Mohla byste prosím stručně shrnout oblast svého odborného zájmu?

To je obvyklá úvodní otázka, ale myslím, že trochu zbytečná. To proto, že přehled o tom, co a kde jsem studovala je dostupný na jedno kliknutí, totiž například ve Wikipedii, kterou nejen studenti, ale i další zájemci o takové informace často používají.  Za důležitější než pouhý výčet svých studií považuji souvislosti, které mě nakonec dovedly až k lékařské a zdravotnické etice, která je posledních 25 let mojí hlavní profesní náplní. Proto Vám na tuto úvodní otázku odpovím trochu jinak.

Jistě i Vy jako reprezentantka mladé generace víte, že 60. léta minulého století byla obdobím značného politického uvolnění, které vyvrcholilo v roce 1968 Pražským jarem. V roce 1963, kdy jsem se hlásila na vysokou školu, se už prakticky nebral v úvahu tzv. dělnický původ, což v mém případě zvyšovalo pravděpodobnost přijetí. Ucházela jsem se o studium biologie na Přírodovědecké fakultě a druhý, tzv. vedlejší obor jsem neoznačila. Členové přijímací komise se tomu podivili a ptali se proč. Celkem upřímně jsem jim sdělila, že mě nabízené možnosti, tedy chemie ani zeměpis, nelákají. Co teď? Studovat biologii jako samostatný obor tehdy nebylo možné. Ve chvíli mého váhání se slova ujal filosof Dušan Machovec, kterého jsem samozřejmě viděla poprvé v životě, ale který byl také členem přijímací komise. Vysvětlil mi, že by jedna možnost byla, totiž studovat biologii na Přírodovědecké fakultě a k tomu filozofii, rovněž jako hlavní obor, na Filosofické fakultě, oboje na Univerzitě Karlově. Nabízené řešení jsem na místě s radostí přijala a dodnes si pamatuji, že jsem od Dušana Machovce vzápětí dostala otázku, co je to náhoda a co nutnost.

To je zvláštní. Proč tedy nebyla možnost studovat biologii a filosofii dopředu avizována a proč vlastně taková kombinace vznikla?

Tak to je moc dobrá otázka. Koncem 50. let 20. století, v době mimořádných objevů (nejen) v biologii, usoudil především jmenovaný Dušan Machovec, že by bylo dobré opět pěstovat filosofii jednotlivých přírodních věd, což bylo ostatně běžné v období první republiky. Po 2. světové válce, kdy u nás zvítězil socialismus, ovšem komunisté usoudili, že takový obor není potřeba a prostě jej „škrtli“. A právě začátkem 60. let bylo zřejmé, že to byla chyba.

Musím poznamenat, že se filosofií přírodních věd tradičně zabývali filosofové. Ti se po svém filosofickém studiu věnovali vybranému exaktnímu oboru, zejména matematice a fyzice. Ukázalo se, že je to sice možné, ale doprovázené nemalými komplikacemi. Ty byly způsobeny tím, že jejich pohled na svět byl logicky filosofický a vzdálený myšlenkovým postupům přírodovědců. A naopak: přírodovědci také logicky pohlíželi na filosofii jako na zvláštní přírodní vědu. Terminologie uvedených oborů je značně odlišná a filosofové si s přírodovědci často nejen nerozuměli, ale někdy se i pošťuchovali: „Co vy, filosofové, nám můžete říci, když uvažujete, kolik andělů se vejde na špičku jehly?“

Naznačené důvody vedly k úvaze, že by bylo lepší, kdyby si studenti, zajímající se jak o konkrétní přírodovědný obor, tak o filosofii, osvojili oba způsoby myšlení a odpovídající terminologii najednou.

To zní logicky, ale jak to bylo v praxi? Zvládali jste to?

Musím přiznat, že těžko. Ke studiu biologie nutně potřebujete též chemii, takže mě v potřebné míře nakonec neminula. Navíc například u zkoušek z přírodovědných oborů si můžete pomoci znalostmi z chemie, nikoliv ale z filosofie. Takže: byly to dva zcela rozdílné světy a oba se mně líbily. Na Přírodovědeckou fakultu jsme všichni docházeli časně ráno, protože tehdy existovaly jen světelné mikroskopy a my jsme ke studiu preparátů potřebovali denní světlo. Naopak přednášky z filosofie se konaly odpoledne a často do pozdního večera. Organizačně to tedy zvládnout šlo. Náročnější úkolem bylo absolvovat dvojnásobný počet zápočtů a zkoušek. Pokud se nemýlím, tak nás bylo ke studiu přijato celkem 12. Studium dokončila jen polovina. Většina mých spolužáků se časem profesně přiklonila k jednomu ze dvou vystudovaných oborů, tedy konkrétně k biologii. Pouze jedna k filosofii a jedna „konvertovala“ ke studiu klasické archeologie. Jen já jediná jsem obě studia zakončila doktoráty.

A jak to bylo dál? Vždyť lékařskou etiku jste přece ustanovila jako samostatný obor až v 90. letech 20. století.

Tak především: naděje, že se bude moci skutečně pěstovat filosofie přírodních věd, v mém případě biologie, se rozplynuly v souvislosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy, ke které došlo 21. srpna 1968. Následovala normalizace a drtivá většina mých profesorů musela z Filosofické fakulty odejít. Studium mezifakultní kombinace biologie – filosofie, které mělo ještě další ročníky, bylo zrušeno. Ovšem nějak jsem se živit musela, a tak jsem využila svých znalostí v biologii a nastoupila na studijní pobyt do Ústavu biologie a genetiky ČSAV, kde jsem se věnovala transplantační imunologii. To je krásný obor a tehdy startoval jeho dramatický rozvoj. V ústavu se mně neobyčejně líbilo, ale protože jsem z politických důvodů nedostala souhlas k aspirantuře, tedy ke studiu, které vedlo k dosažení hodnosti kandidáta věd (CSc., dnes Ph.D.), musela jsem odejít. Našla jsem si místo v Laboratoři klinické imunologie, která byla právě jako první v naší zemi založena při I. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze na Karlově náměstí. Jednou možná napíši vzpomínky s názvem 13 lékařů a já. Opravdu jsem v mladém, a dnes by se řeklo i v dynamickém kolektivu, byla jediný ne-lékař. Pro nově vznikající obor, tedy imunologii, jsme se všichni nadchli a jen okrajově jsme vnímali vnější nepříznivou politickou situaci. Měli jsme radost, že můžeme pomáhat konkrétním pacientům a být užiteční.  Mnozí z našich pacientů se však neuzdravili a stali se kandidáty na transplantaci ledviny nebo kostní dřeně. A tak neudivuje, že jsme se v praxi setkávali s celou řadou dilematických situací, které bylo třeba řešit, ale nebylo „kde“. Chyběl totiž odborně vymezený prostor. To vše mě vedlo k sepsání návrhu na zřízení Katedry lékařské etiky a lékařského práva na Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů. Můj návrh byl publikován v roce 1981 v českém prestižním časopise Praktický lékař. I když mé snahy podpořila psychologická sekce Společnosti Jana Evangelisty Purkyně, k realizaci z politických důvodů nedošlo. Od roku 1982 jsem se věnovala sociální gerontologii a i tam se vynořovalo značné množství etických otázek a moje přesvědčení, že lékařská etika musí v nějaké formě vzniknout, jen sílilo.

V prosinci 1989 byly zrušeny neoblíbené katedry marxismu leninismu a Radim Palouš, polistopadový rektor Univerzity Karlovy, navrhl, aby místo nich vznikla Centra humanitní vzdělanosti, která by obsahově respektovala charakter dané fakulty. K tomu na všech fakultách univerzity skutečně došlo. Marxisté samozřejmě museli odejít, ale místnosti a nějaký ten groš po nich zůstal. A tehdy jsem si znovu sedla a napsala jak profesoru Paloušovi, tak také všem děkanům lékařských fakult v Praze návrh na zřízení lékařské etiky jako samostatného lékařského oboru.

A v té chvíli už to šlo hladce, nebo jste narážela na problémy?

Opravdu to šlo jako po másle a velkou zásluhu na tom má profesor Cyril Höschl, který byl tehdy zvolen novým děkanem 3. lékařské fakulty. Nabídl mi místo a já jsem přešla na nový Ústav lékařské etiky, který byl součástí jmenované fakulty. Tam jsme společně s lékařem Jiřím Šimkem a s filosofem Vladimírem Špalkem sepsali důvodovou zprávu. Po nezbytných administrativních procedurách byla lékařská etika ustanovena samostatným oborem v roce 1991 s povinnou výukou na všech lékařských fakultách v republice a s fakultativní výukou tam, kde se vzdělávají reprezentanti tzv. pomáhajících profesí, tedy všeobecné sestry, sociální pracovníci atd. V roce 1992 proběhlo první habilitační a v roce 1993 první profesorské řízení v tomto oboru.

Předpokládám, že jste uvedená řízení absolvovala jako první právě Vy. Ale zaráží mě, že lékařská etika jako obor byla založena až tak pozdě. Copak lékaři v minulosti neřešili etické problémy své profese?

Ano, první jsem skutečně byla já, ale dodávám, že trochu „omylem“. Na mém místě měl zcela jistě stát Václav Cedrech, který po dlouhých letech dosáhl toho, že jeho návrh na zřízení tzv. lektorátů deontologie byl jednomyslně schválen v roce 1937 na mezioborové schůzi všech tehdejších lékařských komor. K realizaci však nedošlo, protože smělé plány překazila 2. světová válka a uzavření českých vysokých škol. I po válce se nejprve opět on, ale i někteří další lékaři snažili o totéž, ale neuspěli, protože komunisté neměli pro vznik lékařské etiky pochopení. Dodejme, že deontologie, tady nauka o povinnostech, je dnes součástí lékařské etiky a lektorát je jen starším označením katedry.

Ještě nutno doplnit, že náročných dilematických situací v minulosti mnoho nebylo a lékaři si vystačili se základními etickými pravidly své profese, které jsou obsaženy v Hippokratově přísaze. Nárůst dilematických situací souvisí až s rozvojem vědecké, a technicky vyspělé medicíny, jejíž počátek datujeme do období po 2. světové válce. Nezapomínejme, že dlouhá staletí studenti, kteří se pak specializovali na lékařství, absolvovali na univerzitách povinné bakalářské studium humanitních věd a později, a u nás prokazatelně za první republiky, byla filosofie pěstována na vysoké úrovni na všech gymnáziích.

Svého jste dosáhla, takže můžete být spokojená. Nebo ne?

Jsem i nejsem. Těší mě, že se lékařská etika vyučuje nejen na lékařských fakultách, ale i v rámci celoživotního vzdělávání, které organizuje Česká lékařská komora, kde jsem se pro jmenovaný obor stala garantkou. Starost mně ale dělají dvě věci. Za prvé kvalita výuky, která je kolísavá, a zejména to, že chybějí vzdělaní bioetikové, tedy takoví odborníci, kteří by znali jak speciální obor, tedy lékařství, tak filosofii. Z tohoto hlediska považuji své někdejší mezioborové studium za mimořádné osobní i profesní štěstí a hrdě se hlásím k tomu, že jsem žačkou a do jisté míry pokračovatelkou Dušana Machovce. Za druhé je problémem personální zajištění oboru. Pro lékařskou etiku byla zatím udělena jen jedna profesura a dvě docentury. Ostatní kolegové, kteří se věnují lékařské etice, byli habilitováni v jiných oborech. To je důvod, proč jsem usilovala o zavedení doktorského studijního programu v oboru lékařské etiky. Po menší, ale důležité profesní etapě, kdy jsem pracovala na Husitské teologické fakultě a iniciovala tam vznik oboru Psychosociální věd a speciální etiky, se naskytla příležitost na Fakultě humanitních studií, na kterou jsem přišla v roce 2002.

Jak Vás napadla právě naše fakulta?

No, to je legrační. Mě totiž nenapadla ani omylem. Jednoho dnes jsem potkala docenta Zdeňka Pince, kterého všichni znáte. Jenže nevíte, že to to můj spolužák z 60. let minulého století. On studoval filosofii a já jsem dobíhala do budovy Filosofické fakulty v rámci svého kombinovaného studia. Jednou jsem řekla jeho třem z pěti krásných synů, že jsem jejich tatínka znala dřív, než on znal jejich maminku. Velmi se podivili a patrně si mysleli, že jsme patrně se Zdeňkem studovali ve středověku. Nedivím se jim, je to přece už více než 50 let a je známo, že mladí lidé vnímají dobu před svým narozením jako vzdálenou historii. S přibývajícím věkem ale pravidelně dochází k obratu. Pamatuji se, jak nám studentům kdysi řekl profesor Milan Machovec toto: „Jak stárnu, připadá mi, že antika byla včera.“ Je to svatá pravda.

Ale vraťme se k tématu. Zdeněk Pinc je koncepční člověk a myšlenka doktorského studia aplikované etiky ho, stejně jako většina nových témat, zaujala. Chvilku to samozřejmě trvalo, než byl doktorský studijní program aplikované etiky schválen „vyššími mocnostmi“. Stalo se tak v roce 2006, kdy jsme mohli přijmout ke studiu první doktorandy. Do té doby jsem pracovala na katedře řízení a supervize v sociálních a zdravotnických organizacích. Mám radost, že máme v současné době v oboru Aplikovaná etika 48 doktorandů a že já osobně jsem jich dovedla k úspěšné obhajobě už devět.

K úplnosti dodám, že doktorský studijní program lékařské etiky dnes existuje např. na 1. lékařské fakultě UK v Praze, ale i jinde. U nás na fakultě se samozřejmě musí jmenovat „jinak“, ale mezi doktorandy převažují ti, kteří pracují ve zdravotnictví (vysokoškolsky vzdělané sestry a dokonce i dvě lékařky) a sociální pracovníci. Profese dalších doktorandů jsou pestré, ale spojuje je zájem nebo potřeba řešit nějaký konkrétní etický problém. Od roku 2015 máme úředně povolenou možnost habilitací, a tak doufám, že bude především někdo z našich doktorandů o docenturu usilovat. Pak budu skutečně navýsost spokojená.

Jak je lékařská etika vnímána veřejností – setkáváte se s nevědomostí, mýty či dobrým povědomím? Co by se dalo případně zlepšit?

Laická veřejnost se o vše, co souvisí s medicínou, tradičně zajímá. Zatímco nemocní lidé a jejich příbuzní pochopitelně bedlivě sledují novinky v diagnostice a léčbě nemocí, o témata lékařské etiky se zajímají i ti zdraví. V posledních letech se ve veřejném prostoru opakovaně diskutuje například o interrupcích a o eutanázii. Většinou ale převažují emoce, nikoliv věcnost. Okrajově se diskutuje o informovaném souhlasu, což je škoda, protože se s ním každý nemocný prakticky setká. Je potěšitelné, že stále častěji, i když pořád nedostatečně, zaznívá téma paliativních strategií léčby a péče, což je jediná rozumná alternativa k eutanázii, respektive k lékařsky asistované sebevraždě. Zlepšit by se měl především přístup médií. O etických problémech v lékařství informují klipovitě a pravidelně tehdy, když navazují na některou zajímavou, ale hraniční a emotivně vypjatou kauzu, ke které došlo u nás nebo v cizině. Dovedu si představit i pravidelnou relaci a systematické pojednání naléhavých témat. K tomu ovšem nutně patří kladení poučených otázek tak, aby přizvaný na ně mohl odborník věcně a srozumitelně reagovat. Je mi líto, že mediální zprávy o zdravotnictví se v posledních letech redukují převážně na problematiku jeho financování. Nic proti tomu, pokud by navazovala kvalifikovaná rozprava o alokacích vždy omezených zdrojů, a to nejen finančních, ale také geografických a edukačních (dostatek kvalifikovaných lékařů i dalších zdravotníků). Otázka alokace zdrojů je stejně tak ekonomickou jako etickou otázkou číslo jedna a zatím na ni vyčerpávající odpověď nezná nikdo.

Všimla jsem si, že jste jednu ze svých četných knih napsala o trpaslících zahradních. Proč?

Odpověď je jednoduchá. Přála jsem si, aby moje třináctá kniha byla jiná, totiž veselá, protože jinak píši vlastně stále nejen o náročných, ale také smutných tématech. Příkladem může být moje Thanatologie neboli nauka o umírání a smrti. Myslela jsem si, že radostnou vědou o trpaslících, které také sbírám, stejně jako písemné materiály o nich, završím svou autorskou kariéru. V době vydání jsem navíc slavila kulatiny a tak mně to přišlo jako úžasný nápad. Jenže se mně to nějak vymklo z ruky a právě před měsícem mi vyšla 23. knížka. Je to opět učebnice lékařské etiky a referoval o ní i náš fakultní web. Jedná se už o čtvrté, ale aktualizované a rozšířené, vydání. Konec mého psaní patrně opět nenastane, protože mě můj nakladatel „něžně“ upozornil, že i druhé vydání mé Thanatologie je vyprodáno a že by bylo potřebné napsat třetí, samozřejmě aktualizované. Doufám, že mi k dalšímu vydání pomohou právě trpaslíci.

Jak byste naši fakultu zhodnotila a jakým směrem by se měla dát ubírat?

Naše fakulta má celou řadu studijních programů a nedovedu odhadnout, jak se každý z nich má a nakonec i bude vyvíjet. Za doktorský studijní program aplikované etiky si přeji, aby pokračoval a dál se úspěšně rozvíjel především v rovině habilitací. Je všeobecně známo, že naše fakulta vyniká přátelským a příjemným pracovním klimatem. Velmi bych si přála, aby takové vstřícné a v dnešní době vzácné mikroklima bylo zachováno i do příštích let.

Děkuji Vám za rozhovor.

Marie Hlaváčková

4. 12. 2015