„Je rozdíl něco napsat a přidat to na Facebook, nebo si sednout před třicet lidí a naživo jim to přečíst,“ říká Soňa Pokorná, kterou jste možná již dříve zahlédli na fakultě – krátké vlasy, brýle, vstřícný úsměv a ochota s čímkoliv poradit. Pracuje tu něco málo přes půl roku v pozici asistentky děkanky, tedy člověka důležitého a těžko nahraditelného. Mimo budovu FHS je ale Soňa uměleckou duší – píše básně, fotí, pořádá bytové akce. U příležitosti křtu její druhé sbírky 29. dubna přinášíme další rozhovor do série o neakademických činnostech pracovníků a pracovnic FHS, v rámci něhož jsme se Soni zeptali na druhou sbírku nazvanou Hotfix, průběh a organizaci bytovek nebo kontrast jejích pracovních a mimopracovních činností.

Soňa Pokorná, foto: Ondřej Trojan

Kdy jsi začala básnit?

Asi během studia na Filozofické fakultě v Olomouci, bylo mi devatenáct. Studovala jsem bakaláře na Katedře bohemistiky a šla jsem tam s primárním zájmem o jazyk, ne literaturu jako všichni ostatní. Samozřejmě už po prvním semestru jsem se taky začala více soustředit na literaturu, hlavně na poezii, které jsem posléze věnovala celé své studium i život mimo školu. Zabývala jsem se jí ve dne v noci, ve škole, po škole, furt. V té době jsem začala psát krátké črty, ale určitě by to nešlo nazývat básněmi. Ve skutečnosti jsem jich nejvíc napsala až po mých pětatřiceti.

Co se tehdy stalo?

Stejně jako moje tvorba i její začátek se pojí s mým osobním životem. Píšu skoro jenom milostné básně, a tehdy jsem prostě začala zapisovat své různé milostné zkušenosti. Ne, že by před tím žádné nebyly, ale něco se ve mně otevřelo. Popravdě vůbec netuším, co se stalo.

Jak to tehdy celé začalo?

Asi jsem napsala svou první dobrou báseň a strašně jsem chtěla napsat druhou, pak třetí a tak dále.

Jak jsi pochopila, že ta báseň byla dobrá?

Nejdřív jsem si to řekla sama, pak jsem to posílala kamarádům a kamarádkám, dala ji na Facebook, poslala jsem ji i do básnické antologie nakladatelství Adolescent vycházející po útoku v Bratislavě před LGBTQ+ klubem Tepláreň. Do té doby jsem nikdy žádnou báseň nikam neposílala, ani jsem o publikování nestála, ale vražda dvou mladých queer lidí mě tolik zasáhla, že jsem ji poslat musela – a otiskli ji. Pak jsem psala druhou báseň, a další, chtěla jsem psát dál, hrozně mě to bavilo a už jsem věděla, že to je něco, co chci dělat.

Jak vznikla tvoje první sbírka Jahody a steaky?

Několik měsíců před mými devětatřicátinami mě oslovila moje kamarádka, editorka nakladatelství Adolescent, Marie Nedoryová, že se jí moc libí mé básně zveřejněné na Facebooku a že by mi ráda zorganizovala autorské čtení. Z nabídky jsem byla hodně nervózní, nechtěla jsem do toho jít, protože jsem v tom neviděla žádný smysl ani důvod. Moje texty jsou velmi osobní a taky jsem najednou nevěřila, že jsou vůbec dobré. Je rozdíl něco napsat a přidat na Facebook, nebo si sednout před třicet lidí a naživo jim to přečíst. Byla to pro mě velká výzva, kterou jsem nakonec ale přijala. Během příprav na čtení jsem si uvědomila, že v šuplíku mám materiál na celou sbírku. Dala jsem texty dohromady a začala je postupně posílat do vytipovaných nakladatelství, asi pěti redaktorům a redaktorkám, které jsem znala. Dva z nich se mi neozvali vůbec, ostatní tři odpověděli, že texty jsou dobré, ale ať na nich ještě pracuji. Tak jsem se rozhodla na spolupráci s nakladatelstvím a literární provoz vykašlat a vydat si sbírku sama a bez ISBN.

Kromě básní kniha obsahuje i dva krátké příběhy, které jsou hlubokým vhledem do osobního života a prožívání. Jsou tyto texty pro tebe výstupem z komfortní zóny nebo reflexí a vyrovnáváním se s minulostí?

Jakmile jsem je napsala – a v rámci psaní si je mnohokrát přečetla – najednou se pro mě staly literárním dílem. S každým novým čtením jsem se vzdalovala a získala dost velký odstup od příběhu. Přemýšlela jsem, kdo je bude číst, zda by mohly někomu ublížit. Doptávala jsem se těch, koho se daný text bezprostředně týkal, zda souhlasí se zveřejněním – souhlas všech mi upevnil můj odstup. Ani jsem neměla problém to číst na veřejnosti cizím lidem, jen občas pociťuji lehký stud nebo nepatřičnost.

A to i po několika letech zkušeností s veřejnými čteními?

Jo, pořád. Já čtení prožívám hodně, tím pádem čtu i jiným hlasem, jiným zabarvením, intonací, než běžně mluvím. Hranice mé komfortní zóny se v tomhle samozřejmě posunuly.

Co tě vedlo k sepsání těch dvou příběhů?

Vyprávěla jsem je tolikrát kamarádům, kamarádkám, svým blízkým, že mě to „přestalo bavit“, ale zároveň jsem chtěla, aby se ještě víc lidí mohlo do těchto příběhů ponořit. Proto jsem jim dala formu. Kdybych to vyprávěla cizím lidem někde v rámci stand-upu, vypadalo by to úplně jinak, stejně tak text na papíře je jiný zážitek než osobní vyprávění u mě doma se sklenkou vína.

Jsou ale jen dvě. Máš i nějaké další?

Rozhodně mám další historky podobného rázu, ale nenapadl mě způsob jejich literárního zpracování a myslím si, že už k tomu ani nedojde. Snažila jsem se zpracovat jednu podobnou příhodu, ale jakmile mi automaticky nenaběhne někde uvnitř mě způsob, jak to podat, už text nevysedím. U dvou příběhů z Jahod a steaků jsem si prostě sedla a psaly se samy, rychle a snadno. Podobně píšu i básně, jako kdyby mi je někdo diktoval.

Jak se proměnilo tvoje prožívání četby vlastní tvorby?

Už od dob studia na fildě miluju veřejná předčítání textů, jako posluchač i čtenář. Četla jsem Virginii Woolf, Richarda Brautigana, Orhana Pamuka a další své oblíbené texty. Chtěla jsem je předávat jiným lidem, pořádala jsem různé kulturní akce, kde jsem si občas vybrala nějakou knihu, ať už prózu nebo poezii, a předčítala z ní. Strašně mě to bavilo, i když nejsem herečka. Miluju si to připravit, nastudovat, sejít se s lidmi, mít z literárního díla společný zážitek. Tehdy jsem pociťovala jen mírnou nervozitu. Když jsem ale měla své první autorské čtení před dvěma lety, byla jsem strašně nervózní, nesrovnatelně. Každý den jsem měla chuť akci zrušit, bála jsem se, klepala, ale nakonec to dopadlo dobře. Měla jsem úžasné ohlasy a nakoplo mě, když mě za měsíc oslovil ke čtení někdo další. Takhle jsem četla asi třikrát nebo čtyřikrát s velmi podobnými pocity, ale zlepšovalo se to. Dnes, když mám za sebou víc jak třicet autorských čtení, zbožňuju je. Chci být slyšet, chci číst v metru, v kavárně i v něčím obyváku – ať mě vyzve a já jdu, protože je to zážitek.

Soňa Pokorná při veřejném čtení své tvorby společně s Vic Raven, foto: archiv SP

Vzpomeneš si, čeho přesně ses bála u svého prvního čtení?

Určitě jsem se bála, že nepřijmou moje texty, že nejsou dostatečně dobré, protože Holan napsal to dobré a všechno po něm je jeden velký otazník, jestli za to vůbec stojí – jsem si bláhově říkala už během svého studia. Měla jsem i stud, protože texty jsou osobní, otevřené a… připadala jsem si trochu jako nahá.

Jaké ohlasy měla tvoje první sbírka?

Samé úžasné! A jelikož si sbírku distribuuji sama, měla jsem to štěstí se s většinou svého čtenářstva osobně potkat a oni mi pak na oplátku psali, co se jim na knize líbilo, co jim dala, komu dalšímu ji půjčili. Recenze od literárních kritiků či kritiček mě moc nezajímají, i když na Jahody vyšly zajímavé a pozitivní, důležité jsou pro mě zprávy typu: Poezii jsem nečetla už deset let a jsem šťastná, že jsem si dnes, nedělního rána, sedla k tvé sbírce a celou si ji přečetla.

Hraje v tom roli zprostředkovaná intimita?

Asi jo, ale už si musím sama připomínat, že je to osobní. Časem jsem na to zapomněla. Držím v ruce Jahody a steaky, už jsou na papíře, jsou vydané, jsou něčím mimo mě. Je to úplně jiný vztah než k nové, čerstvě vydané sbírce.

Dostalo se někdy tvým básním i nějaké dalšího zpracování?

Ano! Marie z Adolescentu mě jednou oslovila, že by chtěla pár mých textů zhudebnit. Vybrala jsem několik básní z Jahod a další z rukopisu, přišla k ní do obyváku a přečetla je do mikrofonu. Ona potom několik týdnů pracovala na zhudebnění, přidala i různé zvuky, které jsem měla za úkol nahrát u sebe doma, tedy zvuky mého intimního prostředí. Celkově vznikly čtyři nahrávky a vyšly na Bandcampu k poslechu zadarmo pod názvem Od krve do krve. Byla to pro mě zajímavá zkušenost a jsem nadšená z výsledku! A těším se na pokračování, které už domlouváme.

Před pár týdny ti vyšla druhá sbírka Hotfix, která se dost liší od tvého debutu. Některé básně jsou přeloženy do polštiny, italštiny, angličtiny, a jedna z nich je originálně napsaná anglicky. Co stojí za touto vícejazyčností?

Nejraději bych neodpovídala a ponechala interpretaci na čtenářích, ale všechny jazykové kombinace u vybraných básní odráží poslední dva roky mého života, kdy jsem se pohybovala mezi lidmi, kteří mluví italsky, polsky a anglicky. Angličtina byla pro mě obzvlášť důležitá. Začala jsem se jí víc věnovat a studovat, protože jsem cestovala za kanadskou kapelou Timber Timbre, tak abychom se mohli vůbec dorozumět. Při skládání sbírky dohromady jsem myslela na to, aby si některé básně mohli přečíst i ti, koho jsem potkala během svých cest za poslední dva roky. Nic z toho, co dělám ve svém uměleckém životě, není náhodné. Nikdy bych nepřeložila žádnou báseň do italštiny, kdybych neměla u sebe osobu blízkou, Italku - bohemistku, která básně překládá. Bylo to naprosto přirozené za ní přijít, zeptat se a vidět její nadšení. Kdyby se tak nestalo, nehledala bych jinou cestu, vše mi jen zapadlo do sebe.

Básně Hotfixu jsou o něco méně osobní a explicitní, než tomu bylo v první sbírce. Setkala ses s nějakou problematickou odezvou, nebo je to tvým vlastním naladěním?

To je zajímavá poznámka, děkuji. Ale nikdy jsem nad tím takto neuvažovala. Stále platí, že jen přirozeně zapisuju, takže asi je to dané i mým osobním vývojem. Já bych naopak řekla, že jsou některé básně explicitní až moc! Ale nic s tím nezmůžu.

Zaujal mě i vizuál– konceptuálně je to hodně navázané na lepidlo, hlavně ilustrace.

Za celým grafickým zpracováním stojí moje kamarádka Barbora Haplová, která zpracovala i předchozí sbírku. Už tehdy jsem si říkala, že Bára může za třetinu, ne-li polovinu, celé knihy, jak je přijímaná a vnímána. Nebýt jí, asi nevydám vůbec nic. Je pro mě důležité najít si pro spolupráci takového člověka, který se do věci pustí se stejnou vervou a bude ji mít až do konce za svou. Prozradím, že tentokrát na obálce máme i uvedeno, za kolik procent knihy můžu já a za kolik Bára – je to 77 a 23 procent.

Jak vizuál vznikal?

Bára po mně chtěla rukopis a název, který jsem nebyla schopna vymyslet asi dva měsíce, málem jsem to chtěla vydat bez názvu. Až po několikadenním řešení s ChatemGPT jsem ho vymyslela, poslala Báře spolu s rukopisem a ta už domyslela zbytek. Pak mi jen napsala, že v neděli v jednu jedeme do Hornbachu, tak jsme jely a já jsem dělala to, co po mně chtěla, abychom nafotily některé ilustrace. Zbytek už byl na ní. Mám v její schopnosti plnou důvěru.

Jak sbírku hodnotíš?

Nějaká stará literární vědkyně ve mně – kterou jsem se kdysi snažila být, ale nikdy nebyla – na ni nahlíží, že jsem se posunula v psaní dál. Jsem díky tomu šťastná, mám ty texty velmi ráda a přijdou mi opravdu dobré. Jsem spokojená.

Kdy bude křest?

Téměř přesně na den po dvou letech od křtu Jahod a steaků, a to 29. dubna od 19:00 v nuselské kavárně Kafe nůžky papír. Ve stejně kavárně jsem tehdy i poprvé četla svou tvorbu, takže kruh se uzavírá. Na programu je čtení z obou mých sbírek a performance od paní Kinové Peklové alias Marie Nedoryové. Knihu mi pokřtí mí blízcí lidé a po křtu oslavím 41. narozeniny. Je to radost. Srdečně zvu!

Kromě básnění taky fotíš. Co nejraději?

Fotím dokumentárně a reportážně. I když je to portrét, zachovávám pohled reportáže nebo dokumentu. Nemám ráda aranžované fotografie ve studiu s bleskem, ale spíše focení akcí, jako jsou vernisáže, křty knih i desek, promítání filmů, autorská čtení, diskuze a podobně. Spoustu jich pořádají mí přátelé, mám ráda svou komunitu, prostředí, a mohu svými fotkami udělat radost sobě i jim. A fotím jen to, co mě zajímá – beru jen pár kšeftů kvůli penězům jednou za čas. Když člověk dělá něco, co ho nebaví, je to poznat, v mém případě vidět na fotkách.

Taky pořádáš kulturní bytové akce. Je takový formát akcí ještě živý?

Byl vůbec někdy živý nebo je tak trochu mrtvý pořád? Samotnou by mě to zajímalo. Ale podobné akce pořádám už deset let. Sem tam se ke mně dostane, že někdo někde něco podobného také pořádá, ale zatím to vždy dopadlo tak, že bytovka je spíše jednorázová akce, kterou člověk uspořádá jednou, maximálně třikrát, ale ne víckrát. Já jich mám za sebou přes devadesát a nebojím se tvrdit, že jejich organizace vyžaduje hodně trpělivosti, energie i práce. Pro mě jsou ale naprosto přirozenou součástí života.

Jedna z bytových akcí, foto: archiv Soni Pokorné

Odehrávají se přímo u tebe v bytě?

Mám takovou podmínku, že „bytovou“ se akce může nazývat jen pokud v tom bytě spíš a žiješ. Otevírá se tím intimno, osobní zóna, proto na nich panuje i dost specifická atmosféra. Člověk může uspořádat jakoukoliv akci v knihkupectví, galerii, klidně i v kočárkárně nebo garáži, ale není to stejné jako tebou obývaný prostor, kde máš kartáček, postel, lidé ti „vidí do ložnice“. Dokonce jsem kdysi pořádala bytovky v garsonce, kde jsme seděli přímo v místnosti s postelí, šatní skříní, pračkou.

Jaké druhy bytovek pořádáš a co se tam odehrává?

Můj současný pronájem je naprosto geniální v tom, že jsou v něm dvě místnosti oddělené chodbou: v jedné mám ložnici a ve druhé galerii – takový výstavní prostor. Pořádám tam výstavy, a vždy chci, aby k nim byla vernisáž, komentovka a dernisáž, aby co nejvíce lidí mělo šanci výstavu vidět. Snažím se zajistit i nějaký hudební nebo literární doprovodný program. Bývají to i soukromé výstavy, prodejní, takže dle domluvy ke mně chodí návštěvníci i o víkendu. Začínala jsem ale výhradně literárními akcemi, postupně se k tomu přidaly i ty hudební, přednášky, promítání filmů, divadla.

Co na to sousedi?

Nevím. Asi jsou hluší. Mám obrovské štěstí, že na to nic neříkají, sama to nechápu. Vždy mi říkali, že jsem skvělá sousedka. V minulosti se i mí sousedé akcí účastnili a pomáhali mi, ale to už je dávno.

Co obnáší příprava bytovky?

Ze své perspektivy a se zkušenostmi v PR, kdy jsem organizovala i jiné akce v různých prostorech, myslím si, že je bytovka jednodušší, i když plánování jako takové je dost podobné. Určitě to nedělám ad hoc za tři dny – už tři týdny předem chci, aby vznikla pozvánka, rozeslat ji e-mailem a přes Messenger. Nedávám to nikam veřejně, ani na Facebook, je to hodně o konkrétní komunitě lidí. Jednodušší je to proto, že už mám svůj mailing list, pozvánku si dělám sama, prostor si zařizuju sama, akci taky nafotím sama – nejsem na nikom závislá a o všem mohu rozhodovat sama. 

Ve všem, co jsi zmínila – psaní, focení, bytovky – vidím snahu otevřít své soukromí. Není ti vlastní pocit něčeho osobního, co je jenom tvoje a kam nikdo jiny nevidí?

Naopak, mě strašně baví něco sdílet s jinými lidmi. Za posledních deset let jsem pořádala bytovky v pěti různých bytech, včetně toho současného. Předtím, když jsem bydlela s manželem, jsem to neměla dovoleno, ale od doby, co žiju sama, svůj byt otevírám lidem. Vždycky říkám, že můj byt je otevřený. Znamená to, že mým současným bytem prošlo za poslední půlrok víc jak dvě stě lidí. Z nich čtyřicet ví, kde mám doma otvírák, skleničky, kafe. Cítí se tam jako doma a mně to přináší radost. Vždy u mě doma visí nějaká výstava, proto s přáteli mnohdy nejdeme na pivo nebo víno do hospody, ale oni chodí ke mně, aby se mohli podívat na výstavu a u toho si popovídat. Vědí, že si mohou pivo z lednice podat sami.

Dokázala bys vztáhnout k sobě svou uměleckou praxi a práci na fakultě?

Celou dobu, co pracuji – tedy asi posledních sedmnáct let – si vždycky hledám plný úvazek s jasně danou pracovní dobou nebo alespoň něčím, u čeho si mohu jasně zapsat od-do do diáře. Tím pádem vím přesně, kdy je můj osobní čas na život mimo práci. Snažím se tyto dvě oblasti svého života nepropojovat, výjimečně když potkám někoho inspirativního. Ale aby to zůstalo oddělené, je třeba, aby moje placená práce nebyla podobná mým volnočasovým aktivitám. Spousta přátel mi klade otázky, proč nejsem někde, kde bych mohla organizovat za peníze různé kulturní a literární události, a já vždy odpovím, že by toho bylo moc a já potřebuju vědět, kde končí jedna věc a začíná druhá. Je to i určitým způsobem prevence vyhoření.

Mám pocit, že většina lidí si naopak snaží ze svého koníčku udělat výdělečnou činnost.

Mí blízcí, a třeba i kolegyně a kolegové tady na fakultě, se můžou ptát, jak mě moje práce může bavit nebo naplňovat v souvislosti s mým uměleckým životem – ale mě to opravdu baví! Asi z osmdesáti procent se jedná o „rutinní“ administrativní činnost, mám zaběhlé postupy, ale pokaždé je aplikuji na novou věc. Zbytek je asistentská, tedy o něco akčnější, práce.

Je pro tebe změna činnosti i odpočinek?

Asi jo. Zároveň mě baví si ty věci odbavit, mám dobrý pocit, když je něco hotové. I přesto potřebuju kolem sebe zajímavé lidi. Posledně, když jsem hledala práci, řekla jsem si, že chci místo, kde si mohu vytvořit alespoň šedesát mikrovztahů s kolegy a kolegyněmi. V mé předchozí práci jsem jich měla třeba jen dvacet, což je svým způsobem taky krásné, ale jsem ráda ve větší sociální bublině.

Alena Ivanova