Jste archeolog, působíte na Katedře sociální a kulturní ekologie a témata, kterými jste se zabýval, jsou dost různorodá. Mohl byste stručně shrnout oblast Vašeho odborného zájmu?

Aktuálně se zabývám jednak tématy, která jsem si přinesl z minulosti, a zároveň tématy, která vyplynula z mého působení právě na Katedře sociální a kulturní ekologie. Z minulosti jsem si přinesl téma třicetileté války, konkrétně archeologický výzkum bojišť třicetileté války, což samozřejmě není sociálně ekologické téma. Trochu se ho nicméně snažím sociální ekologii přiblížit tím, že zdůrazňuji krajinný aspekt válečných konfliktů. To je možné především u dílčích témat, například u mezioborového zkoumání rytin bojišť třicetileté války, na kterých samozřejmě je ústředním motivem příslušná válečná událost, ale zároveň je zasazená do konkrétní krajinné kompozice. Kladu si otázky, do jaké míry jsou rytiny dokumentárně věrné nebo do jaké míry je věrné zobrazení krajiny, a pokud je nějak upravené, tak proč. Pak se také zabývám novými tématy, která vycházejí ze specifické disciplíny zvané industriální archeologie. Tato disciplína vznikla v polovině minulého století v Anglii a u nás se trošku mylně zužuje pouze na archeologický výzkum zaniklých industriálních objektů. To je ovšem jen jedna část celé této vědní disciplíny, protože v širším pojetí se jedná o komplexní studium doby industrializace, které zahrnuje všechno možné včetně vztahu člověka a jeho přírodního prostředí. Vybral jsem si dvě témata, která s mojí katedrou souzní velice dobře. První je téma pálení dřevěného uhlí. Tato technologie vznikla nejspíš hluboko v pravěku, ale ještě podstatnou část doby industrializace dřevěné uhlí sloužilo jako klíčové palivo především v metalurgických provozech, a jeho pálení významně ovlivňovalo charakter lesních porostů. Druhé téma jsou počátky rekreačních aktivit, konkrétně počátky chatových a vilových osad, které vznikaly při velkých městech už od druhé poloviny 19. století a opět výrazně ovlivňovaly charakter krajiny.

Tím se dostáváme k sociální a kulturní ekologii. Co to přesně je?

To si úplně netroufám vysvětlovat, zájemce o studium na naší katedře bych odkázal na kolegu Ryndu, vedoucího katedry, protože on základní ideu a koncepci tohoto oboru vymyslel a ustanovil. Já se přiznám, že jsem nastoupil poté, co jsem odešel z Katedry obecné antropologie a vyvolal jsem tak příslovečnou nerudovskou otázku „kam s ním“. S tehdejším děkanem panem docentem Benyovszkym jsme vymýšleli různá řešení, až on navrhl, že nastoupím na Katedru sociální a kulturní ekologie. Nebudu se ovšem zabývat základními sociálně ekologickými problémy, ale budu dělat něco, co je mi vlastní, a to je, zjednodušeně řečeno, historická ekologie. Výuka studentů na této katedře se primárně soustřeďuje na současnost, případně řešení budoucích problémů. Mým úkolem je, abych upozorňoval, že současný stav vztahu člověka a životního prostředí nevznikl včera nebo před deseti lety, ale že je to výsledek dlouhého vývoje, který začal už v momentě, kdy vznikl lidský rod. Tím občas studenty překvapím, protože hojně rozšířená představa současného ekologického aktivismu je, že to, co vidíme kolem sebe, je strašná hrůza, která vznikla předevčírem, zatímco předtím tady vládly idylické ekologické poměry. To se snažím pomocí archeologických a historických údajů vyvracet.

Jde tam tedy o vztah člověka a krajiny?

Ano, to tam je. Studenti, pokud se nemýlím, by se na naší katedře hlavně měli zaměřovat na to, co se se současným stavem dá dělat. Absolventi by tak jednou měli být, zjednodušeně řečeno, osvícenými úředníky na místech, odkud by měli ovlivňovat chod společnosti tak, aby se chovala ekologicky zodpovědně.

Dočetla jsem se, že jste prováděl terénní výzkum v jeskyních. Co se dá v jeskyních najít?

Tohle téma je velice úzce propojené se zmiňovanou historickou ekologií. Jeskyně jsou už od osmnáctého století chápané jako vynikající prameny ke studiu dávné minulosti. Svého času dokonce panovalo přesvědčení, že první etapa vývoje lidstva byl „člověk jeskynní“, jehož domovem byly skalní dutiny. Až teprve, když trošku postoupil ve svém vývoji, byl schopen vytvářet obydlí i mimo jeskyně. Tato teorie je už dávno passé, nicméně jeskyně jsou stále velice ceněné proto, že jsou jakýmisi přírodními konzervami. Jinými slovy (teď to zjednoduším): všechno, co se do nich dostane zvenku, ať už jsou to sedimenty, pozůstatky živočichů nebo člověka a jeho činnosti, tam zůstane. Podstatné je, že ve skalní dutině je další vývoj relativně odříznutý od procesů, které probíhají venku. Mimo jeskyně (zase hodně zjednodušuji) se půdní vrstvy a vůbec celá příroda včetně usazenin, v nichž archeolog hledá informace, neustále mění. Ve skalních dutinách ale jako by se zastavil čas. Není to samozřejmě stoprocentní, ale řada věcí se tam velmi dobře konzervuje, čili pokud pracujeme příslušnou metodikou, můžeme potom číst ve skalních dutinách jakousi kroniku vývoje vztahu člověka a jeho prostředí. Bylo by chybou z jeskyně vytahovat jenom archeologické nálezy a vše ostatní považovat za druhořadé – obojí má stejnou hodnotu. Jeskyně jsou však už pro mě uzavřená kapitola. K jejich studiu jsem se dostal na svém prvním pracovišti, což bylo Okresní muzeum v Berouně, kam jsem nastoupil v roce 1979, a věnoval jsem se jim do poloviny 90. let.

Při čtení Vašeho životopisu se mi zdá, že postupně směřujete od starších témat k tématům novějším – začal jste v pravěku a teď jste v době industriální. Je v tom nějaký záměr? Jak se to stalo?

Záměr v tom nebyl a není. Já práci beru od počátku trošku jako intelektuální hru nebo výzvu. Na začátku to bylo tak, že jsme s kamarády po prvním ročníku na gymnáziu hledali brigádu; něco, abychom si přivydělali, ale aby to také bylo zajímavé. Nakonec jsme vybrali dva obory, které nám připadaly úžasné. Jednak to byli metaři, a to z toho důvodu, že nám připadalo skvělé, že budeme chodit po Praze v oranžových vestičkách s odrazkami, a naši známí, kteří nás budou potkávat, budou žasnout a my budeme králové. Druhý obor, archeologie (Muzeum hlavního města Prahy hledalo dobrovolníky na archeologický výzkum), byl něco podobného – tam jsme ovšem nepočítali s oranžovými vestičkami a odrazkami, ale s tím, že budeme někde v Praze ve výkopech cosi vytahovat ze země, což opět uvede známé v úžas. Nakonec to nicméně dopadlo dobře v tom smyslu, že kamarádi na poslední chvíli brigádu odřekli, takže jsem tam šel sám. To bylo vynikající, protože díky tomu jsem se soustředil na práci a nedělal žádné pitomosti, které bych samozřejmě vymýšlel, když bych tam byl s nimi. Velké štěstí bylo, že jsem pracoval u paní doktory Fridrichové z Muzea hlavního města Prahy. Byla to vynikající odbornice, ale zároveň šarmantní dáma, která měla k brigádníkům přístup, který mi imponuje dodneška: vynikající odborník, ale zároveň člověk, který má pochopení pro to, že ostatní lidé tak velcí a zapálení odborníci třeba nejsou, takže z toho nedělá žádný velký problém, chová se přirozeně a každému, kdo má zájem, je ochoten vysvětlit vše, co ho zajímá. Tam, v šestnácti letech, jsem se rozhodl, že budu archeologem. Protože jsem přišel na archeologický výzkum pravěké lokality, rozhodl jsem se pro pravěk, v čemž mě utvrdilo i studium archeologie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Na konci studia ale přišel můj kolega Jan Hájek, se kterým jsme po celou dobu studia sportovali a hráli v kapele, s nápadem, že bychom mohli poblíž Aše v obci Nebesa (on byl z Aše) prozkoumat polní opevnění z 18. století. To byla tehdy neslýchaná věc, protože o archeologii novověku se sice vědělo, že existuje, ale byla to spíš diagnóza psychické úchylky. Mě na tom lákaly dvě věci: vymyslel to kamarád a budu dělat něco, co jde proti mainstreamu. V postpubertálním věku to bylo úžasné. Jenomže pak mě to začalo bavit, a tak jsem hned od počátku své akademické dráhy dělal souběžně pravěk i archeologii novověku. Po dvanácti letech jsem přešel z Okresního muzea v Berouně do Národního muzea, kde jsem se ještě pravěku věnoval, ale v Archeologickém ústavu Akademie věd, kam jsem přešel potom, tehdejší vedení nemělo zájem, abych pokračoval v jeskyních. Proto jsem pravěké studium uzavřel a věnoval se od té doby jen archeologii novověku.

Jak se dělá archeologie novověku? Liší se od té pravěké hodně?

Tady opět budu hodně zjednodušovat: práce v terénu a laboratorní zpracování nálezů jsou úplně stejné, ale odlišnost je v tom, že při studiu pravěku máte při interpretaci nálezů veliký problém s tím, že nemáte žádné jiné informace, než jsou právě archeologické nálezy. Záleží samozřejmě na tom, ze kterého jsou období. Jestli máte k dispozici jenom kamenné a kostěné nástroje nebo i keramiku nebo bronzové nástroje. Ale nic jiného nemáte, a jediné, co víte naprosto jistě, že to byla úplně jiná a zcela nesrovnatelná společnost a kultura, než je naše. K tomu, aby se nálezy zasadily do živého kontextu, nemáte vlastně nic, čeho se můžete chytit, a tak musíte hledat inspiraci v jiných oborech. V době, kdy jsem studoval, se běžně hledala inspirace v etnologii, tehdy se říkalo národopisu. A to zejména v národopisu předindustriálních společností. Ovšem v momentě, kdy studujete novověk, najednou máte spoustu dalších pramenů, se kterými archeologické nálezy můžete kombinovat. Pak už archeologie ale přestává být vědou, která by si vystačila sama se sebou (respektive ony na to jsou různé názory, ale já jsem příznivcem tohoto přístupu) a je zcela přirozené a nutné propojovat ji s celou řadou dalších vědních oborů. Na západ od nás tyhle metodologické problémy nejsou tak velké, protože tam je archeologie součástí velkého komplexu antropologických věd. U nás, kde je stále silná tradice bohaté soustavy relativně samostatných společenských věd, je to složitější, protože se musíte pokoušet vše nějak propojovat, a to není vždy jednoduché. O nutnosti interdisciplinarity se sice dlouhá léta plamenně hovoří, ale realita je taková, že speciálně s historiky na sebe stále koukáme, jako že ten druhý je nemehlo, které ničemu nerozumí. Postupně sice narůstá počet lidí na obou stranách této pomyslné barikády, kteří pro sebe mají pochopení, ale vzájemná nedůvěra pořád ještě převažuje. Při studiu pravěku si musí archeolog dost složitě a za pomoci teoretických konstrukcí představovat, jak to asi v minulosti fungovalo, a výsledný obraz je vždy plný samých „snad“, „možná“, „asi“, „přibližně“, „uvidíme, co přinese další výzkum“. U novověku ne že by bylo všechno jasné, ale pochybností je mnohem méně a archeologie spíše jen přispívá k tomu, aby byl obraz minulosti plastičtější.

Není ale příliš mnoho pramenů také komplikace? Dá se to obsáhnout?

To je otázka přístupu a organizace práce. V archeologii z minulosti silně přetrvává takový, řekl bych, kutilský přístup. To znamená, že archeolog samozřejmě ví, že při studiu středověku nebo novověku je pramenná základna téměř nekonečně rozsáhlá, ale stejně má pocit, že to musí zvládnout sám. Pak si zákonitě vytváří mnoho zbytečných problémů, případně zredukuje studium jen na archeologické prameny a ostatní ho nezajímá. Pak je druhý přístup, který se snažím praktikovat, a ten je složitý ani ne tak po stránce odborné, ale zejména po stránce manažerské. To znamená, že se snažím zkoumat dejme tomu bojiště ze třicetileté války a je mi jasné, že sám zvládnu kvalitně jen terénní výzkum, ale někdo další se musí věnovat podrobně historii vojenství, politické historii, další zase třeba různým geofyzikálním metodám, které archeologický výzkum v terénu doplňují, a tak dále. Je toho spousta a já se snažím najít na každou práci odborníka, vytvořit z nich tým, vysvětlit, co je naším cílem, vyslechnout jejich názor a potom dohromady vytvořit společnou koncepci studia. Tohle podle mě přináší kvalitativně úplně jiné výsledky, než když se snažíte dělat všechno sám. Ale je tam velký problém to celé „zmanažovat“, tj. udržet početný interdisciplinární tým v chodu od začátku až do konce projektu.

Daří se vám shánět lidi do podobných týmů, když mezi disciplínami pořád panuje určitá nedůvěra a ostražitost?

Jak kdy – s historiky je to obecně nejsložitější. Najít historika, který by spolupracoval s archeologem třeba na tématu novověkých bojišť, je problém. Ne že by nebyli, je jich spousta, ale nevidí důvod, proč by se měli angažovat v něčem, co obsahuje terénní výzkum. Ale já to nevzdávám. Například se mi nedávno podařilo navázat kontakt s jednou kolegyní archivářkou, která se zabývá historickými vojenskými příručkami; představte si, že už v 17. století měli předpisy, jak se staví vojenské opevnění a tak podobně. Poznatky z vojenských příruček společně srovnáváme s tím, co já jsem objevil v terénu. To je ohromné, protože je to něco úplně jiného, než když ona sama bude v archivu studovat jenom příručky a já sám jenom terénní relikty dávných pevností. Takže i spolupráce s historiky se výjimečně daří. Mnohem lepší (a už tradiční) spolupráce je s přírodovědci – tam se nikdo nediví, že archeolog spolupracuje třeba s botanikem nebo geologem. I v těchto případech je sice silná tendence, aby si archeolog dělal všechno sám, ale já se radši domluvím s lidmi, kteří příslušné metody zvládají nepoměrně lépe.

Čím to může být, že zrovna vztah archeologie a historie je tak napjatý?

To upřímně řečeno nevím, já jsem se nikdy do teoretických vod příliš nepouštěl, vždycky jsem se raději věnoval praktičtějším problémům konkrétního výzkumu. Ale řekl bych, že kořeny budou někde hluboko v 19. století. Vznik archeologie ve středoevropském prostoru byl už mnohokrát popsán; souvisí s dobou národního obrození, resp. procesem formování moderních evropských národů. Za jeden z klíčových základních kamenů národa, resp. konstrukce národa byla považovaná pokud možno hluboká a bohatá minulost, národní dějiny. Historici ve snaze dojít v minulosti co nejhlouběji dříve či později došli k nejstarším písemným pramenům. Všichni samozřejmě tušili, že něco bylo předtím, ale nevěděli, jak se do hlubší minulosti dostat. Jednu možnost představovala falza (u nás dobře známá causa Rukopisů). Druhou, poctivější cestu u nás zformuloval Josef Dobrovský, který pravil něco v tom smyslu, že o nejstarších dobách už nemáme žádné písemné prameny, ale existuje spousta archeologických nálezů (tehdy jim říkali starožitnosti) a jde v podstatě jen o to naučit se je interpretovat tak, abychom z nich mohli sestavit pravěké dějiny. Tam někde byl začátek.  Nejdříve vztah historie a archeologie asi žádný velký problém nepředstavoval, spíše naopak. Jenomže jak se postupně začala archeologie emancipovat jako samostatná, svébytná disciplína s vlastními pravidly a metodami, archeologové a historici se postupně začali stále důrazněji vymezovat: tohle je historie a tohle archeologie a nemá se to směšovat, každý má své pracovní pole a metody. Bohužel se zdůrazňování vlastní identity a vzájemných odlišností přehnalo do té míry, že dodnes přetrvává silná nedůvěra ve smyslu „co vy nám budete povídat, vy si čtete nějaké staré listiny v archivu, ale my tu skutečnost držíme v ruce“ a na druhé straně „jen písemné prameny jsou skutečné výpovědi, co proti tomu jsou nějaké rozbité střepy, kosti a rozpadlé zdi“.

Několikrát jste zmínil, že ekologická tématika je stará jako lidstvo samo. Bylo by možné nějak stručně nastínit vývoj vztahu člověka a jeho prostředí v průběhu dějin?

Můžeme se o to pokusit. Začneme tím, co ekologové dnes rádi připomínají, totiž že člověk je součástí přírody, byť kolem sebe vytvořil ohromnou a komplikovanou kulturní soustavu. To ovšem také znamená, že člověk, stejně jako jakýkoli jiný živočich nebo živý organismus, potřebuje ke své existenci vždy nějakým způsobem upravit prostředí, ve kterém se nachází, aby z něj mohl čerpat všechno, co potřebuje. V tom se nelišíme od jakéhokoli jiného organismu a je jedno, jestli je to medvěd, orel nebo žížala. Ani lidé nemohou žít jen tak, bez ničeho. Jenomže před jeden a půl miliony lety, kdy se začal vytvářet rod Homo, došlo k nějaké specifické mutaci, nikdo vlastně neví, co se tehdy stalo, ale náš mozek se začal vyvíjet kvalitativně odlišně od všech ostatních v živočišné říši. Zjednodušeně řečeno se schopnosti našeho přemýšlení začaly ubírat kvalitativně úplně jinou cestou a díky tomu jsme také schopni od samého počátku přírodní prostředí, ve kterém se ocitáme, využívat kvalitativně odlišně. Podle mě je chyba si klást otázku, jestli je to dobře nebo špatně, prostě se to tak stalo a tak to je. Jsme schopni se aktivně adaptovat na jakékoli prostředí mnohem lépe a efektivněji než jakýkoli jiný živočich. Jeden můj známý dokonce říkal, že lidská výhoda spočívá v tom, že vlastně nejsme specializovaní vůbec na nic. Nemáme srst, která by nás předurčovala k životu v Antarktidě, nemáme ostré zuby ani nejsme kdovíjak rychlí… Máme jenom neuvěřitelně velkou schopnost adaptability, takže můžeme žít na souši, pod vodou, ve vesmíru a nikde nám to nečiní problém. Tahle schopnost se postupem času vyvíjí. Nemusíme v tom hledat nějaký záměr, teorie pokroku nechme devatenáctému století, ale přírodní a společenské podmínky se permanentně mění a my se permanentně přizpůsobujeme, jak nejlépe dokážeme. Z toho také vyplývá, že vlastně nikdy nebyl, není a nebude stav, kdy bychom si řekli „a dost, teď je to ideální, tohle nám stačí“. Tak to nemůže být, to by se musel kompletně celý vesmír zastavit a pak teprve bychom se asi zastavili i my. Ale možná že ani tehdy ne, protože by nám něco říkalo, že ani s tímto stavem se nesmíme smířit. Prostě je to nemyslitelné – mění se všechno, měníme se i my. U některých představ, které se objevují v posledních letech, vždycky nadskočím – třeba populární představa, že barokní krajina byla ideál vztahu člověka a přírody a že by bylo nejlepší, kdyby se krajina 18. století v celé své kráse navěky zakonzervovala. To prostě nejde. To samozřejmě neznamená, že budeme přehlížet a ignorovat negativa, která z obrovských možností, které dnes lidská civilizace má, plynou. Neviděl bych to ale tak, že se řítíme do nějaké neřešitelné katastrofy.

Kdy a za jakých okolností jste přišel na FHS, případně IZV?

To je docela zábavná historka. Já jsem po prvním rozvodu, což bylo na začátku 90. let, žil dva roky jako takový trošku lepší bezdomovec v lesním příbytku poblíž Zbraslavi na úpatí kopce, který se jmenuje Závist. Na Závisti bylo v minulosti keltské oppidum, pravěká pevnost, a Keltové se po roce 1989 stali velmi populárními. Dnes už to není tak intenzivní, ale byla to úplná keltománie, a protože Závist je na okraji Prahy, stala se poměrně hojně navštěvovaným místem lidí, kteří v sobě hledali tu pověstnou kapku keltské krve. Mně to ale celkem nic neříká, ani nejsem specialita na keltskou kulturu. Tehdy jsem pracoval v Národním muzeu, a když jsem se jednou za tmy vracel přes Závist domů, viděl jsem, že na lesní cestě je hromada lidí, takových dvacet nebo třicet, a že tam zní hudba a halas. Říkal jsem si „a jéje, zase nějací Keltové vzpomínají na svou dávnou minulost“ a chtěl jsem se jim vyhnout a rychle proběhnout, aby si mě nikdo nevšiml. To se mi ale nepovedlo, protože jak jsem procházel kolem, najednou z té skupiny vystoupil Václav Cílek, geolog a dnes i filosof, mystik a všeobecně známá osobnost, kterého jsem znal z dob, kdy jsem jeskyňařil v Českém krasu. On mě zahlédl, vyšel proti mně a řekl: „Dovolte, abych vám představil Václava Matouška, největšího odborníka na naši keltskou minulost, on nám tady teď něco poví.“ Já jsem vytřeštil oči a říkal jsem si „a jéje, malér, musím se z toho nějak vykecat“. Tak jsem na tu hru přistoupil, dostal jsem hned kalíšek vína a nějak jsem zahovořil. Aniž bych si to tehdy uvědomoval, tak jsem při tom složil přijímací zkoušky na tehdejší IZV, protože jeden z mnoha lidí, co tam seděli a veselili se, byl docent Pinc. Dostal jsem nejdřív pozvání externě přednášet na IZV archeologii, a když se v roce 2000 zakládala fakulta, tak i nabídku stát se interním pedagogem. Protože právě v té době jsem za sebou hlasitě zabouchával dveře v Archeologickém ústavu, velmi jsem nabídku uvítal.

Z jakého důvodu jste pak změnil pracoviště z Katedry obecné antropologie na Katedru sociální a kulturní ekologie?

To už tak zábavná historka není, spíše naopak. Když jsem četl ostatní rozhovory, pravidelně se v nich opakovalo, že Fakulta humanitních studií se od všech ostatních fakult Univerzity Karlovy liší mimo jiné tím, že tu vládne jakási soudržnost a kamarádský duch. To je v principu pravda, ale jsou i drobné výjimky. Já jsem se před několika lety ne zcela pohodl s tehdejším vedením Katedry obecné antropologie a spor vyústil v to, že mě pan docent Benyovszky převelel na Katedru sociální a kulturní ekologie.

A na závěr osobnější otázka: jaké máte koníčky?

Mě zaujalo, jak na tuhle otázku odpověděl pan docent Benyovszky, totiž že žádné koníčky nemá a všechno, co dělá, je jedna velká cesta životem. Přiznám se, že to mám trošku podobně, byť bych to takhle filosoficky nedokázal pojmout. Je to dané tím, že moji rodiče se narodili v roce 1923 a tradovali myšlenky a ideály pozdního národního obrození. Já jsem v tom vyrůstal a důležité bylo, že oni, přestože to nikterak intenzivně nepraktikovali, mi stále tvrdili, že největší hodnotu v životě mají tři oblasti: věda, umění a sport. Zatímco oni vědu, umění a sport spíš jen obdivovali, tak já jsem si to všechno vyzkoušel. Vědou se živím, celý život sportuji a umění se průběžně věnuji taky celý život. Kdysi dávno jsem hojně výtvarničil. Dokonce v době, kdy jsem se rozhodoval, co budu po gymnáziu dělat, jsem v jeden čas vážně přemýšlel, jestli to nebude malba a kresba. Nakonec se ukázalo, že zase tak skvělý výtvarník nejsem a dnes už tuto zálibu prakticky vůbec nepěstuji. Na vysoké škole jsem začal hrát ve studentské kapele, což bylo dané tím, že jsem ročník 1954, takže jsem byl ovlivněný šedesátými léty. Fascinovala mě tehdy subkultura bigbeatu a od pasivního obdivu jsem časem přešel k aktivnímu hraní, ke kterému jsem se po letech vrátil. Aktuálně hraju s jedním Američanem country blues, vlastně specifickou odnož lidové americké muziky. Dokonce vás můžu pozvat na vystoupení 27. října v Onetwo baru na Vinohradech. Třetí oblast, které jsem se věnoval koncem 90. let a počátkem tisíciletí, je amatérské a později i profesionální divadlo. Ze začátku jsem v amatérském divadle i hrál, pro profesionální divadlo (konkrétně Činoherní divadlo v Ústí nad Labem) jsem napsal nějaké texty. Pro mě je to ale všechno součástí života a není to tak, že bych pracoval a vedle toho relaxoval. Neumím si ani pořádně představit, že by některá z těch tří základních součástí v mém životě nebyla. Také mám čtyři syny a to považuji za nejdůležitější. Otcovství je dnes můj základní smysl života.

Marie Pavlásková

11. 9. 2017