Nemusíte být hrdina, abyste se mohli snažit o lepší svět. Stačí dělat, co umíte, kde je to třeba, napadne vás po chvíli, když mluvíte s Danou Moree, obzvlášť s ohledem na témata, jimiž se zabývá. Vyučuje na programu Studia občanské společnosti a badatelsky působí na Katedře aplikovaných sociálních věd, kde se věnovala vzdělávání, inkluzi nebo procesům vyloučení. V posledních letech se zabývá i domácím a genderově podmíněným násilím, na které se zaměřil i projekt Výzkumné centrum domácího a genderově podmíněného násilí (ReCeGe). Jeho výsledky prezentovaly na začátku března s kolegyní Blankou Nyklovou ze Sociologického ústau AV ČR na konferenci v Hybernské. Jsou mrazivé – vyplývá z nich například, že 49 procent osob, které kdy byly v partnerském vztahu, zažily psychické násilí nebo že závažné fyzické násilí zažívají ženy především doma. Krom akademické dráhy spoluvede skupinu divadla utlačovaných 2na3, „jokeruje“ na představeních a vyučuje step. I přes nabitý program si mezi konzultacemi a výukou našla chvíli popovídat si o bádání, divadle utlačovaných a svém cestopisu.

Dana Moree, badatelka i joker divadla utlačovaných, foto: Ondřej Trojan

Domácí a genderově podmíněné násilí, marginalizace a vyloučení a multikulturalismus nejen ve vzdělávání – to je jen výběr témat, kterými se zabýváte. Všechna jsou společensky závažná a „těžká“. Kudy vedla vaše výzkumná cesta k nim?

Nemůžu ji zúžit jen na výzkum, protože krom akademické sféry se stále pohybuji v terénu. Odtud vyšla potřeba badatelsky uchopit, co jsem tam viděla a zažívala, a co zároveň nepokrývaly existující výzkumy. Můžu to uvést na příkladu domácího násilí – původně jsem neplánovala se jím badatelsky zabývat, ale dostala jsem se k němu v roce 2016, kdy jsme s divadlem utlačovaných pracovali s klientkami sdružení Acorus (sdružení pomáhající osobám ohroženým domácím násilím – pozn. red.). Byla jsem s nimi v intenzivním kontaktu a s Acorusem i dalšími podobně zaměřenými organizacemi jsme komunikovali i během pandemie. Díky těmto kontaktům a informacím z terénu jsem velmi rychle zjistila, že existuje velká disproporce mezi daty, které má o domácím násilí stát, a těmi od neziskových organizací.

Během covidu, kdy jsme byli všichni zavření doma, potřebovaly neziskovky rychle nasbírat aktuální data o domácím násilí. To já umím, proto jsem se okamžitě pustila do práce. Tím jsou data i unikátní, jejich sběr začal už tři týdny po začátku karantény. Krom neziskových organizací jsme hovořili s policií, OSPODem, soudci i advokáty, analyzovali jsme případy klientek a podařilo se nám detekovat a popsat poměrně rozsáhlé díry v systému. Výsledky vyvolaly nutnost další badatelské odpovědi. Na výzkum Násilí na ženách v souvislosti s covid-19 tak přímo navázal ten, jež jsme prezentovali nedávno: Děti a násilí v blízkých vztazích. Moje badatelská činnost je zkrátka vždycky reakcí na dění ve světě okolo.

Takže děláte, řekněme, akademický aktivismus.

Je to poctivá akademická práce, dobře zakotvená v terénu, kterou se snažím dobře podpořit teorií. Asi ji můžeme nazvat i akademickým aktivismem, ale není prvoplánový – co dělám, nedělám, abych byla aktivní, ale z etické potřeby odpovědět na impulsy ze světa, v němž se pohybuji.

Mně ten termín přišel trefný. Napadl mě, když jsem zjistila, že covidový výzkum jste dělali pro bono.

Peníze, které jsme měli z projektu Progress na FHS, šly na přepisy rozhovorů, které nakonec čítaly devět set stran. Výsledná výzkumná zpráva je dvousetstránková a na jejím základě vzniklo několik impaktovaných článků, ale krom toho byla naše celá práce pro bono. Dělali jsme ji, protože byla potřeba. Myslím si, že tváří v tvář složitým problémům světa máme všichni používat nástroje, které jsou nám k dispozici. A v tomto případě to byl u nás s Blankou výzkum.

Už jste zmínila i čerstvý výzkum Děti a násilí v blízkých vztazích. Spolu s kvantitativním výzkumem Kvalita života a pocit bezpečí je součástí projektu Výzkumné centrum domácího a genderově podmíněného násilí (ReCeGe). Závažnost jeho výsledků mě zarazila. Máme srovnání s jinými evropskými zeměmi?

European Institute for Gender Equality (EIGE) provádí jednou za deset let mezinárodní srovnávací výzkum a Český statistický úřad se na něm rozhodl naposledy neparticipovat. To byl jeden z impulsů k podání našeho projektu, chtěly jsme, aby data z ČR nechyběla.

Domácí násilí je velké téma ve všech zemích a nekonzistence systému nahrává nemožnosti ho zastavit. Od norských partnerů z projektu ReCeGe víme, že míra obtížnosti reakce, a to správné reakce, na násilnou situaci je závažnější u nás než v Norsku. Kristin Engh Førde, jedna z výzkumnic v partnerském projektu, která na naší závěrečné konferenci vystoupila, říkala, že situaci v evropských zemích považovala za srovnatelnou. Po našich vystoupeních ale byla zaskočená, jak těžké je u nás dovolat se pomoci. Způsobuje to nekonzistentní, nepropojený systém, který často nereflektuje potřeby člověka, který dlouhodobě zažíval násilí. Systém tak jedná často necitlivě i v obavě, že by mohl poškodit násilníka. Jenže aby bylo možné situaci řešit skutečně, je nutné zastavit násilí. A to je právě často obtížné. Ačkoli je to jen spekulace, zdá se mi, že v českém kulturním prostředí je určitým způsobem problematické násilí za násilí i označit.

To zaznělo i na konferenci v Hybernské, že v české společnosti stále kolují pochybnosti o existenci domácího a genderově podmíněného násilí nebo jeho míře. Existuje způsob, jak situaci zlepšit?

Pomohla by úprava legislativy a na symbolické úrovni schválení Istanbulské úmluvy. Potřebovali bychom i lepší soudní praxi, protože opatrovnické soudy neberou v potaz domácí násilí, pokud nedošlo v té věci k rozhodnutí trestního soudu. To se přitom děje v minimu případů. Také by bylo potřeba vylepšit spolupráci jednotlivých složek – policie, OSPODu, pomocných organizací a intervenčních center. Často se děje, že si nepředávají informace a pomoc tak není dost efektivní. V neposlední řadě by pomohlo usnadnění procesu, který musí ohrožená osoba absolvovat – v nelehké situaci musí sama „oběhat“ několik institucí. Ideální by bylo, kdyby existovalo jedno místo, na které se obracet, a kam by zástupci jednotlivých institucí přicházeli za ohroženou osobou. Za důležitou považuji i osvětu na úrovni jednotlivců, policistů, pracovnic OSPODu a dalších organizací, aby dokázali násilí lépe detekovat.

Teď jsme mluvili o institucích, jak je to s povědomím o stavu těchto typů násilí v běžné společnosti?

V sociálních skupinách, kde se pohybuji, je povědomí o marginalizaci i násilí značné. Jak je to ve společnosti obecně určit neumím, protože ji vnímám právě jako soubor sociálních bublin, ne jako celek. Právě proto ale považuju za důležitý výzkum, protože jím lze dopravit informace z jedné sociální skupiny do druhé. I tady je ale důležitá osvěta, každý by měl být schopen násilí rozpoznat a účinně jej zastavit, tedy ho neoplácet, ale pojmenovat a dokázat násilnou situaci opustit, případně nahlásit. Zdá se mi, že tuhle schopnost mnozí postrádají.

Příběhy marginalizovaných skupin zpracováváte i v rámci divadla utlačovaných, kterému se věnujete už víc než deset let výzkumně i prakticky. Divadlo je trochu jako princezna Koloběžka, jsou v něm ne-herci, ne-diváci… Můžete jednoduše popsat, jak funguje?

Jde o metodu využívání interaktivního divadla pro sociální témata, kterou vytvořil v 70. letech v Brazílii Augusto Boal. Od dob vzniku se intenzivně vyvíjela až do dnešní podoby, kdy skupina se zkušeností útlaku, marginalizace nebo nespravedlnosti ve společnosti přetvoří své zážitky do krátkého divadelního vystoupení. Nikdy nejde o přehrání konkrétní situace, ale o zpracování různých zážitků do jednoho modelového příběhu. Ten s nimi vytváří takzvaný joker, osoba, která má k této práci výcvik, a je součástí každého představení. Vznikne asi dvacetiminutová hra, kterou diváci zhlédnou a po diskusi s jokerem do inscenace vstupují, zaujímají místo hlavního protagonisty a snaží se najít řešení, které by vedlo k protagonistově úlevě.

S kolegyní Lízou Urbanovou, se kterou vedete skupinu 2na3, jste byly jedny z prvních, kdo v Česku s divadlem utlačovaných začal.

Úplně první byla Lenka Remsová z Masarykovy univerzity v Brně, kde založila Kabinet divadla utlačovaných. Když u nás začínalo, nebylo tu možné dělat výcviky pro jokery. S Lízou jsme se ale chtěly metodu samy naučit, takže jsme společně s Britskou radou uspořádaly na FHS výcvik vedený organizací Cardboard Citizens z Londýna. Otisk naší skupiny v historii divadla utlačovaných v Česku ale vidím hlavně v naší intenzivní práci s marginalizovanými skupinami.

Jak jste se k metodě vůbec dostaly?

Já jsem první představení zažila přibližně před pětadvaceti lety v Německu a metoda se mi tam ukázala jako velmi mocná. Pak jsem od ní deset let systematicky utíkala, protože jsem z ní měla respekt, nakonec si mě divadlo utlačovaných ale stejně přitáhlo. Brzdily mě úvahy, jak ho aplikovat na školách. V českém školství jsou velké mocenské disproporce, a když se v takovém prostředí aplikuje metoda ze své podstaty křehká a subtilní, která pracuje s těžkými situacemi, může to nadělat víc škody než užitku.

Nakonec jsme to vzali za opačný konec, odspodu a začaly jsme pracovat s utlačovanými skupinami. Po školách ale dnes jezdíme a žáky seznamujeme s tématy útlaku, nespravedlnosti a marginalizace. A to způsobem, který podle mého názoru učitelé právě kvůli mocenské disproporci nemají k dispozici.

Jaké jsou reakce na vaše představení?

To záleží na ne-hercích a na publiku. Například skupina a publikum složené z Romů a ne-Romů má úplně jinou dynamiku než má představení ve škole. Útlakové situace ale zažíváme všichni, asi není nikdo, kdo by s nimi neměl zkušenost, takže se diváci i z řad školáků a studentů na to téma dokážou napojit. Hrajeme pro poslední třídy základních škol a střední školy a často se právě tihle mladí lidé dokážou do situací vžít lépe než jiné divácké skupiny, jasně detekují nespravedlnost a mají krásné nápady na intervence.

Naopak složitější je to s lidmi, kteří jsou takříkajíc hodně v hlavě. Nedávno jsme hráli na Přírodovědecké fakultě naši nejnovější inscenaci Světlana, která tematizuje život ukrajinských uprchlic v Česku. Z publika přišly argumenty podpořené statistikou a daty a trvalo relativně dlouho, než jsme došli k porozumění, že stačí malá proměna okolností. Děti nebo dospívající jsou často velmi rychle schopní pojmenovat problém a jít do akce, ještě mají určitou ostrost vidění. Kdybychom to jako dospělí dokázali, myslím, že by svět vypadal mnohem líp.

Divadlo utlačovaných často tematizuje společenské problémy. Jak rychle na ně dokáže reagovat? Jak dlouho trvá představení připravit?

Podle mě je to rychlá metoda, je to nástroj, řemeslná záležitost. Když umíte se skupinou pracovat, můžete představení připravit velmi rychle. Třeba zmiňovaná Světlana vznikla během osmi pracovních dní, v průměru jde o 60 – 80 hodin práce se skupinou. Krátký časový úsek, za nějž můžete dospět k velké hloubce poznání, je jedna z největších výhod. Kdybych chtěla ke stejně podrobné znalosti nějaké části problému dospět kvalitativním výzkumem, potřebovala bych na to asi rok. To ale neznamená, že je výzkum horší, ideální je kombinace. Poznatky získané z divadla utlačovaných můžou pomoct výzkum formulovat. Zažila jsem to sama u domácího násilí, podrobná znalost jednotlivých příběhů mi pomohla výzkum správně zacílit.

Ve vaší bibliografii mě zaujala publikace, která se tam žánrově vymyká – cestopis Kuba, ráj to na pohled. Zajímal by mě příběh, který je za ním.

Cesty na Kubu bych zrovna nazvala čistým aktivismem. Než jsem měla děti, jezdila jsem jako kurýr s podporou pro kubánské disidenty. Byl to intenzivní zážitek, o kterém bylo po návratu složité vyprávět, protože jsem byla buď za blázna, nebo hrdinu, přitom člověk není ani jedno. Potřebovala jsem to ze sebe ale dostat a kniha se nabízela, protože papír unese někdy víc než lidi. A pro určitý typ zážitku může být i dostupnější.

Všechna témata, která zpracováváte, jsou těžká. Jak se s tím krom psaní vyrovnáváte?

Jsem takzvaně zasíťovaná, mám supervizora a terapeutku a považuju to za ohromně důležité. Nejsem v tom tedy sama, mám s kým konkrétní situace probírat, hledat dobrou pozici. Pouštět se do těžkých témat vyžaduje také kus řemesla, proto mám za sebou různé výcviky, například v krizové intervenci, a také se snažím o dobrou sebe-péči. Musím umět věci nejen dělat, ale i uzavřít. Jak kvůli zachování duševního zdraví, tak kvůli odstupu – když se necháte náročnými příběhy zahltit, už nemůžete v práci pokračovat. A to nechci, takže se o sebe zkrátka snažím i dobře starat.

Martina Josefina Plass