Profesor Jan Sokol, zakladatel a první děkan FHS UK: "Studium má dnes mít liberální model, to znamená, že nemá pevné kurikulum, student si vybírá přednášky a má povinné zkoušky."

Jan Sokol: Na starých univerzitách, v Praze až do roku 1840, každý student procházel přípravnou fakultou svobodných umění, kde se měl naučit latinsky a později i jiné věci. To jsme chtěli tak trochu obnovit. S tím, že zaprvé student v osmnácti letech velmi často neví, co by chtěl studovat, a za druhé je důležité, aby zejména studenti humanitních oborů měli nějaký přehled, protože se ty obory všelijak překrývají a je docela důležité, aby například psycholog něco věděl o sociologii a naopak, nemluvě o historii, eventuálně i filosofii.

Studium má dnes mít liberální model, to znamená, že nemá pevné kurikulum, student si vybírá přednášky a má povinné zkoušky.

Zdeněk Pinc: Dříve, než vzniklo fakultní studium, fungovalo na UK studium generale, které mělo – ve středověkých podmínkách – liberální status, Quator artes liberales, a na to my jsme cíleně navazovali.

Docent Zdeněk Pinc, zakladatel a první studijní proděkan FHS (zdroj fotografie: www.ums.zcu.cz)

Docent Jan Horský, vyučující a garant studijního programu Humanitní studia na FHS UK: "Pro lidi, kteří chtějí dělat humanitní vědu a nevědí jakou, to já jsem ostatně po maturitě také nevěděl, je tenhle typ fakulty ideální."

Myslím si, že naše fakulta je tímhle zajímavá a výjimečná. Nabízí model studia, který ukazuje, že je více pohledů na totéž a že to není důvod k zoufalství nebo zmatku, ale je to naopak velmi obohacující, a že musíme umět tyto pohledy nějakým způsobem navzájem propojovat nebo je v určitých kontextech hierarchizovat a říct, který z nich je v daný moment adekvátnější.

Jan Horský: Měli bychom se snažit nahlížet na skutečnost z různých perspektiv, nepovažovat jiné perspektivy za nelegitimní nebo ideologicky závadné. To, co mě velmi lákalo na Fakultě humanitních studií, vedle mimořádně kvalitních mezilidských vztahů, které jsou opravdu nesrovnatelné s jinými fakultami, je právě to, že se tady snažíme nezabednit se do svých oborových hledisek. To je velmi cenné.

Naše fakulta je jedinečná modelem jednotného bakalariátu a větvení až na magisterském studiu a také tím, že se tady zatím poměrně úspěšně povedlo uchovat otevřenou mezioborovost, a to ne nějak uměle pěstovanou, ale fakticky vznikající.

Pro lidi, kteří chtějí dělat humanitní vědu a nevědí jakou, to já jsem ostatně po maturitě také nevěděl, je tenhle typ fakulty ideální.

Karel Müller: Učíme tady humanitní obory, to vzdělání má být určitým nástrojem, který člověku umožní, aby se zorientoval ve společnosti, aby nabyl kompetenci moderního člověka, to znamená, aby uměl čelit nejrůznějším interpretacím, tlakům, celému tomu informačnímu hluku, který ho obklopuje, aby si to dovedl zpracovat, aby těm věcem porozuměl a aby je využil jako zdroj svého záměru. Myslím si, že to je důležitý segment vzdělávání.

U nás převažuje hlavně idea, že vysoké školy by měly připravovat specialisty, být vysokými učilišti, aby jejich absolventi dělali výkresy existujících součástek, jenže než člověk dostuduje, tak už jsou součástky jiné a co s tím… Takže si myslím, že naše fakulta prosazuje určitý segment vzdělávání, který je perspektivní, a to mně vyhovuje, to se mi líbí.

Docent Karel Müller (zdroj fotografie: sociologickevecery.fsv.cuni.cz)

Magistra Lily Císařovská: "Myslím, že na té atmosféře se podílí každý, kdo na fakultě je, každý k ní něčím jedinečným přispívá. A nevím, jestli si vůbec uvědomujeme, jak skvělé vedení naše fakulta má. Duch školy, to jsou lidé, kteří ji vytvářejí, a já zkrátka mám lidi, kteří tu jsou, ráda."

Lily Císařovská: Člověk má tendenci pokládat to, co je kolem něj, za samozřejmé, a teprve při setkání s jinakostí poznává, že to, co je, také být nemusí. To platí i o FHS, která je vstřícná a liberální se vším, co to obnáší. Podle mého tahle atmosféra velmi tlumí tíži současné doby a já jsem vděčná za to, že můžu všechna zklamání soudobé společnosti sledovat z téhle oázy. Pochopitelně netvrdím, že jsme zcela imunní vůči vnějším tlakům nebo vlivům, o nichž píše Liessmann, a nevím, jestli to vůbec v současném světě jde, ale domnívám se, že ve srovnání s jinými institucemi jsme na tom nebývale dobře. Můžeme pěstovat jazyk, filosofii, duchovní dějiny, a to je důkaz, že jsme stále schopni odolávat všeobecné tendenci „zkapitalizovat ducha“.