Zabýváte se bohatou šíří témat: od raného novověku, přes dějiny překladu, askeze a zbožnosti až po paměťová studia nebo gender history. Mají tyto zájmy nějakého společného jmenovatele?

Určitě. Mám pocit, že jsou to spojené nádoby, prostupující se oblasti a díky tomu se mi mezi nimi tak dobře pohybuje. Kromě toho, že jsem historička a kulturní antropoložka, jsem získala také průpravu lingvisticko-literární (vystudovala jsem anglistiku) a k jazykové oblasti jsem vždycky hodně tíhla. Proto ten zájem o dějiny překladu a textovou produkci a reprodukci: psaní textů, tištění knih a jejich oběh. To mě přivedlo k zájmu o směnu darů, protože knihy, jak napsala ve své dnes už klasické studii Natalie Zemon Davis, byly často dávány darem, zvláště v novoročním období, a panovala vlivná představa, že vědění se hodí spíš darovat než prodávat. Takže texty, jejich materialita a obíhání, a zároveň konkrétní lidé, jejichž rukama procházely – to, myslím, mou badatelskou oblast dobře vystihuje a je to skutečně vzájemně spojeno, byť to vypadá na první pohled různorodě. V současnosti mne zajímá oběh předmětů, zejména tištěných knih, v návaznosti na migraci lidí. Staré tisky v tomto kontextu můžeme vnímat jako materializaci historických diaspor v současných paměťových institucích (muzeích, knihovnách, archivech aj. – pozn. red.).

Považujete se spíš za historičku nebo antropoložku?

Vždycky jsem výrazně tíhla k historii a zároveň jsem další obory chápala jako rozšiřování zájmů, ať už to byla anglická filologie nebo sociální a kulturní antropologie. Ale abych byla dobrá historička, nutně potřebuji sociální vědy i jejich způsob kladení otázek.

Ve svém medailonku uvádíte, že lásku k antropologii jste si přinesla ze Spojených států a tamního kontaktu s nativními (dříve domorodými) kulturami. Jak jde něco takového aplikovat u nás, kde tzv. nativní kultury nemáme?

To je dobrá otázka. Během svého studia jsem se dostala na roční pobyt do Spojených států, který byl financován prostřednictvím Open Society Fund. Byla to pro mě velmi cenná zkušenost, poznala jsem tzv. etnohistorii a mimo jiné navštívila nativní muzea. V té době už jsem měla zájem o raně novověkou historii, takže jsem se tam zabývala koloniálním obdobím a interkulturním kontaktem, konkrétně narativními texty, které tematizovaly zajetí kolonistů v domorodém prostředí a vznikaly jako součást procesu re-integrace do koloniálních komunit. Dokonce jsem snila o tom, že bych je ráda srovnala s prameny o zajetí Středoevropanů v osmanském prostředí. Pravidelné výzkumné cesty do Spojených států jsou ale nesmírně nákladné, takže jsem se nakonec badatelsky přesunula ke středoevropskému prostředí a k lépe dostupným archivním pramenům. Sociální a kulturní antropologové tuto cestu volí poměrně často, protože létat například na ostrovy v Pacifiku není úplně levná záležitost. Kladení otázek, inspirované sociální a kulturní antropologií, a zájem o studium mezikulturních kontaktů mi ale zůstaly. A to nemusí být nutně kontakt třeba mezi středoevropským a osmanským prostředím. Může to klidně být kontakt mezi lidmi z židovského prostředí a evropskou majoritou nebo mezi lidmi, kteří hovoří různými jazyky. V předmoderním období, před masovým nástupem médií, byla jazyková rozmanitost mnohem větší, než si dnes dokážeme představit, takže komunikační obtíže v doslovném i přeneseném kulturním smyslu byly značné. Otevírají se tak bohaté možnosti pro studium interkulturních kontaktů a komunikace – a týká se to mimo jiné i překládání. Každý překlad není jen čistě jazykovým, ale také interkulturním překladem.

Co si lze představit pod tou jazykovou rozmanitostí? Různost dialektů, různé jazyky?

Můžeme si pod tím představit jazyky, dialekty či etnolekty i to, čemu lingvisté říkají sociolekty. Teď třeba pracuji na studii, ve které se věnuji francouzským guvernantkám jako migrantkám ve střední Evropě v osmnáctém století. Díky nim si šlechta mohla kultivovat francouzštinu jako sociolekt: znak své výjimečnosti a distinkce, jazyk, kterému níže postavení nerozuměli. Středostavovským ženám z frankofonních oblastí pak vysoký status rodného jazyka otevíral zcela nové možnosti pracovního uplatnění napříč Evropou.

Co se měnilo v dějinách překladu? Panoval na překládání jiný pohled?

V předmoderním období byl přístup k překladu velmi volný a tolerance při utváření a přetváření textů vysoká, překlady se velmi často nepřiznávaly. To je v českém prostředí významný fenomén – řada starých tisků i rukopisů se výrazně inspirovala například německými texty a ne vždy je to přiznáno. Tato poměrně velká volnost se ale netýkala biblických textů a překladů. Tam se naopak zdůrazňovalo úsilí o maximální věrnost. Jedním z důležitých zdrojů textové kritiky, které si dnes jako vědci ceníme, byla právě snaha o maximálně kritickou interpretaci biblických textů v různých jazycích a diskuse nad co nejvěrnějšími překlady a nad posuny významů.

Veronika Čapská, Mezi texty a textiliemi: (Swéerts-)Šporkové, textové praxe a kulturní výměna na přelomu baroka a osvícenství (Scriptorium 2016)

Zaujaly mě dějiny askeze a zbožnosti. Čím jste se konkrétně zabývala?

Hodně jsem se zabývala klášterním prostředím, protože mě zajímaly kláštery jako komunity představ a jako matrice disciplíny. Před dvěma lety jsem byla jako Visiting Fellow na výzkumném pobytu v Cambridgi, kde si vzorců klášterního prostředí nejde nevšimnout. Jsou tam středověké koleje s historickými knihovnami. V kolejích se žije komunitně a vědci se scházejí ke společnému stolu se studenty. To je pro člověka, který si klade sociokulturní otázky o disciplinaci, zajímavý příklad setrvačnosti napříč staletími. Ostatně školy nebo nemocnice také můžeme řadit mezi takzvané instituce dohlížení, které se klášterním prostředím v mechanismech disciplíny určitou měrou inspirovaly nebo z něj nějakým způsobem vyrůstaly. A kláštery také z této goffmanovské či foucaultovské perspektivy bývají analyzovány.

Veronika Čapská, Představy společenství a strategie sebeprezentace: Řád servitů v habsburské monarchii (1613-1780) (Scriptorium 2011)

Jsme tedy stále v kontaktu s klášterní disciplínou, přestože s původní zbožností už jsme kontakt ztratili?

Dalo by se to tak říct. Pro vědce jsou navíc otázky prokrastinace a osobní disciplíny opravdu klíčové. Bez určité míry sebekázně knihy nejspíš nenapíšeme.

Neochuzujeme se o něco, když u nás tohle kolejní uspořádání a z něj vyrůstající vědecké komunity nemáme?

Řekla bych, že Fakulta humanitních studií je poměrně komorní prostředí a i díky nové budově se tu pospolitost lépe utváří. Univerzita Karlova je opravdu robustní instituce, ale Fakulta humanitních studií je relativně malá, takže bych tam tak dramatický rozdíl vůči Cambridgi neviděla, především v tom smyslu, že individuální přístup ke studentům je možný. Rozdíl bych vnímala spíš v zasazení instituce do městského organismu. Praha je velkoměsto, takže tu přicházíme o výhody, které menší město jako Cambridge nebo Oxford může mít: že studenti jezdí na kole nebo se dokonce pohybují pěšky a je to vlastně studentské městečko. Zejména cyklistika mi v Praze velmi chybí a taky zeleň, ovce, krávy pasoucí se na obecních pastvinách nebo svačina na trávě před univerzitní knihovnou.

Když byste to srovnala i s americkým vysokým školstvím – je to hodně jiné?

Záleží, v jakém ohledu. V Americe je prostředí kampusové, které se v určitých ohledech snažilo Oxford i Cambridge imitovat. Kampusy jsou situovány spíše za městem a jsou dostupné především autem, což už není tak příjemné. Do samotného vzdělávání se pak hodně promítá dichotomie veřejných a soukromých vysokých škol. I na těch veřejných je ale poměrně vysoké školné a oproti německému modelu vlivnému ve Střední Evropě znamená anglofonní školství pro studenty velkou dluhovou zátěž – a přitom je kvalitou s ekonomicky dostupnými německými univerzitami plně srovnatelné. Co se studijního systému týče, tak si myslím, že mezinárodní mobilita vědců i studentů přispívá ke sbližování, což hodnotím jako pozitivní. Jeden palčivý problém ale vnímám citelně (a obzvlášť silně se ukazuje i teď v době koronavirové pandemie), a tím je přístup k odborné literatuře. Možná ze mě teď mluví šéfredaktorka časopisu Dějiny – teorie – kritika, ale ve Střední Evropě se stále více snažíme o takzvaný open access, o zpřístupňování a finanční dostupnost vlastních textů. V západních zemích tento proces nepostupuje dost dynamicky a často narážíme na bariéru nedostupnosti odborné literatury. Většina velkých soukromých vědeckých nakladatelství sídlí v západních zemích a tzv. green open access není příliš v jejich zájmu. Úsilí Evropské komise v tomto směru oslabil brexit a změny jsou velmi pomalé.

Zabýváte se společností raného novověku. Podobala se v něčem té dnešní?

Určitě – a nově také doceňujeme některé aspekty předmoderních kultur. Myslím si, že současný rostoucí a posilující zájem o životní prostředí a o ukotvenost člověka v něm, je sférou, kde určitou afinitu vidím a kde bychom se mohli inspirovat. Nejenom ve vztahu k evropské předmoderní a předindustriální kultuře, ale i ve vztahu k domorodým zámořským kulturám. Za dobu svého profesního působení ten posun opravdu pozoruji: nastává větší zájem o environmentální dějiny, materiální kulturu a přírodní materiály, o to, jak udržitelně využívat přírodní zdroje. Třeba domorodí obyvatelé severní Ameriky byli proslulí tím, že dokázali zužitkovat například bizona tak, že z něj nezůstalo téměř nic. Kdybychom se podívali na evropské předmoderní kultury, tak zejména u nižších sociálních vrstev vidíme, že se předměty opravovaly, recyklovaly a dávaly stále znovu do oběhu. Poněkud jinak to tedy bylo u elitních sociálních vrstev, tam už je osmnácté století érou okázalého konzumu. Ale u nižších a středních sociálních vrstev, co se týče efektivity spotřeby, využívání sezónních zdrojů i většího respektu k přírodnímu prostředí, bychom se mohli inspirovat. Bylo to dáno ekonomickou nezbytností a my si tuto naléhavost nyní uvědomujeme v úplně jiném kontextu.

Teď už ryze aktuální dotaz: jak se Vám pracovně funguje v pandemické situaci?

Na výuku a workshopy online jsem si zvykla poměrně rychle. Dokonce jsem v srpnu absolvovala měsíční kurz na Univerzitě ve Varšavě, který byl věnovaný polskému jazyku a kultuře. Říkala jsem si, že bude užitečné být jeden měsíc v pozici studenta, abych, až budu opět učit online, věděla, jaké postupy fungují a jaké ne. Asi největší limity vidím v nedostatku interakce mezi studenty samotnými. Jsou izolovaní doma, a tak nenastává ta fáze, kdy diskutují na chodbě a pokračují i po přednášce. A pak vidím podobný problém, jaký mám já – že některé moje studentky i studenti mají doma děti. To je sdílená náročná situace, která se netýká jen pedagogů.

Pozorujete nějaký dopad i na svou vědeckou činnost?

Ano. Už dokonce proběhly sociálněvědné výzkumy, které ukazují, že za ten uplynulý více než půlrok vědkyně odevzdaly méně rukopisů do recenzních řízení napříč vědními obory. Bohužel je to patrné i u řady kolegyň, s nimiž spolupracuji. Situace je tíživá a snažíme se to i v rámci určité solidarity nějakým způsobem zviditelnit a zohlednit.

Zmínila jste, že jste šéfredaktorka časopisu Dějiny – teorie – kritika. Jaké to je, být šéfredaktorkou odborného časopisu?

Pro mě je to radost a především závazek udržet vysokou kvalitu. Časopis Dějiny – teorie – kritika (DTK) má rozsáhlou redakční radu, která sestává z vědců, jejichž činnost je v podstatě dobrovolnická. Všichni ale nějakým způsobem přispívají ke kultivaci a udržení kvality časopisu, který jsme teď převedli na česko-anglickou verzi, abychom mohli dát prostor zahraničním kolegům i být směrem do zahraničí srozumitelnější. Bilingvní redakční práce je náročná, ale zároveň ze své povahy poměrně neviditelná, byť je pro ostatní kolegy i pro fungování vědy zcela zásadní.

Učitelé si často stěžují, že úroveň studentů klesá. Vnímáte něco takového i v odborném časopise?

Spektrum textů, které dostáváme, je dost pestré a myslím si, že přechod k angličtině nám v určitém slova smyslu pomohl a zájem autorů zvýšil. V současnosti máme v recenzním řízení bohatou řádku rukopisů. Nicméně něco jako klesající textovou kompetenci určitou měrou pozoruji. Jakožto editorka texty komentuji, věnuji jim redakční péči, mám dlouhodobé srovnání a docela mě to mrzí. Přičítám to nástupu digitálního věku, který má i svá pozitiva, ale rozvoj dovedností při práci s textem k nim nepatří.

Kdy a za jakých okolností jste přišla na Fakultu humanitních studií?

Já jsem na FHS přišla dvakrát. Nejprve do doktorského studia, kdy jsem se rozhodovala mezi Středoevropskou univerzitou v Budapešti a FHS. Byla jsem už v magisterském studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci hodně publikačně aktivní, a nakonec jsem ještě před magisterskými státnicemi dostala po pohovoru s panem profesorem Richardem van Dülmenem a Miroslavem Hrochem písemné vyrozumění, že získám místo v česko-německém kolegiu na Fakultě humanitních studií, takže jsem potenciálnímu přijetí na Středoevropskou univerzitu už nevěnovala úsilí. Moje první vědecká pracovní pozice ale byla na Slezské univerzitě v Opavě. Původem jsem z jižní Moravy a toto pro mě byla první příležitost žít v pohraničí, které má kulturně velmi pestré rysy. Využila jsem to mimo jiné k tomu, že jsem se naučila obstojně polsky, protože Opava leží prakticky na polské hranici a kontakty s polskými vědci i studenty tam byly velmi intenzivní. Po mé první rodičovské dovolené a delších výzkumných pobytech na Evropském univerzitním institutu ve Florencii se pak otevřelo místo na Fakultě humanitních studií v konkurzu, na který jsem se přihlásila, a získala jsem možnost jak vyučovat, tak vést časopis DTK. To bylo před šesti lety.

Připadá Vám FHS ve srovnání s jinými pracovišti, kde jste působila, nějak specifická či odlišná?

Ano. Jednak tou komorní atmosférou, kterou jsem zmiňovala, ale proslulá je také interdisciplinarita, ta je velmi stimulující. Občas někde narážíme na to, že interdisciplinarita je jenom deklarovaná nebo nedůsledná, ale na Fakultě humanitních studií se, myslím, opravdu snažíme o to, aby to nebyla jenom nálepka. A také si velmi cením toho, že Praha je přitažlivá pro zahraniční studenty, jejichž počty rostou. To mě těší, protože třídy s nimi jsou velmi pestré a různorodé jsou i názory, které studenti a studentky formulují.

Co máte na akademické práci nejradši?

Mám ráda jak výuku a diskuse se studenty, tak práci redakční. Myslím, že jsem se za těch několik let řízení časopisu DTK naučila lépe komentovat texty a posuzovat jejich kvalitu, což mohu zpětně využít ve prospěch studentů i svých kolegů. Takže jsou to opět spojité nádoby.

Jaké máte koníčky?

Snažím se chodit běhat. To je fyzická aktivita, která se dá snadno sladit s náročnou prací: člověk potřebuje jenom vhodné boty, které si s sebou může vzít i na konferenci nebo do zahraničí. Kromě toho jsem se teď, možná i trochu v reakci na pandemickou situaci, začala učit se svojí starší dcerkou hrát na flétnu. Říkala jsem si, že hudba by mohla vnést do té náročné situace trochu příjemné nálady. Chybí mi možnost zajít večer do divadla, zejména na italskou operu. Zároveň se v rámci volného času samozřejmě snažím věnovat svým dvěma dcerkám. Ta mladší, dvouletá, se zrovna dostala do fáze, kdy mi místo věty „já jsem ještě malinká, já jsem ještě miminko“ začala říkat „já už jsem velká holka“. Trochu jsem zbystřila a řekla si, že bych si měla „ty své holky“ užít, než budou opravdu velké.

Když máte takhle malé děti, jak se Vám daří skloubit práci s rodinou?

Přiznávám, že je to náročné. Myslím si ale, že je člověk v takové situaci nucen pracovat efektivněji, naučí se podávat dobré výkony pod setrvale vysokým tlakem a zvládat současně více úkolů. To jsou všechno velmi užitečné kompetence. Situace mě také nutí hledat různé alternativy, které jsem dřív nevyužívala. Teď jsem zrovna jedné kolegyni, která má také dvě děti, psala, že oceňuji možnost pustit si spoustu přednášek v audio a video verzi. Ve chvílích, kdy je potřeba udělat nějakou fyzickou práci, si tak pustím něco, na co se dlouho těším. Zároveň jsem se jako vědkyně o problematiku harmonizace práce a rodiny vždycky zajímala a změnám v této oblasti fandím. Teprve při slaďování vědecké práce s dětmi si člověk například uvědomí, že knihovní a archivní databáze nejsou uzpůsobeny situaci přerušované práce.

Marie Pavlásková

3. 12. 2020