Aktuality

Anotace

Stejně jako planety, jejichž krajiny jsou výsledkem kolizí, explozí a nekonečných dopadů kosmického materiálu, i lidská duše naplňuje týž princip. Neustále se znovu a dokola přetváříme střety narušujícími hranice naší bytosti. Před dopadem meteoritu nás chrání atmosféra, jejíž ochrana však není bezpodmínečnou; uniknout pak zdá se není kam: přichází paralýza s vyděšenýma očima dokořán.

Není ale právě okamžik otřesu klíčovým momentem duše a její transformace? Nelze se pouze takto přiblížit svébytnosti, k níž lze spět pouze nekonečně krkolomným vývojem?

Narušování hranic, vědomí vlastní duše a moment střetu s vnějším světem je téma, které se mě v současné době niterně dotýká. Z východu i ze západu, z včerejška i zítřka dopadají meteority působící spoušť. Každý meteorit je však naštěstí – a snad i především – meteorem, úžasným jevem v atmosféře. Něčím, co dává naději, jako když se říká: „Padá hvězda, přej si něco.“ Jen málokterá srážka je fatální a není příležitostí. Naděje umírá jako poslední: jako meteorit vychládající v zemi, nad kterou nejprve zazářil jako padající hvězda.