabýváte se širokou škálou témat. Jak si hledat oblasti zájmu, vidět nikdo ještě neviděl nebo k němu přistoupit jinak, odemknout diskurzivní rovinu? Vždycky říkám studentům, že dějiny končí dneska ráno a zítra budou dokonce ještě dál. Pořá nového. Jsem vzděláním archivář, už jako student jsem pracoval pět let v univerzitním arch plyne i moje citová vazba k naší univerzitě, k jejím pramenům a minulosti. Pak jsem nastou archivu, kde jsem pracoval tuším sedmnáct let. Našel jsem tam nádherné prameny k ranému no jsem si vědecky zpracovával. Ovšem zaměstnán jsem byl v oddělení starší soudních fondů, če akt pražských předměstských okresních soudů z let 1855 až 1926. To byl materiál, který nik nebavil. Zdálo se, že to jsou až na opravdové výjimky jen  desítky a snad stovky tun zbyte Nechtěl jsem z té práce být otrávený, je potřeba si vždycky najít něco, co je zajímavé. Ře a vždyť to není problém, tenhle materiál je prostě výzvou. Byly tam bagatelní věci jako za pouličních prostitutek, žebráků, žebraček, drobné krádeže, urážky na trhu, nesplacené dluh padesát, pozůstalostní záležitosti. Nakonec mi to přišlo fantastické. Otevíral se mi pohle společnosti od těch nejnižších vrstev: lidi se například opravdu žalovali kvůli prkotinám, v protokolech najdete pěkně podrobně podchycenu dobovou každodennost. Často tam jsou překr konfliktů, zapsaná do žalob od „korunových advokátů“, asi nedostudovaných právníků. To jso kauzy, které nikde neseženete. Co se z nich dá třeba zjistit? Když si tam třeba trhovkyně nadávaly na trzích, tak do toho protokolu uvedly doslova všeck Jsou to celkem autentické záznamy rozhovorů, mluvních projevů lidí z konce 19. století, kt klidně analyzovat i jazykovědci. Je to svým způsobem náhrada orální historie, i když troch škrabopisem například soudního písaře. Je to tam všecko doslovně: jak se hádali a co kdo k erotických nebo opileckých scén. Je to opravdu žitý život. No a já se těmi stovkami balíků mnohdy plesnivých akt probíral v montérkách, třídil je a zkoušel vytěžovat. Byla to hrůza: materiál do archivu náklaďáky, které tu masu starého papíru mnohdy brutálně svrhly na hrom Ty poměry byly za komunismu strašné. Moderní archiv, který pak město v 90. letech postavil primátorovi Kořánovi a jeho nástupcům, pro mě není banální standard, pro mě je to katedrál úspěchu. Dobře, to je přelom předminulého a minulého století. Jak jste přišel k dalším tématům? Předně před revolucí to pro mě nebyl ztracený čas, ale doba velké inspirace. Kromě 19. sto si vedle bádal ještě o 16. století.  Pak přišla revoluce a svět se úplně změnil: dostal js jezdit učit do Německa. Přešel jsem z archivu na Fakultu sociálních věd UK, kde pan profes nepředstavitelně živý a invenční člověk, vynikající chlap, zakládal Institut mezinárodních vznikla Katedra německých studií, kterou jsem po něm převzal, potom založil ústav. Najedno německou problematiku, německé dějiny, aktuální Německo. Bylo v tom nadšení devadesátých l rozšíření optiky o zkušenost zahraničí. Moje prokletí je ale popsáno v Cimrmanově Švestce, svá dosavadní témata opustit. Prostě nabalujete a nabalujete další. A pak samozřejmě nestíhám! Navíc ještě s velkou chutí čtu a recenzuji, stejně tak polemizu řada lidí nesnáší. Tím na mém stole vzniká trochu chaos témat od konce 15. století do dneš říkat, že to je správný způsob, je to můj způsob, který má řadu negativních důsledků. Chyb soustředění na velká témata a jejich dotahování ze stavu studií do opravdu velké monografi toho, co bych měl z dílčích věcí udělat. Jenže psaní syntéz už pro mě tak vzrušující jako není, takže se furt řítím vpřed a říkám si, že ty syntézy stihnu po devadesátce. Na to má tvoji rodiče přece umřeli už kolem pětasedmdesátky… Všiml jsem si, že kromě historických kurzů jste tento semestr učil i předmět Ukrajinská ki zapadá do těch vašich témat? Odpovím asi obšírně. Je potřeba si uvědomit, že z dějin se nic neztrácí, že v nich lze vid stereotypy, řešení situací, vzorové lidské reakce a tak dále. Dějiny se nikdy neopakují, a neopouštějí určité struktury. Například válku na Ukrajině a strašnou ruskou agresi není mo znalostí dějin Ruska, které pokračuje ve svých imperiálních stereotypech. Ovšem různé hist máme i my nebo Poláci, Němci. Bez jejich znalosti vznikají zbytečné konflikty. Ruská agres vyvolala nutnost zabývat se ukrajinskými dějinami i současností. A tak jsme připravili pře o moderních dějinách Ukrajiny a na to jsem navázal i seminářem k zajímavé ukrajinské kinem svým charakterem lehce chaotická fakulta báječně umožňuje reagovat flexibilně, dovoluje, a nesoustředěný profil realizoval. Je pro stvoření jako já přímo požehnaná. U témat, která s narazit jedině na studentský nezájem, ale nikdo mi nezakazuje inovace. Když se člověk troš co studenti vědí, co nevědí, co by je mohlo zajímat, rázem není problém vypisovat věci, kt nedělal, ale které mi rozšiřují obzor. To byl případ i Ukrajinské kinematografie, se ktero Nina Lohmann, tedy moje manželka, a můj dávný přítel a spolužák, ukrajinista Bohdan Zilyns Jak tenhle nový seminář probíhal? Uvedli jsme, promítli a diskutovali šest klíčových ukrajinských filmů posledních sta let. studenty bavilo, když tam chodili a diskutovali. Filmy to byly nesmírně zajímavé, dosud js vlastně jenom jeden – Muž s filmovou kamerou od Dzigy Vertova. To je geniálně inovativní v kinematografie z roku 1929, kupodivu u nás málo známé. Já se na ty semináře těšil, pane ko malej kluk. Ti režiséři, kameramani, filmy, to pro mne byly vždycky skutečné kulturní obje o filmech si pak člověk uvědomoval, že je například čeští a ukrajinští studenti nejednou v mi to připomnělo, jak je užitečné podívat se přes hranice oborů, protože někdy mám pocit, sociologové a další obory by z kooperace s námi historiky mohly profitovat, že by to pomoh témat – konkrétně třeba zrovna dějin žen. Měli bychom hledat víc vzájemné kooperace a poro není stížnost, spíš si myslím, že tady na FHS jsou velké potenciály, které můžeme se stude Samozřejmě někdo z nich studuje, jen aby dostal diplom nebo jiný má to studium jako takový koníček při zaměstnání. Ale je tady velikánský kmen, masa lidí, kteří mají vážné odborné z v semináři prima partneři v rozhovoru. Diskutují, dokážou formulovat svůj názor, což dnesk běžné. No, jak říkám: jsem tu spokojen. Štěpán Šanda