Kalendář

Anotace:

Přednáška se bude zabývat vztahem víceméně neopracovaného materiálu (který je přesto vesměs využíván jako určitá metafora či symbol) a formování do individualizované podoby. Tato problematika se sice primárně týká výtvarného umění cca kolem roku 1900, ovšem nelze si nepovšimnout i jejích dalších aspektů v oblasti reprezentace moci (kameny označující místa korunovace apod.), kultu (neopracované materiálové stopy jakožto relikvie), memoriálních funkcí (památník aspol.), fascinace „přirozenou“ přírodní podobou (u Goetha ad.) atd.

Materiál a tvar jsou tu kladeny více vedle sebe, než že by se mezi nimi stanovovala hierarchie. Výsledný obraz je pak čímsi „napůl“ mezi individualizovaným a znakovým tvarem a hmotou, která se zčásti tváří jako non-sémantická přítomnost (což je ovšem i součást vyprávění o daném objektu – třeba v případě relikvií apod.). Nejde o to, že by tvar byl asociativně rozpoznáván v nějakých strukturách materiálu (jako údajně u Michelangela), ale vedle sebe jsou zde kladeny principiálně různé entity, které přesto dohromady vytvářejí přesvědčivý a působivý celek. Hmota „bez tváře“ sice mnohdy hraje např. roli podstavce nebo pozadí pro individualizovaný tvar, ale toto její podřízení není pravidlem. Individualizovaná forma zastupuje lidského aktéra (i v případě, že jde o zpracování do zcela abstraktního útvaru), zatímco matérie ponechaná jakoby bez zásahu obnáší či symbolizuje otevřené, nekonečné kvality světa. Její bezejmennost, beztvarost či beztvářnost má na diváka v různých kontextech výrazný účinek. Podobnou problematikou se v současnosti zabývají tzv. material studies, která působivost, symboličnost nebo ikonografii hmoty samotné zkoumají ve sférách umění, designu, techniky atd., přičemž uvažují o materiálech jako o čemsi, co podmiňuje různé typy promluvy, výrazu a myšlení. Z oblasti umění se zmíníme kupř. o tvorbě sochaře Františka Bílka, u nějž se uplatňuje dřevo, hlína a kámen v „surové“ podobě nejen jako estetický nástroj, ale hraje významnou úlohu i v rámci Bílkova kultovního (protestantského) a politického (národního) programu. V souvislosti s „politikou materiálu“ zmíníme např. bosáž na medicejském paláci ve Florencii. A z hlediska kultovních aspektů hmoty připomeneme poutní místa a jejich magické pojímání. V názvu přednášky variujeme titul knihy Pierra Francastela „Figura a místo: vizuální řád v italském malířství 15. století“. Francastel i jiní „tradiční“ teoretici a historici obrazů a výtvarného umění zaměřovali pozornost k individualizovanému, autorskému tvaru a jeho zkonstruovanému prostředí. Na rozdíl o toho se chceme ptát, jak již bylo naznačeno, po roli a významu matérie, hlavně pak ve chvíli, kdy byla připuštěna „ke slovu“ (což se dělo přibližně v sochařství kolem roku 1900).