Dlouhá léta se věnujete tématu životního prostředí, ale vystudoval jste filosofii a češtinu. Jak k téhle změně došlo?

Život vás vláčí, ale i vede. Zašel bych dokonce ještě hlouběji než ke svému vysokoškolskému vzdělání, protože by nám to mohlo pomoci porozumět také tomu, co je to výuka a co vzdělávání a jaký je mezi nimi rozdíl. Odjakživa jsem toužil po vzdělání humanitním a přál jsem si být historikem umění, filosofem nebo češtinářem. A právě proto jsem šel na přírodovědné gymnázium, abych si ještě naposledy užil biologii, infinitesimální počet, derivace a takové věci, které se tehdy ještě na gymnáziích učily... Pak jsem zcela cíleně pokračoval dvojoborem filosofie a čeština, což byl tehdy jeden z nejtěžších dvojoborů, protože to byly vlastně obory tři: filosofie, čeština jako jazyk a literatura a její teorie. Komunisté mě ale přesně v polovině studia vyhodili a já jsem se musel nějak živit: jako myč oken, excentrický výškový montér, později knihovník. A protože jsem člověk ješitný, měl jsem i potřebu společenské prestiže a na rozdíl od jiných lidí v disentu by mi vadilo živit se jen manuální prací. Chtěl jsem i společenské ocenění a zároveň jsem slíbil mamince, že tu vysokou školu jednou dostuduji.

Stát tehdy potřeboval programátory, což je zřetelně patrné na jiných tvářích naší fakulty, protože programátorskými profesemi prošli otcové zakladatelé Jan Sokol a Zdeněk Pinc a byli v tom mimořádně dobří. Tedy i já jsem se stal programátorem a systémovým analytikem a živil jsem se nějakých 10 let výpočetní technikou. A pak znovu čas oponou trhl, přišel listopad 1989 a já jsem pomohl založit Občanské fórum. Byl jsem tehdy vedoucím jeho organizační komise a jako takový jsem byl posléze (přes jistý odpor, protože jsem si nechtěl politikou špinit ruce) nominován do Federálního shromáždění. Tehdy se nikdo nechtěl příliš zabývat životním prostředím, takže místo předsedy Výboru pro životní prostředí ve Sněmovně lidu zůstalo mně. A protože jsem přírodu od nejranějších dětských let opravdu miloval a – soudě, že vzdělání by mělo být pokud možno polyhistorické a komplexní – jsem prozíravě získal aspoň středoškolskou znalost biologie, byl jsem schopen ten výbor po dvouleté období existence Federálního shromáždění docela dobře vést. Občanské hnutí, které vzniklo rozlomením Občanského fóra, potom volby slavně prohrálo, ale mně už téma životního prostředí zůstalo. Přemýšlel jsem tehdy, kam se v životě vrtnout, a hledal jsem nějakou niku, protože na filosofii a literární teorii už bylo pozdě a životní prostředí jsem docela určitě dělat chtěl. A tu niku (vidíte, jak se vyjadřuji v pojmech životního prostředí) jsem našel na akademické půdě. Mezi lidmi, kteří se zabývají ochranou přírody a krajiny, jsem totiž potkal skutečně velikánské množství skvělých žen a mužů, zpravidla nesmírně čistých, někdy až naivních, kteří mají jasnou hierarchii hodnot, opravdickou lásku k přírodě a znají ji o celé řády líp, než ji kdy budu znát já. Měl jsem se od nich mnoho co učit a dělám to dodnes, ale zároveň jsem vytušil, že jim chybí něco, co jim naopak můžu dát já. A to je celek. Celostní myšlení, komplexita, nadhled, schopnost pozvednout se nad bezprostřední pozorování biotopu, živočichů, rostlin a mikroorganismů a snaha uchopovat přírodu jako celek, a to ne jen ekologicky, ale v souvislostech s lidskou společností.

Předpokládám, že tím se dostáváme na pole sociální a kulturní ekologie. Mohl byste stručně shrnout, co to sociální a kulturní ekologie je a čím se zabývá?

Je to překvapivě mnohem snazší, než by se na první pohled zdálo. Vědy lze dělit na přírodní, společenské a humanities, tedy humanitní, ke kterým se čestně řadí i většina naší fakulty. Od okamžiku, kdy bylo jasné, že se do jedné lidské lebky všechno vědění nevejde, se vzdělání odborníků a vědců zpravidla soustřeďovalo buď na jednu hemisféru naší planety, tedy na přírodu, nebo na druhou, společnost. S výjimkou sebe sama ani nic jiného nemáme. Celý vtip sociální a kulturní ekologie pak spočívá v tom, že se zabývá oběma hemisférami a jejich vzájemnými vztahy. A dělá to nejen po stránce obsahové a věcné, ale také po stránce metodologické. Zajímá nás, jak lze někdy (ne vždycky) použít metody užitečné ke zkoumání společenských jevů na přírodu a obráceně. A tím se sociální a kulturní ekologie pokouší spasit lidstvo – záměrně to takhle hrotím – před pokrajem katastrofy, kterou si zcela dobrovolně a v poslední době někdy i cynicky vědomě přivodilo. Hledáme, jak důstojně uspokojit potřeby všech lidských obyvatel planety a zároveň být citliví k obyvatelům ne-lidským: rostlinám, živočichům, k přírodě jako celku, tedy i přírodě neživé. Tento koncept se jmenuje udržitelný rozvoj a je jedním z klíčových obsahů sociální a kulturní ekologie.

Mohl byste uvést příklad nějakého sociálně-ekologického výzkumu?

Tady jsme u velmi palčivého problému, který mě trápí po celou dobu, co existuje Fakulta humanitních studií a náš obor, který je jejím oborem zakladatelským. Já jsem totiž hluboce přesvědčený o tom, že univerzita by měla poskytovat nejenom výuku, ale univerzální vzdělání a že to je její hlavní úkol. Teprve druhým úkolem je věda a výzkum a třetím, byť nesmírně důležitým pilířem je popularizace, zodpovídání aktuálních otázek a služba veřejnosti. Máte-li obor, který je tak široce rozkročený a bytostně atypický, jako je Sociální a kulturní ekologie, a máte-li na jeho půdě pouze čtyři, slovy čtyři, kmenové interní zaměstnance (v této chvíli dokonce ne všechny na plný úvazek), tak toho bádání moc nestihnete. Obzvlášť chcete-li se skutečně věnovat tomu, co je podle mého přesvědčení nejdůležitější, totiž studentkám a studentům. Proto výzkumy děláme, ale v naší práci nepřevažují. Bude ovšem jistě zajímavé otázat se mladších zástupců našeho oboru, kteří Vám o své výzkumné práci řeknou víc.

Máme na našem studijním programu například environmentálního sociologa, který se ve svém bádání zabývá především studiem občanské neposlušnosti a odporu a vznikem sociálních nebo environmentálních hnutí a subkultur. Máme antropologa, který dělá něco podobného, ale trochu jinými metodami a ten se v některých projektech věnuje třeba i spolupráci s geology. No a já, já už toho příliš nenabádám, protože teď, v časech pochmurného koronaviru, se například celý čtvrtek a celý pátek zabývám konzultacemi. Někdo se těm našim studentkám a studentům i na tu dálku musí věnovat, tak to dělám já. Ale nějaké výzkumy za sebou mám. Například výzkum sociálních dopadů jaderné elektrárny Temelín na obyvatelstvo České republiky a Rakouska. Nebo jsme se ve spolupráci s kolegy přírodovědci zabývali statky a službami ekosystémů. Ekosystém je jedna z centrálních kategorií vědy zvané ekologie. Je z nich poskládána příroda na planetě a poskytují nám nejenom zásobovací služby (tj. potravu, pití, vlákniny na naše odění, energie a podobně), ale i služby estetické a sociokulturní, protože příroda je krásná, a služby regulační a podpůrné, které udržují celý systém biosféry v provozu. Těmito ekosystémovými službami společnosti i jedinci jsem se zabýval a vznikla z toho docela dobrá, pohříchu ne vždy aktivně používaná metodika pro Ministerstvo životního prostředí. To je vědecko-výzkumné a aplikační vyústění toho, co studujeme a přednášíme.

Když se tématem životního prostředí zabýváte tak dlouho, vnímáte nějaký společenský posun? Díváme se na tato témata jinak než dřív?

Ano; a ten posun je velmi výrazný. Sice jsem před chviličkou mluvil o katastrofě a za tím si stojím, ale v tomto okamžiku naopak cítím velkou naději. Posuny jsou totiž pozvolné, podobně jako když vám roste dítě. Rodiče to nepozorují, protože ho vidí každodenně, a musí přijet tetička z venkova, která v Praze tři roky nebyla, aby jim řekla: „Ten Jaroušek ale vyrostl!“ A velmi podobné je to i s proměnami společenských paradigmat. Ony se opravdu odehrávají, ale z hlediska běžného každodenního pozorovatele trochu nepostřehnutelně. Když třeba navštívíte Lindleyho nádhernou čistírnu odpadních vod v Bubenči a budete mít štěstí, promítnou vám film z doby plného provozu ve 30. letech. Zobrazuje šlachovité, svalnaté, do půl těla obnažené muže, kteří vyvážejí kaly z čistírny. Nemají na sobě ani gram tuku, jsou daleko menšího vzrůstu než my, svalnatí, sveřepí, každý má vetknutou v koutku úst cigaretu a z plátna se linou oblaka dýmu jako z každého prvorepublikového filmu. A nadšený komentář praví: „Takto pracují tito obětaví dělníci pro vaše zdraví!“ Dobovým společenským paradigmatem bylo zdraví, eventuálně životní styl. Totální, naprostý, absolutní antropocentrismus. Všechno se soustřeďovalo na nás, na naši hygienu a na to, abychom neonemocněli. Dnes vypadá čistírna úplně jinak. Sedí v ní několik dobře živených manipulátorů, kteří dálkově obsluhují všechna sofistikovaná technická zařízení a základním tématem je voda jako složka životního prostředí: vše, co děláme, musí sledovat čistotu životního prostředí. Tenhle posun je daleko významnější, než se na první pohled zdá. Přestává být zaměřený sobecky jen na člověka. Dochází nám, že bez čistých složek životního prostředí bychom nepřežili a že je tedy nutno se o životní prostředí starat, a to i z důvodů nesobeckých, kvůli neživé přírodě samotné. Tomu říkáme vnitřní hodnota přírody jako takové, intrinsic value, a nikoli její funkční hodnota jen a jen pro nás. A komplex budov, jejž jsme chtěli v 90. letech zbourat, se v roce 2010 stal industriální národní kulturní památkou a světově oceňovaným „kotevním bodem Evropské cesty průmyslového dědictví". To jsou zásadní posuny, k nimž ve společnosti dochází a které si bez odstupu neuvědomujeme.

Jak by vypadal svět vybudovaný na principu udržitelného rozvoje?

Základní předpoklad trvale udržitelného rozvoje je pokora. Člověk má někdy smůlu, že používá nějaké klíčové slovo celá desetiletí a ono se potom dostane do úst nevzdělancům a tam se, neuvěřitelným způsobem nepochopeno, zprofanuje. Když fotbalista hraje o 200 milionů za postup do evropské soutěže a řekne „Jdeme do toho s pokorou a uděláme pro to všechno!“, případně „Jdeme si to užít!“, svírají se mi střeva. Pokora je tedy základní předpoklad. Pokora k přírodě, k uspokojování našich potřeb, ale také k našim bližním, kterých už je na planetě skoro 8 miliard. Jak říká Emanuel Lévinas, tváří v tvář druhému je odpovědnost důležitější než svoboda.

Druhým předpokladem je vědomí, že svět se změnil. Cítím to v půdě, cítím to v ovzduší… a vy jistě víte, z čeho ta parafráze pochází. Ale ten výrok o změněném světě v Pánovi Prstenů neříká původně Galadriel, ale Fangorn, Stromovous, tedy ent. Enti se méně zajímají sami o sebe a více o druhé, tedy i o přírodu, proto lépe rozumějí přírodě i sobě – a to musíme začít dělat i my. Musíme pochopit, že svět se změnil, a to opravdu zásadně. A nejhloupější chyba, které se stále ještě jako lidstvo dopouštíme, spočívá v důvěře, že když jsme jako homo sapiens mohli žít 200 000 let a dosáhnout netušeného rozmachu a technologického pokroku (dokážeme vyrobit hned několik vakcín proti pandemii během jediného roku, to je úplně úžasné), tak nám všechny ty vědomosti, schopnosti a dovednosti instrumentálně pomohou vyřešit i krize, do níž nás samy dostaly. Do jisté míry to je pravda, ale museli bychom pochopit, že svět se změnil. Proč? Protože jsou tady jevy, které tady nikdy v historii nebyly, a jsou to zásadní, paradigmatické proměny světa. Nikdy dřív se svět nevyvíjel exponenciálně. Nikdy dřív nebyl časoprostorově tak komprimován. Nikdy dřív nebyl propojen sociálními sítěmi a internetem. Nikdy dřív jsme neměli globální problém, který nespočívá ve velikosti, ale v tom, že ho zaviňujete vy, já, multimiliardář, kdokoli z nás. Všechny projevy uspokojování našich potřeb se v globálním měřítku nejenom sečtou, ale synergicky znásobí a umocní a spadnou zpět na naše hlavy v podobě globálních poruch klimatu nebo nějakého šíleného viru. Environmentalisté jsou jedni z těch, kteří už 70 let vědí, že pandemie přijde. Troufám si toto pyšné tvrzení naprosto směle vyřknout, protože pandemie je jen jeden z následků globalizace (a globálního propojení přírody a společnosti) a jen jedna z podob globálního problému, jejž máme v oboru sociální a kulturní ekologie odjakživa jasně definovaný. Pandemie je pouze jedním z korálků globálních problémů na šňůře globalizace, která se bude dalšími a dalšími globálními problémy stále hustěji zaplňovat. A to je základ k pochopení. Tady musíme najít klíče, podle nichž se budeme chovat zásadním způsobem jinak.

Tedy slovy jedné z Vašich publikací: co můžeme sami udělat pro životní prostředí?

Značně zpopularizované a přitom naprosto správné úsloví říká: jednej lokálně, mysli globálně. Já k tomu dodávám: změň se individuálně. Pro začátek úplně postačí, když se budeme zabývat svým bezprostředním okolím. Když začneme dělat to, co už je dneska samozřejmé, třeba třídit odpad a zavést si doma kompost. Jedna z mých skvělých kolegyň na fakultě, paní docentka Jurková, mi například jednou pyšně sdělila, že přece samozřejmě kompostuje, že to je základ. Pro ni, městskou intelektuálku, je kompost samozřejmostí stejně jako studená sprcha. Cítíte ten posun? To je docela dobrý začátek.

Máme ale i pokročilejší varianty. Jedna z mých studentek se například rozhodla pro dobrovolnou chudobu. Odstěhovala se se svým klukem (nepoužívejme slovo přítel, to je jen degradace starodávného institutu přátelství) na venkov do malé obce. Jezdila s kočárkem, a když už projížděla vsí, sbírala cestou PET láhve, dávala je do síťky kočáru, a když se vracela kolem jediných kontejnerů na tříděný odpad v celičké vesnici, všechen sajrajt tam vyházela. A co se nestalo – občané vísky začali třídit. Trvalo jenom rok, než si blbí strejcové, odpusťte tu expresi, povšimli... A tak studentka způsobila nepatrným počinem ne jednu, ale dvě věci: napomohla třídění odpadu v malé středočeské vísce a začala nenápadně vytvářet dobré místní společenství. To je tedy jedna z krajních možností: dobrovolná chudoba jako volba životního stylu, ve kterém pokud možno všechno, co k životu potřebuju, si vypěstuju nebo vyrobím sám, žiju dobrovolně chudě a jsem za to odměněn. Hans Magnus Enzensberger to provokativně nazval ekologickým luxusem. Spočívá v základních filosofických kategoriích: v prostoru a v čase. Pravda, plahočím se po políčku a po zahrádce, ale jinak mám dost času a sám si velím. Mám dost prostoru, protože mé obydlí nezaneřáďuje spousta cetek – potřebuju jenom dvě sukně a tři zástěry a ne šatník narvaný róbami (samozřejmě že pro kluky to taky platí). Držím si pozornost, protože si sám velím a nejsem vláčen žádným šéfem, a mohu ji upřít, na co si přeju. Žiju v bezpečí, protože co by kdo v tý roztrhaný chajdě popad, nikdo mě nevykrade. A žiju v krásné malebné krajině, na samotě u lesa. To je ekologický luxus.

Druhá krajní volba je vhodná pro jiné absolventky a absolventy Sociální a kulturní ekologie: je to volba uvědomělé skromnosti. Odepřu si stejně jako ten chudobný všechno, co je zbytné, protože zjistím, že spoustu věcí doopravdy nepotřebuju. Ale výběr těch zbytných věcí je trochu jiný, protože třeba žiju v městském prostředí a jsem závislý na počítači, bez něhož bych neudělal rozhovor nebo přednášku. Jako škudlivý sociální a kulturní ekolog tak například přemýšlím, jestli umyju kelímek od jogurtu dočista do čista a jestli spotřeba horké vody a houbičky (saponátu v žádném případě) není vyšším nákladem na životní prostředí, než kdybych to jen tak halabala opláchl, protože oni si s tím docela jistě (a to musím vědět) při třídění a recyklaci poradí. To je uvědomělá skromnost: počínat si vědomě a uvědoměle a vědět, co zatěžuje životní prostředí hodně a co maličko. Podle výpočtů, které jsem se pokusil nedávno udělat, sebere například tolik oblíbené streamování z celosvětové produkce elektrické energie 1,5‒2 %. To vůbec není málo. Je velmi těžké spočíst, zda jsou menší zátěží životního prostředí nosiče, třeba cédéčka (kromě toho, že lépe podporují tvůrce hudby a muzikanty), ale patrně ano. To je sofistikovaný případ uvědomělé skromnosti. A jako za uvědomělou chudobu byla odměna v podobě ekologického luxusu, i uvědoměle skromný, ne však úplně chudobný člověk je odměněn, a to výběrovou náročností. Potřebuju například dost slušný počítač, abychom na něm mohli vést dálkový rozhovor, abych si při tom nadměrně nekazil oči, aby se nekousal a tak dále. Jako obyvatel velkoměsta se čtvrtou nejlepší hromadnou dopravou v Evropě nejenže nepotřebuji auto, ale byl bych hlupák, kdybych ho udržoval, jezdil věčně na technickou, staral se o něj a leštil ho, když se dostanu za úplně stejnou dobu do Troje veřejnou dopravou i na kole. A protože jsem stár, potřebuju už kola dvě: jednu silničku a jednoho treka, protože na kluzkých tramvajových kolejích a kočičích hlavách už se bojím. Jsem výběrově náročný. Ne jedno, ale dvě kola a slušná. Čím jsem uvědoměle skromnější, tím smím být výběrově náročnější.

Jiná potíž je, že s individuální odpovědností se tuze snadno demagogicky švindluje: čím jsi přijel? Čím topíš? Tak vidíš! Snaha zdola nahoru nestačí. Potřebujeme i dobré strategie, procesy a instituce směrem shora dolů, a i k tomu musíme vyvíjet tlak. K řešení potřebujeme obojí.

Jaké jsou dopady pandemie na životní prostředí? Jsou na to už nějaká data?

Málo a jsou velmi rozporná. Četl jsem zatím pár studií, přiznávám, že spíš nahodile, ale přinášejí dost odlišné výsledky, než se předpokládalo. Například omezení dopravy – čekalo se, že bude mít významné pozitivní dopady na životní prostředí, zejména na kvalitu ovzduší, ale možná i na produkci skleníkových plynů a globální poruchy klimatu. U globálních poruch klimatu to tedy mohl předpokládat jenom neznalec, protože tam je vliv plynů z letecké dopravy relativně malý a setrvačnost obrovská. Ale ani lokálně se to moc neprojevilo. Pokleslo určitě znečištění dusíkem, což je podle Johanna Rockströma jeden ze tří ústředních problémů planety a jedna z mezí, které již byly překročeny. Produkce dusíku z automobilů klesla a na ekosystémech pásově kolem silnic se to nepochybně pozitivně projeví. Ale někde jsou ty vlivy i negativní. Řada lidí je odsouzená k práci z domova, kde třeba nemají tak dobrý topný kotel (přes oceněníhodné kotlíkové dotace), a tak lokální znečištění mohlo dokonce stoupnout. Ty systémy jsou zkrátka příliš složité a stále ještě příliš málo probádané, než abychom to zatím dokázali nějak souhrnně říct.

Myslím si ale, že pandemie jako celek nás v environmentálních záležitostech, ale i ve vztahu ke světu skutečně promění. Na jednu stranu se můžeme stát sobečtějšími v tom smyslu, že začneme více myslet sami na sebe a přestaneme reflektovat celoplanetární hodnoty, třeba mezinárodní smlouvy a péči o světové kulturní a přírodní dědictví. Ale na druhou stranu místní soběstačnost, bezpečnost, nebo dokonce to, co nazýváme suverenita v oblasti potravin, energie, výroby vakcín nebo zdravotnických prostředků, je důležitá, a globální závislost třeba na čipech a vratkost produkce různých výrobků jsme si plně uvědomili až teď. Tady platí jakýsi výrobní princip subsidiarity, podle něhož všechno, co potřebujeme a co si můžeme vyrobit tady a teď, bychom tak také vyrábět měli. Tím také zásadně snížíme přepravní náklady. Kontejnery a jejich přeprava obřími, čtyřsetmetrovými loděmi (z nichž jedna nedávno uvázla v Suezském průplavu) za použití nejméně kvalitních pohonných hmot, znečišťují planetu daleko víc než ta tolik smutně proslulá letadla. Jde o to se uskromnit, usilovat o rozumnou, ne absolutní míru soběstačnosti, bezpečnosti a suverenity (vakcíny si nemůže vyrábět každý sám, dokonce ani každý stát ne) ve všech oblastech uspokojování našich potřeb a zároveň myslet na to, co je nám planetárně společné, na biosféru i na kulturní dědictví.

Vrátím se ještě k tomu, co jste říkal na začátku. Když jste se v 70. letech živil různými dělnickými profesemi, co Vám to do života přineslo?

Citát, že vším, čím jsem byl, jsem byl rád, se skoro stydím použít, ale bylo tomu tak. Myslím si, na rozdíl od některých současných levicově orientovaných filosofů, že práce je konstitutivním rysem člověka a jeho života. Ale pracovat se musí tak, aby práce byla pokud možno tvořivá. Práce má smysl tehdy, když má smysl, řekl velký mistr tautologií Václav Havel. A řečeno s Viktorem Franklem: celý náš život není ničím jiným než hledáním smyslu. Smysl si musíte umět najít. Pro mne spočíval třeba u banálního mytí oken jen v tom, umýt to okno pořádně. Mé výdělky byly nicotné. Dámy v kancelářích, kam jsem byl vysílán, mi nosívaly kávu a čajíček, pohladily mne po tehdy hustých vlasech a říkaly mi: „Neblbněte, nedřete se tak s tím, vždyť si nic nevyděláte! Sem vždycky každej přijde a jen tak to tou stěrkou vojede. Kdy si myslíte, že někdo naposled vzal hadrem ty rámy? Dokonce zvenku?“ To byl pro mě docela zážitek.

Ale nebyl jsem myčem dlouho. Stal jsem se excentrickým výškovým montérem a pod touto záminkou ničil jsem promyšleně přírodu a krajinu, veden ideou, že elektrický proud je nutné dovést do každé vsi. Poznal jsem spoustu nádherných krajinných scenérií, kam se jinak nesmí, a přiučil jsem se chlapácké práci. Pohled z třicetimetrové výšky i to chlapáctví, se kterým tam pracujete, to samo je úžasný formativní proces. Děláte opravdu těžkou, drsnou práci a potkáváte se s dělníky, kteří o polední přestávce, když snědí svačinu, jdou a nějakou práci si najdou, začnou třeba čistit nářadí. Dodneška jsem přesvědčený, že nejenom mladí lidé by neobyčejně vydělali na tom, kdyby si třeba přes léto našli nějakou brigádu, pokud možno fyzickou práci a pokud možno v přírodě; třeba jako ty montáže. To mě naučilo opravdu hodně, stejně jako později práce programátora nebo systémového analytika. Tam jsem se naučil jevy dekomponovat, analyzovat, znovu poskládat dohromady ve smysluplný celek, myslet systémově. Dodneška často přemýšlím v mnohastupňových seznamech a dekomponuju problémy formou seznamů, třeba diplomová témata svých početných studentek a studentů. Snažím se je naučit, jak téma uchopit, najít v něm problém, položit k problému otázky a klást si metaotázku: „Uměla bych to, uměl bych to? A jakou metodou to jde řešit?“ Tato dekompozice je přece to, co je součástí vzdělanosti. Proto bychom se měli studentkám a studentům opravdu věnovat, proto stojí za to strávit konzultací ne 20 minut, ale hodinu, dvě a znova a znova, aby se v té mozkové bouři a společném přemýšlení naučili ne jenom napsat tu jednu práci, ale dekomponovat problém, hledat cíle a prostředky nebo pochopit, že prostředek může být dílčím cílem.

Kdy a za jakých okolností jste přišel na IZV?

V dávných a dávných dobách (asi tak minulý pátek, říká medvídek Pú), po rozpadu Občanského fóra a toho šťastného období politiky, kdy ještě sledovala veřejný zájem, spousta lidí hledala, kam jít. A na půdě Univerzity Karlovy vznikla tři uskupení, která byla primárně určena k tomu, aby bádala. Bylo to Centrum teoretických studií, které existuje dodnes, vede si skvěle a mám v něm řadu přátel; Centrum pro otázky životního prostředí, které jsem měl tu čest spoluzakládat a nejméně 12 let tam aktivně působit; a Institut základů vzdělanosti. Všechny založili moudří lidé, Ivan Miloš Havel, Bedřich Moldan a dvojice Jan Sokol a Zdeněk Pinc. A tato dvojice mě do Institutu pozvala přednášet velmi brzo potom, co vznikl, a to mi změnilo život, protože mě to přivedlo k tomu, co dělám přece jenom nejradši a nejlíp, a to je učení.

Byl jste tedy takříkajíc u toho, když se Fakulta humanitních studií zakládala?

Ano. Jako člen a zástupce ředitele Centra pro otázky životního prostředí jsem se stal členem velkého celouniverzitního senátu a ten jednoho dne založení Fakulty humanitních studií projednával. A ukázalo se, že všechny ty moudré ženy a mužové, kteří měli přece na svých fakultách vlastní filosofii nebo sociologii jako předměty, se trochu báli, že bude příliš mnoho slimáků na příliš málo kapustičky. Odvrhli vznik Fakulty humanitních studií a byli by jej možná obrátili v prach a popel, kdyby nebylo mé vášně pro propojování obou hemisfér, společnosti i přírody, pro univerzalitu. Pronesl jsem tehdy řeč o tom, že je třeba dát mladým lidem příležitost, aby pokračovali v něčem tak skvělém, jako je ušlechtilá univerzální, celostní vzdělanost v podobě bakalářského Studia humanitní vzdělanosti a magisterských oborů, jež budou třeba zkoumat přírodu a společnost jako dvě hemisféry. A tehdejší rektor František Malý, který Fakultě humanitních studií velmi přál, nám ten projekt nakonec uložil k přepracování, což Senát schválil. I skládal jsem několik měsíců ze všech těch podkladů spousty chytrých lidí nový akreditační spis Fakulty humanitních studií, který už na druhý pokus prošel.

Vnímáte mezi Fakultou humanitních studií a jinými akademickými pracovišti nějaké zřetelné rozdíly?

Ano. Mám příležitost učit i na České zemědělské univerzitě, na fakultě, která má v popisu práce ekonomiku a management, tedy především firemní ekonomiku a řízení, i kšefty a zisky. To neříkám příliš pošklebně, i to k životu patří. A tamější studenti jsou úplně jiní než studenti nejen Sociální a kulturní ekologie, ale i našeho výborného bakalářského Studia humanitní vzdělanosti. Naši studující, troufám si říci, jsou orientovaní stále ještě na vzdělanost v komplexním slova smyslu, na celostnost a souvislosti, a to je jeden z největších pokladů Fakulty humanitních studií, který nesmíme nešikovnými zásahy ztratit. Mají ale také jinak nastavený hodnotový systém. Příroda a krajina jsou u nich zcela přirozeně na vyšším stupni žebříčku hodnot než třeba na té Fakultě ekonomiky a managementu na České zemědělské univerzitě; ale i tuto fakultu musím zásadním způsobem pochválit za to, že otevřela katedru společenských věd, která se snaží studentům poskytnout právě nějaké širší vzdělání než jenom ekonomiku a management, a to je správné.

Víte, znovu bych spolu s Viktorem Emanuelem Franklem řekl, že lidský život je hledání smyslu. A jsem hrdý na to, že se tak přezdívá i naší fakultě – Fakulta hledající smysl. Také se ho pokouším hledat a jsem přesvědčen, že rozdíl, který může charakterizovat celé civilizace i jednotlivce, je mezi lhostejností, pasivitou a činností, aktivitou, zájmem. Jak říkala Hannah Arendtová a po ní například Ralf Dahrendorf: člověk je svobodný teprve tehdy, když se stará o věci veřejné. Péče o obecné dobro je základem svobody už od antiky. Smysl je v tvorbě, tvorba dává smysl. Tvořit vždycky znamená i měnit. Jenže měnit věci je něco jiného než měnit lidi. Věci jsou totiž pasivní. Michelangelo dokázal v mramorovém kvádru vidět svého Davida a uměl jen odstranit to, co bylo přebytečné. Jsem přesvědčený, že dobrý učitel by měl už při přijímačkách v těch postavách skloněných nad papíry vidět Venuše a Davidy, a přemýšlet o tom, co z nich pomůže vytvořit. Bylo by to velmi nepokorné, protože studentky a studenti jsou živé bytosti (i když to tak zvenku na seminářích někdy nevypadá) a je nezbytná jejich aktivní spolupráce. A na rozdíl od výuky, která je jednosměrným proudem, je vzdělání něco úplně jiného. Vzdělání vždycky musí být tvořivý dialog, společná tvorba, hledání různých pohledů a souvislostí; a to jde jenom v dobrém lidském společenství. A právě toto je, čímž se vracíme k počátku rozhovoru, rozdíl mezi výukou a vzděláváním a mezi vyučencem, který jen pochoduje ke zkoušce, a vzdělaným člověkem, který potřebuje vlastní znalosti a názor, ne jen web. A ty znalosti by měl, navzdory všem internetům a sociálním sítím, vlastnit aktivně, měl by si je přisvojit, protože teprve když je aktivně má, může s nimi nakládat a teprve tehdy, když s nimi aktivně ve své mysli i v dialogu nakládá, tak je opravdu má. Toto je vzdělanost; a její součástí jsou i hodnoty a ctnosti, jež v procesu vzdělávání znovu a znovu rozvíjíme, ač se jejich podstata nemění. Proto si myslím, že studujícími pohrdá ten, kdo na ně klade malé nároky, a naopak: ten, kdo na ně klade nároky veliké, ale je hotov a kdykoli ochoten je oboustranně probírat a pomáhat k jejich naplnění, teprve ten má své studentky a studenty v nejvyšší vážnosti.

Marie Pavlásková

V Praze dne 9. prosince 2021