Mohl byste stručně představit oblast svého odborného zájmu?

To se musí dělat, když se píše nějaké kurikulum a já tam vždycky píšu: „Zabývá se ontologicky a fenomenologicky orientovanou filosofií.“ To je formulka, která reaguje na situaci filosofie v dnešní době, tedy v posledních 60 – 70 letech. Ta situace je taková, že každý, kdo se filosofií zabývá, si, jak neslušně říkám, počural nějaký patník. Tedy zabývá se nějakým myslitelem nebo nějakým obdobím a komunita si ho s tím spojuje. On píše, jezdí do zahraničí, dostane se do kroužku, který se zabývá tím myslitelem nebo obdobím, a v tom setrvá celý život. Pak se vždycky říká: „zabývá s Husserlem“, „zabývá se antikou“, „zabývá se tím a oním“. Já jsem ještě brontosaurus, který se zabývá filosofií z potřeby, protože se jejím prostřednictvím vyrovnává se světem a se životem, a tudíž skáče z jednoho místa ve filosofii na druhé. Hledám odpovědi, a mám tudíž problém se zařadit. Komunita mě většinou bere jako heideggerovce, protože to je, ať si kdo chce, co chce, říká, ať si matka slzy utírá, poslední z těch velkých, kteří evropskému myšlení něco přinesli. V něm jsou nejživější výzvy ohledně toho, co je dnes zapotřebí dělat. Ale mám problém s tím, když o mně říkají „zabývá se Heideggerovou filosofií, je to heideggerovec“. Napsal jsem knížku o Hegelovi, přednáším prakticky cokoliv z novověku, a kdyby byla normální doba, tak bych prostě řekl, že se zabývám filosofií.

Zabýváte se nějakými charakteristickými otázkami, nebo tím, co zrovna život přinese?

Když se zeptáte, jestli se zabývám nějakými konkrétními otázkami, tak to za sebou skrývá předpoklad, že to, čím se zabývám, je nějaký předmět mého zájmu, ze kterého si něco vyberu. Tak to ve filosofii není. Filosofie je cesta a vy řešíte to, co je naléhavé. Něco máte na cestě a s tím se musíte vyrovnat a něco je při cestě a to musíte dobře znát, abyste se s tím, s čím se potřebujete vyrovnat, mohli vyrovnat přiměřeně. Samozřejmě jsou některé záležitosti, které zůstávají stále, ale ty když se vysloví, tak to zní jako banalita: co je svět, co je člověk, co je život, co je smrt.

Když je filosofie cesta, má nějaký cíl? Něco, o co usilujete?

Usilujete o vlastní dokonalost a dokonalé sepětí se světem. Možná to zní velmi neteoreticky a velmi osobně, ale když se vám stane, že některé z těch záležitostí, které jsem jmenoval (všechny mají zásadní lidský význam), dospějí do bodu „Aha, ono je to právě takhle!“, tak tehdy i lidsky dospíváte do určité vyrovnanosti se světem. V tom slova smyslu má ta cesta cíl, i když to samozřejmě je vždycky cíl v uvozovkách, protože něco dalšího otevírá. Cesta je čištění a klestění.

To zní hodně nábožensky. Dá se taková filosofie od náboženství odlišit?

Ano. To není vůbec náboženské. Problém je v tom, že jsme všechny tyhle záležitosti náboženství přenechali, protože jsme v určité chvíli, která začala novověkou vědou, postavili proti sobě tyhle otázky a „pravdu“. Oni se ti vědci občas domnívají něco jiného, než myslí, že je pravda, a nemají s tím problém. Já rozhodně nejsem náboženský člověk a rozhodně nejsem nijak nábožensky praktikující. Akorát jsme zvyklí otázky smyslu a podstaty lidství a světa, které filosofie řeší, ihned vsunout do téhle kolonky, v čemž jsme utvrzováni všemožnými církvemi. Je to ale záležitost myšlení.

Filosofie je tedy doména rozumu, zatímco náboženství je doména víry? Dá se to tak říct?

Možná by se to tak dalo říct. Dokonce byste to i o leckoho mohla opřít, například o klasiky, jakou jsou Schelling nebo Hegel. Ti by vám řekli, že oběma těmhle sférám jde o totéž, akorát náboženství se pohybuje v živlu představy (to řekne Hegel) nebo v živlu obrazu (to řekne Schelling) a ve filosofii jde o myšlení.

Patří tedy z tohohle hlediska do filosofie něco jako vědecká objektivita? A měla by tam patřit?

Slovo objektivita je nebezpečné. Vědecká objektivita je formulace pro teoretický postoj, který spočívá v tom, že pojednává to, co je, a nechává to tak, jak to je, tedy nepřidává tam nic subjektivního. Tohle je objektivita. Měla své velmi složité dějiny, a to i ve vědě. Časem se ukázalo, že objekt jako takový, takříkajíc bez subjektu, je pomysl a nesmysl. Podle toho se potom vědecká objektivita vyvíjela a jsou různé koncepce ohledně toho, jakým způsobem se odehrává. Po určitou dobu měla také své místo ve filosofii, ale filosofové jsou kosi a do všeho rýpou, a tak se to zproblematizovalo. Potřebujete jakousi podivnou představu subjekt-objekt, abyste byli schopni mít nějakou představu o nějaké objektivitě a nějaké subjektivitě. Celá ta představa byla ve filosofii dávno zbourána. Neznamená to, že by filosofie byla nezávazný mišmaš, znamená to pouze tolik, že filosofie je velmi racionální a racionálně kontrolovatelné myšlení, které tu představu destruovalo. Slyšitelně ve filosofii nic neřeknete, pokud to myšlení není závazné, racionálně kontrolované a zvnějšku racionálně kontrolovatelné. To ale vůbec neznamená, že je objektivní, protože to poslední, co by bylo objektivní, je svět. Jde o to myslet svět pravdivě a nikoli myslet ho objektivně.

Pakliže je filosofie čistě racionální, dokáže zodpovídat všechny existenciální otázky? Neschází jí něco podstatného?

Tady je odpověď snadná: na všechny existenciální otázky vám nedá odpověď nic, samozřejmě ani filosofie. Ale filosofie vám může dát odpověď nejen na některé existenciální otázky, ale může vám dát odpověď na cosi, o čem ani netušíte, že to existenciální otázka je, ale na základě čeho, jak pak zjistíte, se mnohé existenciální otázky řeší. Zároveň je třeba rozlišit dvě věci: jednak to, jestli je filosofie myšlením, a jednak to, jestli filosofie myslí celou šíři naší bytosti. Tohle je zapotřebí dobře rozlišovat.

Filosofie se velmi často stává terčem útoků typu „na co potřebujeme studované filosofy, na trhu práce se neuplatí, pryč s nimi“. Co byste na to řekl? Proč má smysl filosofii pěstovat na univerzitách?

Z jednoduchého důvodu: ne proto, že by se někdo domníval, že je třeba vyprodukovat miliony filosofů, ale prostě proto, že je zapotřebí, aby lidi nebyli blbí. Ten pohled na vzdělání, do kterého jste vstoupila termínem „trh práce“, je charakteristický tím, že nevidí lidský význam věcí a považuje ho za něco nedůležitého, druhotného a zbytečného. Je nižší než primitivní. Filosofie je potřebná proto, že je racionální analýzou světa jako lidského světa a věcí jako věcí lidsky významných. Každé uvažování, ať už je jeho post ve společnosti jakýkoli, by filosofií mělo být zasaženo, pokud by tedy ještě vůbec chtělo zůstat evropsky kulturní. To je v zásadě celé.

Ideální by tedy bylo, aby byl každý tak trochu filosof?

Samozřejmě. A nejenže by to bylo ideální, ono to tak je! Akorát si někteří chytráci myslí, že nepotřebují školení, a netuší, že nevědí, co mluví.

Filosofovat jistě nejde neustále. Jaké máte koníčky? Jak se odreagováváte od závažných filosofických otázek?

Já nemám koníčky a od zásadních filosofických otázek se neodreagovávám. Těžko se to říká, protože mě lidi na fakultě docela znají a vědí, že je pro mě velmi významné, abych se nějakým způsobem pohyboval: jezdíme na lyže, jezdíme na kole, hrajeme volejbal, téměř pořád někde cvičím. Ale to není žádný koníček ani sport, ani něco, čím bych se odreagovával od filosofie. To prostě patří k životu. Běžíte a při tom si něco ujasňujete. A tak je to i s dalšími věcmi. To není sport. To, jak jsme tady, je o zdokonalování. Nejde tu o sport, ale o to, že se, pokud si toho hledíte, zdokonalujete, a to zdokonalování není něco, co by šlo rozdělit na tělesné a duševní. Tělo a duši rozdělil až Platón, žádná jiná kultura to v podstatě nemá a na tom všechna tahle rozlišení stojí. Prostě se zdokonalujete a k tomu patří určitá mnohoznačnost, kterou si můžete evropským pohledem na něco rozdělit. Ale v okamžiku, kdy se řekne, že je to nějaký koníček nebo sport, mění se chybně vztahy v celku. Já samozřejmě miluji hudbu, jako posluchač i jako hráč, miluji všemožný pohyb a ač to vůbec neumím, pořád něco kreslím. Ale to nejsou žádné koníčky, pořád je to filosofie.

Jak a kdy jste se dostal na Fakultu humanitních studií, případně na Institut základů vzdělanosti, který fakultě předcházel?

To je docela dobrá historka. Dostal jsem se na IZV v roce 1992. Tehdy jsem byl povolán na Filosofickou fakultu z ekonomky, kde jsem se živil jako logik, protože jsem jinak nemohl. Shodou náhod byl tehdejší ředitel Ústavu filosofie a religionistiky na Filosofické fakultě, kam jsem byl povolán, Zdeněk Pinc a ten nám všem nově nastoupivším (tehdy jsme nastoupili já, Erazim Kohák a Marina Barabášová) dal rozkazem, že musíme učit i na IZV. To jsme tehdy nesli velmi úporně, ale poznal jsem tím IZV a ten mi postupně, jak jsem se zabydloval, velmi přirostl k srdci. V roce 2000, kdy vyústil v založení fakulty, jsem ihned přešel. Na fakultě v tomhle slova smyslu jsem tedy od založení.

Čím vám IZV tak přirostl k srdci?

Lidskými vztahy. To také souvisí s tím, což vám řeknu velmi upřímně, že když jsem přišel na Filosofickou fakultu, tak jsem přišel do prostředí, se kterým jsem měl velký problém. Spočíval v tom, že všichni na vás koukají jako na možného soupeře. Nemáte chvilku klidu pro práci, nikdo s vámi nespolupracuje, pro všechny jste nebezpečí, abyste nebyl větší. Tohle na IZV nebylo a není to ani na naší fakultě, jestli nevidím špatně, dodnes. Je to tak, že sem přijdu a tady je kopa kámošů, kteří mají stejné nebo podobné problémy, se kterými si pomáháme a když má někdo z nich úspěch, máme všichni radost. Jak jsem později zjistil, tak to vůbec není všeobecný rys.

Další otázku na Vás mám jakožto na bývalého děkana: jak se řídí fakulta, která aspiruje na to být zásadně odlišnou, než jsou fakulty ostatní? Nebyl to problém?

Velmi brzy jsem zjistil, že je v té funkci třeba odlišovat směr navenek a směr dovnitř. Směrem dovnitř se fakulta, až na některé individuální excesy (které ale zase byly velmi nepříjemné a velmi těžko řešitelné) řídí naprosto skvěle. A to z toho důvodu, o kterém jsem mluvil v minulé otázce. Ještě pořád je to, většinově vzato, skupina lidí, kteří si pomáhají a jsou schopni vyvinout obrovské nasazení ve chvíli, kdy je to potřeba. Směr navenek byl velmi těžký, protože zvláště tou svojí progresivitou a jiným založením si fakulta postavení v rámci univerzity v mých dobách musela teprve vydobýt. Docela nerad bych nějakým způsobem zveličoval zásluhy týmu, který těch osm let stál kolem mě, ale je naprosto nesrovnatelné, jak se k nám univerzita chovala na začátku a jak se k nám chovala na konci. Počáteční RUKy byly neskonale těžké, než se podařilo cokoli prosadit na úrovni vedení univerzity, na úrovni vědecké rady univerzity… Startovali jsme opravdu jako podivíni, ke kterým se všichni chovali ve stylu „co ty po nás chtějí, za chvíli je zrušíme“. Až po obrovském úsilí se situace zlepšila. Myslím, že v současné chvíli už má Fakulta humanitních studií mnohem pevnější postavení prakticky ve všech oblastech.

To my zezdola úplně nevidíme, to vypadá skoro všechno hladce.

To je hezké. Vy zezdola nevidíte takové věci, jako je rozhodnutí, zda akreditovat, neakreditovat nebo reakreditovat nějaký obor, chovat se tak, že dosáhnete na to, abyste fakultu uživili, skutečně a ne imaginárně zvyšovat vědecký výkon fakulty, reálně a ne imaginárně zabudovávat fakultu do mezinárodních vztahů atd.  Vy zpravidla vidíte, že s velkou setrvačností (zčásti také oživovanou tím, že se nám v těch ohledech, které jsem teď jmenoval, daří) přetrvávají pohledy z jiných stran na to, jací jsme „jiní“. To, myslím, vidíte hlavně. Ona to bohužel už dávno není pravda, ale bude nás to stále provázet.

Kam byste byl rád, aby se fakulta dál vyvíjela?

Já vám na tuhle otázku neodpovím. Byl jsem děkan fakulty, nové vedení fakultu někam směruje, já s tím velmi souhlasím a velmi jim fandím a cítím povinnost nechat to na nich.

Děkuji Vám za rozhovor.

Marie Hlaváčková

6. 5. 2016