Jan Sokol a Zdeněk Pinc

„Tváře fakulty“ vám při příležitosti 15. výročí založení Fakulty humanitních studií přinášejí rozhovor s Janem Sokolem a Zdeňkem Pincem na téma počátků FHS.




Zakládat fakultu jsme nechtěli

Co vás vedlo k myšlence, že byste mohli či měli založit novou fakultu?


Pinc: To my jsme vůbec nechtěli! Když jsem se v roce 1990 vrátil na Univerzitu Karlovu, jedním z mých záměrů byla myšlenka jakéhosi společného studia, v ideálním případě pro všechny fakulty univerzity. To se samozřejmě v té míře nepovedlo, protože tenkrát ještě vládla představa, že vysokoškolské studium, aby bylo úplné, musí být pětileté nebo delší, a že by se studium dělilo, to tehdy vypadalo jako kacířství. Navíc se změnil zákon, který dřív povoloval, aby univerzita měla studenty, kteří nejsou zapsaní na jednotlivých fakultách.


Sokol: V tom návrhu zákona to, že student musí být zapsaný na fakultě, nebylo, to tam přidali poslanci na tlak univerzitní lobby.


Pinc: Byla to vlastně akce proti nám.


Sokol: Trošku jo.


Pinc: Nedá se to asi úplně prokázat…


Sokol: …ale něco takového v tom asi bylo. Snaha zachránit stav, kdy student patří fakultě. Už se ale neřeklo, že ve skutečnosti patří katedře.



Bojová léta

S jakou hlavní myšlenkou jste fakultu, případně tedy IZV, zakládali? Jaká byla vůdčí idea?


Sokol: To byla Zdeňkova idea, ale já ji zkusím reprodukovat. Je to myšlenka, že vzdělanost je předpoklad univerzitního studia. Na starých univerzitách, v Praze až do roku 1840, každý student procházel přípravnou fakultou svobodných umění, kde se měl naučit latinsky a později i jiné věci. To jsme chtěli tak trochu obnovit. S tím, že zaprvé student v osmnácti letech velmi často neví, co by chtěl studovat, což je doloženo tím, kolik lidí tehdy v prvních letech měnilo studium. A za druhé je důležité, aby zejména studenti humanitních oborů měli nějaký přehled, protože se ty obory všelijak překrývají a je docela důležité, aby například psycholog něco věděl o sociologii a naopak, nemluvě o historii, eventuálně i filosofii.


Druhá Zdeňkova důležitá myšlenka byla, že studium má dnes mít liberální model, to znamená, že nemá pevné kurikulum, student si vybírá přednášky a má povinné zkoušky. To jsme zavedli, ale museli jsme to časem trošku omezit, protože se ukázalo, že studenti to neuřídili a příliš často havarovali. Zavedly se tedy povinné kurzy a povinné termíny, kdy se musejí ty zkoušky skládat. Když se IZV zakládal, tak nám nahrálo to, že se redukovala Akademie věd. Museli tam fůru lidí propustit a vláda tenkrát dala nějaké peníze…


Pinc: …sto milionů. Dva roky po sobě.


Sokol: …aby se s nimi něco udělalo, takže jsme mohli nabrat lidi, kteří odešli z těch akademických ústavů.


Pinc: To je vlastně to jediné, co z té vládní iniciativy vedlo k něčemu užitečnému.


Sokol: Ano.


Pinc: Nestalo se to v roce 2000, ale o osm let dříve, a mě trochu mrzí, že se na tuhle prehistorii zapomíná. Ten náš nápad, to byla na Karlově univerzitě vlastně původní idea. Dříve, než vzniklo fakultní studium, fungovalo na UK studium generale, které mělo – ve středověkých podmínkách – liberální status, Quator artes liberales, a na to my jsme cíleně navazovali. Vize to snad byla původně spíše moje, ale obsah obstaral během nějakých deseti jet Jan Sokol. Napsal jaksi na objednávku sérii učebnic, které pokrývají základní výměr vzdělanosti, jak jej na IZV a FHS rozumíme. Pro ty, kdo to snad nevědí, zopakuji jejich tituly: Člověk a náboženství, Malá filosofie člověka, Člověk jako osoba, Moc, právo, peníze, Etika a život.


Loni dostal cenu VIZE 97 za myšlenky tohoto ražení Andrew Lass, americký profesor na jedné z liberálních college z proslulé série tzv. „Sedm sester“, který má dokonalou češtinu, neboť prožil mládí v Čechách. Když měl v souvislosti s tím v CTS (Centrum pro teoretická studia) přednášku, Dana Léwová, naše absolventka, která seděla vedle mne, do mě žďuchala a říkala: „Hele, on od tebe opisuje!“ A já na to: „Opisuje, ale neví o tom. Před lety jsem já opisoval od něj.“


V Americe se za to studium platí, je štědře dotované a považuje se za elitní. Zatímco u nás, když jsme začínali, se říkalo, že to je studium, které by se mělo jmenovat tři roky prázdnin. Když se pak fakulta nazvala FHS, tak se to posměšně překládalo jako „Fakulta hledající smysl“. Já jsem to považoval za velkou poklonu. Přeci když někdo hledá smysl, tak aspoň uvažuje o tom, že nějaký smysl potřebujeme.


Sokol: Ono se tohle v Evropě zkoušelo i v nedávné době, vždycky při nějakých převratech nebo v revolučních dobách. Takže třeba Karl Popper si ve vzpomínkách strašně libuje, že na takovéhle škole ve Vídni studoval. Ta škola ovšem po pár letech skončila.


Pinc: Takovéhle experimenty často zaniknou, a možná že nás to také časem postihne. Třeba v Americe se ale instituce, které se hlásí k ideám liberálního studia, docela drží. My tady v Praze jsme měli nevýhodu, že vláda zrušila akademické ústavy jenom v určitém spektru oborů, takže některých učitelských profesí jsme měli přehršel, ale některé profese nebyly zastoupeny vůbec. A protože jsme museli hrát s těmi kartami, které jsme měli, tak to dostalo tvar, který to víceméně má dosud. Akademie měla zájem, aby určitý počet vyakčněných pracovníků s vysokou kvalifikací nemusel odejít úplně mimo oblast vědy a vzdělávání. Proto nabídla těch sto milionů ročně a pak to ještě jednou prodloužila, aby se tihle lidé mohli uplatnit na vysokých školách. My jsme po těch penězích vztáhli ruku a vzali jsme tenkrát všechny lidi, kteří k nám byli ochotni přejít. A pak u nás velká většina těch lidí zůstala, někteří tady jsou dodnes. Například Karel Müller, který byl tehdy už docent, měl skvělé mezinárodní kontakty, ale nikdy neučil a myslel si, že se to nikdy nenaučí. Docela dlouho mu to trvalo, ale naučil se to skvěle. Karel říkává, že je v jakémsi smyslu můj žák, ačkoli je o dost starší než já, protože já jsem s ním ty učitelské bolesti prožíval od počátku a posléze jsem žasl, jak je člověk v relativně pokročilém věku stále učitelný.


Na IZV se tedy v počátku sešli lidé, kteří tam z velké většiny nechtěli být. Proti těmto novopečeným učitelům seděli studenti, kteří v příslušném roce dělali přijímací zkoušky na různé fakulty UK, a pro numerus clausus nebyli přijati. Tehdejší rektor Radim Palouš rozhodl, že tito studenti mohou udělat přijímací zkoušky ještě jednou – k nám. A my jsme zase, neměl bych to možná říkat nahlas, vzali všechny, kteří to zkusili. Byli jich v tom prvním roce tři sta šedesát.


Sokol: Akademie nám nabídla, že nám něco dají, a tak nám nabídli místnosti v Holešovičkách v Hornickém ústavu, který se tenkrát hodně redukoval, což byly takové fabrické budovy u Heydrichovy zatáčky. Bylo to v hrozném stavu, takže když nás tam pozvali, mysleli, že to musíme odmítnout. My jsme přemýšleli a říkali jsme si, že by to šlo, tady by se udělalo tohle, tady tamto a tak. A tomu člověku, co tam s námi byl, se nás zželelo, tak nám potom nabídli Legerku. Ta proti tomu byla úplně přepychová.


Pinc: To byla klinika plastické chirurgie a popálenin v Legerově ulici, kde umřel mimo jiné Jan Palach. Tam je takový relativně klidný provoz, jenom ta dálnice pod okny… Když jsme tam přijeli, tak to jako špitál už nefungovalo, ale zařízené jako špitál to zůstalo. Ve všech místnostech do určité výše bílé kachličky. A byl červenec a my jsme potřebovali na podzim začít učit. Takže se začínalo tak, že se zbytek nákladů tehdy vycházejícího časopisu Přítomnost, kde jsme oba redakčně působili, použil jako tapety. Kachlíky jsme polepili vrstvou novin, tím vznikla originální výzdoba a studenti, když čekali na chodbách, si mohli číst. Byla to bojová léta. Já jsem si celé ty týdny, co jsme to připravovali, říkal, že až tohle všechno uděláme, a přijde na věc, tak nám to z hygienických důvodů zatrhnou. Těžko si představit nezdravější pracovní životní prostředí.  Jedinou výhodou bylo, že se okna do ulice nedala otevírat. Kdyby to šlo, tak jsme určitě vymřeli na smog. Větralo se jenom z té relativně neotrávené strany směrem do dvorků.


Sokol: Ty posluchárny totiž byly původně operační sály, které měly velikánská okna, která se nedala otevřít.


Pinc: Proto se taky samozřejmě nikdy nemyla. Pamatuju si, když přišly dámy z hygienické stanice zkontrolovat hygienickou situaci. Honza Sokol se toho ujal. On ty paní snad uhranul. Byly jako v zajetí parapsychologického experimentu a ony prostě na všechno víceméně kývaly. Říkaly „no ale přeci jen by to chtělo nějaké osvěžení vzduchu“. Honza slíbil, že koupíme pračky vzduchu. A ony si s úlevou poznamenaly, že budou pračky. Tenkrát jsme dostali od Vídeňského institutu cenu Hannah Arendtové, takže jsme za ni koupili ty pračky vzduchu, které se potom ovšem nikdy nepustily, protože kvůli randálu by nebylo slyšet slova.


Sokol: Tak jako domácky se to tam zařídilo. Zdeněk měl kancelář u schodů a tam si udělal ptačí voliéru.



To zní skutečně dobrodružně!


Pinc: Ano, bylo to velmi dobrodružné a utvořilo to mimořádně silný vztah mezi učiteli a studenty.  Je třeba si uvědomit, že někteří z našich současných učitelů byli studenty v těchto prvních letech: Josef Kružík, Ondřej Skripnik, Jarda Novotný, Hedvika Novotná, Filip Horáček, v jistém smyslu i Jakub Češka… to jsou všechno lidé, kteří tohle zažili, možná jsem i na někoho zapomněl.



Připravit na všechno

O vašich inspiračních zdrojích, např. amerických univerzitách, už tady pár slov padlo, přesto se ještě zeptám: kde všude jste se při vytváření IZV inspirovali?


Sokol: O tom by spíš měl říct Zdeněk, protože to všechno vymyslel, ale myslím, že důležitou roli hrála evropská tradice. Ta se v Americe v jisté formě zachovala a u nás se zrušila až v devatenáctém století. Je pravda, že to souviselo s tím, že tehdy nebyla gymnázia a tak dále, ale to, že ta univerzita začínala jakýmsi obecným vzděláním, mělo svůj význam také pro udržení jakési koherence mezi vzdělanými lidmi. Lékař, fyzik nebo novinář – všichni měli jakýsi společný základ, který jim umožňoval se na jisté úrovni bavit nejen o odborných věcech. Když si vezmete velké lidi v humanitních vědách, Max Weber, člověk, který začal medicínu a dělal všechno možné, Georg Simmel… nakonec jsou to všichni, jak by Ivan Havel řekl, transdisciplinární odborníci. Lidé, kteří nejen dělali několik různých věcí, ale taky je dávali dohromady, a v tom je jejich velikost.


Pinc: Bylo se třeba na celou záležitost podívat jinak. Rektor Palouš přijel tenkrát na výjezdní zasedání CTS, které bylo přirozenou laboratoří změn na UK, společně s profesorem Zahradníkem, tehdejším předsedou Akademie věd, a hned spustil: „Vláda se usnesla, že uvolní prostředky na integraci pracovníků AV, kteří při reorganizaci ztratí místo, jdeme přímo z toho jednání, je to příležitosti pro Tvůj vzdělávací projekt, který bys nám, Zdeňku, mohl zítra představit.“ Já jsem žádný projekt neměl, akorát jsme měli velkou zkušenost z disentu, z bytových seminářů, tak jsem řekl: „Samozřejmě, Radime, já to do zítra připravím.“ Měl jsem na to pouze tu jednu noc, ale připravil jsem to. Druhý den jsem jej představil a Zahradníkovi se to líbilo, ačkoliv profesí byl chemik, a lakonicky řekl: „Tuhle věc uděláme.“


Zcela liberální kurikulum, kompetitivní srovnávací zkoušky a vypadne z toho žebříček kvalifikace studentů s podrobným popisem toho, co dělali, a pracoviště na vyšších stupních studia si z těchto studentů budou vybírat lidi, kteří by se jim hodili. To jsem opsal z liberálního kurikula bakalářské college, konkrétně z Harvardu.


Ale bytové semináře nás zase naučily jiné věci. Tam lidi, kteří nemohli učit, přednášeli těm, kteří nemohli nebo nechtěli studovat. Přednášející musel přednášet to, co relativně uměl, a posluchači zase museli poslouchat jen to, co bylo k dispozici. Často neměli posluchači stejné zájmy jako přednášející. Ten se musel snažit o to, aby je to i tak zajímalo, aby tomu rozuměli a přitom se musel smířit s tím, že je vlastně nemůže zkoušet, protože jim taky nemůže vydat žádný kvalifikační certifikát, který by jim k něčemu byl. Zvláštní zkušenost těch přednášejících byla, že ať byl člověk sebelépe vzdělán a připraven, poměrně brzo se dostal do stavu, kdy se začal opakovat, protože ti lidé tam nechodili dva nebo tři roky, jako je délka studijního programu, ale třeba deset let. Proto jsme mnozí nezávisle přišli na metodu, že se společně čte nějaká pořádná kniha, která třeba ani není česky. Čte se pomalu, což trvá i několik let, čte se důkladně, s výkladem, abychom tomu textu rozuměli. Slavné byly v tomto ohledu četby Nietzscheho. Četlo se to německy, ale jenom málo z účastníků německy pořádně umělo. A třeba my jsme měli jeden takový seminář, v němž jsme četli Fenomenologii ducha od Hegela v originálu, v Patočkově překladu a francouzsky, asi tři roky. A to k něčemu je! Původní zadání bylo zjistit, který z obou překladů, Hyppolitův nebo Patočkův, je lepší. Po těch třech letech jsme usoudili, že ten Patočkův je nejlepší. Ve světě se ale má za to, že nejlepší překlad je ten Hyppolitův, protože Patočku nikdo nemůže zkontrolovat, když neumí česky. To byly také naše inspirační zdroje. To, že máme dékáčka, dnes se říká Kontrolovaná četba, je založeno na tomhle: když si pořádně přečtete knížku a musíte nějakým způsobem písemně i ústně předvést, že jste to rozumně pochopila, tak to ve vás zůstane. Zatímco když se naučíte dva nebo pět řádků, které o tom jsou v nějaké učebnici, tak to vám není vlastně k ničemu a většinou to zapomenete.



Jakou vizi jste měli ohledně cílů studia? Jak by vypadal ideální absolvent vašeho institutu?


Sokol: Víte, každý učitel si vždycky představuje, že ideální absolvent je mu podobný. U nás to bylo tak, že jsme si je představovali jako takové trošku bastlíře, kteří se shodou okolností stali z nás. To znamená lidi, kteří nekladou takový důraz na nějakou obzvláštní odbornost, ale myslí na to, jak by třeba filosofie mohla být k něčemu. Jak zasahuje a ovlivňuje lidský život, nejenom akademickou kariéru.


Pinc: Kromě lidí ze zredukovaných ústavů AV, o kterých jsem už mluvil, tam byli i lidé, kteří přišli z těch bytových univerzit. To byli lidi, kterým před dvaceti lety nebo ještě dřív řekli, že to, co by chtěli dělat, dělat nebudou. Honzu vyhodili už z Arcibiskupského gymnázia, takže někdy, když mu bylo dvanáct nebo třináct, o něm rozhodli, že maturity nikdy nedosáhne, a musel se jít vyučit. Ale ten jazykový i jiný základ už byl založený a on se svou cestou vzdělání dobral. Já jsem vystudoval relativně elitní obor, ale ve třiadvaceti letech jsem se dozvěděl, že to už taky nikdy dělat nebudu. Se Sovětským svazem na věčnost. Honza se vyučil hodinářem a zlatníkem, já jsem nastoupil kariéru PHDr, Pochozích hlídek dispečer, ve družstvu invalidů, Martinská 4, Praha 1, a to PHDr. jsem měl napsáno na stole. Mezi mými kolegy byly všelijaké z nejrůznějších důvodů ztracené existence. Život se nám vyvíjel úplně jinak, než jsme původně předpokládali. Ti lidé z AV byli oproti nám ve svém oboru jistě dobří, když je vzali do Akademie. Teď se s námi ocitli pohromadě u společného díla. Ačkoli by nám to bývali měli rozmlouvat, tak nám to vesměs nerozmlouvali, ať už z důvodu, že se o té věci báli diskutovat, nebo že to opravdu pochopili, já nevím, ale idea, že lidé mají být schopní, ať je život vrhne, kam je vrhne, se nějakým způsobem uplatnit, se uchytila. A to se, musím říct, pozoruhodným způsobem povedlo na naše studenty přenést a udržet. Naši absolventi jsou v tomhle ohledu dobří.


Naše představa byla taky taková, že univerzitní vzdělávání má stát na pořádné základně, tak jako pyramida, jejíž základna je bakalářské studium. To by mělo být nejširší a nejdůležitější, aby ta pyramida dobře stála. Vyšší stupeň, magisterské studium, má být co nejkratší a kvalifikačně zaměřené. A vrchol pyramidy je doktorské studium, které je pro akademiky. Početnost jednotlivých pater se má lišit v řádu – tisíce bakalářů, stovky magistrů, desítky doktorů. Představa Karlovy univerzity v jisté době byla pravý opak toho, co jsme si mysleli my. Pokud možno žádní bakaláři, ať nám je vychovají jiné univerzity, víc magistrů a dost doktorů. Třeba za rektora Václava Hampla, a nepochybně i dnes, je tohle základní veřejná idea Karlovy univerzity a my jsme se s tím museli nějak porovnat, takže dneska už nemáme pyramidu, ale takový kvádr nebo sud. Ale ta základní orientace platí stále: aby si člověk, kamkoli ho život vrhne, dobře poradil. A to se, myslím, docela povedlo.


Sokol: To je jakási kvalita, ani se nedá říct kompetence, která je dneska mnohem důležitější, než byla tenkrát. Kolik lidí si může myslet, že má nějaké zaměstnání až do penze? Zejména mladý člověk a zejména ve městech musí počítat s tím, že bude dělat všelicos. To, že tahle kvalita bude něco, co ten, s odpuštěním, trh práce ocení, bych řekl, že jsme správně odhadli.


Pinc: V době, kdy já jsem studoval, ještě byly umístěnky. To znamená, že se počty studentů přijímaných do jednotlivých oborů řídily podle státního plánu – kolik míst archivářů bude o pět let později potřeba, jeden v Uherském Brodě, druhý v Přerově, třetí v Budějovicích, tolik lidí se vezme do toho studia. Jeden pak dostane umístěnku tam a druhý jinde, bez ohledu na to, že by se mohlo stát, že ten, co je z Přerova, dostane umístěnku do Českých Budějovic a obráceně, ale to se nestávalo. Já jsem několikrát ve svém studiu přestupoval, a to zejména z toho důvodu, abych se zbavil učitelské aprobace, která byla na umístěnky. Odborné na umístěnky už nebyly. Nechtěl jsem být umístěn. Naštěstí ty umístěnky v průběhu studia přestaly platit a od té doby se to už nikdy neobnovilo, ale kdybyste dneska udělala anketu mezi studenty, jestli chtějí umístěnky – joj! To by byl cvrkot.


Sokol: To myslím, že ne. Myslím, že by ji nechtěli. Měli jsme tady několikrát nabídku na firemní stipendia. Byly firmy, které byly ochotné studentům, platit za to, že u nich pak budou pět let pracovat. Zkrachovalo to vždycky na absolutní nezájem studentů.



Obléhání Jinonic

Teď ještě něco k praktičtějším nebo techničtějším záležitostem: jak probíhalo samotné zakládání, ať už institutu nebo fakulty? Bylo to hodně obtížné prosadit?


Sokol: Zakládání IZV proběhlo formálně velmi hladce. To byla revoluční doba. Akreditace znamenala, že se poslal nějaký papír, komise řekla „jo“ a bylo to.


Pinc: Rektor Palouš založil na univerzitě čtyři nové instituce. Jedna byla CTS (Centrum pro teoretická studia), badatelský ústav s transdisciplinárním vyšším studiem na univerzitě, vzniklá z ideje Ivana Havla. K němu do páru vznikl Institut základů vzdělanosti – to byla oblíbená Radimova myšlenka. Třetí instituce, kterou založil do jisté míry z přinucení, bylo CERGE (Centrum pro ekonomický výzkum a doktorské studium), protože přitáhlo peníze a za ty peníze se mohli koupit špičkoví američtí profesoři, kteří tady limitovanou dobu mohli přednášet to, co tady bylo nejvíc zanedbané, totiž ekonomii. A ta čtvrtá byla Centrum životního prostředí.  


Takže administrativně bylo to zakládání velmi jednoduché, přičemž ředitel jsem byl já, ale byl jsem až třetí Radimova volba. Měl to být Petr Vopěnka. Ten se ovšem stal ministrem školství a odešel z univerzity. Druhý vybraný byl Petr Piťha, který ale dostal Katedru občanské výchovy na Pedagogické fakultě a bylo jasné, že se tomu nebude moct věnovat. Pak jsem byl jmenován já. Dostal jsem do vínku prakticky nulovou instituci, jednu malou místnost na Pedagogické fakultě, čtvrt sekretářky a úřad honoris causa, to znamená, že ze začátku jsem nepobíral žádný plat. Ale dostal jsem jednu důležitou zbraň do ruky: spravoval jsem dědictví po marxismu-leninismu. Takže jsem dostal do vínku a pod velení všechny katedry, které na jednotlivých fakultách vznikly z pracovišť marxismu-leninismu. To bylo asi šedesát lidí, kterým jsem formálně velel a velkou část svého života jsem trávil na různých konkurzech, kde se obsazovala ta místa, v tom jsem měl poměrně důležité slovo. Jenomže během velmi krátké doby se moje pověření zhroutilo. Během roku byl totiž přijat nový systém financování a financovalo se od počtu studentů, takže všechna tato dědictví padla, každý děkan si s penězi, které dostal, mohl dělat, co chtěl. Tehdy pro nás vznikla situace, která byla sine qua non: jestli se nechceme všichni pokorně vrátit na fakulty, kde nás eventuálně vezmou, tak se musíme postarat o vlastní studenty. Takže to nebylo obtížné ideově, ale technicky a organizačně. Zatímco zřídit fakultu technicky byla poměrně jednoduchá věc, ale platí taková zásada, že fakulta může být rektorem zřízena, když proti tomu nikdo na univerzitě není. A když někdo je, tak se počká…


Sokol: …až někdo odpadne.


Pinc: Ano, až jedni nebo druzí odpadnou nebo vymřou. Do téhle věci zasáhlo revolučním způsobem, když se stal ministrem školství náš společný přítel Jirka Gruša, básník a spisovatel, co do délky působení patrně rekordman v tom, být co nejkratší dobu ministrem. Bez něho by se to podle mě bývalo nikdy nestalo. On byl ministrem asi jenom tři měsíce a za tu dobu na tom ministerstvu neudělal nic kromě toho, že barák, který si nechal budovat jeho předchůdce Pilip, aby tam umístil všechny ústavy, které ministerstvo tehdy spravovalo, věnoval Univerzitě Karlově. Na univerzitě ale málem vyhrála idea, že do nového objektu nepůjde nikdo, ale že každý si tady vyhradí kousek budovy a tam si udělá skladiště toho a překladiště onoho. Já jsem tenkrát věděl, že chceme-li zachovat naše studium, musíme vytvořit fakultu, a když je teď tahle příležitost, tak my do Jinonic půjdeme, ale pod podmínku, že tam půjdeme celí. Tenkrát bylo řečeno, že sem s námi půjde FSV, která taky trpěla nedostatkem prostorů.


Protože nová budova byla větší, než jsme potřebovali, bylo rozhodnuto, že s námi půjde část FSV a některá pracoviště FF, kde měli také nedostatek prostor. Ale nikomu kromě nás se do Jinonic nechtělo.


Sokol: To bylo dokonce tak, že jedna paní docentka na FSV to udala na hygienické služby, takže sem přišli hygienici s tím, že to zakážou.



A zakázali?


Sokol: Ne. Ale něco se muselo předělat.


Pinc: Tohle nebyla budova postavená ke školským účelům, tady měli být úředníci a ti měli místnůstky a kanceláře. My jsme zařídili, že tady vznikla aula, to byl náš přínos do té věci.


Když jsme tady byli poprvé, byla to hrubá stavba, takže se ty kanceláře daly trochu zvětšit. Taky se přidaly nějaké kapacity ve výtazích a tak, ale to, s čím se nedalo nic udělat, byly chodby. Proto jsme museli fakultu jako první instituci na Karlově univerzitě důkladně computerizovat. Když se budova dostavěla a už jsme se sem stěhovali, vznikl najednou problém, že Fakulta sociálních věd bude vetovat zřízení Fakulty humanitních studií, pokud jim neuvolníme prostor. Profesor Mlčoch, prima člověk, tehdejší děkan FSV, mě na zasedání kolegia rektora obvinil, že jsem zalehl celé Jinonice a že oni nutně část potřebují, protože tam, kde jsou, nemohou zůstat. Tak jsem musel odlehnout Jinonice. Potom přišel ještě jednou, že to nestačí. Takže se stejně stalo, že to, co jsem na začátku chtěl, abychom sem mohli jít celí, to se uskutečnit nedalo, takže výzkumné centrum FHS zůstalo v Legerce a fakulta se provozovala v Jinonicích. Když nás potom vypudili z Legerky, která se musela radikálně opravit (dodneška s tím nezačali, a to už je to asi deset let), jsme naštěstí sehnali jesle a školku na Hůrce. To jsme museli přestavět, tam byly takové ty malinké hajzlíčky pro ty malé dětičky, tak ty se musely dimenzovat… Hůrku ale po letech radní rozhodli přestavět zpátky na tu školku, takže ty záchody, co my jsme zvětšili, zase zmenšili. A my jsme museli Hůrku opustit.


Tehdy začala být velmi aktuální myšlenka, že musíme mít nějakou svou budovu. Když se byl v Jinonicích podívat profesor Hampl jako nový rektor, obešel to tady a dole v aule říkal: „No tak, a co máte dál?“. Měl pocit, že děkanát už obešel a kde ještě máme tu fakultu.


Sokol: Zakládání fakulty samozřejmě narazilo na odpor v senátu UK a tak dále, tak to dalo dost práce. Po univerzitě kolovaly všelijaké drby, kdo ví, co tady děláme, ale nakonec se to díky tehdejšímu předsedovi senátu a pozdějšímu rektorovi Wilhelmovi podařilo. Wilhelm nám velmi pomohl, protože se mu ta myšlenka líbila a dodnes je členem naší vědecké rady a pilně na ni dochází, takže je ho třeba vždycky znova připomenout.



Už tady padlo, že ze začátku bylo studium volnější. Vypadal tehdejší studijní plán hodně jinak?


Pinc: Ne. Povinné zkoušky a atesty na bakalářském studiu byly vlastně stejné jako dneska. To, co se brzy muselo zrušit, je myšlenka jejich hodnocení dlouhými škálami. Za velký atest bylo třeba pětadvacet bodů, dneska by se řeklo kreditů. Tehdy ještě nebyl jednotný kreditní systém, my jsme měli vlastně takové první kredity na univerzitě. Platilo, že když člověk udělal tu zkoušku i jen za jeden bod, tak mohl projít. Ovšem za cenu, že se mu hodnocení hodně zhoršilo a že musel ty chybějící kredity získat odjinud. Na Harvardu, jak jsem říkal, pak vypadne seznam lidí – kdo skončil na prvním místě, kdo na druhém, na třetím, na tři sta sedmdesátém. To bylo na Karlově univerzitě v Husově době taky tak. Studenti z počátečního studia byli u bakalářské zkoušky seřazeni do seznamu a ty seznamy se uchovávaly. Husovi ještě při kostnickém procesu někteří akademikové říkali: „Kdybys nebyl, bratře, tak špatně v tom seznamu, tak bys tady dneska nebyl!“ Když byl o rok později upalován Jeroným Pražský, tak tyhle řeči přestaly, protože Jeroným byl ve svém ročníku druhý, zatímco Hus byl až skoro poslední. A to u nás bylo taky. Každý rok jsme věděli, kdo absolvoval jako první, a dokonce se uchovávaly i rekordy, kdo byl na kolikátém místě historicky, protože ty body se pořád udržovaly. To se mně zdálo z hlediska kompetitivnosti jako velmi zajímavé, ale předpokládalo to, že prostupuje kvantitativní stránka hodnocení studia kredity s kvalitativní složkou. Jednotný evropský systém tohle oddělil, tudíž jsme se s tím museli rozžehnat. Ale ty zkoušky zůstaly takové, jaké byly.


Sokol: Jenom se udělala omezení, dokdy je ten student musí udělat.


Pinc: To je určeno semestrem a jeden semestr prodlevy je horní hranice. Přičemž to, že těch kreditů bylo tenkrát víc, znamenalo, že byl mnohem větší počet volebních možností. Teď ten princip volitelna klesá. Dneska navíc nemají studenti, kteří na sebe jen trochu dbají, problém s tím získat potřebný počet kreditů. Naopak, jejich možnosti jsou vlastně nekonečné. Když si zapíšete předmět, a pak se rozhodnete ho neudělat, neboť vám kredity bohatě stačí, tak se nic nestane. Tehdy to bylo tak, že bylo pět modulů a člověk musel mít čtyři moduly uzavřené a jen pátý si mohl nechat otevřený, tedy nesplnit tam nějaký předmět. V jednom modulu bylo možné mít víc nesplněných povinností, ale mít otevřené moduly dva znamenalo být podmínečně vyloučený nebo rovnou letět.



To bylo o hodně přísnější než dnes.


Pinc: To bylo. Ale naproti tomu existovala Druhá šance. Na to, že jsem ji vymyslel, jsem zvlášť pyšný. Když někdo udělá průšvih a na semestr vypadne ze studia, tak může studovat dál, akorát si za tu dobu musí platit. Až si dodělá ty věci, co mu chybí, může se do studia vrátit. A když to během té Druhé šance nestihne, tak má k dispozici další Druhou šanci. Druhá šance může být vlastně do nekonečna. Inspirací k tomu bylo tak trochu evangelium: že se ta dvířka nemají zavírat a že polepšený hříšník je lepší než celá skvadra spravedlivých.


Třeba Břéťa Oliva, to byl takový dlouho neúspěšný student, který tady studoval téměř třináct let, protože dvakrát nedokončil studium za maximální možnou dobu šesti let. Když se pak v souvislosti s plzeňskou aférou s turbostudenty preventivně na univerzitě kontrolovalo, zda tu také nějací takoví nejsou, vypadnul z počítače Břéťa. Právě totiž ukončil studium za necelý rok, protože nedávno začal studovat potřetí, a vystudoval dokonce s výslednou známkou jedna. Obojí se podařilo poměrně snadno vysvětlit, pokáráni jsme byli pouze za to, že jsme ho opakovaně přijímali, i když si samozřejmě za studium platil. Když to Břéťa dostudoval, tak chodil po celé fakultě, všem děkoval a ukázalo se, že to způsobily paní Dyršmídová, tehdejší vedoucí studijního oddělení, a jeho tehdejší budoucí manželka. On byl totiž basový kytarista, a vždycky když měl potíže ve studiu, tak si nabral šňůru rockových koncertů, dostal nějaké peníze, zaplatil si Druhou šanci a pokračoval dál. Jenomže jak s těmi rockery jezdil po republice, tak se zase dostal do potíží a takhle to šlo pořád. Až mu ta budoucí manželka zamkla kytaru do komory a sehnala mu místo metodika v obvodním domě kultury někde v Hlinsku s podmínkou, že si k tomu udělá bakalariát, a zašla za Helenou Dyršmídovou a umluvila jí, aby to s Břéťou ještě jednou zkusila. A Břéťa, aby tu kytaru dostal zpátky, to všechno vystudoval.



Vstříc oborům?

Je dnešní situace a role fakulty jiná, než jste si tehdy představovali?


Sokol: Já myslím, že z jedné stránky je pořád stejná, a to v tom, že bakalářské studium je jakési východisko pro devatenáctileté mladé lidi, kteří přesně nevědí, co chtějí. To je výhoda i nevýhoda, ale to pořád platí a díky tomu máme pořád poměrně hodně přihlášek, což některé fakulty už dnes nemají. Z druhé strany je to jinak, protože fakulta si velmi posílila svoje postavení na univerzitě, to je zásluha zejména Benyovszkého a oddělení vědy, které začalo opravdu přísně hodnotit výkon fakulty v publikacích a tak podobně. Velmi se rozšířila magisterská a doktorská studia, takže z hlediska univerzity jsme na tom mnohem lépe, než jsme byli tenkrát. Na druhé straně se aspoň my staromilci trošku obáváme jakéhosi ústupu od té původní myšlenky, totiž že se to studium přeci jenom do jisté míry rozpadá na jednotlivé obory. Mladší učitelé, kteří už nemají tu zkušenost, mají trochu tendenci si myslet, že každý student bude historik nebo sociolog nebo filosof a podle toho s ním zacházejí.  To je tedy jakési nebezpečí, že se přeci jenom blížíme tomu standardnímu univerzitnímu modelu. Tak uvidíme.


Pinc: Ono to asi jinak nejde. Když Sokolovi vypršela možná léta děkanské služby, tak jsem se nechtěl stát děkanem, a to hlavně proto, že jsem věděl, že něco takového bude potřeba udělat a já bych to dělal nerad a zdržoval bych to, co by to šlo. A to by bylo špatně, to jsem velmi dobře věděl.


Vedle těch lidí, o kterých tady Honza mluvil, tady na neuvěřitelné úrovni udělal pořádek Josef Kružík. To, že fakulta získala renomé na univerzitě, je také jeho obrovská zásluha. My jsme vždycky byli první na tapetě a řekněme, že jsme byli spíše dítě nechtěné než chtěné, zatímco dnes bych řekl, že se nedá o nechtěnosti mluvit, že jsme dosti solidně renomovaná fakulta. Ale naprosto souhlasím s tím, co říkal Honza, že tam, kde jsme ustoupili, jsme asi ustoupit museli. Nedovedu si ale představit, že by ten proces nějakým způsobem nepokračoval ve stejném směru, takže je jenom otázka, kdy se z toho ta normální fakulta v tom pro mě hanlivém smyslu stane.


Sokol: To bych neřekl. Určité ústupky si vynutily předpisy – zákony, Boloňská deklarace a tak dále – ale ten volný prostor tady přeci jenom učitelé vždycky mají. Ta volnost je veliká a záleží na těch učitelích, jestli si tohle uvědomí a o to se budou snažit, nebo jestli naopak vehementně budou prosazovat, že máme obory.


Pinc: Obávám se, že perspektivně to bude spíš takhle. To není tak, že by nás nutily předpisy, je to na lidech. Ale já myslím, že šťastná léta se zpravidla počítají v mnohem kratších horizontech, než už máme za sebou. Nemyslím to katastroficky, že by v průběhu jednotlivých let hrozilo nějaké zhoršení situace. To, že to jednou splyne s tělem univerzity, vidím jako poměrně dlouhodobou záležitost a ve skrytu duše doufám, že by nám ostatní fakulty mohly jít trochu naproti, protože ta jejich představa, vyrábět lidi s co nejužší kvalifikací, je v tom světě, ve kterém žijeme, neudržitelná.


Sokol: A to i v těch tradičně uznaných oborech. Univerzita je dnes pod tlakem zevnitř i zvenčí, že se neumí přizpůsobit tomu, co je nově potřeba. My si myslíme, že ten náš koncept takové přizpůsobení nepotřebuje, protože si student může to studium udělat vlastně na míru. Může si zapisovat věci po celé univerzitě, to je docela důležitý prvek. Třeba americké bakalářské studium může být buď na univerzitách, nebo mimo. To umístění na univerzitě je strašně důležité proto, že se počítá s tím, že když ten student už od začátku ví, že chce dělat třeba egyptologii, tak si ty přednášky může zapsat od prvního ročníku a může na ten exkluzivní jazyk chodit opravdu pět let. To, že studium nemusí být přeříznuté, se tady pořád ještě nechápe. Samozřejmě když je to bakalariát na nějaké college, tak tam žádná egyptologie není. Ale smysl toho bakalariátu na univerzitě je právě v tom, že si student může vybrat ty věci, které chce později dělat, už od začátku.


Pinc: A taky to naši špičkoví studenti takhle dělali.


Sokol: Ano, řada studentů to dělala a dělá.


Pinc: Dělala a dělá, ale dneska je to spíš tak, že si špičkoví studenti z jiných oborů u nás vybírají věci, které tam nemají. Nejpřípadnější je to na Právnické fakultě. Právnická fakulta je teď pod palbou kritiky z univerzity, že nemá výběrové předměty, neboť oni říkají „choďte na ty druhé fakulty, ať vidíte, co by pro vás jako budoucí právníky bylo zajímavé“. A oni chodí do značné míry k nám, zejména se rádi zapisují třeba do dékáček a pak píšou nejlepší referáty, protože je to baví. To je důležitá věc a doufám, že to neskončí tak, že Právnická fakulta bude nucena vypisovat si vlastní výběrové přednášky, a tím se jim zase ta volba zhorší.



Jak byste chtěli, aby se fakulta dál vyvíjela?


Sokol: Nejdřív bychom samozřejmě chtěli, aby měla ten barák. To je důležité. A pak už si musí poradit sama. My musíme taky uznat, že ten koncept je třicet let starý a že doba se mění. Jsme možná příliš v zajetí svých představ z tehdejší doby. Jenom bych si velmi přál, aby naši nástupci neztratili ze zřetele tu věc, že má fakulta aspoň v bakalariátu zůstat tou pružnou přípravou na ledacos. Třeba bych si velmi přál, aby se větší počet lidí, kteří tady absolvují bakalariát, mohl stát učiteli. Myslím si, že příprava pro učitelské povolání, při vší úctě ke kolegům, tady není špatná, a že kdyby víc z našich absolventů chtělo jít dělat si potom učitelskou aprobaci, tak by to bylo školství na prospěch. A takových věcí, kde se šíře toho základu uplatní a zhodnotí, je celá řada, není to jenom nějaká fantazie. Tak tohle bych si velmi přál, aby si fakulta udržela.


Pinc: Pak si ještě má udržet jednu věc, a to pokud možno vysokou úroveň mezilidských vztahů. Jestli jste poslouchala děkanovu závěrečnou řeč, když se předávaly funkce, to byla mimořádně silně eticky zabarvená a nepříliš příznivá promluva, neboť děkan odcházel s jistým pocitem hořkosti nad tím, že se tady vyskytují lidé, kteří mají pustošivý přístup k prostředí fakulty. To je pro akademické instituce příznačné ohrožení a dlouhou dobu se zdálo, že my se mu dokážeme vyhnout. Doufejme, že i tuhle bouřku přestojíme a že se ty mezilidské vztahy udrží. To platí nejenom pro vztahy mezi učiteli, ale také mezi učiteli a studenty. Tam jsme zatím skoro žádné bouře nezažili.


Sokol: Ale jo, vzpurné studenty jsme tu měli.


Pinc: To je v pohodě, vzpurní studenti mají být.


Sokol: Já myslím takové, co to dali do novin. Taky jsme měli takové skandály.


Pinc: Ale to, že zatím bylo vždycky zřetelně cítit, že studenti jsou tu rádi, je solidně zakotvená představa. Byl bych proto rád, aby se ta mezilidská situace pokud možno udržela. Ona už je teď v jakémsi smyslu tradiční. Konec konců všichni tři děkani, kteří tu školu vedli a vedou, na ni kladli stejný důraz, tak se to snad uchová i do budoucna. Aspoň do takového budoucna, které můžeme dohlédnout, a to v případě nás obou zas tak vzdálená perspektiva není.



Marie Hlaváčková

26. 8. 2015


Poslední změna: 26. srpen 2015 12:23 
Sdílet na:  
Váš názor
Kontakty

Univerzita Karlova

Fakulta humanitních studií

U Kříže 8

158 00 Praha 5 - Jinonice


Identifikátor datové schránky: piyj9b4

IČ: 00216208

DIČ: CZ00216208

Podatelna

Všechny kontakty


Jak k nám