Hovadina s omokem česenu

Magor, šílenec a blb jdou do muzea. Pokud si však pod muzeem představíme solidní, institucionalizovanou vědu, historii, medicínu, umění či jinou oblast lidské kultury, s největší pravděpodobností tuto trojici ihned u vchodu otočí sekuriťáci. Označení mašíbl, akronym hrdinů tohoto velice krátkého příběhu, se údajně poprvé objevil na šanonu na Akademii věd, ve kterém byly shromažďovány pseudovědecké výtvory. V mysli mnohých se však tento pojem pojí s osobou prof. Vladimíra Boreckého (1941–2009), předního českého kulturologa, psychologa, filosofa a teoretika komiky.

V širokém spektru svých badatelských zájmů Vladimír Borecký věnoval nemálo úsilí a času zkoumání právě mašíblu, neboli takových svébytných děl, jež díky své (až příliš) tvůrčí a ludické povaze nezapadají do ustálených kritérií toho, co je vědecké, filosofické nebo umělecké. Mašíbl překračuje hranice institucionalizovaných oborů, nutí své recipienty se neustále ptát „kam to patří a kam spadá?“, vychyluje se, nezapadá, nikdy nepatří do oficiální kultury. Mašíbl lze jen velmi obtížně brát vážně. Avšak Borecký s tím nesouhlasí. V tradici Raymonda Queneaua a André Blaviera a jejich literárních šílenců odmítá mašíblovská díla zesměšňovat nebo odsuzovat, ba naopak je vyhledává, shromažďuje, třídí a zkoumá. Pátrá po tvůrcích, jež svou nespoutanou kreativitou vytváří díla nepatřičná – pátrá po tzv. obzvláštnících.

Mezi obzvláštníky patří například Jakub Hron (dali byste si hovadinu s omokem česenu neboli hovězí maso s česnekovou omáčkou?), Jan Lukeš (autor šestnácti umělých jazyků včetně iškovštiny) nebo Václav Svoboda Plumlovský (autor slavného Chudobínu). Vladimír Borecký ve svém pátrání po obzvláštnících navazuje na tradici studia literárních šílenců (les fous littéraires) založenou Raymondem Queneauem a dále rozvedenou Andrém Blavierem. Oba tito autoři byli inspirování patafyzikou Alfreda Jarryho. Cituje Jarryho: „Patafyzika je vědou o pomyslných řešeních, která pouhým náčrtům symbolicky přiznává vlastnosti věcí zahrnutých do jejich možností“.

Mašíbl je osobitým typem textu, hodným zájmu a pozornosti, a vyžadujícím vlastní, specifickou teorii interpretace. Tu nabízí například Felix Borecký a nazývá ji „hermeneutikou nepatřičnosti“. Mašíbl však není jediným pozoruhodným počinem Vladimíra Boreckého. Zabýval se také teorií komiky, kterou nelze nezmínit. V dialogu se zahraničními myšlenkovými proudy této oblasti, Borecký vytváří pravděpodobně nejdůkladnější a stále velmi inspirativní teorii a typologii komiky v českém prostředí.

Podle Boreckého je v terminologii komiky značný zmatek, jednotlivé termíny jsou často vzájemně zaměňovány či komoleny. Přistupuje k problematice systematicky a v rámci reduktivních a restitutivních teorií vytváří přehled jednotlivých forem, rysů, a příčin vzniku komiky. Ve značné části svých textů věnuje zvláštní pozornost jejím čtyřem hlavním konfiguracím, kterými jsou naivita, ironie, humor a absurdita. Tendenci zájmu Boreckého o jevy okrajové, na hranicích a případně za nimi, sledujeme i v této typologii, kde naivní a absurdní komice náleží největší autorův zájem. Sleduje tak vztahy mezi naivní komickou nevědomostí, „jsem směšný, aniž bych o tom věděl“, a absurdním překročením humoristického sebevýsměchu, v němž se skrývá autentičnost.

Dále se Vladimír Borecký věnoval například pojmům imaginace a hra, jež s komikou úzce souvisejí. Všechny tři v sobě nesou společný prvek duplikace, resp. reduplikace, mezi realitou a iluzí. Vytvářené dublety vyvolávající komiku svou (někdy neřešitelnou) inkongruencí podněcují k smíchu. Nebo údivu.

Kultura a imaginace

Při příležitosti nedožitých 80. narozenin Vladimíra Boreckého byla v listopadu 2021 na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy uspořádána konference Kultura a imaginace. Konference si kladla za cíl připomenout jeho myšlení a otevřít prostor pro mezioborovou debatu nad tématy, nastolenými Boreckým, přesahujícími akademicky vymezené humanitní disciplíny. Samozřejmě nebylo v silách dvoudenního programu pokrýt všechna témata z pestrého Boreckého díla – poněkud stranou zůstala například jeho práce na poli psychologie a psychoterapie – avšak hlavním oblastem jeho teoretických počinů, kterými jsou teorie komiky a fenomén mašíblu, byla věnovaná patřičná pozornost.

Setkání ve své přátelské a otevřené atmosféře přivítalo několik desítek účastníků. Sešli se zde nejen početní příznivci a pokračovatelé Boreckého díla, ale i kolegové a přátelé tohoto českého kulturologa a filosofa. Celou událost zahájil svou vzpomínkovou reflexí Eugen Brikcius, profesorův přítel a člen legendární Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu. Teorii komiky se ve svých příspěvkách věnovali Miloš Ševčík, Petr A. Bílek, Ondřej Vinš, Zdeněk Zacpal a v neposlední řadě i Robert Kánocz, jenž inicioval podnětnou diskuzi o podstatě naivity a jejího vztahu k absurditě. K fenoménu mašíblu se pak vyjadřovali Felix Borecký, jeden z hlavních organizátorů konference, Ondřej Dadejík, Mojmír Dostál, Jiří Klouda, Jaromír Typlt a Jan Musil, upozorňující na přítomnost odvrácené stránky u – na první pohled – neškodného a hravého jevu mašíblu. Zazněl i další vzpomínkový příspěvek Radima Kopáče. Zakončením konference se stala v mnoha ohledech zajímavá debata o překladech básně Chudobín Václava Svobody Plumlovského. Jedná se o iniciativu samotného Vladimíra Boreckého, jejímž cílem je překlad tohoto obzvláštního díla do maximálního počtu jazyků. Díky rozpravě se zkušenými překladateli a překladatelkami do různých – více i méně vzdálených – jazyků a nářečí byly odhaleny překvapivé momenty a problémy, spojené s překladem Chudobínu.

Ohlédnutím se zpět lze konstatovat, že konference skutečně ukázala inspirativnost, živost a stále živý zájem o dílo Vladimíra Boreckého, a to díky možnostem navázání, kritického rozvíjení a aplikování jeho teorií a spisů na širokou škálu témat.

Svět literatury

Z příspěvků konference se zrodil stejnojmenný tematický blok červnového čísla časopisu Svět literatury, věnovaný myšlení Vladimíra Boreckého. Vybrané články, podobně jak tomu bylo v případě konference, se soustředí na dva okruhy Boreckého bádání, a to na teorii komiky a teorii mašíblu.

Fenoménu komiky jsou věnovány tři příspěvky. Miloš Ševčík ve svém textu analyzuje čtyři základní konfigurace komiky, věnuje zvláštní pozornost vztahu humoru a absurdity jakožto dvou „nejsofistikovanějších“ forem komična, a také srovnává teorii Boreckého s dalšími významnými teoriemi komiky Jamese Sullyho a Louise Cazamiana. Oproti tomu studie Roberta Kanócze se věnuje vztahu mezi smíchem, komikou a filosofií u Boreckého, a to na pozadí filosofie Martina Heideggera, Eugena Finka či Gillese Deleuze. Využívá při tom řadu méně známých či dosud nepublikovaných textů Boreckého. Poslední text Ondřeje Vinše je věnován černému humoru – ve snaze vypracovat obecné rysy vystihující tento speciální druh komiky, autor využívá právě strukturní rysy komiky vymezené Boreckým.

Další tři texty se zaměřují na fenomén mašíblu. Felix Borecký se ve svém textu zabývá mašíblem z perspektivy teorie interpretace. Ondřej Dadejík srovnává specifičnost povahy mašíblu s oblastí seriózní a společensky uznávané vědy a umění, promýšlí těsně s tím spojený Boreckého koncept „zrcadla obzvláštního“ a vztahuje je k myšlení Johna Deweyho a Alvy Noëho. Celý tematický blok uzavírá studie Jaromíra Typlta, věnovaná spletitému vztahu Vladimíra Boreckého a Františka Nováka, kterého sám Borecký označoval za „mašíbla mašíblů“.

Krom původních studií byly v časopise zařazeny do rubriky Dokumenty osobněji laděné texty, ve kterých se Eugen Brikcius a Jiří Michálek zabývají Boreckého celoživotní zálibou v mašíblu. Nakonec, hned v úvodníku čtenář nalezne dosud nevydaný překlad Plumlovského básně Chudobín do sanskrtu od indologa a filosofa Jiřího Holby, vzniklý v závěrečné sekci konference Kultura a imaginace.

Pro FHS zpracovala Alena Ivanova, studentka magisterského programu Elektronická kultura a sémiotika.

29. 6. 2023