Střety a kolize lidské duše: reportáž z vernisáže výstavy Collision ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** V úterý 17. června proběhla v pražské galerii Platforma 15 [ URL "https://www.platforma15. výstavy Collision malířky a absolventky filosofie na Fakultě humanitních studií UK Julie K slavnostním zahájení výstavy, jejímž kurátorem je Radek Wohlmuth, nechyběli ani studující jedinečnou příležitost podílet se na přípravách a obohatit výstavu svými texty. Julie Kopová (*1995), etablovaná umělkyně mladé generace českých malířů a malířek, je abso malby na pražské AVU a programu Filosofie v kontextu humanitních věd na FHS UK. Kombinovan a abstraktní formou zpracovává motivy ze světa přírody. V minulosti představila například volcano inspirovanou tektonikou. Inspiraci čerpá mimo jiné také v hudbě, jedním z charakte její tvorby je rytmus, jímž během malování se nechává unášet. Juliiny obrazy nejsou izolov vznikají v sériích, navazují na sebe, vzájemně se doplňují, ale také konfrontují. Do vrste akrylových barev a pigmentů zasahuje vlastním tělem. Vytváří tak ještě intimnější vztah me a sebou samotnou. Její tvorba v sobě skrývá také řadu metafor, jejichž kontext pramení prá filosofie. Na červnové vernisáži měli návštěvníci možnost poprvé vidět nově dokončenou sérii obrazů C Vznikala od podzimu loňského roku a je autorčinou reakcí na současný svět – jeho napětí, n každodenní úzkost, které se vkrádají do soukromí stejně jako do veřejného prostoru. Poukaz které lidská duše dnes zažívá. Autorka opět pracuje s přírodními metaforami – tentokrát jako ústřední motiv volí meteorit těleso, řítící se nekontrolovatelnou rychlostí směrem k Zemi, ztělesňuje neviditelného vet přicházející z neznáma. Zda shoří v atmosféře, nebo dopadne a způsobí kolizi, zůstává neji dopad vnějších otřesů na lidskou psychiku. V nejistotě se zároveň skrývá jiskra naděje, že vzejít něco nového. Kurátor výstavy Radek Wohlmuth, který byl s malířkou v kontaktu po celou dobu vzniku série tématem ztotožňuje. „Kolize se týkají nás všech. Bezprostředně ovlivňují naše životy,“ řek proslovu na vernisáži. Odkazoval se na těžkost a „zhuštěnnost“ dnešní doby. Neopomenul ani lidské duše nepřispívá vliv sociálních sítí. V kolizích však, stejně jako Kopová, vidí pro „Není to pouze čistá negativita, ale také otevření směrem k budoucnosti.“ Téma výstavy s obecenstvem vernisáže silně rezonovalo. Jeho aktuálnost rozvířila bohaté di silné emoce, které malířka ve vztahu k okolnímu světu sama prožívá a vkládá do své tvorby. téma, který je aktuální a osobní. Nabídla nejen vizuální podnět, ale i prostor pro hlubší sdílení. Tématu kolize se věnovali i studující FHS, kteří se podíleli na přípravách výstavy. Měli m blíže se seznámit s uvažováním Kopové nad jednotlivými motivy, ale taky navštívit umělkyni během procesu tvorby obrazů. Zároveň se studujícím naskytla šance nahlédnout do fungování provozu a do zákulisí výstavní praxe i trhu s uměním. Výsledkem studentské spolupráce s um kurátorských textů, které jsou přímo součástí expozice (přečíst si je můžete níže - pozn. výstavy tuto netradiční intervenci kvitoval. „Co člověk, to názor. A právě generační rozdí dělají tenhle zásah opravdu zajímavým.“ Julie Kopová svůj úvodní proslov na vernisáži zakončila slovy: „Obrazy jsou žitá zkušenost a procítit. Doufám, že se vám podaří vidět, co jsem zažívala, když jsem je malovala. Je v beznaděj i naděje, je tam láska, je tam všechno.“ Obrazy umožňují nahlédnutí do umělcovy d je do onlinového prostoru nepřenositelná. Přijďte se také podívat a prožít širokou škálu emocí očima a štětcem Julie Kopové. Výstava prostorách galerie Platforma 15 otevřena do 18. července 2025. Barbora Růžičková ****************************************************************************************** * Kurátorské texty studujících FHS k výstavě ****************************************************************************************** Výstava Julie Kopové je Kolizí hned ze dvou – příznačně střetávajících se, tedy kolidující Nejen že bere inspiraci v meteoritických bouračkách a jejich metaforických ozvěnách, kdy n vnějších i vnitřních teritorií vpadává element, se kterým jsme tak úplně nepočítali; do sv výstavy nechala společně s Platformou 15 vpadnout studující Fakulty humanitních studií Uni kteří dostali možnost sledovat přípravu výstavy doslova od rozdělaného plátna až po její i se chopili příležitosti kolidovat s obrazy různými rychlostmi i pod různými úhly neboli na stylisticky různorodé kurátorské texty, jež nyní padají i do vašeho zorného pole. *========================================================================================= * Antonín Ehrlich *========================================================================================= Co je to asteroid? Je to planetka řítící se vesmírem šílenou rychlostí, jak nám říká astro děsivá legenda o rozžhavené kouli, která se jednoho dne zřítí z nebes a jedinou ranou ukon civilizace vybudovala? Je to člověk, kterého jste jednoho dne potkali v metru a teď na něj přestat myslet? Je to fotka, film či snad obraz? Navzdory veřejnému mínění se s asteroidy člověk nesetkává jen ve vesmíru. Tyto fragmenty k proletují každý den a je jen otázka času, než nás zasáhnou. Svůj příchod zpravidla neohlaš existenci neospravedlňují a rozhodně se nás neptají, zda jsme připraveni, či ne. Jejich ne charakteristikou je jejich schopnost ukončovat, začínat a měnit. Ani ten nejsebejistější č bezpečí před hybnou silou asteroidu, před onou kolizí, která nás může vychýlit z dosud rov narušitele, kterou asteroidy hrají, je však klíčová. Aby mohlo něco nového začít, musí to Aby člověk mohl povstat z popela starého světa, musela tento svět nejprve ke kolenům srazi Julie Kopová si velice dobře uvědomuje nesvázanou a dynamickou povahu expresivní abstrakce vznikají, dá se říct, meteoriticky. Spíše než odměřenému plánování jsou podrobeny jakýmsi kreativity, které – stejně jako asteroidy – přicházejí neohlášeny a zanechávají hluboké kr pláten jejích obrazů. Každý tah, každý nános barvy, každé narušení povrchu je dalším a dal se ustálí prach, vyjasní se obloha a obraz, který se sám stává úlomkem hvězdného prachu, v vesmíru, připraven k tomu, aby vychýlil dráhu dosud nic netušícího pozorovatele. Přišel západ Slunce a svět v extatické radosti vířil svým opulentně růžovým hávem. V té eu z nich nevšiml temných mračen stahujících se nad barokními nebesy v jejich opilecké zhýral přišlo. Temnota, žár, Kolize. Mraky se nad nimi uzavřely a slepou vášeň vystřídal slepý st otevřelo a země se propadla, temný dým vše pohltil a zpod něj šlehaly a řvaly rudé plameny je za jejich nevidomost. Pak ale přišlo ohlušující ticho. Dým se rozestoupil a nebesa záři oslepujícími barvami. Poprvé po dlouhé době zavládl mír. Tu se však ze spálené země něco v to svá zelená ramena a razilo si to cestu nastalým tichem. V jediném výbuchu existence to rudé květy a hrdě se to vzepnulo nad statickým všehomírem. Byl to život sám, stojící znovu věčného cyklu. *========================================================================================= * Tereza Schützová *========================================================================================= Sled okamžiků mezi narozením a smrtí trávíme ve „výřezu“ světa, který si vytváříme, když s život do vlastních rukou. A držet se ho tak, aby i v kontrastu s nekonečností světa mělo j lidské prožívání svou váhu. Vždycky tu ale budou události, které nás dalekosáhle přesahují a nad kterými nemůžeme v žá získat kontrolu. Vždy budeme zažívat absurditu některých situací, do kterých se dostáváme, závažnost událostí, které se na nás řítí. Momenty, při nichž si uvědomujeme vlastní bezvýz relativnost všeho, na čem nám záleží. Obrazy Julie Kopové jsou svým způsobem také výřezy reality; rozměry pláten pro ni při tvor omezující. Různé formáty i tvary jí umožňují malbou „vykrojit“ část do nekonečna se linouc A abstrakce, ke které během svého tvůrčího vývoje dospěla, jí umožňuje uchopit i to, co by umění nebylo možné. Ve své tvorbě se ráda pohybuje v oblasti metafor, významným polem insp kantovská filozofie. Ve vystavené sérii, pojmenované příznačně Kolize, zachycuje právě mom jsme konfrontovaní s událostmi, které nás přesahují. Strach, s jehož příčinami se nemůžeme nepředvídatelnost budoucnosti, reakci na krutý náraz. Vědomí toho, že řešení situace není nás může ochromit, ale i osvobodit. Zjištění, že realitu nemůžeme držet pevně v rukou, při Nutkání ji pustit a zahodit. Kolizi si můžete představit jednoduše jako srážku vašeho světa se světem druhého člověka n dvou vesmírných objektů. Záleží na tom jen zčásti, protože jako lidé všechno interpretujem v našich malých subjektivních světech. Ty mnohdy nejsou připraveny na konfrontaci a srovná řadou alternativních úhlů pohledu z jiných světů, z nichž nám ten náš najednou připadá jak nesamozřejmý. Není žádná jistota, že nám ho nikdo nevezme. Julie ten svůj zachycuje v plné skrze pečlivou volbu barev v kontrastu s temnotou – možná jde o pokus vykřiknout: „Náraz s harmonický, protože všechny váží stejně!“ Jelikož svět i umění každý nahlížíme ze svého „výřezu“, váš pohled na obraz směřuje z odli ten můj. Je na vás zamyslet se, co před sebou vidíte a jak na vás obraz promlouvá. Co se v když se na něj díváte? Že „to“ koupíte? Že ho koupíte? *========================================================================================= * Karolína Tvrzníková *========================================================================================= Co se děje, když na zem padá meteorit? Těžko se do takové situace vžít, ale zkuste si to představit. Dá se všechno do pohybu, ane naopak zastaví? Není podstatné odkud přichází, ale že přichází. Padá – a něco se stane. Je který nelze předvídat, ani kontrolovat, děj, který nelze zastavit, jen ho přijmout a čekat ocitáme v úplné bezmoci, v objetí přírodní katastrofy, ze které není úniku. Propadnete pan klidu vychutnáte poslední cigaretu? Ať už se rozhodnete tu událost prožít jakkoliv, jedno je jisté: meteorit neslouží jako obj je to zásah. Zásah do našeho harmonického a na první pohled klidného a srozumitelného svět dopadu přestávají platit veškerá pravidla. Vše, co mělo doposud smysl, se rozplývá – smysl abstraktním pojmem. Když si představíme pád meteoritu, vybaví se nám mohutný, rozžhavený kus vesmíru, který na neskutečnou rychlostí. Tuto nadlidskost nazývá Kant vznešenem. "Vznešeno je to, co se v př naší schopnosti představivosti, aby ho pojala jako celek, a přesto v nás vzbuzuje představ ducha." – síla přírody, která je nám nadřazená, která v nás neprobouzí libost, ale negativ v nás respekt a údiv. Její velikost a nekonečnost je to, co přesahuje naše smyslové možnos uvědomění, že všechno, co na té naší najednou tak malé Zemi řešíme, je nic oproti tomu, co co nás přesahuje. A přesto si díky tomuto otřesu uvědomujeme vlastní svobodu, uvědomujeme nás má příroda v hrsti, nevládne nám. Julie Kopová vznešenu odpovídá svými obrazy. Tato výstava není záznamem katastrofy, ale ma který dopad meteoritu vyvolává. Pád z nebe se tu neodehrává jako přírodní jev, ale jako vn tichý zlom, přítomnost něčeho, co nelze pojmenovat, jen zakusit. Meteorit tu není jen cizí metaforou člověka. Není mu přisouzena tvář, a přesto jsme schopni v něm zachytit něco lids neohlášen, zasahuje a zanechává stopu. I člověk může být náhlý, těžký, nepředvídatelný. I způsobit zlom jen tím, že se objeví. Tato výstava poskytuje kompletní zážitek z toho, co se – snad – (ne)stane, když člověk čel není schopen zabránit, co musí jen naivně sledovat. Všechny emoce jsou na místě. Kopová za moment. Moment před, během a po. Nechte se unést, zkuste to prožít, prociťte vznešeno! *========================================================================================= * Barbora Růžičková *========================================================================================= "Padá hvězda, něco si přej," ozve se při pohledu na žluto bílé světlo protínající noční ob oči a v duchu vyslovíš své přání, i když moc dobře víš, že těleso vesmírného původu, které do atmosféry Země, je ztělesněním mnohého, jen ne plnění tužeb lidské duše. Jde o nevyzpyt řítící se šílenou rychlostí směrem k tobě. Zda se těleso roztaví a vypaří, či dojde k jeho zemským povrchem, zůstává zahaleno v oblaku nejasností. Jde o meteor(it): motiv, který ins obrazů Julie Kopové s příznačným názvem Kolize. Julie Kopová (*1995), absolventka Akademie výtvarných umění v Praze, patří k výrazným před mladé generace současné abstraktní malby v Čechách. Charakteristickými znaky její tvorby j metaforami na škále intenzivních barev. Během tvorby se nechává unášet rytmem, který nedáv jednotlivým obrazům, ale celým sériím, jež se oním rytmem řídí; jednotlivé obrazy pak osci a kontrolou. Malířka do vrstev barvy zasahuje vlastním tělem. Vytváří tak ještě intimnější dílem a sebou samotnou. Tvorbu Kopové značně ovlivnilo studium filozofie. Dívat se na svět obrazem jí nestačí. Ve nachází oporu při hledání vzájemností světa, který vnímá jako celek utvářený rytmem a cykl pojmenování pro dosud nepojmenovatelné. Snaží se o rozuzlení zákonitostí chaosu, která nás plátna. V sérii Kolize Kopová využívá dopadů vesmírných těles coby metafor otřesů nás samotných. M jsou výchozím motivem série, ztělesňují neznámého narušitele představujícího ohrožení. Str kolize a jejích katastrofických dopadů působí na křehkost lidské duše. Přináší s sebou nap vnitřní úzkost. Spoléhat se na vnější ochranu – atmosféru – je nevyzpytatelné. Ta většinu roztaví a pohltí, avšak za určitých podmínek kolizi se zemským povrchem nezabrání. Nabízí svůj osud do rukou loterii či se bezmoci plně oddat. Otázkou zůstává: zdali právě přímá konfrontace s nevyhnutelným nebezpečím neutváří prostor lidské duše? *========================================================================================= * Renata Muftakhutdinova *========================================================================================= „Nuže, zdalipak pozoruješ, řekl Sókratés, že docházíš k tomuto důsledku, kdykoli říkáš, že než vstoupila do lidské podoby a lidského těla, ale že byla složena z věcí, které ještě ne harmonie ti není nic takového, k čemu ji přirovnáváš, nýbrž dříve vzniká i lyra i struny i nesladěné, ze všeho pak naposled se tvoří harmonie a první zaniká.“ Platón, Faidón Jedna duše ale nic neřeší; pouze sleduje, jak se úlomky obrovského meteoritu tříští a ničí ještě nedávno – alespoň se tak zdálo – pevně stála? Tváří v tvář neodvratnému nás mimoděk čeho je v nás vlastně víc – subjektivity duše, nebo objektivity země? Tolik se píše o tom, místo – ale co když místo, o kterém sníme a které hledáme, vůbec neexistuje a nikdy neexis Toto není výstava, která nabízí odpovědi – spíše klade další otázky. Kolize, kterou umělky zprostředkovává divákovi, přichází nečekaně a náhle. Zvláštní pozornost si v této sérii za jež strhává pozornost, jako by se barvy nacházely na hranici spekter, které si navzájem od bychom byli svědky zvláštní magie destrukce – tichého výkřiku rozlitého po plátně. Lidské úzkosti, zrozené v srdci jednoho člověka, nikdy nechodí samy – vždy jim bude dáno p se najde někdo další, koho budou trápit. Koho budou děsit stejně jako hrozba přilétávající jednoho z motivů vystavených obrazů. Jedna osamocená duše tváří v tvář padajícímu meteoritu nic nezmůže – ale bude-li jich víc, vykvetou louky a kamenné úlomky se stanou taškami na střechách, které společně postavíme.