Kalendář

Anotace

V čem spočívá naše touha a snaha mít k něčemu plánek? Proč nikdo nepanikaří, když se vše včetně katastrof děje podle plánu? Proč nám činí takovou potíž myslet společně s někým jiným, myslet spolu, či alespoň nechat se druhým v myšlení omezit? A co to vlastně znamená mít druhého v hlavě? Proč je druhý, kterého zvu ke spolupráci, vždy tak trochu na odchodu, zanechávajíc mne v slzách frustrace? Přijďte si poslechnout trojici poznámek pod čarou k výstavě „Hodně by mi v dalších úvahách pomohl jakýkoli plánek“, které z úst Martina Švantnera, Jakuba Marka a Ondřeje Váši z Fakulty humanitních studií UK zazní v Centru pro současné umění.

Co uslyšíte konkrétně? Martin Švantner vykopne otázkou: V čem spočívá naše touha a snaha mít k něčemu plánek? Najít vhodné nebo nápomocné schéma? Dát někomu nebo něčemu užitečný, správný, přesný či dokonce dobrý příklad? Jde o téma, které je známo již Platónovým dialogům (ve kterých, snad právě v jejich středu, by čtenář měl snad najít dobré příklady jak v určité situaci ne/jednat) a které si za cíl svého zkoumání bere i kognitivní sémiotika. Prvně, podle Umberta z Bologne, lze „znak“ obecně definovat mj. jako „instrukci k interpretaci“, tedy právě jako elementární prvek jakéhokoliv vytváření, dávání a následování plánku („Kolik je hodin? Čtvrt na pět. Tak to bych měl vyrazit“) či Plánu („-doplň si schéma oblíbeného spiknutí-“). Za druhé, jak si všimnul jistý jiný praotec sémiotiky, možná je tomu tak, že schéma, kterému jsme se naučili říkat „diagram“, je tím nejpodstatnějším plánem, který spojuje jak naše formy usuzování, tak i senzorickou percepci. A taky, „[n]obody panics when things go according to plan.“

Jakub Marek oplatí konstatováním, že na počátku klasické tradice filosofie a umění se Sókratés vysmívá básníkovi a umělci, neboť jsou pohlceni inspirací, jsou nástrojem a prázdnou nádobou, jež vlastnímu obsahu nerozumí. Inspirace znamená tuto posedlost, kdy je umělec smyslů zbavený, neboť jím promlouvá múza. Kde není inspirace, tam pomůže plánek. Kde není plánek, pomůže omezení. Výstava, která sebe samu označuje „Hodně by mi v dalších úvahách pomohl jakýkoliv plánek“, staví před oči potíž spolupráce, jež někoho může omezit, jiného osvobodit či inspirovat. Filosofové stojí před stejným dilematem spolupráce a nejčastěji se jí vyhýbají. Ostatně tradice filosofie je tradicí velikášského individualismu. Filosofové jsou žárlivými jedináčky, často jsou nekajícnými marnotratnými syny, kteří opouštějí a zatracují své učitele, aby mohli založit vlastní školu, vlastní filosofii. Příklady spolupráce filosofů jsou v dějinách spíše výjimkami potvrzujícími pravidlo. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby zadáním bylo, moci přizvat či nepřizvat někoho k vlastnímu textu, ba dokonce moci se vzdát psaní textu vůbec. A je otázkou, proč nám činí takovou potíž myslet společně s někým jiným, myslet spolu, či alespoň nechat se druhým v myšlení omezit.

Ondřej Váša se v závěru ohradí tvrzením, že stejně tak není žádným tajemstvím, že akt myšlení je aktem přátelství, na který musí být přinejmenším dva. I kdyby ten druhý měl být přítelem pouze imaginárním. Co to však znamená mít druhého v hlavě? A není onen druhý, kterého přizvu ke společnému dílu, vždy na odchodu, čímž se každý navazující tah, každý protitah, stává svého druhu truchlením či hledáním zmizelého?

UDÁLOST NA FACEBOOKU