Blanka Soukupová: Konstrukce nepřítele vždycky funguje stejně

Doc. PhDr. Blanka Soukupová, CSc., je etnoložka, která na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy působí od jejího založení. Zabývá se tématy, jako je antisemitismus, česko-německé a česko-židovské vztahy, marginalizované skupiny či etnologie města. Podílela se na publikaci množství titulů, které se zabývají holocaustem, antisemitismem a nacionalismem. V rámci Společenskovědního modulu vyučuje např. kurzy Úvod do etnologie, Český antisemitismus – komparativní pohled či Moderní česko-německé vztahy pohledem etnologie.


Doc. PhDr. Blanka Soukupová, CSc.


Vaše badatelská témata jsou poměrně pestrá – mohla byste shrnout oblast svého odborného zájmu?

Moje badatelská témata jsou skutečně rozmanitá, ale přece jenom mají několik svorníků, z nichž hlavním je zájem o společnost po historické změně. Pokud mám tu tematickou pestrost popsat blíže, tak jsem se zabývala především komparativním výzkumem středoevropského města, prostřednictvím tohoto tématu jsem se dostala k česko-německým vztahům, ke vztahům česko-židovským a samozřejmě také ke kontroverznímu problému českého, středoevropského a evropského antisemitismu. Kromě toho jsem se věnovala dějinám oboru a mým posledním velkým tématem byly marginalizované skupiny obyvatelstva, v jejichž rámci jsem se specializovala především na téma žen, dětí a studentstva. Všechna ta témata vycházela do jisté míry ze společenské atmosféry – já jsem etnolog a etnologie byla vždycky angažovaná vědecká disciplína (v pozitivním i negativním slova smyslu). Svůj první větší odborný úkol jsem začala zpracovávat v Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd, který se v době po takzvané sametové revoluci transformoval v Etnologický ústav Akademie věd České republiky. Tehdy jsme věřili, že se navracíme do Evropy (i když popravdě řečeno ono se nebylo příliš kam vrátit). A tehdy jsme také věřili, že znakem střední Evropy je multietnicita a multikulturalita. Potom etnologie i moje odborná tematická specializace zareagovaly na zajímavý trend přechodu od kolektivní společnosti ke společnosti individuální. Hledali jsme k individualismu nějakou protiváhu, a tak jsme začali zpracovávat velké téma komunikace ve městě, komunikační příležitosti apod. Tato témata se postupně vrstvila, nakonec jsme už byli schopni pojmout město jako celek a přešli jsme od etnologie ve městě k etnologii města.


Jak jste se od výzkumu města dostala k Židům, antisemitismu a česko-německým vztahům?

Existuje legenda, se kterou jsem byla víckrát konfrontovaná, a sice že můj vztah k židovské tematice byl emocionální a že jsem se k tomu dostala přes rodinné kořeny mého manžela. To je nesmysl. K židovským tématům jsem se dostala stejně jako k těm německým přes výzkum města – kdo začne dělat česko-židovské vztahy, narazí na to, že ve středoevropském městě byla velmi důležitou složkou obyvatelstva kulturně silná německo-židovská skupina. Co se týká emocionálního vztahu, tak jsem nedávno znovu četla zajímavý článek od historika Františka Grause, což byl náš slavný medievista, který působil nejdřív v Čechách a po emigraci ve Švýcarsku a měl za sebou zkušenost holocaustu. Prošel několika koncentračními tábory: Terezínem, Osvětimí a táborem Taucha, to byl pracovní tábor u Buchenwaldu. Graus v tom článku psal, že kdo se jakýmkoli způsobem zabývá židovskými dějinami, má to dělat tak, jako kdyby se na něj dívalo těch šest milionů zavražděných. Já si ale myslím, že přesně tak by se ty dějiny dělat neměly a že vážná témata jako šoa nebo antisemitismus či nacionalismus obecně by se měla zpracovávat velmi chladně a nezaujatě.


Čím je výzkum antisemitismu nebo nacionalismu aktuální pro dnešní situaci?

Pokud se někdo zabývá antisemitismem, tak se nezabývá jenom dějinami antisemitismu, ale samozřejmě i konstrukcí jinakosti. A ta je aktuální i v současnosti, obzvlášť v souvislosti s takzvanou migrační krizí. Konstrukce nepřítele vždycky funguje stejně: ti, kteří útočí na jinou skupinu, se tváří, že neútočí, ale brání určité hodnoty. Ty hodnoty musejí být vždycky velmi vysoké, abstraktní a ušlechtilé, takovou hodnotou může být třeba národ nebo Evropa, případně tradice, víra, rodinné hodnoty. Tato „obrana“ se projevuje i v tom, že antisemitské organizace mívají v názvech slova jako obrana, ochrana, národní a tak dále. Jako by to byl boj za ušlechtilé hodnoty, nikoliv pohodlný populismus pro nevzdělané lidi.


Takže se konstrukce nepřítele za tolik let vůbec nezměnila? Nepoučili jsme se ani trochu?

Obávám se, že jsme se příliš nepoučili. Samozřejmě máme už řadu velmi kvalitních výzkumů nacionalismu a antisemitismu, ovšem je otázka, jak to všechno přejde z teoretické a vědecké roviny do společenské praxe. Vědecká díla nakonec vycházejí v malých nákladech, nikdy to nebudou desetitisícové bestsellery a zmíněný přenos je složitý a často i bolavý. Klíčová je pochopitelně role masmédií. Pokud masmediální stránka nefunguje tak, jak má, je to velký problém.


Jaká je tedy role médií v šíření antisemitismu nebo nacionalismu?

To je zajímavé právě třeba v oblasti antisemitismu jako jedné z nejhorších částí nacionalismu. V moderní době se před každým antisemitským pogromem objevil nejdřív útok v tisku, dost možná byl ten slovní útok jakýmsi spouštěcím mechanismem. Masmédia mají v moderní době možnost šířit nesmírně rychle jak pozitivní myšlenky, tak myšlenky negativní a konstrukty nepřítele. Teď nemám na mysli jenom tisk, pro vaši generaci jsou to chytré mobilní telefony, internet a tak dále.


Myslíte si, že antisemitismus je ve společnosti pořád zakořeněný?

Bohužel ano. Nakonec teď v dubnu došlo k tomu, že v Polsku jednal Ústavní soud o velmi kontroverzním zákonu na obranu polského dobrého jména ze začátku března, který polský prezident předložil Ústavnímu soudu. Polsko tím zákonem chtělo utlumit obecně stále rozšířený obraz o Polsku jako o antisemitské zemi, ale pochopitelně se dosáhne naprostého opaku. Popravdě řečeno na tom není znepokojující to, že nějaký vládní úředník předložil takový zákon, ale to, jak zareagovala polská historická obec. Například historik polského Ústavu paměti národa se jasně nevyslovil o tom, že zákon, který cenzuruje historický výzkum, je špatný, ale pouze o tom, že i jeho ústav bere státní peníze, vláda podporuje výzkum holocaustu, každá věc se bude posuzovat individuálně a že tam jde jenom o to, aby koncentrační tábory v dnešním Polsku nebyly označovány jako polské. To ale samozřejmě ukazuje na to, že v polské společnosti je antisemitismus nadále zakořeněný a já sama, když jsem měla možnost položit v Polsku otázku „je u vás dneska antisemitismus?“, jsem se vždycky dozvěděla, že antisemitismus v Polsku není, protože už tam nejsou žádní Židé. To samozřejmě implikuje otázku, jestli antisemitismus způsobují polští Židé. Další kontroverzní instituce je varšavské muzeum Polin. Má představovat dějiny Židů v Polsku (Polin znamená v hebrejštině Polsko) a tamější expozice vrcholí současnými poválečnými dějinami. Ovšem Polsko zažívá v létě roku 1946 rozsáhlou vlnu pogromů a o tom jsou tam v podstatě tři věty. A konečně ta expozice moderních židovských dějin má velmi výrazně protiruský charakter. Nemluvím o charakteru protisovětském, ale o charakteru protiruském. V Ruské federaci je antisemitismus rovněž na vzestupu, což se ukázalo v minulém roce, kdy se v Rusku pompézním způsobem slavila Velká říjnová socialistická revoluce z roku 1917 a zase se v této souvislosti objevil antisemitismus. Můžeme samozřejmě pokračovat dál do střední Evropy, například do Maďarska k tamější straně Jobbik a maďarským nacionálům, i když tato strana poslední dobou antisemitismus utlumila, ale ani u nás není situace ideální. Po roce 1989 se objevily antisemitské stereotypy dokonce v příručce církevních dějin, byla vydávána antisemitská díla, ročně jsou zaznamenány desítky antisemitských kauz atd.


Jak to, že antisemitismus je stále živý? Kde se to bere?

Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze, by vám řekl, že je to nejsetrvalejší zášť v dějinách lidstva. Příčiny se samozřejmě měnily – nejdřív to byla náboženská jinakost, v moderní době jde spíše o hospodářské a sociální příčiny, závist, která je dána rychlým židovským vzestupem v emancipační éře a neschopností většinové společnosti na něj zareagovat konkurenčním způsobem. A potom tu samozřejmě vždycky jsou rezidua minulosti – například ve střední Evropě nacionální příčiny. V českých zemích totiž Židé stáli na pomezí mezi českým a německým táborem a tahle situace trvala v podstatě až do roku 1938. Když se v české společnosti začal konstruovat německý národní nepřítel, což je záležitost zhruba šedesátých let 19. století, tak se spolu s ním zkonstruoval i národní nepřítel německo-židovský nebo židovský. Antisemitismus byl také pochopitelně vždycky reakcí na určité znejistění společnosti po velké historické změně. Jde především o frustraci většiny.


Dá se tak vysvětlit i současná vlna nacionalismu?

Samozřejmě. I změna v roce 1989 byla rozsáhlá, hluboká a všestranná. Každá společnost po historické změně prochází třemi fázemi. První je idealistická: všichni věří, že teď bude lépe, bude ráj na zemi. Potom přichází frustrace, že se to nedaří, a následně otázka, proč se to nedaří, čímž se dostáváme do třetí fáze, demoralizace. V té jsme už nepřítele našli a snažíme se s ním nějak vypořádat. Tohle se dělo po vzniku republiky před sto lety, po Mnichovu v září 1938, po 2. světové válce i po roce 1989, i když ne v tak silné podobě. V případě eskalace nacionalismu v Evropě, kulminující v tragické válce v Jugoslávii, je třeba ovšem zvažovat i předchozí vývoj tamějších národních hnutí.


V jakém vztahu jsou k sobě antisemitismus a současné pocity z migrační krize – u Židů je to pocit, že se na moderní svět adaptovali lépe, u migrantů strach, že nám vezmou to, co máme? Je to odlišné, nebo je to totéž v přestrojení?

V souvislosti s migrační krizí myslím, že je to přece jen ještě trochu složitější. Tam je problém, že jsme se vlastně nebyli schopni nějak na tu migrační krizi jako Evropané připravit. My jsme rezignovali na něco takového, jako je evropské právo – to rozlišuje uprchlíka a ekonomického migranta, přičemž v tradici moderní Evropy je uprchlíkovi samozřejmě třeba pomoci. Otázka ovšem zní: jak pomoci. Pomoc by samozřejmě měla být nabídnuta jako dočasná a je třeba ji provázat se snahou či dokonce politickým a ekonomickým nátlakem na ty země, jejichž systémy uprchlíky vyrábějí, aby se z nich nemuselo utíkat. Pokud se ovšem lidé už dají do pohybu, tak je třeba, abychom věděli, kdo k nám přichází – ochrana evropských hranic je velmi nutná. Na druhé straně se ovšem v současné Evropě bohužel v podstatě nevedla o migraci diskuse. Diskuse, která se vede, se pohybuje jenom na dvou vyhraněných pólech: buď můžete být neonacista, anebo musíte roztáhnout náruč a otevřít dveře dokořán. A to je špatně, protože mezi těmi dvěma póly mělo dojít ke skutečné diskusi – třeba o tom, co lidstvu daly migrace, a toho bylo velmi mnoho. Na druhé straně se ale mělo upozorňovat i na problémy: pokud přijde taková masa kulturně odlišného obyvatelstva, musí to způsobit potíže. Ale ve chvíli, kdy člověk může být buď neonacista, nebo nadšený vítač, se samozřejmě dostaví fáze frustrace i u vítačů, kteří jsou najednou s těmi problémy konfrontováni. Německo, bohužel, zřejmě pod vlivem zkušenosti se šoa, tu diskusi nespustilo; panovala tu autocenzura i cenzura. V české společnosti je ještě další veliký problém v tom, že dnes se (například oproti první republice) změnilo české pojímání Evropy. Za první republiky jsme Evropu vnímali vysoce pozitivně, jako systém hodnot a jako normu, a obávám se, že dnešní obraz Evropy, který nám opět pomáhají vytvářet média, je obraz jakéhosi potížisty, který nám sem v podstatě řízeným způsobem chce umísťovat migranty jako potenciální teroristy, případně nám nechce povolit Olomoucké syrečky. Tohle všechno potom pochopitelně souvisí i s tím, že u nás dost upadá obecná vzdělanost, a proto nejsme schopni se opřít o to pozitivní, co v Evropě vždycky bylo, a místo toho hledáme náhradní řešení. V obecné rovině lze samozřejmě v souvislosti s migrační krizí, jež směřuje často ze zemí silně protiizraelsky zaměřených, očekávat nárůst antisemitismu.


Vraťme se na chvíli k urbánní antropologii. Co a jakým způsobem o lidech vypovídá uspořádání jejich měst?

Města jsou v urbánní etnologii či antropologii označována jako živé organismy. To znamená, že se v nich koncentrují všechny problémy, které společnost má, ale zároveň i všechno pozitivní. Města jsou vždycky nositeli inovací a progresu, ale také problémů a sociálních frustrací. Pro každou národní společnost jsou samozřejmě nejdůležitější její metropole – v těch se vždycky odrážejí její momentální dějiny. Bylo to tak u nás za první republiky, za protektorátu Čechy a Morava a je to tak i v současnosti. Všimněte si, že každá historická změna je vždycky spojena s určitým vyhraněním vůči předchozímu nebo ohraničením od starého. Naposledy jsme se v postsocialistických zemích ohraničovali vůči socialistické šedi, stejně tak se ale společnost první republiky ohraničovala vůči šedi rakousko-uherské. To ohraničování vždycky vylije vaničku i s dítětem, nepřizná bývalému režimu v podstatě nic pozitivního. Má tak podobu boření pomníků, výstavby nových pomníků, přejmenovávání ulic, náměstí, mostů a tak dále. Pochopitelně každá změna ve městě je spojena i s obrovskou budovatelskou energií. Lidé, kteří věří, že společnost bude po společenské změně lepší, vytvářejí o městě snové představy a pak opět přijde realita a určitá společenská frustrace.


Jak se konkrétně na Praze promítla změna z roku 1989?

Praha šla do té poslední velké společenské změny s obrovskými ambicemi, že se stane středem křesťanské Evropy a vrátí se ke svému starému snu o mostu mezi východem a západem. O těchto ambicích ale pochopitelně nerozhodovala Praha a pražský magistrát, ale celoevropské struktury, takže se ta změna promítla v určitém velikášství. Druhá věc je, že se ničí symboly starého režimu a hledají se symboly nové. Pro Prahu po roce 1989 bylo důležité, že se aspoň v deklaracích vrací k symbolům svých pokrokových tradic, to znamená především k tradici první republiky, a tak se opět vztyčují pomníky jejím tehdejším vynikajícím představitelům, především T. G. Masarykovi. A samozřejmě Prahu nově zachvátila budovatelská horečka a snaha být postmoderním velkým evropským městem.


Myslíte, že se to daří?

V něčem ano, v něčem ne. Myslím, že po roce 1989 se v souvislosti s přílivem nových peněz do měst, ať už z turistického ruchu nebo z podnikatelských aktivit, velmi výrazně změnil jejich vzhled, a to mnohdy k lepšímu. Na druhé straně Praha, která byla do jisté míry zakonzervovanou památkovou rezervací, zažila značný podnikatelský egoismus. To znamená, že se „okrášlila“ i stavbami, které nikdy postavit neměla. Velice problematický je také návrat k historickým tradicím, protože mnohdy zůstalo jenom u deklarací a návrat se nepovedl. Co je možná pro celou českou společnost teď zajímavé, třeba právě oproti první republice, k níž se stále po roce 1989 vztahujeme, je propad husitské tradice i památek na dobu husitskou. Negativní stránkou změn je nárůst sociálně nepříznivých a patologických jevů (konzumace druhořadé kultury, bezdomovectví, žebrota, hazard).


Jak jste se dostala na IZV?

Já jsem na IZV od roku 1993, takže jsem tady už takový inventář. Přišla jsem z tehdejší Československé akademie věd, z Ústavu pro etnografii a folkloristiku (později Etnologický ústav Akademie věd ČR). Na konci roku 1992 jsem byla po krátkém působení propuštěna, protože tehdy Akademie procházela rozsáhlou transformací a v podstatě stála před dvěma volbami: buď se zrušit jako instituce vůbec, anebo se výrazně zredukovat. Vedení zvolilo druhou cestu, což tehdy znamenalo konec 22 akademických ústavů a masivní propouštění – jednalo se asi o čtyři tisíce lidí (přirovnávalo se to k době po Bílé Hoře a exodu vzdělanců, což je v české tradici oblíbený příměr). Za téhle situace se ale podařilo vytvořit takzvaný transferový fond, který spočíval v tom, že ten, kdo z těch akademických propuštěných pracovníků našel zaměstnání v jiné instituci, mohl počítat s tím, že ho Akademie bude ještě rok a půl vyplácet. Mně tehdy jeden z mých dvou učitelů, pan doktor Kořalka, vynikající historik, pomohl a zprostředkoval mi možnost zúčastnit se konkurzu na Fakultu sociálních věd UK. Mezitím se ovšem situace změnila a ve chvíli, kdy jsme s kolegyní došly na Fakultu sociálních věd, abychom zjistily o tom konkurzu podrobnosti, měla tamější úřednice příkaz, který možná nejenom vyplnila, ale i překročila – a nás vyhodila. Protože ze Smetanova nábřeží to nebylo daleko do budovy Akademie věd, vypravily jsme se tam a já jsem se tehdy ve své mladistvé drzosti zeptala jedné úřednice, kdo zodpovídá za transformaci Akademie ve společenských vědách a že si s ním přeji mluvit. To bylo velmi drzé, ale byla jsem ve správný čas na správném místě. V ten den se za čtvrt hodiny mělo jednat o transformaci Akademie a z hloučku čekajících akademiků se oddělil pan doktor Vilém Herold, kterému jsem přednesla své stížnosti na neprofesionální transformaci Akademie, a on mně informoval, že existuje tenhle transformační fond, o kterém nám vedení tehdejšího ústavu vůbec neřeklo. Z těchto peněz vznikal Institut základů vzdělanosti UK. Tak jsme se tam s kolegyní zapsaly, zapsaly jsme i paní doktorku Moravcovou a jako ženské družstvo jsme přešly na Institut. Já jsem ale fakticky začala učit až v semestru 1997/1998, protože jsem odcházela na mateřskou dovolenou.


Vnímáte na FHS nějaká specifika či odlišnosti od jiných akademických pracovišť?

Samozřejmě. Jsem ráda, že jste mi tuto otázku položila, protože mám nejdřív možnost vyslovit dvě poděkování. První patří panu docentu Horskému a paní doktorce Pražákové-Seligové za to, že při současné akreditaci převedli tři čtvrtiny mé výuky pod Historický modul. Za to jsem jim nesmírně zavázaná. Mám na fakultě celou řadu kolegyň a kolegů, kterých si opravdu vážím – odborně, lidsky a v ideálním případě odborně i lidsky. To poděkování mohu samozřejmě rozšířit (když jsme zmínily ten klíčový rok 1993) i na pana docenta Pince za to, že nás tehdy na Institut převzal, i když pochopitelně s určitou nedůvěrou, protože Akademie věd byla státní instituce a on přicházel z disentu. Druhé poděkování patří našemu ekonomickému a administrativnímu zázemí za to, že funguje, což je velmi úlevné a šetří to čas a nervy. Pokud budu pokračovat ve specifikách a pozitivech, tak si myslím, že velmi pozitivní je na fakultě vztah ke studentům. Mám pocit, že ten je ve srovnání s některými jinými fakultami nadstandardní a usuzuji tak z čtených konzultací, které jsem mohla vyslechnout. Pozitivní je na fakultě i to, že alespoň zčásti existuje do dneška liberální studium, což je pro nadané studenty obrovský dar. Dobré je také to, že nám fakulta přepouští alespoň zlomek z peněz, které vyděláme „rivovým“ výkonem, protože můžeme realizovat vydávání publikací a další věci. Dnes je pro každé nakladatelství odborná knížka rizikovým podnikem, a tak buď nakladatelství zvolí strategii, že od vás chce nějaký příspěvek na vydání, nebo může vydávat odbornou a brakovou literaturu a ta braková literatura mu ten propad z odborných knížek vynahradí. Pokud mohu zmínit i to, co si myslím, že by se mělo vylepšit, tak na jedné straně je liberální stránka studia obrovským pozitivem, ale na druhé straně těm řekněme méně nadaným studentům činí neskutečné potíže. V mezidobí, kdy jsem byla na fakultě, zanikla instituce tutoriálu a studenti se nemají o co při výběru předmětů opřít, protože ještě nemají žádnou odbornou zkušenost. To všechno komplikuje i to, že začínají studiem mnoha oborů a až potom se oborově vyhraňují. Myslím si, že ta kýžená mezioborovost by měla vzniknout naopak – měli bychom se opírat o jeden až dva obory, které zvládneme, a až potom nabírat obory další. Co mě osobně mrzí, je to, že v poslední době se velmi začíná ohraničovat studium magisterské a bakalářské. To má samozřejmě na učitele na bakalářském stupni negativní dopad, protože pokud vám vypadne jeden stupeň, tak nemůžete sledovat studenta od bakalářských krůčků až po krůčky dizertační. Problém je samozřejmě i to, že se ohraničuje nejenom magisterské studium od bakalářského, ale i jednotlivé obory nebo podobory – zkrátka se mně zdá, že se začínají zase budovat ohrady. V době, kdy jsem začínala učit, byla fakulta velmi otevřená, což postupně mizí. Ono se mluví o to, že je to dáno geografickou vzdáleností mezi pracovištěm ve Vokovicích a pracovištěm v Jinonicích, ale já si ale myslím, že ta vzdálenost je mentální a tím pádem dost nepřekonatelná.


Jak si to budování ohrad vysvětlujete?

Budování ohrad může být důsledkem neschopnosti nebo neochoty podívat se za rámec vlastního oboru. O mezioborovosti se sice hodně mluví, ale v podstatě si ji jenom málo subjektů přeje. A potom to může být i záležitost konkurenční, protože pokud do oboru pustím víc lidí, už nebude tak přehledný a může se ukázat, že někteří moji kolegové to dělají lépe než já.


Poslední otázka: jaké máte koníčky?

Já jsem bohužel typický příklad fachidiota, který své koníčky v průběhu profesní dráhy poztrácel. V dětství a v mládí jsem vášnivě kreslila a malovala, ale už na to na nemám čas. Vášnivě jsem četla krásnou literaturu – a to hodně brzy. Měla jsem starší sestru, a když nastoupila do první třídy, velmi jsem litovala, že nesmím chodit do školy s ní. Moje maminka, která byla nesmírně praktická žena, toho využila, a řekla si, že tu první třídu takhle sjednotí a za dva roky bude ode mě mít pokoj. Takže jsem začala brzy číst a vzpomínám si, že mě to nesmírně bavilo a že jsem jednu dobu chtěla jít studovat literární historii a kritiku. Dneska už v podstatě čtu jenom odbornou literaturu – a úplně tragické je, že pokud už se dostanu k beletrii, tak ji čtu jako etnologický nebo historický pramen. Už tedy nemám z četby krásné literatury potěšení. Na základní škole jsem například s oblibou četla Aloise Jiráska, což je literatura, kterou vaše generace už nečte, a vždycky mě tam dojímalo takové to „Nezemřelať, ale spí.“ o českém jazyce a národě. Dneska, když si vezmu Jiráska, tak ho budu číst a budu se dívat, jak velmi obratně převedl Palackého konstrukt českých dějin do beletristické podoby. Ale aby to na závěr nevyznělo tak smutně, že se pohybuji jenom mezi Jinonicemi, archivy, knihovnami, terénem a povinnostmi v domácnosti, tak mi přece jenom jedna láska a záliba zůstala: mám pořád velmi ráda přírodu. Takže pokud mám chvilku, vyrazíme s manželem do lesa. Mám několik krajin, do kterých jsem zakořeněná. Václav Cílek, můj vážený kolega geolog, říká, že ty krajiny mohou být jenom dvě nebo tři, ale já mám takové krajiny čtyři, přičemž nejradši mám krajinu Volyňska a krajinu Šumavy. Tam relaxuji. Ale teď mě napadá, že jsem vlastně měla možnost i svůj milovaný les jednou zpracovávat jako odborné téma: když se chystalo Muzeum českých Němců v Chebu, byla jsem oslovená, jestli bych nezpracovala téma, co pro české Němce při vytváření jejich identity znamenala krajina. Tyto výzkumy, stejně jako komparativní výzkumy symbolik národních řek, nakonec ale bohužel zůstaly v rukopisech. No, já jsem vás varovala.


Marie Pavlásková

30. 4. 2018


Poslední změna: 18. květen 2018 11:50 
Sdílet na:  
Váš názor
Kontakty

Univerzita Karlova

Fakulta humanitních studií

U Kříže 8

158 00 Praha 5 - Jinonice


Identifikátor datové schránky: piyj9b4

IČ: 00216208

DIČ: CZ00216208

Podatelna

Všechny kontakty


Jak k nám