Fotí portréty zaměstnanců fakulty i krásu souladu betonu a skla fakultní budovy, potkáte ho ale také za pultem v naší knihovně. Absolvent bakalářského studia na FHS UK a v současnosti student druhého ročníku magisterského programu Orální historie – soudobé dějiny je nadaným fotografem s osobitým stylem. Ve své, převážně černobílé, fotografii dokumentuje život ve městě nebo zachycuje momenty pohybů a odrazů lidí. Časopis FotoVideo několikrát otiskl jeho snímky – umístil se v nominaci Černobílá fotografie roku na 2. a 4. místě. Jeho tvorby si všiml i profil Leica camera USA, jež sdílel jeho fotografie, a na webu Leica Photography International se stal součástí několika selekcí. V rámci nové série rozhovorů o neakademických úspěších zaměstnanců přinášíme první rozhovor s knihovníkem Ondřejem Trojanem, jeho cestě k fotografii a životu s fotoaparátem v ruce.

Foto: Alena Ivanova

Jak jsi přišel k fotografii nebo jak fotografie přišla k tobě? Jaké byly tvoje fotografické začátky?

Vyrůstal jsem s ní, protože moje mamka byla fotografka. Teďka už není aktivní, ale v době mého dětství ještě byla. Odmala jsem držel v ruce foťák, hlavně když jsme s našimi jezdili na výlety. Jsem ze severních Čech, takže jsem měl vždy blízko k Jizerkám a Krkonoším, a tak pokaždé, když jsme tam jezdili, buď fotila mamka, nebo já, půjčoval jsem si od ní foťák. Vždycky mě hrozně bavilo se koukat skrz hledáček, nemusel jsem ani fotit, jen jsem komponoval. Po výletu jsem si doma prohlížel fotky, často jsme dělávali taková rodinná promítání. Takže je to fakt hodně dlouho, co fotím, třeba už od nějakých šesti nebo sedmi let.

Mohu znát práce tvé maminky?

Pamatuju si na velkou událost, kdy měli na Pražské radnici výstavu fotoskupiny, ve které byla. Fotila většinou portréty, kdy člověka nalíčila, nastavila a vyfotila v nějakém zajímavém prostředí.

Říkal jsi, že jste dělávali rodinná promítání. Vyvolávali jste je také sami, máš zkušenosti s analogovým procesem?

První foťák, co jsem měl v ruce, už byl digitální. Mám sice doma starý tátův foťák na film, ale na ten se fotilo, když jsem byl úplně malinký. Máme doma spoustu vyvolaných fotek, ale ty jsem nedělal.

Tvůj táta fotil taky?

Ano, ale jen rodinné turistické fotky. Ale hodně se ve focení vyzná. Sice nikdy nebyl fotograf, ale má hrozně rád techniku.

Přál by sis, aby, až jednou budeš mít děti, taky fotily?

To je na nich.

Půjčil bys jim svůj foťák?

No, možná až by trošku vyrostly. Přece jenom je strašně drahý.

Máš mezi fotografy nějaké vzory? Kdo je pro tebe inspirací?

Mám jich spoustu. Jak se člověk vyvíjí, vždycky má v určité fázi nějaké vzory. Ve dvanácti nebo patnácti letech, když jsem začínal brát fotografii vážně a se zajímat o ní víc, i když furt ne tolik jako v posledních zhruba čtyřech pěti letech, největší inspirací pro mě byl – a stále je – Alan Schaller, fotograf z Londýna. Kdybych ho měl nějak definovat, řekl bych, že je tváří moderní černobílé fotografie. Je to Leica ambasador, já taky fotím na Leicu, a vlastně díky němu ten foťák vůbec mám. Pak jsou to jména jako Josef Koudelka, Josef Sudek, taková klasika, pionýři československé fotografie. Dále z českých mám rád fotografy ze skupiny 400 ASA: Jana Mihalíčka, Honzu Dobrovského, Antonína Kratochvíla, Tomkiho Němce... Ještě Karla Cudlína, ten dokonce fotografii učí. Jsou to naše dokumentární špičky. A momentálně ze všech nejvíc mě baví otec zakladatel street a dokumentární fotografie, Henri Cartier-Bresson. Je často považován za největšího fotografa 20. století.

Co se stalo před pěti lety, že jsi začal brát fotografii zas o něco vážněji?

Nenastal žádný striktní předěl, je to plus mínus čtyři pět let, co jsem začal fotografii brát jako věc, ve které jsem se opravdu našel a chci se jí zabývat. Bavila mě i předtím, ale ve svých životních vizích jsem chtěl být třeba učitel. Ale čím starší jsem, tím víc vím, že to není pro mě a že mě naplňuje fotografie.

Vyjmenoval jsi spoustu inspirativních fotografů, ale nezaznělo jméno žádné fotografky.

No vidíš. Samozřejmě mám i oblíbené fotografky, třeba Vivian Maier, která za svého života vůbec nebyla známá. Nikdy nepublikovala svoje fotografie a až po tom, co zemřela, její děti začaly zveřejňovat její snímky, které našly v pozůstalosti. Je skvělá. Mám rád Alžbětu Jungrovou, která je teď asi nejváženější českou fotografkou. Jmenuju méně žen taky kvůli tomu, že mám raději historické fotografie nebo lidi, kteří prostě pracovali v minulém století nežli v tomto, a v historii těch fotografek moc není. Nebo, přiznám se, jich tolik neznám.

V čem je to dnes jiné? Vnímáš třeba vliv sociálních sítí, že tam se s fotkou setkáváme o dost víc než třeba jako uměleckou formou?

Ano, vidím to hodně. Kdokoli, kdo si koupí foťák, se dneska může prezentovat jako fotograf. Stačí i iPhone, který dokáže pořídit krásné fotky. Dřív byla fotografie vnímána jako velké umění, nové a moderní. Dnes už je to věc Instagramu, což je hrozná škoda. Je mnohem těžší vyniknout s profesionální fotografií v záplavě vizuálních informací. Zároveň jsou ale Instagram a Facebook skvělá média pro prezentaci tvorby, což v minulosti možné nebylo.

Tvorba Ondřeje Trojana mimo fakultu

Jak se při setkání s inspirativními autory nalézá vlastní styl? A jak ho zcela nepřebrat, nekopírovat práce jiných?

Toto téma je těžké obecně. Je jasné, že když člověk začíná fotit, přivlastňuje si určité vzory. Učí se od jiných lidí a snaží se je napodobovat. Ale tím, že se je snaží napodobovat, najednou zjišťuje, že ho buď ten styl baví, naučí se základy a začne do něj vnášet něco svého, anebo že mu nevyhovuje. Ale během styku s něčím, co člověka nebaví, stejně přijde na to svoje. Myslím si, že každý, kdo začne brát fotografii nebo jakékoliv umění vážně, ze začátku jasně kopíruje svůj vzor. Ale vždy, když se do něčeho ponoří a myslí to seriózně, vkládá do své tvorby část sebe.

Má tvoje láska k černobílé fotografii kořeny právě u fotografů, ke kterým vzhlížíš?

Mně se vždycky líbila černobílá fotka, ale je pravda, že když jsem hledal osobitý styl, hodně jsem se inspiroval prací Alana Schallera. U černobílých fotografií najednou vidíš, že ta práce vypadá jako promýšlený celek.

Je černobílá fotografie náročnější než barevná?

Černobílá je v něčem jednodušší. U barevné fotky jde o tvar, světlo a barvu, jedna ze složek u černobílé fotky tedy odpadá. Ale myslím si, že je černobílá fotka lepší na vyprávění příběhu. U černobílé fotografie se mnohem víc soustředíš na to, co se na fotce děje. Barva rozptyluje. Proto za mě má dokumentární fotografie v černobílém provedení mnohem větší smysl než v barvě. U barevné si člověk vytvoří krásnou scénu třeba s paní v červeném kabátu, a nutně se soustředí právě na ten červený kabát. Může to být intence, ale pak je to asi tak všechno, co na té fotce je.

A jak pracuješ s černobílou fotografií, například s negativním prostorem, kontrastem, bílou barvou?

Na internetu existuje spousta špatných černobílých fotografií. Opravdu hodně, hlavně s černobílým filtrem. Mnoho lidí si myslí, že když něco hodí do černobílé, je to automaticky lepší a víc „artsy“, což je blbost. Udělat dobrou černobílou fotku je těžké. Pro mě je opravdu to gró fotografie, protože už v tom samotném slovu je obsažená její podstata, psaní světlem. Když se fotilo na film, nebylo nic jiného než černobílý film až zhruba do konce padesátých, šedesátých let. Pak přišla i barva, ale byla špatná, takže lidé stále preferovali černobílý film. Dlouhou dobu tak byla fotografie prostě černobílá a lidé na to byli zvyklí. Dnes má přesně nádech „uměleckosti“, ale taková není. Může být, ale není z podstaty. Dneska lidé fotí na barevný senzor a pak to převádí do černobílé palety, ale to není cesta, jak udělat dobrou černobílou fotku. Musí se hodně pracovat s odstíny šedi a je opravdu těžké najít určitý balanc a vyvážení tonů, aby fotka nebyla například podexponovaná a podobně. Nejde tedy jen o proces postprodukce, ale už při samotném tvoření, v hledání místa a kompozice, musíš myslet černobíle, mít tu intenci.

Dalšími výraznými prvky tvých fotografií jsou práce s geometrií a odrazy. Je to inspirace od jiných fotografů nebo něco, na co sis přišel sám?

Cartier-Bresson říkal, že geometrie je intelektuálním potěšením pro oko. Líbí se mi, když věci do sebe pasují a mají balanc, když je to uchopený celek a hlavně snímek dává smysl. Smysl pro geometrii jsem se taky učil od těch lidí, jejichž práci mám rád. A co se týče odrazů, je to jen technika focení. Dost k tomu vybízí i prostředí naší fakulty, která je prostě sklo a beton, což je vlastně geometrie a odraz. Ale používám i jiné techniky, třeba často pracuji s pohybem.

Máš i jiné zdroje inspirace krom zmíněných fotografů?

Největší inspirací jsou pro mě obrazy a malířství obecně. Hlavně impresionismus. Proto dost často jsou moje fotky impresí daného místa, člověka nebo okamžiku pohybu. Nejsem v póze, že jsem „vyprávěč příběhu“, i když má černobílá fotografie mnohdy lepší možnosti sdělení. Často to, jak moje fotografie vypadá a co na ní je, je přesně tím, co jsem zamýšlel. Není to, co bych chtěl říct, ale jak jsem chtěl, aby vypadala. Furt je to vizuální a intelektuální potěšení. Když se podaří zapojit komplikovanou kompozici, která vyžaduje proces zamýšlení se a nabízí okamžik „jo aha, to je tohle!“, přesně to se mi líbí nejvíc.

Jak se koordinuje fotografie jako koníček s prací a studiem?

Velmi těžce. Je to náročné a samozřejmě fotím hodně u nás na fakultě, protože je to taky součástí mé práce. Zároveň tu dělám ještě v knihovně. Zabírá to hodně času, plus dodělávám magisterský titul. Focení do portfolia se musí vejít do volného času.

Z tvých fotografií mám pocit, že máš s sebou foťák všude, každý den.

Ano, ale to je třeba, protože jinak by spousta mých fotografií nevznikla a je to běžná praxe. Musíš si foťák brát s sebou všude. I když se jde jen na nákup, mám ho na krku.

Spočívá právě v tom cesta ke zlepšení, úspěchům a uznání?

Je to tak, úspěch je výsledkem neustálé, nikdy nepřestávající práce. Není to jen mačkání tlačítka. Ve fotografii získat i jen sebemenší uznání, nejen od rodiny a přátel, ale vůbec být nějak rozeznatelný, je neuvěřitelně těžké. A opravdu teprve teď, letos, se u mě konečně něco děje, ale jsou to dopady posledních skoro pěti let. Mám z toho ohromnou radost, je to pro mě známka, že dělám věci dobře a motivuje mě to tvořit dál.

Zmínil jsi své letošní úspěchy. Co pro tebe znamenají?

Je to velké a mám z toho akorát radost. Funguje to jako dobré poplácání po zádech, známka toho, že práce a čas, kterou focení věnuji, se vyplácí. Takové společenské uznání má svou hodnotu, pro mě opravdu velkou. Říká to, že jsem v něčem dobrý.

Na podzim se bude konat hned několik výstav s tvými fotografiemi. Na co se můžeme těšit?

V Berlíně, pak ve Vídni, Zlíně, a Galerii Velryba v Praze, bude viset jedna moje fotografie, která se umístila ve Photo Contest – Franz Kafka The Metamorphosis  na třetím místě za Česko. Pak ve FotoŠkodě v rámci výstavy výherních snímků soutěže FOTOSTART se mezi ostatními objeví i moje Světlo mezi betony, jedna z mých nejúspěšnějších fotografií vůbec, vytvořená tady na schodech. 11. října také začne moje první velká sólo výstava s názvem Cities. Bude to soubor street fotografií a i s možností nějaké výtisky zakoupit. A nakonec zrovna dneska, akorát cestou na rozhovor, jsem dostal e-mail z galerie 400 ASA. Hlásil jsem se do ní už skoro před dvěma lety. Zařadili mě do takzvaného push procesu, programu pro mladé fotografy, který pomáhá uspořádat výstavu v jejich galerii na Smíchově. Kurátorem té mé bude pravděpodobně Martin Wágner. Takže koncem příštího roku budu mít tady v Praze snad další výstavu!

Světlo mezi betony, foto: Ondřej Trojan

Máš nejoblíbenější místo pro focení, třeba i jen typově?

Rád fotím město, které má osobitou architekturu. Ale když člověk dlouho fotí na jednom místě, pomalinku začne být přesaturovaný. Vidí některé věci a místa denně a už je tolik nepraští do očí, to je pro mě případ Prahy. Miluji Řím, ten je na focení jako zlatý důl. Kodaň je fantastická, a také Paříž, zlatá archa fotografie. Je to místo jejího zrodu a vzniku street fotografie. A Berlín, pro jeho geometričnost. Mám rád i Vídeň, ale je složitější na focení. Je krásná architektonicky, ale ve Vídni, stejně jako v Německu, jsou trochu složitější lidé. Nemyslím to jako urážku, ale Němci a Rakušani jsou víc ostražití ohledně focení.

Spoustu fotografií jsi pořídil v MHD. Vadí lidem, že je fotíš?

Musíš se naučit jak fotit tak, aby to lidé nevěděli. Asi v devadesáti pěti procentech mých fotografií o tom netušili. Ve zbývajících pěti to věděli, ale bylo jim to jedno.

Stalo se ti někdy, že by tě někdo oslovil s prosbou ho nefotit nebo o smazání fotografie?

Za mnoho let, co fotím, mám do deseti takových případů. Například ve Vídni jsem fotil pána, on si mě všiml a dost naštvaně se zeptal proč. Odpověděl jsem: „Street photography.“ Zakroutil hlavu a kouřil dál. Jednou se mi stalo i v Praze, že jsem fotil něco v metru a procházel pán, pravděpodobně turista, a ptal se, jestli náhodou není na nějaké z fotek. Ukázal jsem mu poslední fotografie na foťáku a řekl mi, že je nerad na fotkách a jestli bych to mohl smazat. Tak jsem to udělal. Většinou když jsi na lidi milý, jsou milí i na tebe. Jde hlavně o to lidi neobtěžovat a vždy jednat s respektem.

Jaké používáš foťáky?

Mám pár a není to žádná sbírka. Mám Leica M, což je jejich nejikoničtější přístroj. Je to starší digitální tělo M240. Pak mám ještě starou Leica IIIf, model z roku 1950 na klasický 35mm kinofilm. Vzal jsem si i starý tátův Pentax, na který už ale nefotím. A s přítelkyní taky používáme Instax. Primárně jsem ale digitální člověk, co se týče fotoaparátů. Analogový foťák beru spíš jako srandu, protože film je dneska brutálně drahý. Ale samotné médium je super, taková oldschoolovka, něco jiného.

Plakát k výstavě Ondřeje Trojana

Fotíš primárně dokumentární a street fotografii. Proč zrovna tyto dva žánry?

Jednoduše mě baví nejvíc. Nikdy se mi moc nelíbily krajinky nebo zátiší, moc jim nerozumím. Dokumentární fotografii dělám vlastně i tady na fakultě, ale je to taková napůl řemeslná, napůl tvůrčí práce. Kdybych to měl říct natvrdo, je to pro mě prostě job.  Mám určité metody, zajetou rutinu, a tak prostě pracuji. Například vždy u portrétů kladu důraz na to, abych zachytil i esenci naší budovy, proto lidi často fotím s odrazem ve skleněném plášti. Snažím se tak propojit osobnost s institucí tím, že do jejího portrétu dostanu nějaký element fakulty. Snažím se taky to vyfotit tak, aby lidé byli co nejpřirozenější a aby se sami sobě líbili. To je důležité, ale možná taky nejtěžší.

Co je podle tebe nejtěžší obecně na fotografii?

Přijít s něčím novým. U některých fotek si můžu říct „to je moje fotka“, že je poznat a můj otisk. Ale skutečně přijít s něčím inovativním, co ještě nikdo neviděl, to už ani nejde, si myslím.

A co do budoucna, Ondřeji?

Fotit, fotit, fotit.

Alena Ivanova