„Byla jsem takhle jednou na mléčné farmě, seděli jsme v chrámu, povídali si a jedli ovčí maso,“ popisuje svoje setkání s jedním z nejvyšších představitelů Ásatrúarfélagið, největšího neopohanského hnutí na Islandu, mladá výzkumnice Sarah Matilda Rysková. Dlouholetý zájem o historii a severskou mytologii se vepsal do jejích výzkumných témat. Řeší odkaz staroseverské literatury v současných náboženských hnutích. Do akademického bádání dokáže vložit i svoje záliby, a tak se prakticky i odborně věnuje saunovým rituálům. Ve snaze efektivně uchopit zkoumané severské fenomény si vybrala magisterský studijní program Dějiny moderní evropské kultury na FHS, který loni absolvovala s vyznamenáním. Sarah jsme zastihli mezi pravidelnými výlety na Island, abychom se zeptali na cestu k nalezení pravého výzkumného tématu, počátky a současnost hnutí Ásatrúarfélagið i důležitosti humanitního vzdělání a znalostí širokých kontextů.

Foto: archiv Sarah Matildy Ryskové

Už téma tvé bakalářské práce je hodně zajímavé, zkoumala jsi v ní saunový ceremoniál. Proč sis vybrala zrovna toto téma?

Původně jsem chtěla psát u doktora Suchého o Vikinzích, zajímalo mě, zda byla vikinská společnost patriarchální nebo matriarchální. Mou hypotézou byla právě ta druhá možnost, protože ženy měly v tehdejší společnosti velkou úlohu. Nakonec jsem ale spojila příjemné s užitečným. Od malička, snad už od doby, co vůbec chodím, chodím do sauny a od roku 2018 i pracuji jako saunérka, takže jsem si pro bakalářku vybrala téma, které je mi blízké.

Během příprav na pozici saunérky jsem absolvovala i nějaká školení a na jednom z nich nám vyprávěli o historii saunování. Výklad mi z pohledu vysokoškolačky přišel dost neodborný – něco nesedělo, jiné věci byly zjevně převzaty z internetu. Začala jsem se zajímat víc o historii saunového rituálu, který je dnes populární ve wellness centrech, a zjistila jsem, že saunový rituál je relativně novým fenoménem, vzniklým na přelomu tisíciletí, přestože se uvádí stáří několik tisíc let. Tak se zrodilo téma mé bakalářské práce. Na základě terénního výzkumu v místě své práce a opírajíc se o teorii rituálů Arnolda van Gennepa a Victora Turnera a koncept tělesného kapitálu, jsem zkoumala, zda to, co se běžně odehrává ve wellness centrech, se dá skutečně považovat za rituál.

Jak probíhal výzkum?

Trval asi půlroku a zakládal na zúčastněném pozorování a rozhovorech s pracujícími i zákazníky centra. Práci mi vedl pan doktor Heřmanský a nikdy nezapomenu na jeden z jeho výroků z konzultace, když jsem mu vyprávěla o soutěžích saunérů: „To je bizár. Jestli se pořádají soutěže o nejlepší rituály, pak by měla existovat i soutěž o nejlepší mši!“ Vzniklá práce ve výsledku popisovala, jak se má člověk ideálně naučit být saunérem, co to vůbec znamená být saunérem a jak probíhá saunový rituál. Byl to pokus o vědeckou charakteristiku běžné praxe.

Ovlivnil výzkum i tvou praxi?

Rozhodně mě hodně naučil a posloužil mi i jako klíč k lepšímu výkonu, aby měl rituál skutečný účinek. Při pozorování svých kolegů jsem viděla, co funguje a co ne, jak lidé reagují, dokázala jsem popsat ideální rituál. Rok poté jsem vyhrála třetí místo na mistrovství světa v divadelních ceremoniálech a první místo na mistrovství světa v herbal saunových rituálech. Taky se mi ale po výzkumu trošku změnil postoj k práci, kterou jsem si dříve hodně idealizovala. Varovala mě před tím i doktorka Novotná, ať si na to dávám pozor, když si volím mně blízké téma. A je pravda, že už se asi nikdy nezbavím tendenci vepisovat rituál jako takový do své práce. Co jsem dělala dřív a co dělá většina lidí doteď, nesplňuje charakteristiky rituálu, je to spíše „pustíme si hudbu a děláme tuc-tuc“. Teď ale máme vlastní projekt, jezdíme po celém světě a učíme lidi dělat saunové rituály. Často se opírám právě o svůj bakalářský výzkum a v odpovědích na otázky sdílím svoje zkušenosti a pozorování. 

Bude mít tvůj výzkum v oblasti saunování pokračování?

Ano! Akademické bádání se mi krásně propojilo se současnou prací v Saunách Vltava na Dvorcích, kde začínáme pravidelný cyklus přednášek a každý měsíc budeme probírat jednu kulturu a její saunovou či lázeňskou praxi. Píšu k tomu kratší články a chtěla bych pak vydat knihu o historii sauny a lázeňství v různých kulturách. Děláme i saunová posezení, kde čteme texty ve staroseverštině, říkáme jim severské večery. Zakládáme je na staroseverské mytologii, přičemž předčítáme i eddickou poezii v sauně. Zprostředkováváme lidem akademický zážitek, jen v jiném prostředí.

Vítězové sedmého ročníku Sauna Herbal Cup 2022 (zleva doprava) Ema Chládková (Slovensko), Sarah Matilda Rysková (Česko), Jerome Richter (Norsko). Foto: archiv Sarah Matildy Ryskové

Původně jsi zmínila záměr zkoumat Vikingy, takže zájem o sever máš v sobě dlouho.

Je ve mně odmala. Táta měl rád historii a vždy nám hodně o dějinách četl. První známkou mé lásky k severu je asi epizoda ještě ze základky, kde jsem se hádala s panem učitelem, že Ameriku přece neobjevil Kryštof Kolumbus, ale Vikingové. Někdy v té době se to ve mně spustilo, fascinovala mě severská mytologie a měla jsem ráda Wagnera a jeho hudbu, kterou ta mytologie silně ovlivnila. A pak jsem přišla na FHS a objevila předmět o Vikinzích Marka Suchého. Už na první přednášce jsem věděla, že jsem našla to, co chci dělat, co mě bude bavit. Pak se k tomu díky doktorce Novotné přidala staroseverština, kterou jsem hltala.

Tvoje bakalářská práce byla spíše antropologická. Přemýšlela jsi nad studiem antropologie u nás a proč ses nakonec rozhodla pro DMEK?

Antropologii jsem studovala, ale jen chvíli. Nastoupila jsem zároveň na dva magisterské programy a mojí ambicí bylo pokračovat ve výzkumu, zabývat se víc do hloubky historií saunování. Program Dějiny moderní evropské kultury mi ale do mých ambic zapadal taky, protože tam jsem mohla nahlížet na historii saunování z pohledů různých kultur. Ale skloubit studium s rodinou i prací je náročné a musela jsem se rozhodnout pro jeden ze dvou oborů.

Na základě čeho ses rozhodovala?

Dějiny moderní evropské kultury mě tak trochu vrátily do prostředí podobného konzervatoři. Například kurzy docenta Alta a paní doktorky Altové, kteří se zabývají uměním – původně jsem si myslela, že to budou dějiny umění, ale po první hodině se ukázalo, že jejich přístup je částečně antropologický, taková smíšená metoda, jak vnímat umělecká díla, jaký mají vliv na společnost, jakým způsobem se do nich propisuje kultura. Do toho se přidaly hodiny profesorů Peška a Nešpora, které mi poskytly hlubší pochopení kulturních kontextů. Profesor Pešek často mluvil o opeře, divadle, hudbě, profesor Nešpor zas o náboženství, které mě vždy fascinovalo. V rámci studia jsem si našla mnoho předmětů, které mi byly blízké, a nakonec mě dovedly až k tématu, kterému jsem se rozhodla zasvětit svou akademickou cestu. Díky balíčku, který DMEK nabízí, se mohu na daný problém koukat z více perspektiv. Cítím, že právě tato všestrannost řešení problémů je pro mě.

Během magisterského studia sis našla „svoje” téma, neopohanské hnutí Ásatrúarfélagið. Jak člověk najde něco, co ho nadchne?

Třeba dost oklikou, jak se to stalo mně. Během svého úplně prvního výletu na Island jsem navštívila městečko Hólmavík. Není úplně turistické, ale nachází se tam muzeum čarodějnictví. Tenkrát mě to neuvěřitelným způsobem fascinovalo, protože na Islandu během čarodějnických procesů neupalovali ženy, ale muže. Téma mě nadchlo, říkala jsem si, že to bude ono. Chtěla jsem srovnávat čarodějnické procesy v Česku a na Islandu. Proč se neupalovaly ženy? Proč, v porovnání s kontinentální Evropou, jich bylo upáleno tak málo? Při hledání odpovědí jsem narazila na myšlenku, že je sice na Islandu převažující křesťanství, ale díky jeho historickému vývoji je na místě se domnívat, že zde pohanství zcela nevymizelo napříč staletími. Tu myšlenku jsem chtěla prozkoumat. A taky jsem si v muzeu koupila vydání galdrabóku, které mě neskutečně fascinovalo.

Co to je galdrabók?

Taková čarodějnická kniha, plná zaříkávadel a magických symbolů. Konkrétně u toho, co jsem si koupila, jde o edici jednoho z rukopisů ze 16. století. Chvíli jsem se zabývala galdrabóky a od nich jsem se přesunula k magii a hledání magických praktik v staroseverské literatuře, do toho jsem zapojila i čarodějnické procesy… Jenže jsem do práce potřebovala moderní prvek, když jsem studovala dějiny moderní evropské kultury. Začala jsem se dívat i na současnou situaci na Islandu, a tak jsem objevila neopohanské hnutí Ásatrúarfélagið, které nebylo nijak dopodrobna probádané. Sice je neopohanství dnes předmětem mnoha výzkumů, ale málo z nich se zabývá vztahem jednotlivých hnutí k primárním literárním zdrojům. Můj výzkum jsem tedy nakonec stočila k otázkám vztahu hnutí Ásatrúarfélagið a staroseverské literatury. Zkoumala jsem, jak je využíváno středověkých textů a jakým způsobem jsou v moderních kontextech interpretovány.

Byla nebo jsi v přímém spojení s hnutím?

Ano, musela jsem. Jak je nikdo příliš nezkoumal, nedařilo se mi získat dostatek informací a musela jsem se obrátit přímo na ně. Jednoho dne jsem napsala email nejvyššímu představiteli Hilmaru Örn Hilmarssonovi, který je mimo jiné významný hudební skladatel. Byla jsem překvapena vstřícností, které se mi od prvního momentu dostalo. Nejprve jsem si psali v souvislosti s galdrabókem a poté jsme emailovou komunikaci stočili k otázkám vztahu staroseverské literatury a hnutí.  Nakonec jsme se domluvili, že za nimi přijedu a vše probereme osobně. Zjistila jsem, že nejvíce využívají eddické poezie a prozaické Eddy Snorriho Sturusona. Na Islandu je pozoruhodné, že texty z korpusu staroseverské literatury ze společnosti po staletí nemizí. Islanďané je berou jako své dědictví a jsou hrdí, že u nich vznikly a že se dochovaly. Doslova tím žijí: mají ságám věnovaná muzea, rukopisy se vydávají v knižní podobě, ulice jsou pojmenované podle bohů, je to všudypřítomné, hlavně v paměti národa.

Není to jen komercializace minulosti?

Nemyslím si, bude v tom asi trochu víc. Členové Ásatrú tvrdí, že i když bylo v roce tisíc přijato křesťanství, víra v pohanské bohy se na Islandu udržela a zůstává i nadále. Člověk, který na ostrově někdy byl, ví, jaké je na něm počasí. Sama jsem byla překvapená, jak moc je jejich příroda drsná. Hnutí tvrdí, že v minulosti Islanďané prožívali dlouhé zimy s neustálou tmou a extrémním počasím, často ani neměli co jíst. V takových chvílích se nezdálo rozumné modlit se k Bohu, kleknout si ve vánici a umrznout. Mnohem jednodušší pro ně bylo vyzývat staré bohy, protože ty jsou podle jejich víry součástí jich samých.

Je jednodušší to správné slovo? Možná smysluplnější?

Osobnější. Členové Ásatrúarfélagið věří, že bohové jsou všudypřítomní, hlavně v přírodě, živlech, v ročním cyklu, který je pro ně velmi důležitý. V létě mají celé dny světlo, několik měsíců svítí slunce takřka čtyřiadvacet hodin denně. V zimě je naopak světlo třeba jen čtyři hodiny. Vesnice a osady jsou daleko od sebe, což jsem si ověřila i osobně, opravdu je tam často pusto, nikde nic. Když na Islandu ještě nebyla infrastruktura, někteří lidé žili na samotě. V takových podmínkách se člověk chce spíše spojit s přírodou nežli s Bohem.

Může se ke hnutí přidat kdokoliv?

Jsou otevření všem zájemcům. Byla jsem v kontaktu s nejvyššími představiteli a oni mají pravidlo, že člověka musí přijmout a být k němu zdvořilí, když nějakým způsobem projevuje zájem o jejich víru. Zakládají si na laskavosti a otevřenosti vůči těm, kdo chtějí vědět víc. Ale aby se člověk formálně přidal ke hnutí, musí být Islanďanem. Po dosažení věku šestnácti let se člověk má přihlásit k nějaké církvi. Víra není povinná, ale dělá se to kvůli odvodům daní, které putují k vybrané církvi, ať je to Islandská státní církev, nebo menší hnutí. Ásatrúarfélagið se těší v posledních letech velké populatiě. V současnosti hnutí čítá kolem šesti tisíc členů, což na islandskou společnost není málo.

Představila bys mi hnutí Ásatrúarfélagið podrobněji? Jaký je jeho příběh a současnost?

Vzniklo v 70. letech, kdy i jinde po světě vznikaly neopohanské skupiny a new age hnutí. Zakladatelem byl Sveinbjörn Beinteinsson, který se spolu s dalšími lidmi rozhodnul poskytnout Islanďanům možnost vrátit se k víře před rokem tisíc. Chtěli se víc zabývat literaturou a odkazovat na ni. Ze začátku nešlo o formalizované náboženské hnutí, spíše o klub nadšenců, ze kterého se postupně zformovalo hnutí ve své současné oficiální podobě s ustáleným průběhem jednotlivých rituálů, aby splňovali požadavky státu. V současnosti je Ásatrúarfélagið druhou největší náboženskou komunitou po křesťanské církvi.

Jaké rituály máš na mysli?

Mohou oficiálně pořádat svatby, pohřby, obřad siðfesta, obdobu biřmování, nebo i výroční obřady v průběhu roku. Na počátku se ale hnutí setkalo s nesouhlasem. Stát si klepal na čelo, co že to po nich chtějí? Snažili se dál a jednou seděli u premiéra nebo jiného vysokého politického představitele a snažili se mu vysvětlit, že bohové, kteří sídlí v Ásgardu, jsou stále mezi námi. Ten den se přihnala bouřka a po tom, co odešli, udeřil blesk a vyřadil celý Reykjavík z provozu. To není legenda, ale informace z tehdejších novin a článků, které jsem zkoumala.

Jak se sama stavíš k této víře?

Líbí se mi její filosofie. Nemají totiž boha, který je někde nahoře mimo ně. Věří, že můžou boha nebo bohy přijmout do sebe a stát se jím, přijímat jeho božské vlastnosti, a tím jim bůh pomáhá. Když jsou rybáři na moři, volají Njörda, boha moře, přijímají ho, stávají se jím a moře je neohrožuje.

Fotografie rituálního ohniště na obětním obřadu blót, kterého se Sarah účastnila v rámci diplomního výzkumu. Archiv Sarah Matildy Ryskové

Jak vnímáš odraz severské kultury a mytologie v popkultuře? Přeci jen se objevuje ve hrách, filmech, seriálech.

Narážela jsem několikrát ve výzkumu na názor Islanďanů samotných, že rezonování tématu Vikingů, kteří jsou teď hrozně in, je vlastně fajn. Určitým způsobem se to téma a historie zprostředkovává, i když ne ideálně, žije, láká turisty třeba na místa natáčení některých seriálů. Island, který na tom v historii nebyl ekonomicky nejlépe, teď žije z turismu, dokonce si troufám říct, že začíná mít problém s overturismem. Co se týče pohledu ze strany akademického bádání, občas je těžké vysvětlit lidem, kteří nemají odborný kontext ani základ, že to, co se ukazuje v seriálech, není zcela pravdivé.

Měla jsi s tím nějaké problémy nebo potíže během výzkumu?

Trochu mi to komplikovalo situaci na začátku při navazování komunikace, kdy jsem kontaktovala nejvyšší představitele a postupně jsem je objížděla. Často jsou to prostí farmáři. Byla jsem jednou na mléčné farmě, seděli jsme v chrámu, povídali si a jedli ovčí maso. Tohoto farmáře velmi překvapilo, že já se nebavím o tom, co jsem viděla v seriálu, ale o starých rukopisech a originálních textech v jeho jazyce.

Na začátku jsi zmínila zájem o postavení žen ve vikinské společnosti. Měla jsi možnost se v současném výzkumu tohoto tématu dotknout?

Konkrétně tohoto tématu ne, ale setkávala jsem se s otázkami postavení žen přímo v hnutí. V současné chvíli se snaží, aby byl vyvážený poměr žen a mužů ve vedení. Zajímavý byl názor jednoho z farmářů, který mi vyprávěl, že v moderní islandské společnosti jsou si lidé rovní. Ale historicky, tím, že Vikingové – na Islandu úplně ne, ale v Dánsku a Norsku – byli hodně expanzivní, nechávali ženy často doma na farmách a ty se o všechno musely starat. Když člověk zná místní přírodu a sám ji zažil, a když si uvědomí, že může jít o dost vzdálenou lokalitu, dojde mu, že život žen asi nebyl úplně jednoduchý. Občas mě při těchto vyprávěních napadá, kdo měl život náročnější, jestli ženy, nebo jejich muži na cestách.

Co ti podle tebe DMEK umožnil a jaké příležitosti, které bys jinde nenašla, poskytnul?

Široký rozsah znalostí a spoustu možností, ve smyslu úhlů pohledů, jak něco řešit nebo zkoumat. Zároveň program ukazuje, co je vůbec kultura. Není to jen výtvarné umění, divadlo, hudba, ale i historické a náboženské souvislosti. Dalo by se říct, že celkově dává program pohled na svět v širších kontextech od počátků až po současnost. Přijde mi naprosto skvělé, že se člověk dozvídá o vzájemném působení různých vlivů. Není to jen o dějinných událostech, odehrála se bitva A proti B, ale o příležitosti nahlédnout, proč se odehrála z náboženského hlediska, historického, v politickém kontextu. Parafrázuji pana profesora Peška, kultura je všudypřítomná a schovává se v ní spousta věcí, včetně náboženství. Kultura je hybatelem společnosti a ukazuje se to dodnes. Samozřejmě můžeme polemizovat, co je dnešní kultura, a pravděpodobně to budou sociální sítě, youtubeři a podobné fenomény. Díky nim společnost někam spěje. Ale vůbec možnost reflexe současnosti z více úhlů je výborná. Studijní program poskytuje výborné zázemí a kontext, díky kterým člověk může zkoumat takřka cokoliv.

Zníš velmi spokojená se svým studiem.

Jsem, ale taky jsem měla svoje slabé chvíle. Někdy mi nastavené požadavky připadaly příliš náročné, ze stejného důvodu na oboru skončili někteří mojí spolužáci. Ale ve výsledku každá zkouška, každý problém, které mě potkaly, mě donutily se znovu postavit na nohy a pokoušet se znovu. Díky tomu jsem byla pokaždé silnější.

Komu bys doporučila DMEK?

Každému, kdo se zajímá o historii a zároveň má blízko ke kultuře. Sama jsem z uměleckého prostředí, proto pro mě byl program moc fajn. Taky je DMEK dobrý pro lidí, kteří nechtějí studovat izolovaně náboženství a religionistiku, ale i jejich propisování do společnosti a kultury. Je to studium pro ty, kdo se nebojí širokých kontextů. 

Vzpomeneš si na předměty, které tě obzvlášť bavily?

Třeba Staroseverské představy o duši a těle s doktorkou Novotnou, ten byl skvělý. Taky mě hodně bavily povinné předměty, měla jsem třeba ráda Dějiny evropské kultury a vzdělanosti s profesorem Peškem. Fascinovalo mě, jak nám vyprávěl o univerzitní historii, celkově o způsobu vzdělávání a proč studujeme. Mluvil i o tom, proč bychom si měli vážit možnosti studovat a jak bylo studium ovlivněno náboženskými a politickými dějinami. Je zábavné že na jeho hodinách jsem měla pocit, jako by sám pořád byl ve středověkém univerzitním systému. To myslím v dobrém. Byl ochotný diskutovat, chtěl, abychom měli vlastní názor. To je možná jádro celého DMEK – snaha vychovat lidí schopné hovořit o problémech, pěstovat v nás vlastní názory podložené backgroundem, který nám poskytují.

Zajímaly mě i samotné náboženské dějiny s profesorem Nešporem, vizuální kultura s doktorkou Altovou, všechny předměty se propojovali a dohromady studium dávalo smysl. Vyplatilo se to pak i u státnic, kdy na jsem na jednu otázku byla schopná odpovědět ze tří různých úhlů pohledu. Už když jsem se připravovala na závěrečné zkoušky, měla jsem konečně pocit, že věcem rozumím.

Přeneslo se ti to i do běžného života?

Ano, přemýšlím nad souvislostmi a historickými okolnostmi, i když jdu na Vánoce do kostela a vidím třeba obraz Marie. Ale funguje to i v literatuře, divadle, jakékoliv kultuře a historických věcech.

Hnutím Ásatrúarfélagið se dále zabýváš, nově v rámci doktorátu. Jak to pokračuje?

Snažím se zkoumat vliv staroseverské literatury na neopohanské hnutí celkově z pohledu germánského neopohanství, které se označuje jako Ásatru. Kromě islandského Ásatrúarfélagið existuje spousta dalších společností po celém světě, které věří na Ásy nebo se zakládají na severské mytologii. Vycházím ze svého diplomního zjištění, že islandské hnutí pracuje především s eddickou poezií. Jsou pro ně významné dvě básně: Vědmina píseň - Völuspá, která líčí stvoření a zánik světa, a Výroky Vysokého neboli Hávamál, která skrze postavu Odina dává moudra do života, ať už se to týká umírání nebo chování k ženám. Po diplomce jsem začala pátrat, zda ostatní hnutí ve světě pracují s tímto typem staroseverské literatury. Objevila jsem skupiny ve Španělsku nebo Itálii, u kterých na první pohled vzývání staroseverských božstev nedává smysl, ale zakládají právě na této literatuře. V rámci doktorátu zkoumám různé interpretace těchto textů, jednoho konkrétního zdroje, ale i zda se o stejný zdroj vůbec jedná. Na Islandu vycházejí z primárních textů, ale ostatní skupiny mohou vycházet i z převyprávění nebo populární kultury. Jde o relativně velkou množinu moderního pohanství, hnutí se vzájemně znají, jsou propojená a všechna navazují na staroseverské tradice. Krom zmíněných zemí budu zkoumat skupiny ve Švédsku, Dánsku, Anglii a USA.

Jsi na FHS už od bakalářského stupně. Věděla jsi hned po střední, že humanitní vědy jsou cesta, kterou se chceš vydat?

Nestudovala jsem střední školu, ale taneční konzervatoř. Ke konci jsem musela nečekaně skončit s tancem kvůli operaci a řešila jsem, co dál. Hodně mě lákalo divadlo a chtěla jsem se hlásit na režii-dramaturgii činoherního divadla na DAMU, ale opět kvůli operaci jsem byla vyřazena z druhého kola přijímaček. FHS měla být přestupní stanice, ale stala se pro mě finální destinací.

Proč sis naši fakultu vybrala?

Na konzervatoři jsem měla humanitně zaměřené předměty, které se hodně točily kolem historie a filosofie. Humanitní vědy pro mě byly jaksi přímým pokračováním a cestou rozšíření obzorů, protože jsem určitě nechtěla skončit se studiem. Oslovily mě předměty na SHV. Tančit už jsem sice nemohla, ale stále jsem v sobě měla taneční dril, a tak jsem byla ve škole od osmi ráno do pěti nebo šesti večer a udělala jsem si průřez všemi moduly.

Proč jsou podle tebe humanitní vědy dnes a vůbec důležité?

Jsou kotvou, která napomáhá pochopit dnešní společnost a kulturu, ve které žijeme. Poskytují i lepší orientaci ve světě. Filosofie vzdělává člověka, aby byl dobrý, což je věc, která se do moderní společnosti hodí. Zároveň se v humanitních vědách hodně čte, což je skvělá cesta ke knihám a literatuře. Historie zas skvěle ukazuje, jak se svět vyvíjel, díky čemuž je dnes o hodně jednodušší vyznat se v dezinformacích a pochopit nejen, proč se dějí nějaké věci, ale i co pravděpodobně bude následovat. Dějiny nejsou jen o datech, místech a jménech, ale hodně o souvislostech, což je třeba lidem předávat.

Alena Ivanova