Workshop "Hloubkový rozhovor ve výzkumu soudobých dějin"

Fakulta humanitních studií UK a doktorský studijní obor Soudobé evropské dějiny zvou na workshop na téma Hloubkový rozhovor ve výzkumu soudobých dějin, který proběhne v pondělí 9. května od 14 hodin na Fakultě humanitních studií UK na adrese U Kříže 8, 158 00 Praha 5 – Jinonice v místnosti 6004.

Program:

Jiří Pešek: Úvodní slovo aneb Interview jako historický pramen

Zdeněk Beroun: Představy o sobě samých. Aspekty psaných a vyslovených svědectví

Barbora Pecková: Hloubkový rozhovor ve výzkumu soudobých dějin: otázka diskurzu v rozhovorech s komunistickými funkcionáři.

Martin Bojda: Filosofie komunikace a komunikace filosofie

Lucie Rajlová: Interview s baletními umělci a jeho proměna v čase z pohledu orální historie

Renata Košťálová: Hildebrand Gurlitt a „jeho“ umělecká sbírka

Kamil Beer: Umělcova cesta válkou

Abstrakty:

Představy o sobě samých. Aspekty psaných a vyslovených svědectví

Zdeněk Beroun

Zanechaná svědectví o vlastní prožité minulosti, ať už ve formě sepsaných pamětí či ústně sdělovaných životních příběhů, představují svébytný historický pramen, jehož úloha je v kontextu zkoumání a „objevování“ dějin nezastupitelná. Avšak jedná se zároveň o pramen bytostně subjektivní, vystavený nezbytné konfrontaci s dalšími zdroji poznání a komparativními vědeckými přístupy.

U obou zmíněných historických narativů nalézáme vedle společných znaků i specifické rozdíly, jež mohou zásadně ovlivnit výslednou interpretaci. Zatímco asistované ústní svědectví, jakožto produkt orálně historického výzkumného procesu, bývá obvykle výsledkem kompozičních záměrů tazatele, vykazují memoáry především osobní kompozici vzpomínajícího. Tento příspěvek vychází z rozboru psaného a mluveného vyprávění, kdy se postava pisatele současně ocitá v roli účastníka životopisného interview.

Hloubkový rozhovor ve výzkumu soudobých dějin: otázka diskurzu v rozhovorech s komunistickými funkcionáři

Barbora Pecková

Tématem příspěvku je střetávání hegemonního antikomunistického a menšinového komunistického diskurzu ve výzkumných rozhovorech s komunistickými funkcionáři, respektive využití metody kritické diskurzivní analýzy jako přípravy na vedení rozhovoru. Badatel by měl při vedení rozhovoru zohledňovat historicky a socio-kulturně podmíněný jazyk: založený na přenosu, sdílení a opakování informací, argumentů, pojmů a metafor, který dotazovaní užívají. Předkládaná analýza se zaměřuje na otázku, jak může tento skupinově sdílený jazyk ovlivňovat respondentovo porozumění otázkám kladených v rozhovoru. Osou příspěvku je případová studie zaměřená na srovnání rozhovorů s Milošem Jakešem: rozhovoru uskutečněného v rámci orálně historického projektu Miroslava Vaňka a taktéž knižně publikovaného rozhovoru, který s Milošem Jakešem vedl redaktor Haló novin Jan Jelínek. 

Filosofie komunikace a komunikace filosofie

Martin Bojda

Příspěvek se zaměří na rozbor rozhovorů, které Karl Japsers poskytl během šedesátých let, z hlediska jejich struktury, redakční orientace i stylové a argumentační volby odpovědí. Mísení autobiograficko-vzpomínkového, aktuálně polemického a soustavně teoreticky výkladového charakteru vede k rekonstrukci konzistence vypovídaných pozic v celku Jaspersova myšlení (působení). Předmětem zkoumání bude nejen míra korespondence mezi konsekvencemi teoreticky shrnutého myslitelského konceptu, postoji zaujímanými v konkrétních dějinných situacích a společensko-politických problémech a povahou jejich formulace v interviewové konfrontaci, nýbrž i míra vyjádření stěžejní úlohy, jež připadá komunikaci, dialogu, pluralitě v Jaspersově logice a metafyzice, v artikulaci jeho vlastního myšlení.

Za výhodný předmět srovnání si bude lze brát existující sbírky interviewů s některými z významných vrstevníků-filosofů, s nimiž se Jaspers v životě a myšlení střetal (Gespräche mit Ernst Bloch, Gelebtes Denken: Eine Autobiographie im Dialog /Lukács/...), a ke srovnání bude též rozdíl mezi Hegelem a Schleiermacherem v počátcích berlínské univerzity, velmi nápadně (ač takto přehlíženě) podobný tomu mezi Heideggerem a Jaspersem, rozdíl právě v přístupu ke komunikaci, jenž hluboce kotví v odlišné ontologii jednoty/plurality, vztahu jednotlivého/dějinného a celkového/univerzálního. (K tomu též Jaspersovo vystoupení na poválečné ženevské konferenci ,,O evropském duchu" a tamní polemiky.)     

Interview s baletními umělci a jeho proměna v čase z pohledu orální historie.

Lucie Rajlová

Orální historie je významnou metodou kvalitativního výzkumu. Prostřednictvím zrealizovaných interview je dána příležitost k bližšímu poznání soudobých dějin a následnému pochopení určitých informací souvisejících nejen s dotyčnou osobou, ale případně i s oblastí, ve které narátorka či narátor působili. V rámci daného příspěvku se bude jednat o oblast uměleckou, přesněji baletní. Ve stručnosti bude vysvětlen rozdíl mezi interview, které je zrealizováno na základě metodologických pravidel orální historie a mezi žurnalistickým rozhovorem. 

K podstoupení určitého typu analýzy pro tento příspěvek byly vybrány primárně rozhovory s doc. Astrid Štúrovou - Kočí. Tato bývalá sólistka baletu Národního divadla v Praze a představitelka mnoha velkých rolí, působila po skončení své aktivní taneční kariéry také na pozici vedoucí katedry tance na Hudební fakultě Akademie múzických umění. Výběr této bývalé baletní tanečnice nebyl nahodilý. Manželem Astrid Štúrové - Kočí byl známý operní pěvec a pedagog Přemysl Kočí, který působil v letech 1969 – 1978 ve funkci ředitele Národní divadla v Praze. Po pádu komunistickému režimu v roce 1989 byla Kočímu jeho angažovanost v normalizačním režimu vyčítána a dodnes je jeho osoba vnímána zejména v divadelním a odborném prostředí velmi kontroverzně. Což se do určité míry dotklo také jeho manželky, která mu stála pevně po boku po zbytek jeho života.

Hlavním cílem příspěvku bude pokus o analýzu rozhovorů, které byly zrealizovány v dlouhodobém časovém úseku několika desetiletí a s ohledem na souvislosti s klíčovými momenty ze života baletní tanečnice. Část příspěvku se bude také věnovat nejen samotné tanečnice, ale i tazatelům, kteří rozhovory s dotyčnou vedli. Zdali docházelo k proměnně typu otázek, jež byly pokládány. Zmíněna bude také základní otázka týkajíc se dochování a zpřístupnění těchto rozhovorů

Hildebrand Gurlitt a „jeho“ umělecká sbírka

Renata Košťálová

Na podzim roku 2010 nalezli němečtí celníci při běžné kontrole ve vlaku na trase mezi Curychem a Mnichovem u jednoho cestujícího více než deset tisíc švýcarských franků. Rozjelo se tak jedno z mnoha vyšetřování daňových úniků. Předpokládalo se, že se jedná o člověka, který své peníze jednoduše uložil ve Švýcarsku a snaží se tím obejít německé daňové zákony. S postupem času a se stále nově se vynořujícími fakty však rostlo podezření německých úřadů. Objevila se dokonce i hypotéze, že by tento člověk mohl být součástí nelegální německo – švýcarské sítě prodejců uměleckých předmětů uloupených nacisty během druhé světové války. Toto tvrzení se však nepodařilo prokázat. Vzhledem k tomu, že se policie a státní zástupce snažili nalézt průkazné informace o příjmech vyšetřovaného Cornelia Gurlitta, rozhodli se jej dne 28. února 2012 navštívit v jeho bytě v Mnichově. To, co během své návštěvy Gurlittova bytu objevili, zůstalo zahaleno tajemstvím až do začátku listopadu následujícího roku, kdy časopis Focus přinesl reportáž o unikátní Gurlittově sbírce téměř 1400 uměleckých děl, pokládaných za ztracené či zničené v důsledku druhé světové války a znovuobjevené právě v jeho bytě. 

Německá komise kunsthistoriků, která se od roku 2012 snažila v utajení jednotlivá umělecká díla identifikovat, sdělila o rok později, že se mezi 1400 nalezenými předměty nachází 458 uměleckých děl nejasného původu. Předpokládalo se, že tato díla byla za druhé světové války uloupena židovským vlastníkům či jiným obětem války. V únoru 2014 oznámily německé úřady nález dalších šedesáti obrazů v Gurlittově domě v Salzburku, mezi jinými i Renoira, Picassa nebo Moneta. Později bylo potvrzeno dohledání celkem 238 uměleckých předmětů.

Cornelius Gurlitt se narodil 28. prosince 1932 v Hamburku Hildebrandu Gurlittovi – jednomu ze čtyř nacisty úředně jmenovaných obchodníků s uměním a Helene Gurlittové, absolventce taneční akademie. Sám Cornelius Gurlitt, ml. vystudoval kunsthistorii na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. Když v roce 1956 zemřel jeho otec a následně o dvanáct let později i jeho matka, zdědil utajenou uměleckou sbírku právě on.

Ve své přednášce se osobě Cornelia Gurlitta věnuji pouze okrajově. V souvislosti s tématem semináře se zaměřuji především na osobu jeho otce, Hildebranda Gurlitta, který byl za druhé světové války jedním z hlavních nákupčích Hitlerova muzea v Linci a současně také jedním ze čtyřech oficiálních prodejců německého konfiskovaného umění v zahraničí.  Stěžejní pro mne budou zejména archivní dokumenty zachycující poválečné výpovědi Hildebranda Gurlitta z let 1945 a 1948. Pokusím se v nich především zdůraznit rozdíly v jeho formulacích v roce 1945 a 1948, dále upozornit na jeho jednotlivá tvrzení ve vztahu k fakticitě dobové situace i na absurditu celé kauzy, která ve výsledku vedla k navrácení spojenci zabavené sbírky právě „jejímu původnímu majiteli“. Fakt, že Hildebrand Gurlitt lhal nejen spojencům, kteří jej vyšetřovali, ale i židovským vlastníkům, kteří se na něj po válce obraceli s dotazy ohledně svých zabavených předmětů, však byl definitivně potvrzen až po 65 letech od skočení války a to navíc zcela neplánovaně, v rámci tzv. banální celní kontroly. Otázkou tedy zůstává, kolik sbírek, podobných té Gurlittově, může být stále ještě objeveno a zejména bude-li prokazatelně existovat opravdová vůle a zájem takováto díla dohledávat a především pak navracet je původním vlastníkům či potomkům.

Umělcova cesta válkou

Kamil Beer

Příspěvek se zabývá pohledem na první světovou válku netradičním způsobem: očima citlivých výtvarníků, kteří tvořili na frontách nákresy, portréty důstojníků a obrazy bojišť. Jak tito umělci hovoří o své zkušenosti? Co pro ně bylo zásadní, co jim utkvělo v paměti a o čem vypráví, a o čem naopak vůbec ne? Jaké metody volí zpovídající, aby z narátora dostal vše podstatné a zároveň poskytl hodnotný orálně historický záznam? Na co se ptá, jaké odpovědi dostává a v čem mohou spočívat úskalí takového rozhovoru? A k čemu, když se dočká zpracování, takový rozhovor je?

Příspěvek analyzuje několik těchto rozhovorů, vedených pracovníky britského Imperial War Museum s výtvarníky, stojícími na různých stranách sil, soupeřících v první světové válce a přináší výsledek analýzy zpracovaných audiozáznamů.