Marie Dohnalová: Co předcházelo založení studijního programu Studia občanské společnosti

Na Institutu základů vzdělanosti jsem učila volitelný předmět Management neziskových organizací. Vždy se přihlásilo hodně studujících. Téma se nikde neučilo a studující chtěli znát rozdíl mezi nadací a tehdy občanským sdružením, vědět jakou roli hrají neziskové organizace. Co vše by měl umět člověk, který nějakou neziskovku má a chce, aby se rozvíjela. Když jsem se zeptala, kdo pracuje jako dobrovolník, téměř vždy zvedli všichni ruku. Byla to doba obnovy a rozkvětu občanské společnosti a mladí lidé se chtěli zapojit do pozitivních změn. To byl důvod, že jsem se rozhodla připravit k akreditaci navazující studijní program zaměřený na občanský sektor a na občanskou společnosti. Profesor Sokol hned řekl, že ano, stejně jako docent Pinc. Program Studia občanské společnosti je stále jediný takový na českých vysokých školách, dnes má již více než 500 absolventek a absolventů.

Mnoho let se v na programu setkáváme se studujícími i neformálně např. před Vánocemi. Vánoční večírek 2008. Foto: archiv Marie Dohnalové

Josef Fulka

Vzpomínek z období kolem zakládání FHS mám mnoho, ale většinou jsou nepublikovatelné. Až budu v důchodu, napíšu to všechno. Nicméně zde jsou tři letmé věci:

1) Dobu před vznikem FHS charakterizoval především chaos. Tehdy nebyl žádný SIS, všechny záznamy o zkouškách, zápočtech apod. se psaly na takové papíry. Je naprostý zázrak, že to nějak fungovalo, že se v těch stozích papírů většinou příslušné údaje nějak dohledaly. To bylo ještě v Legerce, když FHS ještě nebyla FHS, ale IZV.

2) Později, už v Jinonicích, jsme měli místnost, ze které byl krásný výhled na Prahu. Novou budovu mám rád, ale Jinonice byly nedostižné, i když na to mnoho lidí nadávalo. Za budovou rostl strom, kterému se říkalo frňákovník: ten tam pořád je, byl jsem tam tuhle na procházce. Měl jsem o tom nedávno sen – že jsem v kapse našel klíč od té staré jinonické kanceláře, a přestože fakulta se už odstěhovala, nějak jsem se tam dostal, odemkl si a ta kancelář byla furt stejná. Asi už stárnu, když se mi zdají tyhle věci. Neseděl jsem tehdy u filosofů, ale v tzv. komunikativním modulu, který vedla Ľuba Gabrišková. Už bohužel není mezi námi.

3) Vzpomínám si, že v těch starých časech byl můj největší kamarád Honza Hasala, který už také není mezi námi. Byla to postava velká, legendární, mytická. Pamětníci ho znali a vzpomenou si. Za dob mého krátkého působení ve fakultní knihovně (kde ta knihovna byla, než se přestěhovala do Jinonic, neřeknu) jsme tam jednou zůstali přes zavíračku a rovnali knihy do regálů. Honza někde našel takový ten skákací míček, kterému se říká hopík. A dumal, jak ho zužitkovat. Vymyslel, že když odsuneme stranou všechny stoly ve studovně, vznikne ideální prostor, kde se dá hrát squash. A místo raket že použijeme knihy. Začali jsme v jakémsi transu odstraňovat stoly. Když vznikl jmenovaný volný prostor (velký volný prostor), Honza se rozmáchl knihou (byl to Freudův traktát Totem a tabu, to si pamatuju, s čím jsem hrál já, to už nevím) a praštil do hopíka. Ten se odrazil od stěny a spadl do studny. Byla tam taková dekorativní studna, nahoře přikrytá skleněnou deskou. Mezi sklem a okrajem studny byla tak pěticentimetrová mezera. A přesně do té se ten hopík trefil – náhoda je mrcha. A máme po legraci, povídám. Honza si to nemyslel a přišel se svým typickým plánem – že když budeme brát knihy z polic (zřejmě prazáklad dnešního knihovního fondu) a házet je do studny, vzniknou schody, po nichž sestoupíme na dno a hopíka si sebereme. Já blbec mu v tom tehdy zabránil s argumentem, že nevíme, jak hluboká ta studna je (zdála se hluboká dost) a že se taky může stát, že tam naházíme všechny knihy, žádné schody nevzniknou a nebudeme mít na to konto ani knihy, ani hopíka, což by možná bylo docela hloupé. To Honza uznal a hopík možná dodnes spočívá v útrobách země. Nepřestanu si nikdy vyčítat, že jsem byl takový páprda. Měl jsem ho nechat naházet ty knihy do studny. Honza byl frajer.

Pohled na rozkvetlé Jinonice, kam můžete vyrazit hledat zmíněný frňákovník.

Jana Jeníčková: Jak jsme pořídili počítače

V rámci založení fakulty a přestěhováním do nových prostor v Jinonicích nám vznikly nové výdaje na vybavení počítačovou technikou, které dosud nemusela řešit, protože v Legerově ulici byl počítač vždy pouze jeden do místnosti a kolegové učitelé se u něj střídali. Po přestěhování nedostatek počítačů i nutnost mít jich více než pouze jeden v místnosti a spolu s omezeným rozpočtem vedlo k otázce: kde je vzít a kde na to vzít. Díky nabídce Komerční banky České národní banky, které opouštěly své prostory v centru Prahy a stěhovaly se na jiné adresy, vyvstala možnost odkoupit jejich staré počítače za cenu 1 Kč za kus. Naše fakulta toho využila a nakoupila jich okolo třiceti. Je třeba spravedlivě doplnit, že dlouhé trvání toto vlastnictví nemělo. Rychlý vývoj softwaru a nároky na operační paměti počítačů se zvyšovaly mílovými kroky, tedy za pár měsíců již tyto staré typy nebylo možné využívat – dlouho nabíhaly, měly malé paměti a nový software se už do nich nevešel. Bylo tedy nutné poměrně rychle náš PC park postupně nahradit novými stroji, ale patřilo to k jakýmsi dřevním začátkům naší fakulty a vzpomínkám na skromné poměry, ze kterých jsme vyšli, že navzdory těmto poměrům kolegové učitelé vždy projevovali laskavé pochopení pro to, že nelze mít vždy všechno najednou v top kvalitě. Díky za to.

Foto z Legerky se stěnami polepenými starými novinami. Na snímku doc. Pinc s prof. Halíkem

Jaromír Murgaš: Vzpomínky na… začátky IZV/FHS UK mýma očima

Moje první setkání s IZV se skutečnilo přijímacím pohovorem s doc. Zdeňkem Pincem na půdě pedagogické fakulty UK na jaře 1993, v mých třiceti čtyřech letech. Necelý rok předtím jsem v sobě uzavřel svá postgraduální studia filosofie fyziky, a také od-slýchal od E. Koháka a L. Hejdánka jejich výklady (zejm. k tématu pravdy), tak jsem měl pocit, že konečně vím něco, co bych „předával do světa“. A že kdybych nedělal nic jiného, než „to své a jejich“ vykládal dál, je/bude to svrchovaně užitečné - prostě to jen dál a dál osobně šířit „mezi lidi“. Takže jsem se rozhodl přesunout své těžiště z Filosofického ústavu AV do učitelství mimo ně, na „nějakou VŠ“. V r. 1992 jsem získal semestrální výuku na ČVUT, na jaře 1993 na Západočeské univerzitě.. a najednou jsem dostal pozvánku od IZV UK, s naději na trvalé učitelské místo. Byl jsem nadšen - a výborný pocit jsem si odnesl i z pohovoru s doc. Pincem. On snad přijatelný také, vzal mě. A já teď chci zdůraznit, že od začátku IZV po současné FHS, po celou dobu až dodnes, nacházím na IZV a FHS já osobně opravdu dobré místo k učení toho - a přemýšlení o tom - co mně přišlo a přichází jako svrchovaně užitečné - vzdělávání v myšlení a o člověku. (Díky!!) Přičemž ale to zcela základní k učení formuloval před lety prof. Jan Sokol docela prostě: „číst a psát“…

Neřekl to další, ale přesto to snad mohu s veškerými úvahami kolem toho dodat: „…a přemýšlet.“ (Dokonce mi kdysi ještě v devadesátkách řekla jedna studentka při přípravě na filosofický atest s opravdu zcela nelíčeným dílem hrůzy před tím: …ale toho přemýšlení se pak už nezbavím!!!)

- V každém případě díky za IZV a FHS, i jako místo pro mne, pane docente!

Druhým setkáním byly přijímačky pro studenty v srpnu téhož roku, 1993. Měli/y k nim přijít ti zájemci, zájemkyně, atd., kteří se nedostali/y na jiná studia v červnu, a přihlásili/y se tak na IZV (to tehdy poprvé bralo „vlastní studenty ke studiu“). Pracovní setkání před přijímačkami si nepamatuji, ač bylo; a instrukcí bylo jen, že u pohovoru máme vybrat ty chytré a šikovné, ti/ty že se „chytnou“, bez ohledu na dosavadní vzdělání (maturitu měli/y) a některé konkrétní (ne)znalosti. Skvělé bylo, že takových jich pak došlo dost. A i že vybírat proto nebylo těžké, ale radostné. Zvlášť mi utkvěl v paměti rozcuchaný a la pan Pip (tehdejší kreslená postava) Jakub H., který nás (komisi, vedenou už na první setkání zcela báječnou kolegyní, dr. Miriam Moravcovou, a s nenápadnou paní dr. M. Turkovou), svou kreativitou, dosavadními aktivitami i bezprostřední bystrostí opravdu okouzlil. To bylo moje první setkání se studenty IZV. (Měl jsem pak tu čest s Jakubem i mít osobně co do činění, za což jsem vděčný. Dnes je mj. už dlouholetým šéfem jím založeného nakladatelství Malvern; a z jím vydaných knih možná mnohé z našeho tehdejšího dojmu možná můžete pochopit.)

Třetím setkáním pak byla určitě nějaká první schůze našeho učitelského a administrativního týmu, kterou řídil doc. Pinc, zatímco dr. (tehdy dr.) Sokol seděl vedle něj a občas také něco řekl (kdo je zná či znal, rozumí víc). :-) Bylo nás tam jen pár lidí mezi deseti a dvaceti, takový malý tým, přišel mi docela jako posádka malé lodi na výpravě do neznáma, jen se dvěma kapitány - jeden studuje mapy a vede, druhý k tomu bezprostředně řídí, velí, organizuje. Vzpomněl jsem si na svou oblíbenou sci-fi od Ludvíka Součka Blázni z Hepteridy, kde se dva rozdílní, staří, zkušení a moudří muži se díky nové vyspělé technologii přemístí ze skomírající Země na planetu Hepteridu v jiné Galaxii, aby tam očekávali přílet dávno před jejich zrozením již ze Země vyslaných vysídlenců - aby jim tam připravili podmínky k životu a naučili je v nehostinných podmínkách samy přežít a budovat civilizaci. Takhle bych oba zakladatele FHS (vynechávám ovšem p. prof. Palouše) opravdu rád někdy viděl sošně ztvárněné před budou FHS - dva muži, vítající lidské poutníky v novém světě, zakládajícím novou civilizaci. - A taky jsem si vzpomněl na jinou mou oblíbenou postavu, na mladého vládce z Exupéryho Citadely, který, když, uvažuje, jak vést svou náhle zděděnou říši, říká, že je třeba dát lidem v říši společnou vizi, např. chrámu či lodě, a že lidé pak už sami každý najdou své místo a uplatní své dovednosti a schopnosti při realizaci svého dílu té společné vize - a tak vznikne velké dílo. I takhle jsem viděl IZV na jeho začátku a skoro celé „devadesátky“ - Pinc a Sokol dali a dávali základní vize a všichni členové týmu realizovali a nacházeli své tvořivé formy realizací i rozvíjení. O tom by se dalo ovšem i povídat víc, ale to asi až jindy. Celé IZV pak bylo spolu se spíše desítkami až postupně asi dvěma třema (více?) stovkami studentů jakési „rodinné“, přičemž Z. Pinc znal a pamatoval každého osobně dost podrobně, včetně všech studujících, a s každým udržoval osobní kontakt. Jak je/bylo to možné, to nechápu ani teoreticky, natož prakticky. - On sám líčí mnoho a mnoho věcí z počátků FHS v knize Být ovádem ovce, vyd. FHS 2010. Stojí to za čtení, doporučuji.

A ještě čtvrtý moment: zkoušení „skeletového atestu z filosofie“, analogického dnešní zkoušce z filosofické antropologie. To začalo pochopitelně až asi v r. 1995 či 1996. Zkoušení (jedinou existující) komisí, v nímž kromě doc. Pince jsem byl stálým členem já a někdo další už proměnlivě, postupně pak stáleji tehdy dr. Benyovszky, bylo zkoušení nejen znalostí (a dovedností), ale s těmi znalostmi i porůznu „osobního obstání“ až „psychické odolnosti“ adeptů. Bylo to opravdu „zkoušení“ až skutečné „testace“. Zprvu mě, nezkušeného, překvapovalo, jak byli/y studující znalostně a přitom i odolnostně prověřování. Dnes by to tak nešlo, což je v něčem dobře, vězte, jak „se máte“, vy současní studující. (Ale máte jiná úskalí.) Zároveň to byla i forma „do-učování, do-vysvětlování“. “Do-uzavírání“ výuky. Zhodnocující „vrchol“ - ale na odolnost někdy „protažení pod kýlem“. :-( Nějak jsme chtěli zajistit, aby každý absolvující opravdu něco uměl a aby uměl obstát i v těžkém rozhovoru. Vraceli (= vyhazovali z pokusu) jsme i ty, o kom jsme byli přesvědčeni, že stojí za to, aby zapracovali a „do příště“ se naučí, pochopí“. Myslím, že na FHS snad ještě tento duch trochu přetrval - zároveň jsme, doufám či bych si přál, na studující více „gemütlich“. Faktické provádění mělo tehdy někdy i zápory, které mě dodnes mrzí. :-) Zároveň chci ale současným studujícím sdělit, že člověk určitě roste z lásky - a/le pracovně na těžkostech, které se (na)učí zdolat. Být „gemütlich“ miluji, je „fajn“. A/le/ ve světě člověk občas musí fakt „obstát“. (- Což, právě koukám, je i nějak tématem novinky- Fondu odolnosti UK! )